TRPENÍ 3 KAPITOLA 10 SMUTEK UMÍ PLAVAT

19. února 2012 v 8:12 | tami
Dodnes vůbec nevím, jak se Petřík dozvěděl, co se stalo, kdo mu volal, nebo jestli jeho návštěva byla jen náhoda.
Najednou se objevil ve dveřích a na první pohled poznal, že je něco špatně. Vše bylo pro něj tak nevěřícné.
Nesl to velice špatně. Přišel o svého bratra, sotva jej našel.
Zůstal ale jediný, kdo byl schopen vyřídit věci okolo pohřbu.
Musel sebrat všechnu sílu, kterou měl, a které jsme my nebyli schopni.

Pořád jsme jen seděli, plakali a pili.
Moc jsme pili. Alkohol nás držel v jakémsi stavu nevědomí.
V podivném opojení jsme si tolik nepřipouštěli tu hrůzu, která nás oba potkala. Chtěli jsme být prostě mimo realitu, ale kdybychom vypili snad ode všeho sud, nešlo se opít.
Ani spánek nad námi neměl moc. Povedlo se usnout tak na půl
hodinky a zase jsme seděli a už bez slz nepřítomně zírali. Utápět smutek v alkoholu opravdu nejde.

Naši přátelé a sousedé nás zpovzdálí kontrolovali, aby se nám nic nestalo. Abychom třeba nezkolabovali.
Sledovali kouř z komína a občas někdo strčil hlavu do chalupy s
nějakým jídlem.
Každý z nich měl děti a věděl, že tady slova útěchy nemají smysl ani místo.

Když jsme se malinko vzpamatovali, přišel den pohřbu.

Jako kdyby se všechno dostavilo ještě jednou a ve větší síle. Nevnímali jsme kremaci, řečníka, ani lidi, kteří nám kondolovali.
Vyšli jsme ven.

Na malém parkovišti bylo seřazeno snad dvěstě motorek, u každé
"drsný" muž v kožené kombinéze. Jako na povel nastartovali motory. Rozburácela se děsivá bouře motorů.
Snad na pět minut, snad na hodinu, už nevím, ale celá ta hrůza teď nabrala na skutečné realitě.
Zústali jsme stát na parkovišti jako přikovaní. Samovolně stékající slzy, křečovité držení se za ruce a poslední utichnuvší motor nám daly jasně znát, že je opravdu konec.
xxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxx
xxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxx
Život začal zase plynout, ale smutně a bezradostně.
******************************
Ačkoliv čas se snaží bolest zmírnit, je to pořád hluboká rána, která se nikdy nezacelí. Snad, doufejme, alespoň zmírní.
*******************************
***********************************

Hospůdka, kterou Pavlík vymyslel, zůstala jako věčná a hmatatelná vzpomínka na něj.
Život prostě nepřelstíš. Co se má stát, stane se. Důležité je mít se vždy o koho opřít.

Koho obejmout ve štěstí i v tísni.

Jen když dáváš a nečekáš, že budeš brát.

Jen když miluješ bez podmínek.

Jen takový vztah má smysl.

Jen taková láska vydrží jakoukoliv zátěž.

Není to špatný konec příběhu, je jen takový, jaký život skutečně je.
Přesto všechno, važme si ho.

pokračování příště...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama