TRÁPENÍ 2 KAPITOLA 17 POSLEDNÍ VÍKEND

4. ledna 2012 v 9:09 | tami
 
Když jsem ji vše povykládala, bylo po veselé náladě, která tam vždy panovala.

"Víš, Tami, já bych z toho takové drama nedělala, podívej se na mě? Taky jsem se třemi dětmi sama." pronesla Hanička úsměvem.

"Já vím," odpověděla jsem, "ale asi nejsem tak silná jako ty."

"No, tak půjdeš před komisi," dodala a s jejím laskavým úsměvem to vyznělo, jako jít nakoupit.
Obě jsme se zasmály a šly dětem připravit ohýnek na opékání špekáčků.

"Prosím tě, jak to, že vám tu ještě tak pozdě pracují kombajnisté, nebo co je to za zvuky co se ozývají ze silnice?"

"Někdy se vracejí z pole pozdě, stává se to," řekla Hanička a dál se věnovala napichováním špekáčku na klacky.

"Mami, maminko, jdeme se podívat na kombajny," křičely děti a běžely k brance.

"Mami, maminko, to není kombajn, to je strejda."

Trhla jsem sebou a nevěřícně se otočila.
Bylo to tak.
Děti držíce Karla za ruce z obou stran, ho táhly k ohništi.
Jako kdyby srdíčko čekalo až se to stane. Najednou jsem ho měla až v krku, jako knedlík.

Neschopna promluvit ani slovo, jsem mu jenom padla do náruče a plakala.
Nechtěla jsem nic slyšet a už vůbec nic řešit.
Chtěla jsem jenom využít každé chvilky, kterou budeme moci strávit spolu.

Hanička odvedla děti brzo spát a nechala nás u ohně samotné.
Nebe plné hvězd, a já věděla, že tu krásnou chvilku budu muset pokazit zprávou, která už opravdu odklad neunese.

Moc jsem se té chvíle bála. Jak jenom začít?
U té komise stejně musí být, není vyhnutí!

Rozhodla jsem se jít přímo bez vytáček na věc. Ať už to dopadne jakkoliv.
Seděli jsme u ohně mlčky, ani jeden nevěděl co říct. Jenom těsné objetí napovídalo, že za normálních okolností nebylo slov zapotřebí.

"Karle, musím ti něco říct, něco moc důležitého, tak mě prosím nepřerušuj," povídám důrazně, když vidím, jak se nadechuje a pokračuji, "víš, tak nějak se stalo, že čekáme děťátko, možná i dvě.
Teď můžeš mluvit, pokud znáš nějakou odpověď."
Ticho bylo jen pár vteřin, ale já jsem měla dojem, že je nekonečné.

"Tami, zlatíčko, ale já bych hrozně chtěl mít děti zrovna s tebou, zvládneme to, uvidíš," řekl a jeho hlas byl pevný a vážný.

Zase jsem to musela být já, kdo bude stát pevně nohama na zemi.

"Kájo, ty víš, že tě miluji jak nikoho na světě, ale je vůbec možné, abychom byli šťastní? Je vůbec možné, abys měl dvě děti tam, tři tady, měl málo placenou práci a z toho mála ještě platil alimenty, žil v garsonce, kde by nás bylo pět? Ne! Nezlob se to nejde. Tvoje maminka měla pravdu. Musíš se vrátit."

Ukončila jsem svůj monolog a věděla, že jsem jenom nahlas vyslovila to, čeho jsem se nejvíce bála i já.
Díval se mi do očí, hladil mě po tváři a tiše řekl:

"Kdy mám odjet, vidím, že už jsi rozhodnutá. A taky už tě znám natolik, že vím, že když se rozhodneš, není v mých silách tě přemluvit."

Zůstala jsem jako opařená, i když jsem nic jiného nečekala. zabolelo to až k smrti.
Všechno ve mně pomalu odumíralo, ale musela jsem zůstat pevná ve svém rozhodnutí.
Už jenom kvůli Petříkovi i kvůli jeho dětem. Nikdo z nás by nebyl šťastný. Neustále jsem si opakovala.

"Zůstaň ještě tenhle víkend s námi, prosím," zažadonila jsem.

"Rád zůstanu, bude to poslední víkend, viď?"

"Ano, bude poslední a tak si ho užijeme tak, abychom na něj nezapomněli, souhlasíš?"

"Zbývá mi snad něco jiného?" řekl s úsměvem, který zdaleka nebyl veselý.

Byl to víkend plný vášně, laskání a slz. Dlouhých pohledů do očí a hledání odpovědí, které jsme znali.
Když jsme se loučili před barákem a dali jsme si poslední polibek, řekla jsem jenom:

"Datum té komise ti vzkážu, prosím přijď."

Zabouchla jsem dveře od auta, Petřík zamával a jenom zvuk motoru jeho auta nás doprovázel po schodech.

pokračování příště...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama