TRÁPENÍ 2 KAPITOLA 14 PO PANELECH SE NEŠPLHÁ!

24. prosince 2011 v 8:00 | tami

Rozhodla jsem se, že si vezmu alespoň týden dovolenou a odjedu k mamince. Přijdu tam na jiné myšlenky a je to dost daleko na to, aby mě napadlo kamkoliv jezdit, nebo Karla hledat.
Petřík se na babičku a dědečka těšil, a tak jsme se sbalili a hned druhý den nasedli na autobus.
Maminka se na mě ve dveřích překvapeně podívala:

"Děvče, s tebou není něco v pořádku? Co se děje? Nechceš mi o tom povědět?"

"Ne maminko, vše je v pořádku, jenom jsem trochu unavená," odpověděla jsem a uhnula očima.
Vždycky všechno poznala, a já jsem zrovna teď neměla chuť se svěřovat.

"Dobře, dobře nebudu vyzvídat. Víš co? Běž ven a pověs mi prosím prádlo. Je tam hezky, natáhni se na trávník a odpočívej."

Ano. To bylo přesně to, co jsem potřebovala. Být zase chvíli sama, a doma u maminky i když jsem ji vše říci nemohla. Vím, že by ji to trápilo, a to jsem nechtěla.
Hlavu ponořenou v posekané trávě s její charakteristickou vůní a zavřené oči, to vše mě vrátilo do vzpomínek. Začal se v nich ozývat i řev toho motoru, který ve mně vyvolával všechny ty krásné chvíle.
Stín, který mi začal zakrývat tvář, mě donutil pomalu otevřít oči. Sním, bdím?
Nade mnou stál Karel. Jeho rozesmáté oči a úsměv mě utvrzovaly o tom, že sen to není.
Byl skutečný. Klekl si ke mně a začal mě hladit po tváři.

"Proboha, co tady děláš? Jak jsi dozvěděl, kde jsem?"
padala ze mě jedna otázka za druhou. Byla jsem šťastná a zároveň vyděšená.

"Jenom se musíš ptát těch správných lidí. Pronásledoval jsem autobus celou cestu a maminka mě pak poslala sem. Stačí takové vysvětlení?"

"Stačí, stačí lásko miluji tě. Neumím si představit život bez tebe," vyhrkla jsem a nechala se líbat a objímat. Slzy mi stékaly po tváři štěstím a srdce chtělo přímo vyskočit.

Nechtěla jsem přemýšlet co bude dál, jenom jsem se opájela tím, že snad vše bude úplně jinak. Že jsem jen já a on.
Když dokázal přes všechny událostí v posledních dvou dnech dojet za mnou až k mamince, to už mě přeci musel mít rád?!

Přesvědčovala jsem sama sebe, že přeci nedělám nic špatného.

Bylo to krásné odpoledne a ještě krásnější cesta domů s ním.
Karel nastoupil do práce, ale díky opatřením jeho maminky dostal jinou trasu.
Mně opět nezbylo nic jiného než čekat.
Copak jsem se narodila k čekání?

Snažila jsem si zakázat veškeré myšlenky na to, co bude zítra. Chtěla jsem si urvat každý okamžik s ním. Tam kde vždy sídlil rozum bylo prázdno.
Bylo to hrozné, alespoň že Petřík dokázal mé čekání patřičně vyplnit.

"Mami, maminko, proč mi ten panel neuhnul, když jsem padal?" přišel s pláčem, odřenými koleny a bradou.

"Protože jsem ti už několikrát říkala, že po panelech se nešplhá," s úsměvem jsem mu odpovídala a otírala jeho odřená kolínka a bradu.
Nestačilo to, že jsem Karla dlouho neviděla, ale ještě jsem měla silné podezření, že jsem těhotná.
V noci jsem nespala a když jsem usnula, byla jsem opět za půl hodinky vzhůru. Nervy pracovaly naplno.

Co mám dělat? Karel nejel a k takovému ponížení abych já jela za ním, se už nepřinutím.
Jednou mi to stačilo!
Nepočítala jsem s miminkem, ale taky jsem se nezříkala. Petřík byl sice příliš malý a doba všelijaká, ale mít Karlovo, modrooké, usměvavé dítě by nebylo zas tak od věci.
A kdyby to byla holčička...
Ale asi jsem se teď zrovna zbláznila.
Vždycky jsem si přála holčičku, ale moc jsem na to nemyslela, Petříkovi byly pouze dva roky a tak odvážná jsem zase nebyla.
Ale co, s řádným partnerem a láskou bych to asi zvládla.
Asi určitě.

pokračování příště...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama