TRÁPENÍ 2 KAPITOLA 12 PODŘEZANÉ ŽÍLY

13. prosince 2011 v 7:54 | tami

Říká se, že ráno je moudřejší večera.
Nepřipadalo mi to tak.

Moje ráno bylo jako když se probouzím v džungli, ze které není návratu.
Nebýt Petříkovo úsměv a jeho bezstarostné povídání, asi bych ani neměla proč vstávat. Do obchodu jsem dorazila dříve.

Nevím, jestli mě popoháněla touha Karla aspoň vidět a nebo strach, že už ho neuvidím. Zmatek v sobě samé co vlastně cítím, mě ubíjel.
Zvuk skládajících beden mi rozechvěl i konečky prstů. Zjištění, že nemám vůbec sílu se vzepřít sama sobě mě přivádělo k zoufalství.

"Zdravím šéfová, už jsem tady zase já. Karel má volno. Na můj vkus nějak často," hulákal opět onen mrzutý kolega, který ho minule zastupoval.

Celý svět jako by potemněl. Co jsem vlastně čekala?
Má rodinu a já mu dala jasně najevo, že je konec.
Že se mě tak lehce vzdal?
Do háje, vždyť jsem to po něm chtěla. Tak čemu se divím?!

Den nestál za nic. Bylo hrozně těžké se se vším smířit. Přesto všechno jsem pořád čekala na řvoucí motor.
Nedočkala jsem se.
Každý den byl horší a horší.
Karla pořád střídal kolega, až mi to začalo být divné.
Intuice mi říkala, že se něco děje, ale co?

Nedalo mi to.
Nebyl zase takový problém, zjistit jeho adresu.
Musím se tam podívat, alespoň okolo bydliště. Snad se něco dozvím.
Přemluvila jsem souseda, aby mě odvezl a zároveň se na něj zeptal přímo u něj doma. Já jsem tu odvahu neměla, a ani by se to nehodilo.

Když jsme přijeli před panelák kde bydlel, zjistili jsme vchod a zaparkovali o kousek dál.
Zůstala jsem v autě a soused vyrazil na průzkum.
Když vešel do vchodu, nedalo mi to a šla jsem za ním.
Stoupla jsem si ke schránkám a čekala, jestli něco zaslechnu.
Bydleli v prvním patře, takže ta možnost něco zaslechnout tu byla.
Slyším souseda jak říká:

"Dobrý den, potřeboval bych mluvit s Karlem, je doma?"

"Je doma, ale spí. Ten syčák si kvůli nějaký káče podřezal žíly. Tak si teď líže rány," vztekle začala ječet na celý panelák.

"Dobře, paní tak ho nerušte, najdu si ho jindy," prohlásil soused a mizel po schodech dolů. Bouchnutí dveřmi zaznělo celým panelákem.
Před vchodem jsem se připojila k sousedovi a beze slova jsme se pomalu šourali k autu.

"Potřebuji pořádného panáka, zastavíš mi někde u hospody?"
zažadonila jsem a soused rád vyhověl. Věděl, že jsem všechno slyšela a nebylo co k tomu dodat.

U nejbližší restaurace jsme zastavili.
Když mi vrchní přinesl dvojitý koňak, vzala jsem ho do ruky a přemítala, jestli ho mám vůbec vypít, když se najednou rozlítly dveře od restaurace a dovnitř přímo vletěl Karel.
Když mě uviděl, rozběhl se ke mně.

"Tami, lásko moje, já jsem věděl, že mě nenecháš. Že si pro mě přijdeš. Vždyť to přeci nemůže jen tak skončit? Že ne? Prosím. Zůstaneme už spolu, ano?"

Zůstali jsme stát v objetí. Slzy mi stékaly po tváři a já se nechtěla od něj za nic na světě odloučit, ale věděla jsem, že budu muset.
Lidi už se po nás otáčeli. Celá restaurace si špitala a my jsme pořád stáli v objetí jako sochy.
Nakonec jsme se přeci jen posadili.

POKRAČOVÁNÍ PŘÍŠTĚ...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama