TRÁPENÍ 3 KAPITOLA 9 SMRT ČÍHÁ VŠUDE...

16. února 2012 v 8:09 | tami
Začal rok 2003. Petřík se oženil a Pavlík zůstal věrný svým motorkám.
xxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxx
A pak přišel jeden květnový víkend. Bylo teplo a ve vzduchu už bylo cítit přicházející léto. Hospůdka byla narvaná k prasknutí a zákazníci byli v příjemné náladě.

Najednou se ve dveřích objevil Pavlíkův kamarád s tváří nepřirozeně bledou.
Byl rozrušený vyděšený a stále jen ukazoval rukou k polní cestě a nesouvisle koktal se slzami v očích:

"Tam, tam, Pavlík je mrtvý, on je mrtvý…," sesunul se podél zdi na zem a usedavě plakal
Ničemu nerozumím, koukám na něj vytřeštěnýma očima:

"Tak dost! Nech těch srandiček, vidíš, že nemáme čas, nevymýšlej si. Bůh ví, co jsi viděl."
Ale on stále jen opakoval jednu větu jak poškozená gramofonová deska:

"Je mrtvý, leží tam…"

Vzal si z police láhev vodky a pil přímo z ní.
Teď jsme opravdu dostali podivný strach, Takhle daleko by přeci nikdy se svým humorem nezašli!

Předali hospůdku sousedovi, naskočili do auta a rychle vyrazili. Jen pár desítek metrů od chalupy na polní cestě stálo policejní
auto a černá dodávka. Rozbušilo se mi srdce.

To ne! To přece nemůže být pravda!

Najednou se nám nechtělo ven z auta. Když jsme ale viděli, že se policisté vydali k nám, pomalu jsme vystoupili.
Pevně, skoro křečovitě jsme se drželi za ruce a šli jsme blíž.

Uprostřed mladých břízek u cesty vidíme ležícího Pavlíka a o pár metrů dál motorku.
Pavel zkoprněl a zůstal stát.
Pomalu jsem se blížila k Pavlíkovi. Pořád jsem nevěřila, že je to on, že je to jenom někdo jemu podobný, vždyť Pavel mnohokrát opakoval, že se našim dětem se nemůže nikdy nic stát!

Byl to on!

Ležel klidně, jako kdyby odpočíval. Měl mírný úsměv na rtech a pootevřené modré oči.
Ležel si tam uprostřed břízek, jako kdyby si tam šel jen odpočinout.
Zoufale ho plácám ho po tváři.

"Pavlíku vstávej, prosím, to už stačí, vstávej!"

Ne! Dochází mi, že v něm není ani kapka života.
Hladím ho po nehybné tváři a na jeho kombinézu stékají proudem mé slzy.
Pavel stojí za mnou jako socha. Nevnímá. Jeho oči jsou nepřítomné a celý se třese.
Starší policista mě zvedá na nohy a vede mne k Pavlovi.

Padl mi do očí motocykl. V zadním kole byly namotané mladé větve břízy, které musely zablokovat zadní kolo. Musel přeletět řidítka přímo mezi břízy, kde mu jedna odtržená větev pravděpodobně zlomila vaz.

Stáli jsme s Pavlem těsně u sebe, neschopni pohybu.
Policisté pochopili, že tady jsou všechna utěšování zbytečná a beze slova nám dali jeho věci do auta.

Pavlíka odvážela černá dodávka a my se pomalu vraceli domů.

Už nevím, jak jsme dojeli, kdo zavřel naši hospůdku a komu vlastně platili naši hosté.
Byl tu jen fakt, že sedíme sami přitisknuti k sobě, beze slov, vyděšení a zoufalí, se slzami v očích.

pokračování příště...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama