TRÁPENÍ 3 KAPITOLA 1 ZRÁDNÝ TELEFON

19. ledna 2012 v 7:15 | TAMI
Můj život plynul jak má, jak už to u samoživitelek bývá.
Z Petříka se stal krásný chlapec, jenom trochu paličatý, jako každé dítě v jeho věku.
Já jsem se vypracovala ze servírky přes kuchařku až na vedoucí. Taky jsme si koupili starou škodovku. Vyzrála ze mě žena, která věděla, co chce, ale hlavně, co život obnáší.
Nebo si to alespoň myslela.
xxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxx
Jednou se stalo, že když jsem přišla večer z práce, začal mě přepadat splín.
Otevřela jsem si lahvinku vína a sedla si k večeři, kterou mi připravil Petřík. Byl neuvěřitelně šikovný. Vždy mi připravil studený talíř nebo obložené chleby s lístečkem, na kterém bylo přání dobré chuti a noci.
Začalo mi být hrozně smutno. Byla krásná, jasná podzimní noc a mě přepadly vzpomínky.

Když jsem měla asi třetí skleničku a vzpomínky nebraly konce, nějak se mi sama zvedla ruka, vzala telefon a vytočila Pavlovo číslo.
Ačkoliv bylo už po třiadvacáté hodině, telefon zazvonil jen jednou. Pavel ho zvedl a já aniž bych se představila, jsem jenom pološeptem, smutným hlasem řekla,

"je mi hrozně smutno," a na druhém konci drátu se ozvalo:

"Kotě moje, tak přijeď," řekl Pavel hlasem, který přímo pohladil.
Ano. Po dvanácti letech poznal v telefonu můj hlas.

"Vždyť je noc," odpověděla jsem.

"No a?" řekl a pokračoval "v noci se přeci krásně povídá."

"Je to daleko," oponovala jsem.

"Já počkám, budu za dvě hodiny před domem."

"Tak dobře" odpověděla jsem a zavěsila jako v mátohách.

Když mi konečně došlo, co dělám, bylo už pozdě.
Vím, je to šílenost, jet v noci sto padesát kilometrů, a navíc jsem pila. A co Petřík, vždyť spí, co když se vzbudí? Pletly se mi myšlenky jedna přes druhou, ale tolik se mi chtělo jet za ním.

Opět zvítězilo srdíčko, které jako kdyby se probudilo ze zimního spánku. U sousedů se ještě svítilo. Požádala jsem o hlídání s tím, že se do rána vrátím.
Sousedka zakroutila hlavou, prohlásila, že jsem cvok, ale souhlasila.

Vyšla jsem před barák a sedla do auta.
Ujela jsem asi patnáct metrů a koukám, jak se mi ta bílá čára uprostřed silnice vlní.
Tak tudy cesta nevede. To víno udělalo své.
Okamžitě jsem se vrátila domů.

A co teď? Pavel tam čeká. Čeká tam na MĚ.
A tak přišel spásný nápad. Ještě že mám taky přátelé.
Zatelefonovala jsem Jarmilce, mé spolupracovnici a kamarádce.

POKRAČOVÁNÍ PŘÍŠTĚ...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama