TRÁPENÍ 2 KAPITOLA 13 DOMEČEK Z KARET

13. prosince 2011 v 7:59 | tami
 
"Kájo, já si všechno musím rozmyslet, dej mi čas, hlavně mi slib, že už nikdy takovou hloupost neuděláš," řekla jsem a vzala jeho ruce do svých. Hladím jeho zavázaná zápěstí,
"jak jsi mi něco takového mohl udělat?"

"Nechtěl jsem bez tebe být. Všechno pro mě ztratilo smysl," odpověděl a v jeho očích byl smutek.
Rozesmáté oči byly tytam.

Najednou se dveřích objevila jeho maminka. Krásná elegantní paní. Nevím proč, ale nepřekvapilo mě to.
Kája ji neviděl, seděl zády ke dveřím.
Zvedla jsem se a šla k ní. Stála jsem vzpřímená s pohledem směřujícím jí přímo do očí.

"Omlouvám se, že jsem nedodržela slib. Bála jsem se o něj. A jak vidíte, tak právem.
Vím, že chcete pro něj jenom to, aby byl šťastný, ale je tohle to pravé?"

Říkala jsem to klidně zdánlivě vyrovnaná a bez emocí.
Ta žena mi dávala zvláštní sílu, kterou jsem neuměla vysvětlit.
Podívala se dlouze na Karla, pak zase na mě,

"milá Tami, v konečné fázi života vypadá štěstí úplně jinak. Vím, že se vám to teď nezdá, ale rodina jeho ženy ho sedře z kůže.
Myslíte, že z takového štěstí se dá žít? Věřte mi, že dá, ale jenom chvíli.
Budou vás pronásledovat tak dlouho, až se jim povede z vás udělat ty nejhorší nepřátelé. Ale jak už jsem řekla, je to na vás."

Pohladila mě po vlasech, ještě jednou se dlouze podívala na Karla, který zkoprněle seděl, a s grácií odešla.
Vypadalo to, jako když jí začíná docházet, že by radši viděla svého syna v bídě a šťastného, než bohatého, ale zoufalého.
Ale ani ona už teď nemohla nic dělat.
Bylo to jako rozjetý vlak.

Soused už začínal být nervózní, a tak jsem se snažila najít nějaké rychlé a hlavně alespoň trochu normální řešení.
Být pokud možno neustále nohama na zemi, byla jedna z mých velikých předností, i když bolestivých.

"Kájo, musím domů, Petřík na mě čeká. Prosím, uzdrav se a potom vymyslíme co dál, ano?"
Nic jiného mě v ten moment nenapadlo. Chtěla jsem jen získat čas.
Zvedla jsem se od stolu, když tu Karel vyhrkl:

"Pojedu s tebou, prosím, dovol mi to."

"Ne, Kájo, nejdříve se uzdrav a vypořádej se s věcmi, s kterými se musíš vypořádat. Zhroutila by se nám láska jak domeček z karet. Pochop to, prosím," povídám tiše, ale důrazně.

"Jistě, chápu to," odpověděl a oči se mu zaleskly. Byla v nich najednou bolest, strach a utrpení.
Já jsem se necítila o nic lépe. Bylo mi zoufale těžko a jen s námahou jsem udržela slzy.
Doprovodil mě k autu a stál na místě až do té chvíle, než jsme zmizeli za první zatáčkou.

"Držela jsi se dobře, až mě to udivuje," poprvé promluvil soused, a tím jako kdyby uvolnil stavidla.
Sebeovládání bylo pryč. Začala jsem usedavě plakat a nešlo přestat. Co si jen počnu?
Jen myšlenky na Petříka mě začaly trochu zklidňovat.

POKRAČOVÁNÍ PŘÍŠTĚ...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama