TRÁPENÍ 2 KAPITOLA 15 MUSÍM!!!

24. prosince 2011 v 8:05 | tami
 
Jako kdyby fungovala telepatie, zazvonil zvonek.
Karel byl tady. Srdce se mi rozbušilo.
Bude to fajn. Uděláme si pěkný večer a opatrně mu své tajemství sdělím.
Jenomže v mém případě, jako obvykle, všechno bylo jinak.
Udělala jsem večeři, Petříka dala spát a seděli jsme v objetí u svíček. Rozhodla jsem se nic neoddalovat.
Když jsem se nadechovala k větě o miminku, Karel mě předešel:

"Tami, je něco moc důležitého, co musíš vědět, hlavně to, že tě pořád budu mít rád, ať se stane cokoliv."

"Poslouchám," odpovídám a už tuším, že přijde něco zlého.
Mé tušení mě opět nezklamalo.

"Tami, miláčku, věř, že mě donutili.
Musím zůstat u ní. Když nezůstanu, všechno mi vezmou. Nebudu mít ani na svačiny. O autě ani nemluvím, bydlet nebudu mít kde. Teď se narodila holčička. Vím na sto procent, že není moje. Nespíme spolu už hodně dlouho.
Je to jenom vypočítavá mrška, která má bohaté a mocné rodiče, kteří byli rádi, že se vůbec vdala. Jsem prostě u zdi a už nemám kam couvnout."

Hlava mu poklesla a oči se zatřpytily. Nebyly to slzy, ale zmatek a zlost. To bylo teď v jeho očích.
V uších mi zazněla slova jeho maminky:

"Oni vás zničí."

Neměla jsem odpověď.
Jenom jsem seděla, zírala a neschopna pohybu jsem si uvědomovala, že přichází zřejmě zemětřesení, protože balvany, které se na mě valily, neměly konce.
Spousta lásky se proměnila v kamení.

To, že jsem se rozešla s Ottou, tolik nebolelo. Byla to přeci jenom náplast na rány po rozvodu a rozchodu s Pavlem, ale Karel, to vypadalo, že se hojí všechny rány, že je to nová naděje na život plný lásky.

Ne! Něco musím dělat špatně!
Teď zůstávám na té haldě kamení opuštěná, sama a těhotná.
To přeci nemohu zvládnout. Kdyby byl Petřík alespoň větší.

"Tami, lásko moje, nikdy na tebe nezapomenu, je to pro mě horší, než samotné peklo," slyším, jak vedle mě pořád Kája sedí a slibuje a lituje a prostě blábolí.

Jak se mi tak promítal můj budoucí i minulý život hlavou, a nůž srdcem, jsem ani nepostřehla, že tam ještě je.

"Prosím, Kájo, já všechno chápu, taky na tebe nezapomenu, ale teď už prosím běž ať nemáš problémy," řekla jsem, políbila ho, pohladila a otevřela dveře dokořán.
Pochopil!

Teď už bez jediného slova, se sklopenou hlavou šel po schodišti dolů bez jediného otočení.
Bez pláče, beze vzteku jsem zavřela dveře a sesunula se na zem.
Najednou i ty slzy začaly stékat samovolně, bez jediného vzlyku. Jako když je tělo na konci sil.
Když se Petřík vzbudil, bylo už světlo, a já jsem pořád seděla u těch dveří na zemi zkroucená, bez vůle a síly.
Teď jsem věděla, že musím!
Musím odvést Petříka do jeslí!!
Musím do práce!
Musím se z toho nějak dostat!!!

pokračování příště...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama