Leden 2012

TRÁPENÍ 3 KAPITOLA 4 ROZVOD

31. ledna 2012 v 8:23 | TAMI
Mamince to už bylo podezřelé a začala něco tušit. Ale jako každá máma znala svou dceru a věděla, že stejně nic nezmůže. Protože už jsem byla starší a rozumnější, rozhodla jsem se říct jí pravdu.
Moc jsem ji nepřekvapila. Prohlásila, že to tušila, a ať si dělám, co uznám za vhodné. Nebyla sice nadšená, což jsem chápala, ale alespoň já jsem měla trošku klidnější svědomí.

Když jsme opět jeli na chatu, Pavel se tvářil tajemně a že má pro mě překvapení. Byla jsem zvědavá, co to bude tentokrát, jeho překvapení byla vždy jako bomba.
Usadili jsme se jako vždy okolo jídla a pití. Pavel najednou vstal a vrátil se s obrovskou kyticí růží. Asi začnu přemýšlet o květinářství.

"Co se děje?" zeptala jsem se udiveně.

"Stela požádala o rozvod," řekl jasně a nahlas.

"Co se stalo? Přišla na nás?" odpovídám rozrušeně.

"Ale ne. Uklidni se. Jenom jí bylo na obtíž o víkendu hlídat Pavlíka, a tak se rozhodla, že mi ho nechá v péči, když jí nechám byt, auto a psa."
Podíval se na mě a čekal na moji reakci.
Vyrazilo mi to dech.

"Tak ona je schopna vyměnit syna za byt a auto? Co je to proboha za mámu?" odpověděla jsem a nebyla jsem schopna dalších slov. Rozum to ne a ne pobrat.

"Ano, je to tak," řekl a hned obrátil řeč, "zůstaneš s námi? Tedy se mnou a s Pavlíkem?"
Podívala jsem se na něj a zdráhavě odpověděla,

"nevím, Pavle. Mám dobrou práci. Petřík tam chodí do školy. Mám i pěkně zařízený byt. Dalo mi to spoustu práce a úsilí."

"Nech si to ještě projít hlavou, všechno bych ti vynahradil," řekl potichu, ale s takovým důrazem, abych to hned nezamítla.
Ani bych nemohla. Copak jsem na tuhle chvíli celá léta nečekala?
Nalijme si čistého vína. Čekala!
A možná bych čekala i déle.

Celou touhle změnou jako kdyby se všechno vrátilo úplně. Milování, jarní květy v posteli nahradilo podzimní listí, snídaně do postele a jeho velké, něžné ruce, které jsem tolik milovala.


Unavení, ale spokojení jsme se v neděli vraceli domů. Zbývalo vyřešit tu důležitou věc, a to děti!
Co když se nebudou mít rádi? Může se stát, že budou proti našemu vztahu.
Vlastně všechno bylo teď o dětech a ne o nás. Oba jsme na nich byli hodně závislí a věděli, že jejich slovo bude mít obrovský, vlastně zásadní význam.

pokračování příště...

TRÁPENÍ 3 KAPITOLA 3 LOSOS A KAVÍÁR

31. ledna 2012 v 8:18 | TAMI
Blížilo se poledne a po probdělé noci bych se nejradši viděla v posteli.
Z klimbání v kanceláři mě probral telefon. Volal Pavel. Mimo otázek, jak jsme dojely, mě začal opět přesvědčovat, abych přijela na víkend.

"Tami, kotě moje, stýská se mi, a to jsi pryč pár hodin."

"Já vím," odpovídám, "taky je mi smutno."

Hovor byl plný něžností a vyznání. Bylo mi hrozně fajn.
Stačilo mi, že jsem ho alespoň slyšela. Pochopitelně nebylo k nepovšimnutí, že jsem se chvílemi červenala, chvílemi culila, prostě otevřená čítanka.
Každému došlo, že služební hovor to určitě není.
A takhle volal každý den, jen s tím rozdílem, že to bylo až po dvanácté hodině, kdy byli všichni na obědě. To jsme měli půl hodinky jenom pro sebe.
Byly to krásné hovory. Povídání, smích, špičkování. Bylo mi tak příjemně na dušičce, že jsem dospěla k názoru, že mi to snad i stačí.

Strach, aby se něčím předčasným něco nepokazilo mě držel zpátky.
I když to "něco" jsem vůbec neuměla pojmenovat.
V tom samém duchu pokračovaly tyto hovory i večer když už děti spaly. Bylo to krásné, ale finance taky. Měsíční účty dělaly kolem třech tisíc, a to stál hovor padesát haléřů.
Nakonec jsme se přeci jen na víkendu domluvili. Petříka dám k mamince a Pavlíkovi se projednou bude věnovat Stela.
My si uděláme příjemný víkend na chatě.
Dořešíme věci, které se za tak krátké noci nestihly. Nic jsem neočekávala ani neplánovala, jen se hrozně těšila na jeho náruč.

V pátek jsem Pavla vyzvedla na hotelu, stejném jako když jsem se stěhovala.
Jediný rozdíl byl v tom, že už tam nedělal pana vrchního, ale vedoucího. Přivítal mě polibkem, objetím a slovy:

"Krásně ti voní vlasy, jsem moc rád, že jsi tady."

"Jistě, jistě," odpovídám trochu ironicky, "už nejsem ta malá holka," a přitom zírám na ten obrovský nákup, co s sebou chce vzít.
Kytka růží, která ležela na bedně plné lososa, kaviáru, chlebíčků, Finské vodky, ananasu mě vracela do doby, kde už jsem jednou byla. Se smíchem povídám,

"Pavle, my tam zůstaneme napořád?"
Zasmál se se mnou a řekl,

"jenom nechci, aby nám něco scházelo."

Když jsme dojeli na chatu a vybalili nákup, začalo mi být divně, jako kdyby se vracela taková ta tréma, když má člověk první rande. Žaludek se chvěje, srdce buší a rozklepaly se mi i ruce.
Pavel mě pozoruje a říká:

"Pojď, dáme si panáčka na uvítanou."
Přikývla jsem, protože mi bylo jasné, že ho potřebuji.
Trochu to pomohlo. Přichystali jsme stůl, všechno prostřeli, abychom vůbec nemuseli vstávat ze sedačky a měli co nejvíce času jenom pro sebe.

Jako kdyby mezi námi vůbec těch dvanáct let nebylo. Jako kdyby nic neskončilo.
Jenom už to nebylo tak bouřlivé. Bylo to jemnější, něžnější, krásnější. V tomhle případě ta léta, co jsme byli od sebe, byla znát. Pochopitelně jen k dobrému, a o to pro nás k horšímu, když přišlo nedělní loučení.
Nedalo se jinak, než se domluvit na příštím víkendu.

POKRAČOVÁNÍ PŘÍŠTĚ...

TRÁPENÍ 3 KAPITOLA 2 POHÁZENÁ DIAMANTY

19. ledna 2012 v 7:23 | TAMI
"Jarmilko, prosím, na nic se neptej. Jenom mi dělej řidiče." zaškemrala jsem.
Když slyšela můj zoufalý hlas, tak se jenom zeptala:

"Kam pojedeme?"

"Řeknu ti to po cestě." zajásala jsem.

Asi po třiceti kilometrech už jí to bylo divné a povídá:

"Tami, kam jedeme, ráno musíme být v práci?"

"Já vím, Jarmilko, mám pocit, že jde přímo o život. Ještě tak sto kilometrů a jsme tam."

Znala mě, věděla, že nic nedělám jen tak, bezdůvodně, i když tohle bylo přímo bezhlavé.
Jarmilka byla opravdu dobrá kamarádka a věděla, že až přijde čas, všechno jí řeknu. Věděla, že ptát se dřív nemá cenu.

Když jsme zastavily asi za dvě hodiny před Pavlovým barákem, marně jsem se rozhlížela na všechny strany. Pavel nikde.

"No nazdar," pomyslela jsem si.

Najednou se od baráku odlepil stín a směřoval k nám. Jarmilce došlo, co se děje. Šťouchla do mě a zašeptala,

"to je ten Pavel? Tušila jsem to."

Jenom jsem bezmocně kývla. Srdce mi bušilo, jen vyskočit. Přistoupil ke mně, políbil mě na čelo a vzal mě za ruce:

"Kotě moje, moc rád tě vidím. Pojedeme?"

"Kam?" ptám se.

"No, přeci na naši chatu?" odpověděl a políbil mě na oči.

Celou cestu mě pevně držel okolo ramen. Já měla hlavu položenou na jeho rameni a cítila jsem, jak moc nechci aby tahle chvíle skončila.

Dojeli jsme na chatu a já nic nepoznávala.
Najednou tam nebyla ta chaloupka sama, samičká jako tenkrát, ale vyrostla tam přímo rekreační oblast. Jenom v chatě se nic nezměnilo. Pouze tam zavedli elektriku.
Protože byl podzim, byly přeci jenom noci chladné, a tak jsme roztopili v kamnech.
Jarmilce jsme pustili televizi a šli si povídat ven.

Došli jsme na naše molo, kde jsme prožili tolik různých situací. Nám se ale vracely jenom ty nejhezčí.
Sedli jsme si na lavičku, Pavel mě vzal okolo ramen a podzimní nebe plné hvězd bylo svědkem našeho polibku po dlouhých letech.

Byl jemný, něžný, až mrazilo. Ani jeho ruce neztratily své kouzlo.
Když mě objímal a tisknul k sobě, věděla jsem, že už o něj nikdy nechci přijít.
Okolo nás se rozprostírala vodní plocha rybníka, která se v té jasné noci třpytila, jakoby byla poházená diamanty.

Věděla jsem, že Pavel vychovává Pavlíka na devadesát procent sám. Stela měla úplně jiné zájmy. O tom jsem ale mluvit nechtěla, musel na to přijít sám. Snad to i ví.
Co ho přivedlo k té větě, "tak přijeď," mi začal najednou vyprávět.

Věděl, že ho Stela podvádí. Kamarádi se mu smáli, ale kvůli synovi to rozvodem řešit nechtěl. Jezdili s Pavlíkem sami na výlety, na dovolené i na chatu.
A tak jsme povídali a povídali, když najednou mi vzal hlavu do dlaní, tím jeho způsobem, a řekl:

"Kotě moje, jezdi prosím častěji." začalo se rozednívat.
Nechala jsem jeho otázku viset ve vzduchu.

"Pojď, vrátíme se," řekla jsem, "musím taky do práce."
Jarmilka u roztopených kamen usnula. Když jsme ji vzbudili, tak prohlásila:

"Jenom doufám, že vy dva už budete mít klid." zívající se šla opláchnout, abychom mohli vyrazit.

"Tak co? Přijedeš?" zeptal se znova Pavel.

"Víš, nejdříve si musíš udělat pořádek doma a pak zavolej. Nejsme sami, máme děti. Už to není tak jednoduché," odpověděla jsem a objala ho.

Políbili jsme se. Jeho ruce, které mě objímaly, mi vracely všechno, co se jen dá vrátit. Tolik bych chtěla všechny zábrany pustit z hlavy.
Prostě srdce sem tam poslechlo i rozum.
Pavla jsme vysadily před barákem a my jsme v pohodě a včas dorazily do práce.

pokračování příště...

TRÁPENÍ 3 KAPITOLA 1 ZRÁDNÝ TELEFON

19. ledna 2012 v 7:15 | TAMI
Můj život plynul jak má, jak už to u samoživitelek bývá.
Z Petříka se stal krásný chlapec, jenom trochu paličatý, jako každé dítě v jeho věku.
Já jsem se vypracovala ze servírky přes kuchařku až na vedoucí. Taky jsme si koupili starou škodovku. Vyzrála ze mě žena, která věděla, co chce, ale hlavně, co život obnáší.
Nebo si to alespoň myslela.
xxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxx
Jednou se stalo, že když jsem přišla večer z práce, začal mě přepadat splín.
Otevřela jsem si lahvinku vína a sedla si k večeři, kterou mi připravil Petřík. Byl neuvěřitelně šikovný. Vždy mi připravil studený talíř nebo obložené chleby s lístečkem, na kterém bylo přání dobré chuti a noci.
Začalo mi být hrozně smutno. Byla krásná, jasná podzimní noc a mě přepadly vzpomínky.

Když jsem měla asi třetí skleničku a vzpomínky nebraly konce, nějak se mi sama zvedla ruka, vzala telefon a vytočila Pavlovo číslo.
Ačkoliv bylo už po třiadvacáté hodině, telefon zazvonil jen jednou. Pavel ho zvedl a já aniž bych se představila, jsem jenom pološeptem, smutným hlasem řekla,

"je mi hrozně smutno," a na druhém konci drátu se ozvalo:

"Kotě moje, tak přijeď," řekl Pavel hlasem, který přímo pohladil.
Ano. Po dvanácti letech poznal v telefonu můj hlas.

"Vždyť je noc," odpověděla jsem.

"No a?" řekl a pokračoval "v noci se přeci krásně povídá."

"Je to daleko," oponovala jsem.

"Já počkám, budu za dvě hodiny před domem."

"Tak dobře" odpověděla jsem a zavěsila jako v mátohách.

Když mi konečně došlo, co dělám, bylo už pozdě.
Vím, je to šílenost, jet v noci sto padesát kilometrů, a navíc jsem pila. A co Petřík, vždyť spí, co když se vzbudí? Pletly se mi myšlenky jedna přes druhou, ale tolik se mi chtělo jet za ním.

Opět zvítězilo srdíčko, které jako kdyby se probudilo ze zimního spánku. U sousedů se ještě svítilo. Požádala jsem o hlídání s tím, že se do rána vrátím.
Sousedka zakroutila hlavou, prohlásila, že jsem cvok, ale souhlasila.

Vyšla jsem před barák a sedla do auta.
Ujela jsem asi patnáct metrů a koukám, jak se mi ta bílá čára uprostřed silnice vlní.
Tak tudy cesta nevede. To víno udělalo své.
Okamžitě jsem se vrátila domů.

A co teď? Pavel tam čeká. Čeká tam na MĚ.
A tak přišel spásný nápad. Ještě že mám taky přátelé.
Zatelefonovala jsem Jarmilce, mé spolupracovnici a kamarádce.

POKRAČOVÁNÍ PŘÍŠTĚ...

TRÁPENÍ 2 KAPITOLA 19 MAMINKO, MOJE ZLATÁ

19. ledna 2012 v 7:09 | TAMI
Hanička mě doprovodila do nemocnice a Petříka si odvezla s sebou.
Najednou jsem ležela na posteli v tmavé chodbě. Okolo pořád někdo chodil, až najednou se mnou cukli a byla jsem na sále.

Nad mou hlavou se objevila další hlava v bílé roušce, z které zářily modré oči jako letní nebe.
Bože, co já mám pořád s modrýma očima. Pronásledují mě všude. Tady bych potřebovala oči černé jako hluboká lesní tůň.
Hlas byl laskavý a jemný, ale to bylo to poslední, co jsem si pamatovala.
Když jsem se probrala na pokoji, měla jsem vyschlá ústa po narkóze, hlavu prázdnou a bolavou.
Paní, která se vedle mě objevila mi namáčela rty a jenom jsem slyšela jakoby zdáli,

"to bude dobré, za chvíli vám bude líp."

Ale já jsem nechtěla, aby mi bylo líp, chtěla jsem se v té tupé bolesti utopit!
Když jsem naplno otevřela oči, vidím okolo sebe maminky s bříšky těsně před porodem. Proboha kam mě to jenom dali? To je snad za trest.
Ano, byly tam maminky na udržování a dívaly se na mě pohledem, který by zabíjel. Ale probůh, proč? Nic o mě neví.
Já přeci nejsem tak špatná. Jenom se toho na mě navalilo moc. Slzy se mi draly do očí.
Asi byl můj výraz dost utrápený, protože druhý den už se i trochu usmívaly a prohodily sem tam slovo.

Záviděla jsem jim manželé pod okny a spokojené usínání, což se o mém říci nedalo. Všechno se ve mně vzpíralo. Viděla jsem přes okna chodby novorozeňata a vedle sebe šťastné maminky v očekávání.
Modlila jsem se, aby přišel ten den a pustili mě domů, abych mohla obejmout Petříka a být vděčná za to, že ho mám.

Nutně jsem potřebovala blízkou osobu. Jenom ne maminku, i když bych si to hrozně přála. Zabilo by ji a utrápilo moje neštěstí. Nikdy se o tom nesmí dozvědět.

Konečně ten den nastal.

Když jsem vyšla z nemocnice s tím, že sednu na první vlak a pojedu za Petříkem, zůstala jsem stát v oněmění.
Hanička opět se všemi dětmi tu dálku přijela, aby na mě čekaly před nemocnicí.
Nic víc už jsem ke štěstí nepotřebovala. Všechen žal jakoby mávnutím proutku zmizel a Petříkovo zvolání:

"Maminko moje zlatá," mi všechno utrpení obrátilo ve štěstí.

Navždy už budu cítit ty jeho malé ručičky okolo krku, které mi v ten moment daly tu největší sílu a štěstí. Už vždycky zůstanu jenom s ním.
To je ta největší jistota, kterou mám. Můj Petřík!

Za pár dní jsem už šla do práce.
Veškerá moje činnost se ubírala směrem k práci a Petříkovi. Začali jsme více jezdit na víkendy, ne jenom k Haničce, ale i do přírody.
Spali jsme pod širákem, zpívali si naše oblíbené "prstýnky z trávy" a jiné.
Jezdili jsme s partou, která se okolo mě pohybovala již dříve, ale díky Kájovi jsem se jim trochu vzdálila.

Nikdo se na nic neptal a nikdo se o nic nepokoušel. Občas to i někdo zkusil, ale moje kategorické "NE" a Petřík vždy u mě, bylo jasné znamení, že tudy cesta nevede.
Prostě žádný chlap do baráku!

Večery jsem trávila sama se sklenkou vína u trempských písniček, které ve mně vzbuzovaly vzpomínky i touhu, ale skutečnost bohužel byla jiná.
Přes všechny přátele a Petříka, jsem se cítila hrozně sama.

Věděla jsem, že se něco stane, ale pořád jsem čekala na nějaké znamení, nic nebylo dost jasné. Jenom ta intuice, ta zrádná mrška pořád okolo mě kroužila.

A tak plynul čas.

Byla jsem sama už léta, Petříkovi bylo najednou jedenáct a byl z něj schopný, krásný a šikovný chlapec.
Čím dál více a častěji se vracely mé myšlenky a vzpomínky k Pavlovi.
Tam jsem vždycky věděla, která bije i když to nebylo vždy příjemné, ale moc ráda jsem na něj vzpomínala.
POKRAČOVÁNÍ PŘÍŠTĚ...

TRÁPENÍ 2 KAPITOLA 18 LÁSKO, PROMIŇ...

11. ledna 2012 v 8:32 | TAMI
Moje hlava se podobala hučícímu úlu plného včel.
Opravdu jsem si poprvé přiznala, že vůbec nevím, co udělám.

Hned druhý den jsem našla ve schránce pozvánku k interrupční komisi. Když jsem viděla ten den a hodinu silným písmem na papíře, zatrnulo mi.
Nejdříve jsem ten hrůzný dopis hodila se vztekem do koše,
nalila jsem si sklenku koňaku, zapálila cigaretu, a koukala do zdi neschopna se soustředit na to, co se po mně vůbec chce.
Vytrhnul mě z toho zvonek u dveří. Když jsem otevřela, bylo mi o trochu lépe.
Přijela Hanička i s dětmi. Jako kdyby tušila, co přijde. Tolik jsem ji potřebovala vedle sebe.
A jako obvykle hned spustila:

"Položíš ten koňak?! Jsi těhotná, nezapomněla jsi?"

"No, právě, že nezapomněla," odpovídám a vytahuji z koše dopis.

"A co jsi čekala? Že máš snad čas? Vždyť nabíháš třetí měsíc. Jak jsi se rozhodla?"

"To právě nevím," a pustila jsem se do pláče.

"Přestaň řvát a udělej si pořádek v hlavě. Čeká tě život možná se třemi dětmi a ty s nimi sama.
Nechceš snad na tom být jako já? Sama vidíš jak je to těžké."

"Vždyť já vím," odpovídám a utírajíc si slzy sleduji přes okno děti na písku a je mi smutno.

"Nakonec," říká Hanička, "vždyť bude mít poslední šanci u té komise, tam nejlépe uvidíš, jak se věci mají."

A tak jsme spolu napsaly vzkaz, který Kájovi pošlu. Asi bych toho sama nebyla schopna.

A bylo to tady!

Byl tady ten hrůzný den, kde na mě zase budou čekat tři ježibaby a rozhodovat o mém životě.
Oblékla jsem si bílé džíny, bílou košili. Červený pásek u džín a červené lemování límečku podtrhovalo mé tmavé vlasy pečlivě upravené a s dobrým pocitem, že vypadám dobře alespoň zvenčí, jsem se vydala k nemocnici.
Nebylo mi dobře na duši, ale to už tak asi bývá.

Začala jsem se cítit jakoby odevzdaně svému osudu, bez jakékoliv síly se čemukoliv vzpírat.
Byla jsem v té veliké čekárně sama.

Až těsně před desátou hodinou se objevil Karel.
Ztuhla jsem. Krve by se ve mně nedořezal.
Ona, jeho žena šla s ním i s dětmi. Posadili se všichni na druhý konec čekárny. Snad aby neměl šanci se ke mně ani přiblížit.
Takže ne tři ježibaby, ale oni rozhodnou o mém osudu.

Když zaznělo čekárnou mé jméno, odlepili se ze židle všichni najednou a cpali se do té malé místnosti s ježibabami.
Bože, co se to děje? Zešíleli?
Ježibaba předsedkyně to okamžitě vyřešila:

"Vy pani s těmi dětmi zůstaňte venku!"
A kupodivu na Karla se usmála a řekla:

"Prosím, pane, pojďte dál."
Sotva si sedl tak spustily:

"Ty malé děti jsou vaše?" a aniž by čekaly na odpověď pokrčovaly, "a to se nestydíte?"
A bum! Pustily se do mě:

"A vy jste snad nevěděla, že je ženatý?"

Palba otázek a samovolných odpovědí pokračovala. Už jsem nevěděla, čí jsem.
Všechna špína jakoby směřovala na mě a Karel ani nehlesl.
Seděl jako hromádka neštěstí a mně stékaly slzy po tváři. Najednou jsem dostala hrozný vztek a zařvala jsem:

"Co se do mě navážíte, udělala jsem si to dítě snad sama?"
Najednou zmlkly a podívaly se po sobě.
Předsedkyně se zvedla a prohlásila:

"Interrupce se povoluje, nástup máte pozítří!"

Zvedli jsme se a opouštěli tu hroznou místnost.
Karel se jenom pozastavil, než se k němu přiblížila rodinka podíval se mi ještě jednou dlouze do očí, které byly lesklé, tupé a řekl jen:

"Promiň lásko," a odcházel.
Když okolo mě procházela jeho žena prohlédla si mě od hlavy až k patě a jenom utrousila:

"Já věděla proč jsem jela s ním."

Aby ne, napadlo mě, vždyť vypadala jako selka. Ale to už mi je houby platné. Byli silnější.
Když jsem scházela ze schodů, zaslechla jsem jen zvuk jeho auta.
Teď mi teprve došlo, že to bylo opravdu naposledy.
Že už tenhle zvuk nikdy neuslyším a že vždycky když se něco podobného ozve, vyvolá to ve mně ty nejhezčí, ale i ty nejbolestivější vzpomínky.

POKRAČOVÁNÍ PŘÍŠTĚ...

TRÁPENÍ 2 KAPITOLA 17 POSLEDNÍ VÍKEND

4. ledna 2012 v 9:09 | tami
 
Když jsem ji vše povykládala, bylo po veselé náladě, která tam vždy panovala.

"Víš, Tami, já bych z toho takové drama nedělala, podívej se na mě? Taky jsem se třemi dětmi sama." pronesla Hanička úsměvem.

"Já vím," odpověděla jsem, "ale asi nejsem tak silná jako ty."

"No, tak půjdeš před komisi," dodala a s jejím laskavým úsměvem to vyznělo, jako jít nakoupit.
Obě jsme se zasmály a šly dětem připravit ohýnek na opékání špekáčků.

"Prosím tě, jak to, že vám tu ještě tak pozdě pracují kombajnisté, nebo co je to za zvuky co se ozývají ze silnice?"

"Někdy se vracejí z pole pozdě, stává se to," řekla Hanička a dál se věnovala napichováním špekáčku na klacky.

"Mami, maminko, jdeme se podívat na kombajny," křičely děti a běžely k brance.

"Mami, maminko, to není kombajn, to je strejda."

Trhla jsem sebou a nevěřícně se otočila.
Bylo to tak.
Děti držíce Karla za ruce z obou stran, ho táhly k ohništi.
Jako kdyby srdíčko čekalo až se to stane. Najednou jsem ho měla až v krku, jako knedlík.

Neschopna promluvit ani slovo, jsem mu jenom padla do náruče a plakala.
Nechtěla jsem nic slyšet a už vůbec nic řešit.
Chtěla jsem jenom využít každé chvilky, kterou budeme moci strávit spolu.

Hanička odvedla děti brzo spát a nechala nás u ohně samotné.
Nebe plné hvězd, a já věděla, že tu krásnou chvilku budu muset pokazit zprávou, která už opravdu odklad neunese.

Moc jsem se té chvíle bála. Jak jenom začít?
U té komise stejně musí být, není vyhnutí!

Rozhodla jsem se jít přímo bez vytáček na věc. Ať už to dopadne jakkoliv.
Seděli jsme u ohně mlčky, ani jeden nevěděl co říct. Jenom těsné objetí napovídalo, že za normálních okolností nebylo slov zapotřebí.

"Karle, musím ti něco říct, něco moc důležitého, tak mě prosím nepřerušuj," povídám důrazně, když vidím, jak se nadechuje a pokračuji, "víš, tak nějak se stalo, že čekáme děťátko, možná i dvě.
Teď můžeš mluvit, pokud znáš nějakou odpověď."
Ticho bylo jen pár vteřin, ale já jsem měla dojem, že je nekonečné.

"Tami, zlatíčko, ale já bych hrozně chtěl mít děti zrovna s tebou, zvládneme to, uvidíš," řekl a jeho hlas byl pevný a vážný.

Zase jsem to musela být já, kdo bude stát pevně nohama na zemi.

"Kájo, ty víš, že tě miluji jak nikoho na světě, ale je vůbec možné, abychom byli šťastní? Je vůbec možné, abys měl dvě děti tam, tři tady, měl málo placenou práci a z toho mála ještě platil alimenty, žil v garsonce, kde by nás bylo pět? Ne! Nezlob se to nejde. Tvoje maminka měla pravdu. Musíš se vrátit."

Ukončila jsem svůj monolog a věděla, že jsem jenom nahlas vyslovila to, čeho jsem se nejvíce bála i já.
Díval se mi do očí, hladil mě po tváři a tiše řekl:

"Kdy mám odjet, vidím, že už jsi rozhodnutá. A taky už tě znám natolik, že vím, že když se rozhodneš, není v mých silách tě přemluvit."

Zůstala jsem jako opařená, i když jsem nic jiného nečekala. zabolelo to až k smrti.
Všechno ve mně pomalu odumíralo, ale musela jsem zůstat pevná ve svém rozhodnutí.
Už jenom kvůli Petříkovi i kvůli jeho dětem. Nikdo z nás by nebyl šťastný. Neustále jsem si opakovala.

"Zůstaň ještě tenhle víkend s námi, prosím," zažadonila jsem.

"Rád zůstanu, bude to poslední víkend, viď?"

"Ano, bude poslední a tak si ho užijeme tak, abychom na něj nezapomněli, souhlasíš?"

"Zbývá mi snad něco jiného?" řekl s úsměvem, který zdaleka nebyl veselý.

Byl to víkend plný vášně, laskání a slz. Dlouhých pohledů do očí a hledání odpovědí, které jsme znali.
Když jsme se loučili před barákem a dali jsme si poslední polibek, řekla jsem jenom:

"Datum té komise ti vzkážu, prosím přijď."

Zabouchla jsem dveře od auta, Petřík zamával a jenom zvuk motoru jeho auta nás doprovázel po schodech.

pokračování příště...

TRÁPENÍ 2 KAPITOLA 16 TŘI JEŽIBABY

4. ledna 2012 v 9:01 | tami
 
Návštěva u lékaře mě jenom přesvědčila o tom, co jsem již tušila.
Jen jedno jsem netušila, že podle velikosti dělohy, bylo podezření na dvojčata. To mě úplně položilo. Tady se už nic riskovat nedalo. Jediné řešení byla interrupce. Jak se s tímhle srovnám, netuším.


Přišel ten zvláštní den.

Nikomu jsem nic neřekla a hned jak jsem odvedla Petříka do jeslí, jsem šla do nemocnice.
Ano! Přímo před interrupční komisi, která se skládala ze tří žen pokročilého věku, nepříjemného vzezření a s přísnou, téměř kamennou tváří.


"Posaďte se, prosím," zaznělo z úst té, co seděla uprostřed, zřejmě předsedkyně.
S rozklepanými koleny jsem byla ráda, že jsem na tu dřevěnou, ohavnou židli usedla.


"Vaše jméno, vaše bydliště, kolik máte dětí, jste vdaná, co dělají vaše rodiče?"

Tato palba otázek byla jako když se vám někdo strefuje do očí a ne, a ne se trefit.
Pořád ještě vidíte a musíte odpovídat, protože každá další otázka vám vypálí zrak.
A pak padla otázka poslední.


"Jméno otce?" a všichni tři se na mě zadívaly pohledem, který by vám vypálil díru až do mozku.


"Nevím," špitla jsem.


"Prosím? To si snad děláte legraci?" zvýšeným hlasem zaútočila ona předsedkyně.


"Víte, byl to takový večírek, něco jsem vypila a víc si nepamatuji," řekla jsem zkroušeně.
Nechtěla jsem do toho nikoho tahat, chtěla jsem si tuhle záležitost vyřídit pokud to jen trochu půjde, sama.


Dívaly se na mě jako na přízrak a já jsem cítila jak padám na dno. Na dno plné bahna a špíny.
Bože, co jsem to za matku? Co jsem to za ženu? Co jsem vůbec zač?
Začal se mi zvedat žaludek, bylo mi na zvracení, hlava se mi motala jako na kolotoči.
To vše přerušilo zlostné zavrčení předsedkyně:


"Prosím, běžte ven, musíme se poradit!"


Chci se zvednout a nejde to. Nohy mi ztěžkly, jako kdyby byly přivázány olověným řetězem k podlaze.


"No, slyšela jste? Běžte na chodbu!" už zvýšeným hlasem řekla jedna z přísedících.


Povedlo se mi zvednout, ale byla jsem si jistá, že nejdu, ale táhnu své tělo za sebou.
Za dveřmi se mě ujala paní a povídá:


"Pojďte děvče, posaďte se, jste bílá jako křída.
Nic si z toho nedělejte. To jsou babizny. Žádná z nich děti nemá, neví, co je to zodpovědnost."


Úplně cizí člověk mě konejší v mé největší bolesti. Hrůza. Ale byla jsem ji za to hrozně vděčná.
Netrvalo to dlouho a zavolaly mě zpátky.


"Tak jsme se mladá paní usnesly, že budete muset toho tatínka najít. Jinak vám interrupci nepovolíme."


Všichni tři se na sebe podívaly s úšklebkem vítězných čarodějnic.
A to si nejsem teď momentálně jistá, jestli ty opravdové čarodějnice neurážím.


"Prosím?" ptám se, protože jejich verdikt postrádal jakoukoliv logiku.


"Jak ho asi mám najít, když si nic nepamatuji." stála jsem za svým.
Když už jsem se do toho bahna namočila, tak ať se v něm taky vymáchám. Ať to má aspoň probůh smysl.


"Tím jsme mladá paní skončily! Nashledanou!"

Sklaply svoje desky a podpatky a nechaly mě
stát v místnosti samotnou a procházejíc okolo mě jenom utrousily:


"Ven, doufám trefíte."


Zbývalo mi tak čtrnáct dní do rozhodnutí.
Taky rozhodnutí, jestli říct nebo neříct tuto novinu Karlovi.
Všechno bylo tak těžké, tak zoufalé, že jsem se nedokázala na nic soustředit.
Vzala jsem si ještě týden dovolené a odjela k Haničce.
Musela jsem to někomu říct, s někým se poradit, muselo to ze mě ven.
Když jsme dorazili na vesnici, Hanička se jenom divila, že se plahočíme autobusem, a kde že máme Karla?

pokračování příště...