TRÁPENÍ 2 KAPITOLA 16 TŘI JEŽIBABY

4. ledna 2012 v 9:01 | tami
 
Návštěva u lékaře mě jenom přesvědčila o tom, co jsem již tušila.
Jen jedno jsem netušila, že podle velikosti dělohy, bylo podezření na dvojčata. To mě úplně položilo. Tady se už nic riskovat nedalo. Jediné řešení byla interrupce. Jak se s tímhle srovnám, netuším.


Přišel ten zvláštní den.

Nikomu jsem nic neřekla a hned jak jsem odvedla Petříka do jeslí, jsem šla do nemocnice.
Ano! Přímo před interrupční komisi, která se skládala ze tří žen pokročilého věku, nepříjemného vzezření a s přísnou, téměř kamennou tváří.


"Posaďte se, prosím," zaznělo z úst té, co seděla uprostřed, zřejmě předsedkyně.
S rozklepanými koleny jsem byla ráda, že jsem na tu dřevěnou, ohavnou židli usedla.


"Vaše jméno, vaše bydliště, kolik máte dětí, jste vdaná, co dělají vaše rodiče?"

Tato palba otázek byla jako když se vám někdo strefuje do očí a ne, a ne se trefit.
Pořád ještě vidíte a musíte odpovídat, protože každá další otázka vám vypálí zrak.
A pak padla otázka poslední.


"Jméno otce?" a všichni tři se na mě zadívaly pohledem, který by vám vypálil díru až do mozku.


"Nevím," špitla jsem.


"Prosím? To si snad děláte legraci?" zvýšeným hlasem zaútočila ona předsedkyně.


"Víte, byl to takový večírek, něco jsem vypila a víc si nepamatuji," řekla jsem zkroušeně.
Nechtěla jsem do toho nikoho tahat, chtěla jsem si tuhle záležitost vyřídit pokud to jen trochu půjde, sama.


Dívaly se na mě jako na přízrak a já jsem cítila jak padám na dno. Na dno plné bahna a špíny.
Bože, co jsem to za matku? Co jsem to za ženu? Co jsem vůbec zač?
Začal se mi zvedat žaludek, bylo mi na zvracení, hlava se mi motala jako na kolotoči.
To vše přerušilo zlostné zavrčení předsedkyně:


"Prosím, běžte ven, musíme se poradit!"


Chci se zvednout a nejde to. Nohy mi ztěžkly, jako kdyby byly přivázány olověným řetězem k podlaze.


"No, slyšela jste? Běžte na chodbu!" už zvýšeným hlasem řekla jedna z přísedících.


Povedlo se mi zvednout, ale byla jsem si jistá, že nejdu, ale táhnu své tělo za sebou.
Za dveřmi se mě ujala paní a povídá:


"Pojďte děvče, posaďte se, jste bílá jako křída.
Nic si z toho nedělejte. To jsou babizny. Žádná z nich děti nemá, neví, co je to zodpovědnost."


Úplně cizí člověk mě konejší v mé největší bolesti. Hrůza. Ale byla jsem ji za to hrozně vděčná.
Netrvalo to dlouho a zavolaly mě zpátky.


"Tak jsme se mladá paní usnesly, že budete muset toho tatínka najít. Jinak vám interrupci nepovolíme."


Všichni tři se na sebe podívaly s úšklebkem vítězných čarodějnic.
A to si nejsem teď momentálně jistá, jestli ty opravdové čarodějnice neurážím.


"Prosím?" ptám se, protože jejich verdikt postrádal jakoukoliv logiku.


"Jak ho asi mám najít, když si nic nepamatuji." stála jsem za svým.
Když už jsem se do toho bahna namočila, tak ať se v něm taky vymáchám. Ať to má aspoň probůh smysl.


"Tím jsme mladá paní skončily! Nashledanou!"

Sklaply svoje desky a podpatky a nechaly mě
stát v místnosti samotnou a procházejíc okolo mě jenom utrousily:


"Ven, doufám trefíte."


Zbývalo mi tak čtrnáct dní do rozhodnutí.
Taky rozhodnutí, jestli říct nebo neříct tuto novinu Karlovi.
Všechno bylo tak těžké, tak zoufalé, že jsem se nedokázala na nic soustředit.
Vzala jsem si ještě týden dovolené a odjela k Haničce.
Musela jsem to někomu říct, s někým se poradit, muselo to ze mě ven.
Když jsme dorazili na vesnici, Hanička se jenom divila, že se plahočíme autobusem, a kde že máme Karla?

pokračování příště...

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama