TRÁPENÍ 3 KAPITOLA 3 LOSOS A KAVÍÁR

31. ledna 2012 v 8:18 | TAMI
Blížilo se poledne a po probdělé noci bych se nejradši viděla v posteli.
Z klimbání v kanceláři mě probral telefon. Volal Pavel. Mimo otázek, jak jsme dojely, mě začal opět přesvědčovat, abych přijela na víkend.

"Tami, kotě moje, stýská se mi, a to jsi pryč pár hodin."

"Já vím," odpovídám, "taky je mi smutno."

Hovor byl plný něžností a vyznání. Bylo mi hrozně fajn.
Stačilo mi, že jsem ho alespoň slyšela. Pochopitelně nebylo k nepovšimnutí, že jsem se chvílemi červenala, chvílemi culila, prostě otevřená čítanka.
Každému došlo, že služební hovor to určitě není.
A takhle volal každý den, jen s tím rozdílem, že to bylo až po dvanácté hodině, kdy byli všichni na obědě. To jsme měli půl hodinky jenom pro sebe.
Byly to krásné hovory. Povídání, smích, špičkování. Bylo mi tak příjemně na dušičce, že jsem dospěla k názoru, že mi to snad i stačí.

Strach, aby se něčím předčasným něco nepokazilo mě držel zpátky.
I když to "něco" jsem vůbec neuměla pojmenovat.
V tom samém duchu pokračovaly tyto hovory i večer když už děti spaly. Bylo to krásné, ale finance taky. Měsíční účty dělaly kolem třech tisíc, a to stál hovor padesát haléřů.
Nakonec jsme se přeci jen na víkendu domluvili. Petříka dám k mamince a Pavlíkovi se projednou bude věnovat Stela.
My si uděláme příjemný víkend na chatě.
Dořešíme věci, které se za tak krátké noci nestihly. Nic jsem neočekávala ani neplánovala, jen se hrozně těšila na jeho náruč.

V pátek jsem Pavla vyzvedla na hotelu, stejném jako když jsem se stěhovala.
Jediný rozdíl byl v tom, že už tam nedělal pana vrchního, ale vedoucího. Přivítal mě polibkem, objetím a slovy:

"Krásně ti voní vlasy, jsem moc rád, že jsi tady."

"Jistě, jistě," odpovídám trochu ironicky, "už nejsem ta malá holka," a přitom zírám na ten obrovský nákup, co s sebou chce vzít.
Kytka růží, která ležela na bedně plné lososa, kaviáru, chlebíčků, Finské vodky, ananasu mě vracela do doby, kde už jsem jednou byla. Se smíchem povídám,

"Pavle, my tam zůstaneme napořád?"
Zasmál se se mnou a řekl,

"jenom nechci, aby nám něco scházelo."

Když jsme dojeli na chatu a vybalili nákup, začalo mi být divně, jako kdyby se vracela taková ta tréma, když má člověk první rande. Žaludek se chvěje, srdce buší a rozklepaly se mi i ruce.
Pavel mě pozoruje a říká:

"Pojď, dáme si panáčka na uvítanou."
Přikývla jsem, protože mi bylo jasné, že ho potřebuji.
Trochu to pomohlo. Přichystali jsme stůl, všechno prostřeli, abychom vůbec nemuseli vstávat ze sedačky a měli co nejvíce času jenom pro sebe.

Jako kdyby mezi námi vůbec těch dvanáct let nebylo. Jako kdyby nic neskončilo.
Jenom už to nebylo tak bouřlivé. Bylo to jemnější, něžnější, krásnější. V tomhle případě ta léta, co jsme byli od sebe, byla znát. Pochopitelně jen k dobrému, a o to pro nás k horšímu, když přišlo nedělní loučení.
Nedalo se jinak, než se domluvit na příštím víkendu.

POKRAČOVÁNÍ PŘÍŠTĚ...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama