Prosinec 2011

TRÁPENÍ 2 KAPITOLA 15 MUSÍM!!!

24. prosince 2011 v 8:05 | tami
 
Jako kdyby fungovala telepatie, zazvonil zvonek.
Karel byl tady. Srdce se mi rozbušilo.
Bude to fajn. Uděláme si pěkný večer a opatrně mu své tajemství sdělím.
Jenomže v mém případě, jako obvykle, všechno bylo jinak.
Udělala jsem večeři, Petříka dala spát a seděli jsme v objetí u svíček. Rozhodla jsem se nic neoddalovat.
Když jsem se nadechovala k větě o miminku, Karel mě předešel:

"Tami, je něco moc důležitého, co musíš vědět, hlavně to, že tě pořád budu mít rád, ať se stane cokoliv."

"Poslouchám," odpovídám a už tuším, že přijde něco zlého.
Mé tušení mě opět nezklamalo.

"Tami, miláčku, věř, že mě donutili.
Musím zůstat u ní. Když nezůstanu, všechno mi vezmou. Nebudu mít ani na svačiny. O autě ani nemluvím, bydlet nebudu mít kde. Teď se narodila holčička. Vím na sto procent, že není moje. Nespíme spolu už hodně dlouho.
Je to jenom vypočítavá mrška, která má bohaté a mocné rodiče, kteří byli rádi, že se vůbec vdala. Jsem prostě u zdi a už nemám kam couvnout."

Hlava mu poklesla a oči se zatřpytily. Nebyly to slzy, ale zmatek a zlost. To bylo teď v jeho očích.
V uších mi zazněla slova jeho maminky:

"Oni vás zničí."

Neměla jsem odpověď.
Jenom jsem seděla, zírala a neschopna pohybu jsem si uvědomovala, že přichází zřejmě zemětřesení, protože balvany, které se na mě valily, neměly konce.
Spousta lásky se proměnila v kamení.

To, že jsem se rozešla s Ottou, tolik nebolelo. Byla to přeci jenom náplast na rány po rozvodu a rozchodu s Pavlem, ale Karel, to vypadalo, že se hojí všechny rány, že je to nová naděje na život plný lásky.

Ne! Něco musím dělat špatně!
Teď zůstávám na té haldě kamení opuštěná, sama a těhotná.
To přeci nemohu zvládnout. Kdyby byl Petřík alespoň větší.

"Tami, lásko moje, nikdy na tebe nezapomenu, je to pro mě horší, než samotné peklo," slyším, jak vedle mě pořád Kája sedí a slibuje a lituje a prostě blábolí.

Jak se mi tak promítal můj budoucí i minulý život hlavou, a nůž srdcem, jsem ani nepostřehla, že tam ještě je.

"Prosím, Kájo, já všechno chápu, taky na tebe nezapomenu, ale teď už prosím běž ať nemáš problémy," řekla jsem, políbila ho, pohladila a otevřela dveře dokořán.
Pochopil!

Teď už bez jediného slova, se sklopenou hlavou šel po schodišti dolů bez jediného otočení.
Bez pláče, beze vzteku jsem zavřela dveře a sesunula se na zem.
Najednou i ty slzy začaly stékat samovolně, bez jediného vzlyku. Jako když je tělo na konci sil.
Když se Petřík vzbudil, bylo už světlo, a já jsem pořád seděla u těch dveří na zemi zkroucená, bez vůle a síly.
Teď jsem věděla, že musím!
Musím odvést Petříka do jeslí!!
Musím do práce!
Musím se z toho nějak dostat!!!

pokračování příště...

TRÁPENÍ 2 KAPITOLA 14 PO PANELECH SE NEŠPLHÁ!

24. prosince 2011 v 8:00 | tami

Rozhodla jsem se, že si vezmu alespoň týden dovolenou a odjedu k mamince. Přijdu tam na jiné myšlenky a je to dost daleko na to, aby mě napadlo kamkoliv jezdit, nebo Karla hledat.
Petřík se na babičku a dědečka těšil, a tak jsme se sbalili a hned druhý den nasedli na autobus.
Maminka se na mě ve dveřích překvapeně podívala:

"Děvče, s tebou není něco v pořádku? Co se děje? Nechceš mi o tom povědět?"

"Ne maminko, vše je v pořádku, jenom jsem trochu unavená," odpověděla jsem a uhnula očima.
Vždycky všechno poznala, a já jsem zrovna teď neměla chuť se svěřovat.

"Dobře, dobře nebudu vyzvídat. Víš co? Běž ven a pověs mi prosím prádlo. Je tam hezky, natáhni se na trávník a odpočívej."

Ano. To bylo přesně to, co jsem potřebovala. Být zase chvíli sama, a doma u maminky i když jsem ji vše říci nemohla. Vím, že by ji to trápilo, a to jsem nechtěla.
Hlavu ponořenou v posekané trávě s její charakteristickou vůní a zavřené oči, to vše mě vrátilo do vzpomínek. Začal se v nich ozývat i řev toho motoru, který ve mně vyvolával všechny ty krásné chvíle.
Stín, který mi začal zakrývat tvář, mě donutil pomalu otevřít oči. Sním, bdím?
Nade mnou stál Karel. Jeho rozesmáté oči a úsměv mě utvrzovaly o tom, že sen to není.
Byl skutečný. Klekl si ke mně a začal mě hladit po tváři.

"Proboha, co tady děláš? Jak jsi dozvěděl, kde jsem?"
padala ze mě jedna otázka za druhou. Byla jsem šťastná a zároveň vyděšená.

"Jenom se musíš ptát těch správných lidí. Pronásledoval jsem autobus celou cestu a maminka mě pak poslala sem. Stačí takové vysvětlení?"

"Stačí, stačí lásko miluji tě. Neumím si představit život bez tebe," vyhrkla jsem a nechala se líbat a objímat. Slzy mi stékaly po tváři štěstím a srdce chtělo přímo vyskočit.

Nechtěla jsem přemýšlet co bude dál, jenom jsem se opájela tím, že snad vše bude úplně jinak. Že jsem jen já a on.
Když dokázal přes všechny událostí v posledních dvou dnech dojet za mnou až k mamince, to už mě přeci musel mít rád?!

Přesvědčovala jsem sama sebe, že přeci nedělám nic špatného.

Bylo to krásné odpoledne a ještě krásnější cesta domů s ním.
Karel nastoupil do práce, ale díky opatřením jeho maminky dostal jinou trasu.
Mně opět nezbylo nic jiného než čekat.
Copak jsem se narodila k čekání?

Snažila jsem si zakázat veškeré myšlenky na to, co bude zítra. Chtěla jsem si urvat každý okamžik s ním. Tam kde vždy sídlil rozum bylo prázdno.
Bylo to hrozné, alespoň že Petřík dokázal mé čekání patřičně vyplnit.

"Mami, maminko, proč mi ten panel neuhnul, když jsem padal?" přišel s pláčem, odřenými koleny a bradou.

"Protože jsem ti už několikrát říkala, že po panelech se nešplhá," s úsměvem jsem mu odpovídala a otírala jeho odřená kolínka a bradu.
Nestačilo to, že jsem Karla dlouho neviděla, ale ještě jsem měla silné podezření, že jsem těhotná.
V noci jsem nespala a když jsem usnula, byla jsem opět za půl hodinky vzhůru. Nervy pracovaly naplno.

Co mám dělat? Karel nejel a k takovému ponížení abych já jela za ním, se už nepřinutím.
Jednou mi to stačilo!
Nepočítala jsem s miminkem, ale taky jsem se nezříkala. Petřík byl sice příliš malý a doba všelijaká, ale mít Karlovo, modrooké, usměvavé dítě by nebylo zas tak od věci.
A kdyby to byla holčička...
Ale asi jsem se teď zrovna zbláznila.
Vždycky jsem si přála holčičku, ale moc jsem na to nemyslela, Petříkovi byly pouze dva roky a tak odvážná jsem zase nebyla.
Ale co, s řádným partnerem a láskou bych to asi zvládla.
Asi určitě.

pokračování příště...

TRÁPENÍ 2 KAPITOLA 13 DOMEČEK Z KARET

13. prosince 2011 v 7:59 | tami
 
"Kájo, já si všechno musím rozmyslet, dej mi čas, hlavně mi slib, že už nikdy takovou hloupost neuděláš," řekla jsem a vzala jeho ruce do svých. Hladím jeho zavázaná zápěstí,
"jak jsi mi něco takového mohl udělat?"

"Nechtěl jsem bez tebe být. Všechno pro mě ztratilo smysl," odpověděl a v jeho očích byl smutek.
Rozesmáté oči byly tytam.

Najednou se dveřích objevila jeho maminka. Krásná elegantní paní. Nevím proč, ale nepřekvapilo mě to.
Kája ji neviděl, seděl zády ke dveřím.
Zvedla jsem se a šla k ní. Stála jsem vzpřímená s pohledem směřujícím jí přímo do očí.

"Omlouvám se, že jsem nedodržela slib. Bála jsem se o něj. A jak vidíte, tak právem.
Vím, že chcete pro něj jenom to, aby byl šťastný, ale je tohle to pravé?"

Říkala jsem to klidně zdánlivě vyrovnaná a bez emocí.
Ta žena mi dávala zvláštní sílu, kterou jsem neuměla vysvětlit.
Podívala se dlouze na Karla, pak zase na mě,

"milá Tami, v konečné fázi života vypadá štěstí úplně jinak. Vím, že se vám to teď nezdá, ale rodina jeho ženy ho sedře z kůže.
Myslíte, že z takového štěstí se dá žít? Věřte mi, že dá, ale jenom chvíli.
Budou vás pronásledovat tak dlouho, až se jim povede z vás udělat ty nejhorší nepřátelé. Ale jak už jsem řekla, je to na vás."

Pohladila mě po vlasech, ještě jednou se dlouze podívala na Karla, který zkoprněle seděl, a s grácií odešla.
Vypadalo to, jako když jí začíná docházet, že by radši viděla svého syna v bídě a šťastného, než bohatého, ale zoufalého.
Ale ani ona už teď nemohla nic dělat.
Bylo to jako rozjetý vlak.

Soused už začínal být nervózní, a tak jsem se snažila najít nějaké rychlé a hlavně alespoň trochu normální řešení.
Být pokud možno neustále nohama na zemi, byla jedna z mých velikých předností, i když bolestivých.

"Kájo, musím domů, Petřík na mě čeká. Prosím, uzdrav se a potom vymyslíme co dál, ano?"
Nic jiného mě v ten moment nenapadlo. Chtěla jsem jen získat čas.
Zvedla jsem se od stolu, když tu Karel vyhrkl:

"Pojedu s tebou, prosím, dovol mi to."

"Ne, Kájo, nejdříve se uzdrav a vypořádej se s věcmi, s kterými se musíš vypořádat. Zhroutila by se nám láska jak domeček z karet. Pochop to, prosím," povídám tiše, ale důrazně.

"Jistě, chápu to," odpověděl a oči se mu zaleskly. Byla v nich najednou bolest, strach a utrpení.
Já jsem se necítila o nic lépe. Bylo mi zoufale těžko a jen s námahou jsem udržela slzy.
Doprovodil mě k autu a stál na místě až do té chvíle, než jsme zmizeli za první zatáčkou.

"Držela jsi se dobře, až mě to udivuje," poprvé promluvil soused, a tím jako kdyby uvolnil stavidla.
Sebeovládání bylo pryč. Začala jsem usedavě plakat a nešlo přestat. Co si jen počnu?
Jen myšlenky na Petříka mě začaly trochu zklidňovat.

POKRAČOVÁNÍ PŘÍŠTĚ...

TRÁPENÍ 2 KAPITOLA 12 PODŘEZANÉ ŽÍLY

13. prosince 2011 v 7:54 | tami

Říká se, že ráno je moudřejší večera.
Nepřipadalo mi to tak.

Moje ráno bylo jako když se probouzím v džungli, ze které není návratu.
Nebýt Petříkovo úsměv a jeho bezstarostné povídání, asi bych ani neměla proč vstávat. Do obchodu jsem dorazila dříve.

Nevím, jestli mě popoháněla touha Karla aspoň vidět a nebo strach, že už ho neuvidím. Zmatek v sobě samé co vlastně cítím, mě ubíjel.
Zvuk skládajících beden mi rozechvěl i konečky prstů. Zjištění, že nemám vůbec sílu se vzepřít sama sobě mě přivádělo k zoufalství.

"Zdravím šéfová, už jsem tady zase já. Karel má volno. Na můj vkus nějak často," hulákal opět onen mrzutý kolega, který ho minule zastupoval.

Celý svět jako by potemněl. Co jsem vlastně čekala?
Má rodinu a já mu dala jasně najevo, že je konec.
Že se mě tak lehce vzdal?
Do háje, vždyť jsem to po něm chtěla. Tak čemu se divím?!

Den nestál za nic. Bylo hrozně těžké se se vším smířit. Přesto všechno jsem pořád čekala na řvoucí motor.
Nedočkala jsem se.
Každý den byl horší a horší.
Karla pořád střídal kolega, až mi to začalo být divné.
Intuice mi říkala, že se něco děje, ale co?

Nedalo mi to.
Nebyl zase takový problém, zjistit jeho adresu.
Musím se tam podívat, alespoň okolo bydliště. Snad se něco dozvím.
Přemluvila jsem souseda, aby mě odvezl a zároveň se na něj zeptal přímo u něj doma. Já jsem tu odvahu neměla, a ani by se to nehodilo.

Když jsme přijeli před panelák kde bydlel, zjistili jsme vchod a zaparkovali o kousek dál.
Zůstala jsem v autě a soused vyrazil na průzkum.
Když vešel do vchodu, nedalo mi to a šla jsem za ním.
Stoupla jsem si ke schránkám a čekala, jestli něco zaslechnu.
Bydleli v prvním patře, takže ta možnost něco zaslechnout tu byla.
Slyším souseda jak říká:

"Dobrý den, potřeboval bych mluvit s Karlem, je doma?"

"Je doma, ale spí. Ten syčák si kvůli nějaký káče podřezal žíly. Tak si teď líže rány," vztekle začala ječet na celý panelák.

"Dobře, paní tak ho nerušte, najdu si ho jindy," prohlásil soused a mizel po schodech dolů. Bouchnutí dveřmi zaznělo celým panelákem.
Před vchodem jsem se připojila k sousedovi a beze slova jsme se pomalu šourali k autu.

"Potřebuji pořádného panáka, zastavíš mi někde u hospody?"
zažadonila jsem a soused rád vyhověl. Věděl, že jsem všechno slyšela a nebylo co k tomu dodat.

U nejbližší restaurace jsme zastavili.
Když mi vrchní přinesl dvojitý koňak, vzala jsem ho do ruky a přemítala, jestli ho mám vůbec vypít, když se najednou rozlítly dveře od restaurace a dovnitř přímo vletěl Karel.
Když mě uviděl, rozběhl se ke mně.

"Tami, lásko moje, já jsem věděl, že mě nenecháš. Že si pro mě přijdeš. Vždyť to přeci nemůže jen tak skončit? Že ne? Prosím. Zůstaneme už spolu, ano?"

Zůstali jsme stát v objetí. Slzy mi stékaly po tváři a já se nechtěla od něj za nic na světě odloučit, ale věděla jsem, že budu muset.
Lidi už se po nás otáčeli. Celá restaurace si špitala a my jsme pořád stáli v objetí jako sochy.
Nakonec jsme se přeci jen posadili.

POKRAČOVÁNÍ PŘÍŠTĚ...

TRÁPENÍ 2 KAPITOLA 11 PEKLO

7. prosince 2011 v 8:39 | TAMI
 
Neúnavně zvonící domovní zvonek mě probral. Sousedka mi vedla domů Petříka, který s rozzářenýma očima křičel:

"Maminko, mamí, pojedeme se strejdou na kolotoč?"

Do vesnice vedle nás přijel kolotoč.
Pomalu mi docházelo, že bude problém. Petřík si na Karla zvykl, a já neznala odpovědi.
Vzala jsem ho do náruče a se slovy:

"Pojď napustíme vanu," snažila jsem se odvést hovor jinam.
Povedlo se. Petříka jsem uložila, požádala sousedku o hlídání
a čekala až přijede Karel.

Co mu vlastně řeknu? Jak mu to řeknu? Tyhle otázky ve mně budily nepředstavitelnou nechuť se s ním vůbec setkat.
Zvládnu to?
Ať mu jeho žena provedla cokoliv, neměl by se řešit problém tímto způsobem.
Je to jeho vina, nebo její? Nebo jsme se my setkali jako dvě opuštěné duše v nesprávný čas?
Otázky mě pronásledovaly jedna za druhou, ale ani na jednu jsem neznala odpověď.

Hluk řvoucího motoru mé myšlenky přerušil.
Bylo to tady!
Když jsem přicházela k autu, měla jsem pocit, že se mi rozskočí hlava.
Musela jsem nabrat všechny síly, které ve mně zbyly.

Jeho úsměv a polibek mě odzbrojily a měla jsem chuť to nechat na jindy.
Než jsme dojeli kousek za město věděla jsem, že když to neudělám dnes, jindy už nebudu mít sílu vůbec.

"Kájo, byla za mnou tvoje matka," povídám tiše, doufajíc snad, že mě neuslyší.

"Moje máma? Co prosím tě chtěla? Nechápu to? Jak tě našla?" chrlil na mě otázky, které nebraly konce.

"Poslouchej mě," zarazila jsem ho a pokračovala, "nevím, proč jsi mi všechno neřekl sám, třeba by jsme nějaké řešení našli. Teď zbývá jenom jediné. Ty se vrátíš domů, necháme si hezké vzpomínky a každý se s tím vypořádáme jak to jen půjde."
Musela jsem se nadechnout, abych mohla vůbec pokračovat. Karel jenom zíral a jeho modré oči se začaly zalévat slzami.

"Prosím ne, to nemůžeš, vše ti vysvětlím."
Snažil se vysvětlovat, ale přikryla jsem mu ústa dlaní:

"Mám tě ráda, nic nevysvětluj. Prostě se to stalo, ale tvé děti jsou přednější. Neboj, zvládnu to, vše je v pořádku. Teď mě prosím, odvez domů."

Znal už mě dobře, věděl, že v tuhle chvíli se mnou žádná řeč nebude.
Políbil mě, nastartoval a rozjel se takovou rychlostí, až jsem dostala strach.
Bezpečně zaparkoval před vchodem a jenom jeho vlhké oči prozrazovaly, že nic není v pořádku.

Vystoupila jsem a bez otáčení jsem šla ke schodům.
Věděla jsem, že když se otočím, bude zle s námi oběma.
Rozburácel se motor. Ve mně se zatajil dech, roztekly se mi slzy proudem, podlomily se mi nohy a vrávorajíc, vzlykajíc jsem se sesunula na schody.

Co teď jenom budu dělat? Jak se s tím srovnám? A srovnám se vůbec?
Teď to na mě všechno dolehlo.
Teď jsem si teprve uvědomila, co se opravdu stalo. Teď se dostavila ta krutá realita.
Jeden jediný den a láska byla v pekle. Nebo snad je ještě něco horšího?

POKRAČOVÁNÍ PŘÍŠTĚ...

TRÁPENÍ 2 KAPITOLA 10 ZOUFALÁ

7. prosince 2011 v 8:35 | TAMI
 
Vešla do bytu a pátravě se rozhlédla.
Když jsem se vzpamatovala, představila jsem se a nabídla jí židli, kávu, čaj, limonádu, prostě jsem mlela pátý přes devátý, abych se prokecala k normálnímu stavu.
Najednou mi to dochází. Něco se stalo? Co asi chce? Je to špatně, nebo dobře?

"Paní Tami, vy máte mého syna asi ráda, že ano?" ptá se a sama si odpovídá,
"vím to, poznám na něm, když se něco děje a musím přiznat, že jenom září. Už jsem ho dlouho neviděla tak šťastného."

"To jsem ráda," špitla jsem a čekala, co bude dál.

"Předpokládám, že o něm víte vše," zeptala se a její pohled mě přímo provrtával.

"Abych pravdu řekla," odpovídám, "tak jediné co vím je to, že ho mám moc ráda a je mi s ním dobře."

"Jak jsem vyrozuměla, jste se synkem sama," konstatuje a já pořád čekám, co bude následovat.

"Posaďte se sem, ke mně, musíme si velice vážně promluvit.
Podle mého odhadu jste velice rozumná dívka, a tak předpokládám, že mě správně pochopíte."

"Budu se snažit," odpověděla jsem, a už jsem začala být nervózní.

Dlouhý úvod nic dobrého nezvěstoval.
Nabídla mi cigaretu, zapálila krásným, zlatým zapalovačem a když zřejmě usoudila, že jsem dost v klidu, řekla:

"Karel je ženatý. Má čtyřletou holčičku a manželku v pátém měsíci těhotenství. Věděla jste to?"
Ta věta zazněla jako výbuch sopky!

"Ne, nevěděla," špitla jsem, protože hlas větší sílu neměl.

Řítil se na mě celý svět, před očima se mi zatmívalo a slzy se roztekly bez jediného vzlyku.
"Ona," elegantní paní si přisedla ke mně, vyndala kapesník
a beze slova mi začala stírat slzy.
Nechala jsem ji. Nebyla jsem schopna jakéhokoliv odporu. Ochably mi snad i všechny svaly. Nemohla jsem se zvednout, ani promluvit, ani křičet.
Připadalo mi, že upadám do nějakého bezvědomí.
Že jsem jenom ve zlém snu.

"Máte tu něco k pití?" zvedla se a zamířila do kuchyně. Vrátila se s lahví koňaku, kterou jsem tam měla pro zvláštní příležitosti.
A tahle příležitost opravdu zvláštní byla.
Nalila pořádnou sklenku sobě i mně se slovy:

"Pojďte, napijeme se, potřebujeme to obě. A prosím na ex. Jinak to nepomůže."
Nemusela to ani říkat. Kopla jsem to do sebe, zalapala po dechu a nastavila sklenku na další dolití.
Nalila ještě jednu a láhev vrátila do lednice.

"Víte alkohol to nevyřeší, to musíte vy, ale trochu to uklidní," řekla a pohladila mě.

"Bože, proč já?" to bylo jediné, co jsem byla schopna říct.

"Pokud se vám udělalo alespoň trochu lépe, chtěla bych vám vysvětlit, proč jsem tady zrovna já. Co říkáte, mohu?"

"Jistě," odpovídám, protože není na světě vysvětlení, které by mou bolest zmírnilo.
A začala:

"Víte, Karlovo manželství neklape, to já vím. I přesto, že jsou tam děti, a to si ještě nejsem jistá, jestli to budoucí vnouče je vůbec jeho.
Vychovávala jsem ho sama s dalšími čtyřmi sourozenci. Byly malé, když jim otec umřel a já jsem jim obětovala vše, co jen matka může.
Pouze Karlovi se povedlo oženit se do bohaté rodiny. Mají veliké hospodářství a jedinou dceru. Jako matka určitě chápete, že si přeji, aby se měl lépe než já, když jsme tloukli bídu.
Vím, že těžko mohu dát příkazem kdo s kým bude, ale mohu vás jen požádat.
Jste žena a matka. Zkuste mě pochopit. Nechte ho jít. On si časem zvykne, jeho manželství se ustálí a vy taky určitě nezůstanete sama. Pokud ho máte opravdu ráda, myslete na jeho dobro.
Nemusím vám říkat, že nikdo neví, že jsem tady. Bylo by dobré, kdyby to tak i zůstalo.
Teď už je to jenom na vás."

Ukončila svůj věcný monolog a já nebyla schopna ani slova. Taky na odpověď nečekala. Pohladila mě po vlasech, a řekla,

"nevstávejte, ven trefím sama."

Nechala mě tam rozpolcenou, plačící a zoufalou.
Proč mi nic neřekl? Proč se všechno spiklo proti mně? Co mám dělat? A co hlavně nedělat!
Cítila jsem, že této dámě budu muset vyhovět. Že budu muset nechat jejího syna svému osudu.

Ale jak to udělat, to ještě nevím.
Už jsem nemohla ani plakat. Jenom jsem cítila, jak mě vzpomínky na rozesmáté chvíle s Karlem trhají na kousky.
Hlava nebrala, co říkal rozum a celkový stav odpovídal obrovské vlně tříštící se o skály.

POKRAČOVÁNÍ PŘÍŠTĚ...