TRÁPENÍ 2 KAPITOLA 11 PEKLO

7. prosince 2011 v 8:39 | TAMI
 
Neúnavně zvonící domovní zvonek mě probral. Sousedka mi vedla domů Petříka, který s rozzářenýma očima křičel:

"Maminko, mamí, pojedeme se strejdou na kolotoč?"

Do vesnice vedle nás přijel kolotoč.
Pomalu mi docházelo, že bude problém. Petřík si na Karla zvykl, a já neznala odpovědi.
Vzala jsem ho do náruče a se slovy:

"Pojď napustíme vanu," snažila jsem se odvést hovor jinam.
Povedlo se. Petříka jsem uložila, požádala sousedku o hlídání
a čekala až přijede Karel.

Co mu vlastně řeknu? Jak mu to řeknu? Tyhle otázky ve mně budily nepředstavitelnou nechuť se s ním vůbec setkat.
Zvládnu to?
Ať mu jeho žena provedla cokoliv, neměl by se řešit problém tímto způsobem.
Je to jeho vina, nebo její? Nebo jsme se my setkali jako dvě opuštěné duše v nesprávný čas?
Otázky mě pronásledovaly jedna za druhou, ale ani na jednu jsem neznala odpověď.

Hluk řvoucího motoru mé myšlenky přerušil.
Bylo to tady!
Když jsem přicházela k autu, měla jsem pocit, že se mi rozskočí hlava.
Musela jsem nabrat všechny síly, které ve mně zbyly.

Jeho úsměv a polibek mě odzbrojily a měla jsem chuť to nechat na jindy.
Než jsme dojeli kousek za město věděla jsem, že když to neudělám dnes, jindy už nebudu mít sílu vůbec.

"Kájo, byla za mnou tvoje matka," povídám tiše, doufajíc snad, že mě neuslyší.

"Moje máma? Co prosím tě chtěla? Nechápu to? Jak tě našla?" chrlil na mě otázky, které nebraly konce.

"Poslouchej mě," zarazila jsem ho a pokračovala, "nevím, proč jsi mi všechno neřekl sám, třeba by jsme nějaké řešení našli. Teď zbývá jenom jediné. Ty se vrátíš domů, necháme si hezké vzpomínky a každý se s tím vypořádáme jak to jen půjde."
Musela jsem se nadechnout, abych mohla vůbec pokračovat. Karel jenom zíral a jeho modré oči se začaly zalévat slzami.

"Prosím ne, to nemůžeš, vše ti vysvětlím."
Snažil se vysvětlovat, ale přikryla jsem mu ústa dlaní:

"Mám tě ráda, nic nevysvětluj. Prostě se to stalo, ale tvé děti jsou přednější. Neboj, zvládnu to, vše je v pořádku. Teď mě prosím, odvez domů."

Znal už mě dobře, věděl, že v tuhle chvíli se mnou žádná řeč nebude.
Políbil mě, nastartoval a rozjel se takovou rychlostí, až jsem dostala strach.
Bezpečně zaparkoval před vchodem a jenom jeho vlhké oči prozrazovaly, že nic není v pořádku.

Vystoupila jsem a bez otáčení jsem šla ke schodům.
Věděla jsem, že když se otočím, bude zle s námi oběma.
Rozburácel se motor. Ve mně se zatajil dech, roztekly se mi slzy proudem, podlomily se mi nohy a vrávorajíc, vzlykajíc jsem se sesunula na schody.

Co teď jenom budu dělat? Jak se s tím srovnám? A srovnám se vůbec?
Teď to na mě všechno dolehlo.
Teď jsem si teprve uvědomila, co se opravdu stalo. Teď se dostavila ta krutá realita.
Jeden jediný den a láska byla v pekle. Nebo snad je ještě něco horšího?

POKRAČOVÁNÍ PŘÍŠTĚ...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama