TRÁPENÍ 3 KAPITOLA 2 POHÁZENÁ DIAMANTY

19. ledna 2012 v 7:23 | TAMI
"Jarmilko, prosím, na nic se neptej. Jenom mi dělej řidiče." zaškemrala jsem.
Když slyšela můj zoufalý hlas, tak se jenom zeptala:

"Kam pojedeme?"

"Řeknu ti to po cestě." zajásala jsem.

Asi po třiceti kilometrech už jí to bylo divné a povídá:

"Tami, kam jedeme, ráno musíme být v práci?"

"Já vím, Jarmilko, mám pocit, že jde přímo o život. Ještě tak sto kilometrů a jsme tam."

Znala mě, věděla, že nic nedělám jen tak, bezdůvodně, i když tohle bylo přímo bezhlavé.
Jarmilka byla opravdu dobrá kamarádka a věděla, že až přijde čas, všechno jí řeknu. Věděla, že ptát se dřív nemá cenu.

Když jsme zastavily asi za dvě hodiny před Pavlovým barákem, marně jsem se rozhlížela na všechny strany. Pavel nikde.

"No nazdar," pomyslela jsem si.

Najednou se od baráku odlepil stín a směřoval k nám. Jarmilce došlo, co se děje. Šťouchla do mě a zašeptala,

"to je ten Pavel? Tušila jsem to."

Jenom jsem bezmocně kývla. Srdce mi bušilo, jen vyskočit. Přistoupil ke mně, políbil mě na čelo a vzal mě za ruce:

"Kotě moje, moc rád tě vidím. Pojedeme?"

"Kam?" ptám se.

"No, přeci na naši chatu?" odpověděl a políbil mě na oči.

Celou cestu mě pevně držel okolo ramen. Já měla hlavu položenou na jeho rameni a cítila jsem, jak moc nechci aby tahle chvíle skončila.

Dojeli jsme na chatu a já nic nepoznávala.
Najednou tam nebyla ta chaloupka sama, samičká jako tenkrát, ale vyrostla tam přímo rekreační oblast. Jenom v chatě se nic nezměnilo. Pouze tam zavedli elektriku.
Protože byl podzim, byly přeci jenom noci chladné, a tak jsme roztopili v kamnech.
Jarmilce jsme pustili televizi a šli si povídat ven.

Došli jsme na naše molo, kde jsme prožili tolik různých situací. Nám se ale vracely jenom ty nejhezčí.
Sedli jsme si na lavičku, Pavel mě vzal okolo ramen a podzimní nebe plné hvězd bylo svědkem našeho polibku po dlouhých letech.

Byl jemný, něžný, až mrazilo. Ani jeho ruce neztratily své kouzlo.
Když mě objímal a tisknul k sobě, věděla jsem, že už o něj nikdy nechci přijít.
Okolo nás se rozprostírala vodní plocha rybníka, která se v té jasné noci třpytila, jakoby byla poházená diamanty.

Věděla jsem, že Pavel vychovává Pavlíka na devadesát procent sám. Stela měla úplně jiné zájmy. O tom jsem ale mluvit nechtěla, musel na to přijít sám. Snad to i ví.
Co ho přivedlo k té větě, "tak přijeď," mi začal najednou vyprávět.

Věděl, že ho Stela podvádí. Kamarádi se mu smáli, ale kvůli synovi to rozvodem řešit nechtěl. Jezdili s Pavlíkem sami na výlety, na dovolené i na chatu.
A tak jsme povídali a povídali, když najednou mi vzal hlavu do dlaní, tím jeho způsobem, a řekl:

"Kotě moje, jezdi prosím častěji." začalo se rozednívat.
Nechala jsem jeho otázku viset ve vzduchu.

"Pojď, vrátíme se," řekla jsem, "musím taky do práce."
Jarmilka u roztopených kamen usnula. Když jsme ji vzbudili, tak prohlásila:

"Jenom doufám, že vy dva už budete mít klid." zívající se šla opláchnout, abychom mohli vyrazit.

"Tak co? Přijedeš?" zeptal se znova Pavel.

"Víš, nejdříve si musíš udělat pořádek doma a pak zavolej. Nejsme sami, máme děti. Už to není tak jednoduché," odpověděla jsem a objala ho.

Políbili jsme se. Jeho ruce, které mě objímaly, mi vracely všechno, co se jen dá vrátit. Tolik bych chtěla všechny zábrany pustit z hlavy.
Prostě srdce sem tam poslechlo i rozum.
Pavla jsme vysadily před barákem a my jsme v pohodě a včas dorazily do práce.

pokračování příště...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama