TRÁPENÍ 3 KAPITOLA 5 DĚTI ROZHODUJÍ

13. února 2012 v 8:20 | tami
Rozhodnutí bylo jednoznačné. Řekneme jim o naší známosti, seznámíme je, a počkáme jak se situace vyvine. Nic jiného nám ani nezbývá.
A tak jsme začali připravovat každý svého syna na příští víkend. Nemusím říkat, že jsme oba měli hrozný strach. Strach, jak budou kluci v začínající pubertě reagovat. Strach, že to budou děti, které nám třeba znemožní být spolu.

Po dlouhém přemýšlení jsme se dohodli, že jim dáme čtrnáct dní, aby rozhodli, jestli budeme nebo nebudeme rodina.
Museli bychom to respektovat, protože kdyby si nerozuměli oni, neklapalo by to ani mezi námi. Mrazilo nás z toho oba, ale jiný nápad jsme neměli.

Přišel jejich první víkend.
Byli na sebe i na nás zvědaví, ale nejvíc asi na to, kolik to přinese výhod. Byli to přeci jen puberťáci.
Než jsme je stihli představit, potkali se na hotelovém dvoře. Na první pohled si padli do oka, ale to ještě nevěděli, že to není jenom setkání kluků na dvoře.

Když jsme měli odjíždět na chatu, zavolali jsme je do auta. Zastavili se před námi, koukli na sebe a zůstali překvapeně stát.

"Tak to ty máš být můj brácha?" řekl Pavlík a začal se smát.

"No, to jsem si teda pomoh." prohlásil Petřík a začal se smát s ním.

My jsme jen stáli u auta a tupě zírali.
Po cestě na chatu, už nebyli tak smíchy bez sebe, ale vážnější a zasmušilejší.

Když jsme po večeři zasedli k vážnějšímu hovoru, Pavlík konstatoval:

"No, tati, ale vařit umí."
Petřík se na něj podíval zkoumavým pohledem a příkře řekl:

"A co sis myslel?"

Nebylo mi vůbec dobře. Začali se špičkovat a já nevěděla, kam až to dojde. Jen abychom nemuseli odjet dřív.

Nic jsme nekomentovali, neříkali, co kdo má nebo nemá, jenom jsme jim vysvětlili, jakou těžkou úlohu mají. Že jenom jejich rozhodnutí bude to správné.

Pokoj měli v patře, kde si pořád jen špitali, abychom je neslyšeli.

Když chodili pro vodu k hlavní pumpě, vraceli se déle, než by měli. Zdálo se nám, že si začali rozumět. Snad.
Ale ti naši pacholci nic neřekli. Nechali nás v tom pěkně topit.

V neděli jsme se rozloučili s očekáváním, co přinese příští víkend.
Vypadalo to, že si kluci rozumí. K nám jednotlivě se chovali hezky, jenom já pořád čekala, kdy to něco zmaří.
Příští víkend si naši panáčkové počkali až do nedělního oběda, kde svorně prohlásili:

"Tak my to tedy s vámi, rodičové, zkusíme," a propukli v hurónský smích.

My jsme se s Pavlem objali, zároveň děti a smáli jsme se s nimi.

Nikdo si neumí představit ten krásný a zároveň potupný pocit, když děti rozhodují o tvém štěstí. Děti, za které dýcháš a žiješ. Roztekly se mi slzy. Pavel mě znovu objal a kluci řekli:

"Nebreč, mami, my to nádobí umyjeme."
Rozesmáli nás.
Tolik štěstí a lásky najednou - to snad nejde ani pobrat.

Konstatování? Nejhezčí víkend v našem životě. Měli jsme dva krásné, zdravé kluky a svoji lásku, která si sice dala dvanáctiletý odklad, ale o to byla silnější.

pokračování příště...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama