Únor 2012

TRÁPENÍ 3 KAPITOLA 11 OPĚT NAROZENINY

19. února 2012 v 8:23 | TAMI
A jak je to dnes?
Jak to vypadá po letech?
XXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXX

Uběhlo pár let a já budu mít opět narozeniny.

Nebudou osmnácté, ale sedmapadesáté. Opět je šeřík v plném květu a Pavel chodí
okolo zahrádek a bezostyšně ho krade. Je v důchodu a zrovna po těžké operaci.
A tak sehnutý a zkroucený láme větvičky toho voňavého keříku.

Aby toho nebylo málo, Petřík spadl z kola a je po operaci lokte. Je mu třiatřicet, má dvě děti a moc hodnou manželku.

Pavlík má páté výročí jeho osudného pádu na motorce a já jsem na všechno sama.
Tedy, sama na práci.

Po letech jsem se musela seznámit se sekačkou, se sekyrkou,
prostě se vším co ti moji milovaní chlapci dělali a teď nemohou.
A tak oba chodí okolo a mají z toho úžasnou legraci, protože už se mi povedlo zlomit topůrko, přejet kabel od sekačky...
Jediné, co mi jde perfektně, je sbírat po našem pejskovi, pokud si pamatujete, doga německá jménem Bony, sbírat jeho hovínka, za které se opravdu nemusí stydět.
Mám to jako posilovnu, než tu zaminovanou parcelu uklidím.

A tak v pohodě žijeme, pokud to jde pijeme, protože mám ty narozeniny a pořád jsme kupodivu rádi, že jsme spolu i
přes všechny nástrahy života.

I vám všem, kteří jste můj příběh četli, čtete, nebo budete číst, přeji takový život, aby všechna vaše přání byla předem splněna.
Vaše Tami.
KONEC

Dočetli jste mé příběhy do konce? Pokud se Vám líbily, napište. Tedy i v přpadě, že se nelíbily.
Hezký život všem.Líbající

TRPENÍ 3 KAPITOLA 10 SMUTEK UMÍ PLAVAT

19. února 2012 v 8:12 | tami
Dodnes vůbec nevím, jak se Petřík dozvěděl, co se stalo, kdo mu volal, nebo jestli jeho návštěva byla jen náhoda.
Najednou se objevil ve dveřích a na první pohled poznal, že je něco špatně. Vše bylo pro něj tak nevěřícné.
Nesl to velice špatně. Přišel o svého bratra, sotva jej našel.
Zůstal ale jediný, kdo byl schopen vyřídit věci okolo pohřbu.
Musel sebrat všechnu sílu, kterou měl, a které jsme my nebyli schopni.

Pořád jsme jen seděli, plakali a pili.
Moc jsme pili. Alkohol nás držel v jakémsi stavu nevědomí.
V podivném opojení jsme si tolik nepřipouštěli tu hrůzu, která nás oba potkala. Chtěli jsme být prostě mimo realitu, ale kdybychom vypili snad ode všeho sud, nešlo se opít.
Ani spánek nad námi neměl moc. Povedlo se usnout tak na půl
hodinky a zase jsme seděli a už bez slz nepřítomně zírali. Utápět smutek v alkoholu opravdu nejde.

Naši přátelé a sousedé nás zpovzdálí kontrolovali, aby se nám nic nestalo. Abychom třeba nezkolabovali.
Sledovali kouř z komína a občas někdo strčil hlavu do chalupy s
nějakým jídlem.
Každý z nich měl děti a věděl, že tady slova útěchy nemají smysl ani místo.

Když jsme se malinko vzpamatovali, přišel den pohřbu.

Jako kdyby se všechno dostavilo ještě jednou a ve větší síle. Nevnímali jsme kremaci, řečníka, ani lidi, kteří nám kondolovali.
Vyšli jsme ven.

Na malém parkovišti bylo seřazeno snad dvěstě motorek, u každé
"drsný" muž v kožené kombinéze. Jako na povel nastartovali motory. Rozburácela se děsivá bouře motorů.
Snad na pět minut, snad na hodinu, už nevím, ale celá ta hrůza teď nabrala na skutečné realitě.
Zústali jsme stát na parkovišti jako přikovaní. Samovolně stékající slzy, křečovité držení se za ruce a poslední utichnuvší motor nám daly jasně znát, že je opravdu konec.
xxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxx
xxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxx
Život začal zase plynout, ale smutně a bezradostně.
******************************
Ačkoliv čas se snaží bolest zmírnit, je to pořád hluboká rána, která se nikdy nezacelí. Snad, doufejme, alespoň zmírní.
*******************************
***********************************

Hospůdka, kterou Pavlík vymyslel, zůstala jako věčná a hmatatelná vzpomínka na něj.
Život prostě nepřelstíš. Co se má stát, stane se. Důležité je mít se vždy o koho opřít.

Koho obejmout ve štěstí i v tísni.

Jen když dáváš a nečekáš, že budeš brát.

Jen když miluješ bez podmínek.

Jen takový vztah má smysl.

Jen taková láska vydrží jakoukoliv zátěž.

Není to špatný konec příběhu, je jen takový, jaký život skutečně je.
Přesto všechno, važme si ho.

pokračování příště...

TRÁPENÍ 3 KAPITOLA 9 SMRT ČÍHÁ VŠUDE...

16. února 2012 v 8:09 | tami
Začal rok 2003. Petřík se oženil a Pavlík zůstal věrný svým motorkám.
xxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxx
A pak přišel jeden květnový víkend. Bylo teplo a ve vzduchu už bylo cítit přicházející léto. Hospůdka byla narvaná k prasknutí a zákazníci byli v příjemné náladě.

Najednou se ve dveřích objevil Pavlíkův kamarád s tváří nepřirozeně bledou.
Byl rozrušený vyděšený a stále jen ukazoval rukou k polní cestě a nesouvisle koktal se slzami v očích:

"Tam, tam, Pavlík je mrtvý, on je mrtvý…," sesunul se podél zdi na zem a usedavě plakal
Ničemu nerozumím, koukám na něj vytřeštěnýma očima:

"Tak dost! Nech těch srandiček, vidíš, že nemáme čas, nevymýšlej si. Bůh ví, co jsi viděl."
Ale on stále jen opakoval jednu větu jak poškozená gramofonová deska:

"Je mrtvý, leží tam…"

Vzal si z police láhev vodky a pil přímo z ní.
Teď jsme opravdu dostali podivný strach, Takhle daleko by přeci nikdy se svým humorem nezašli!

Předali hospůdku sousedovi, naskočili do auta a rychle vyrazili. Jen pár desítek metrů od chalupy na polní cestě stálo policejní
auto a černá dodávka. Rozbušilo se mi srdce.

To ne! To přece nemůže být pravda!

Najednou se nám nechtělo ven z auta. Když jsme ale viděli, že se policisté vydali k nám, pomalu jsme vystoupili.
Pevně, skoro křečovitě jsme se drželi za ruce a šli jsme blíž.

Uprostřed mladých břízek u cesty vidíme ležícího Pavlíka a o pár metrů dál motorku.
Pavel zkoprněl a zůstal stát.
Pomalu jsem se blížila k Pavlíkovi. Pořád jsem nevěřila, že je to on, že je to jenom někdo jemu podobný, vždyť Pavel mnohokrát opakoval, že se našim dětem se nemůže nikdy nic stát!

Byl to on!

Ležel klidně, jako kdyby odpočíval. Měl mírný úsměv na rtech a pootevřené modré oči.
Ležel si tam uprostřed břízek, jako kdyby si tam šel jen odpočinout.
Zoufale ho plácám ho po tváři.

"Pavlíku vstávej, prosím, to už stačí, vstávej!"

Ne! Dochází mi, že v něm není ani kapka života.
Hladím ho po nehybné tváři a na jeho kombinézu stékají proudem mé slzy.
Pavel stojí za mnou jako socha. Nevnímá. Jeho oči jsou nepřítomné a celý se třese.
Starší policista mě zvedá na nohy a vede mne k Pavlovi.

Padl mi do očí motocykl. V zadním kole byly namotané mladé větve břízy, které musely zablokovat zadní kolo. Musel přeletět řidítka přímo mezi břízy, kde mu jedna odtržená větev pravděpodobně zlomila vaz.

Stáli jsme s Pavlem těsně u sebe, neschopni pohybu.
Policisté pochopili, že tady jsou všechna utěšování zbytečná a beze slova nám dali jeho věci do auta.

Pavlíka odvážela černá dodávka a my se pomalu vraceli domů.

Už nevím, jak jsme dojeli, kdo zavřel naši hospůdku a komu vlastně platili naši hosté.
Byl tu jen fakt, že sedíme sami přitisknuti k sobě, beze slov, vyděšení a zoufalí, se slzami v očích.

pokračování příště...

TRÁPENÍ 3 KAPITOLA 8 OTRAVA PLYNEM

16. února 2012 v 8:02 | tami
Sousedé a přátelé nám vystrojili na chatě krásnou tabuli, připravili svatební hostinu a maminka se konečně smířila s tím, že to ani jinak dopadnout nemohlo.

Oba jsme měli velikou radost, že přijel i Tomáš.
Určitě ho to stálo hodně úsilí, ale byl to zase ten nejlepší přítel. Nikdo z nás nikdy nepátral po tom, kdo je vlastně Petříkovým otcem, byl prostě náš.

Pak přišel první den společného neštěstí.

Všechno nebylo jen krásné a růžové...

Tomáše jsme dlouho neviděli.
Ano, měl náročnou práci, proto nás to ani nepřekvapovalo.
Jenže všechno bylo jinak.

V bytě, ve kterém stále bydlel, se v noci poškodilo plynové potrubí a do bytu se pomalu plížila smrt. Než se stačil jednoho dne probudit, plyn udělal své.
Tomáš, poměrně mladý, zemřel.
Ležel ve svém bytě tři týdny. Mrtvolný zápach už prostupoval celým domem, než sousedům došlo, že zápach jde z Tomášova bytu.

Byla to pro nás hrozná rána. Petřík to nesl velice špatně a Pavel dělal i nemožné, aby jeho žal zmírnil.
Přítel, táta a hlavně nejlepší kamarád nám navždy odešel.

Udělali jsme velikou tryznu a zavzpomínali na každou chvilku, kterou jsme s ním prožili.

Na podzim jsme konečně dostali byt.
Kluci trochu z puberty vyrostli. Petřík nám koupil štěně německé dogy. Byl to krásný pejsek šedočerné barvy (plášťové), a jak jinak se mohl jmenovat než Bony.
Toho prvního harlekýna nám na horách ukradli. Já jsem měla vše co jsem chtěla, a byla jsem nadmíru šťastná i když vzpomínka na Tomáše to štěstí malinko kalila.

Když jsme opustili hotel, protože se prodával, já jsem šla jako vedoucí do prodejny a Pavel začal jezdit taxíkem. Nebyli jsme z těch, kteří by si troufli se zadlužit do milionů.

Jednou jsme se na jaře zase chystali na chalupu, když nám kluci udělali překvapení, až zůstal rozum stát. Vymyslel to Pavlík a Petřík jak jinak, než ochotně souhlasil. Oni se vůbec vzácně doplňovali.
Zrušili mi na chatě kuchyň i s kuchyňským koutem, udělali z něj výčep, probourali výdejní okénko a udělali krásnou zahradní restauraci. Aby se nám prý nezastesklo po hospodě.

Dojalo nás to. Mě pochopitelně až k slzám. Byli jsme na ně pyšní a měli jsme je za to, jací jsou a jaké mají srdíčko, moc rádi.
Puberta byla pryč, stávali se z nich muži.

pokračování příště...

TRÁPENÍ 3 KAPITOLA 7 PSAL SE ROK 1989

13. února 2012 v 8:33 | tami
Blížily se prázdniny a my jsme s Petříkem pořád dojížděli. Chlapcům to vadilo, týden bez sebe byl pro ně neskutečně dlouhý. Chtěli jsme aby prázdniny byly krásné, a tak jsem si vzala na celé dva měsíce dovolenou. Budeme spolu poprvé celé dva měsíce i s dětmi.

Pavel byl čím dál pozornější. Tu překvapil dárkem, tu květinou a když jsme potřebovali být chvíli opravdu sami, posloužila nám loďka na rybníku.
Pavel chytal ryby, já se opalovala a dlouze jsme si povídali. Byly to neskutečně krásné chvilky.

I když jsem čekala, že časem vášeň vyšumí jak všichni říkali, nebylo tomu tak.
Byly to chvíle tak hezké, že jsem se rozhodla podat výpověď a přestěhovat se k Pavlovi.
Kluci sice jásali, ale já měla přesto hlavu plnou obav.
Byt zatím Pavel neměl a zima na chatě, která byla výhradně letní, mě děsila, ale slovo se má plnit.

Do práce jsem nastoupila u Pavla v hotelu.
Byli jsme spolu celé dny, a přesto bylo vše v pořádku.
Získali jsme mnoho nových přátel, kluci chodili do školy, jenom puberta s nimi mlátila více, než bylo zdrávo. Jenomže mít za tatínka Pavla pro ně byla výhra.
Byl k nim hodně tolerantní. Vše jim dovolil, vše chápal, a tak začaly naše první hádky.
Měla jsem o ně strach, kdežto Pavel prohlašoval:

"Našim dětem se nemůže nic stát, neboj se."

Zlobila jsem se, ale nebylo mi to nic platné. Prostě na ně nedal dopustit. V patnácti letech jezdili na motorkách lépe než dospělí. Nahánělo mi to hrůzu.

Přišla zima, motorky se schovaly a já měla konečně klid. Jen to bydlení na chatě bylo obtížné, ačkoliv mělo své kouzlo.

Když se roztopilo, bylo tam jak v lázních, ale ráno jsme měli jinovatku i na peřině.
Vstali jsme, vysekali z vědra led, uvařili snídani a vezli kluky do školy.
Když bylo úplně nejhůř, mohli jsme zůstat na hotelu. Byt se sháněl velice těžko, ale my už jsme si na bojové zimní podmínky bydlení nějak zvykli.

Psal se rok 1989 a přišla sametová revoluce.

Demokracie. To je něco. Naši chlapci si ji vysvětlili po svém a začali tím, že přestali chodit do učení protože jak jinak, než že všichni učitelé byli tyrani a nedemokratičtí.
Dalo moc práce jim vysvětlit, co vlastně demokracie přináší, i když jsme sami nevěděli, co to přinese v praxi.

Hotel byl pořád majetkem státu, a tak jsme čekali, co přijde.
Naši přátelé ale taky. Nedalo jim, že žijeme takzvaně na hromádce, a tak začali kout pikle.
Nás ani nenapadlo něco měnit. Byli jsme rádi, že jsme spolu, a to nám stačilo.
Až jednou dva z našich přátel přišli s formuláři k vyplnění. Koukáme na ně trochu vyjeveně a oni jen řekli:

"Vyplňte to, my už zbytek zařídíme."
Vypadalo to, že jde o vtip, a tak jsme jim vyhověli. Byly to svatební formuláře.
No, vtip to nebyl.

Asi za týden přišli s tím, že termín svatby máme 30.06.90 v půl dvanácté. Teď jsme se teprve oba zarazili.

Jak se zachovat? Oba jsme to brali jako vtip a i když se nám to líbilo, ani jeden nechtěl být ten první. Pořád a neustále ta naše ješitnost.

Výsledek byl takový, jaký má být.
Já byla v bílém kostýmku s bílou květinou ve vlasech, Pavel v tmavomodrých šatech s motýlkem a kluci vymydlení a oblečení, jak se sluší.
Stáli jsme v obřadní síni. Já rozechvělá, Pavel kupodivu klidný. Když se nás oddávající ptala na naše "ANO", Pavel se ke mně naklonil a zašeptal:

"Kolik dáš, když řeknu ano?" oči se mu leskly a na rtech jeho lišácký úsměv.

"Zkus to a uvidíš," zašeptala jsem taky.

Jenomže ten náš šepot byl slyšet na celou obřadní síň. Všichni se začali smát, oddávající nevyjímaje.
A pak už jsme slyšeli jenom onu větu:

"Vaše manželství je právoplatné, prosím o první manželský polibek."

pokračování příště...

TRÁPENÍ 3 KAPITOLA 6 PŘÍLIŠ ŠTĚSTÍ MŮŽE VADIT

13. února 2012 v 8:26 | tami
Kluci si telefonovali snad každý den. Měli opravdu pěkný vztah. Účty za telefon se pochopitelně ještě zvedly.
Pokud se někdy poškorpili, vždy to i sami vyřešili. Nikdy jsme nemuseli do ničeho zasahovat. Oba byli paličatí, ješitní, ale přesto každý jiný.

Pavlík byl víc technický tip, vyrůstal přeci s tátou. Petřík byl jemnější a poetičtější. Pavlík měl rád rock a motorky, Petřík zase tremp a folk. Asi právě proto si rozuměli. Těšili se na sebe každý víkend a my samozřejmě také.

Přicházela zima, začal padat první sníh a Pavel byl rozvedený. Bydleli s Pavlíkem na hotelu a střídavě na chatě.
Ve městě byla blátivá sněhová břečka, ale na chatě bylo jako v Ladových pohádkách.

Čekaly nás první společné Vánoce.

Přijeli jsme s Petříkem už dva dny před Štědrým dnem. Na chatě bylo hodně sněhu, a tak jsme museli nechat auto u příjezdové cesty.

Odnesli jsme nákupy, které Pavel připravil, roztopili chatu a vrátili se pro ně do města. I tam čekal ještě zbytek nákupu. Pavel přeci musel hlavně nakoupit dětem.
Tam, kde jiní měli plechovku ananasu pro celou rodinu, tak kluci měli každý svou, ale celou bednu, zrovna tak jahody nebo každému karton tatranek. To byl prostě Pavel. Ani by to jinak neuměl. Kluci pro něj byli vším. Jásali, když si každý otevřel svou plechovku, a velkou lžící se cpali jak nezavření.
Mně to moc radost nedělalo. Bála jsem se. Petřík vyrůstal skromně. Co si budeme povídat. Na lepší se vždy zvyká rychleji a lépe, ale nekomentovala jsem to, jenom doufala, že se časem vše usměrní.

Byl Štědrý den.
Salát jsem měla připravený z předešlého dne, Pavel vařil rybí polévku a já obalovala ryby a řízky.
Kluci byli pořád venku. Chodili domů promáčení, ale šťastní. Stromeček byl opravdu krásný a čerstvé jehličí vonělo celou chatou.

Než se začalo smrákat, připravila jsem velkou mísu s nakrájenými jablíčky, mrkvičkou, cukrovím a šli jsme je rozvěsit na všechny stromky a keříky, aby i zvířátka měla Štědrý den.
Klukům se to moc líbilo, nikdy nic podobného nezažili a měli z toho velikou radost.
Pavel mezitím naskládal dárky pod stromeček a připravil nádhernou štědrovečerní tabuli.
Přímo vybízela k usednutí.

Bylo moc krásné večeřet jako rodina. Všichni tak nějak krásně zářili a já pochopitelně oči zalité slzami. Slzami štěstí.
Když kluci rozbalovali dárky a oči jim jen svítily, byli jsme my dva nejšťastnější na světě.
Ta léta čekání za tenhle pohled stála.

Kluci se bavili u stromečku a těšili se z dárků a my jsme seděli u lahvičky a chlebíčků.
Pavel rozehříval na kamnech olovo a dělal z něj ve formičkách rybářská olůvka. (Stal se z něj i vášnivý rybář.)
Zbytek olova vždy vylil klukům na zamrzlou betonovou terasu, kde se jim tuhnutím olova vytvářely různé patvary, které pojmenovávali.
Překrajovali jsme jablíčka, dělali lodičky z ořechových skořápek se svíčkami a těšili se, když se všechny lodičky sjely na stejném místě.
Žádná televize, ani rádio, nic nemělo šanci tenhle večer pokazit.

My jsme s Pavlem plánovali budoucnost a kluci šťastní a spokojení si vystačili taky sami.
Nikdy a nikdo z nás na tyhle Vánoce nezapomene.

pokračování příště...


TRÁPENÍ 3 KAPITOLA 5 DĚTI ROZHODUJÍ

13. února 2012 v 8:20 | tami
Rozhodnutí bylo jednoznačné. Řekneme jim o naší známosti, seznámíme je, a počkáme jak se situace vyvine. Nic jiného nám ani nezbývá.
A tak jsme začali připravovat každý svého syna na příští víkend. Nemusím říkat, že jsme oba měli hrozný strach. Strach, jak budou kluci v začínající pubertě reagovat. Strach, že to budou děti, které nám třeba znemožní být spolu.

Po dlouhém přemýšlení jsme se dohodli, že jim dáme čtrnáct dní, aby rozhodli, jestli budeme nebo nebudeme rodina.
Museli bychom to respektovat, protože kdyby si nerozuměli oni, neklapalo by to ani mezi námi. Mrazilo nás z toho oba, ale jiný nápad jsme neměli.

Přišel jejich první víkend.
Byli na sebe i na nás zvědaví, ale nejvíc asi na to, kolik to přinese výhod. Byli to přeci jen puberťáci.
Než jsme je stihli představit, potkali se na hotelovém dvoře. Na první pohled si padli do oka, ale to ještě nevěděli, že to není jenom setkání kluků na dvoře.

Když jsme měli odjíždět na chatu, zavolali jsme je do auta. Zastavili se před námi, koukli na sebe a zůstali překvapeně stát.

"Tak to ty máš být můj brácha?" řekl Pavlík a začal se smát.

"No, to jsem si teda pomoh." prohlásil Petřík a začal se smát s ním.

My jsme jen stáli u auta a tupě zírali.
Po cestě na chatu, už nebyli tak smíchy bez sebe, ale vážnější a zasmušilejší.

Když jsme po večeři zasedli k vážnějšímu hovoru, Pavlík konstatoval:

"No, tati, ale vařit umí."
Petřík se na něj podíval zkoumavým pohledem a příkře řekl:

"A co sis myslel?"

Nebylo mi vůbec dobře. Začali se špičkovat a já nevěděla, kam až to dojde. Jen abychom nemuseli odjet dřív.

Nic jsme nekomentovali, neříkali, co kdo má nebo nemá, jenom jsme jim vysvětlili, jakou těžkou úlohu mají. Že jenom jejich rozhodnutí bude to správné.

Pokoj měli v patře, kde si pořád jen špitali, abychom je neslyšeli.

Když chodili pro vodu k hlavní pumpě, vraceli se déle, než by měli. Zdálo se nám, že si začali rozumět. Snad.
Ale ti naši pacholci nic neřekli. Nechali nás v tom pěkně topit.

V neděli jsme se rozloučili s očekáváním, co přinese příští víkend.
Vypadalo to, že si kluci rozumí. K nám jednotlivě se chovali hezky, jenom já pořád čekala, kdy to něco zmaří.
Příští víkend si naši panáčkové počkali až do nedělního oběda, kde svorně prohlásili:

"Tak my to tedy s vámi, rodičové, zkusíme," a propukli v hurónský smích.

My jsme se s Pavlem objali, zároveň děti a smáli jsme se s nimi.

Nikdo si neumí představit ten krásný a zároveň potupný pocit, když děti rozhodují o tvém štěstí. Děti, za které dýcháš a žiješ. Roztekly se mi slzy. Pavel mě znovu objal a kluci řekli:

"Nebreč, mami, my to nádobí umyjeme."
Rozesmáli nás.
Tolik štěstí a lásky najednou - to snad nejde ani pobrat.

Konstatování? Nejhezčí víkend v našem životě. Měli jsme dva krásné, zdravé kluky a svoji lásku, která si sice dala dvanáctiletý odklad, ale o to byla silnější.

pokračování příště...