TRÁPENÍ kapitola 32 ROZVOD

21. listopadu 2011 v 8:09 | tami

Když už bylo Petříkovi devět měsíců, a nic se neměnilo, přešla mě trpělivost i tolerance.
Tomáš mé výhrůžky, že odejdu, nebral vážně. Tak jsem sbalila Petříkovy věci, postýlku a uprostřed týdne jsem se odstěhovala k mamince.
Přijali mě bez řečí, bez výčitek, ale přesto maminka prohodila:

"Čekala jsem, že to bude dřív."
Jak jen to ty maminky dělají, že mají vždycky pravdu.
Byla nešťastná, jako každá máma, když její dítě trpí a ona ví, že nemůže udělat vůbec nic, než být nablízku.

Začala jsem si hledat práci.
Chtěla jsem se vrátit k práci servírky. Bylo tam přeci jenom víc peněz. Byla jsem moc paličatá. Nechtěla jsem být našim na obtíž. A tak jsem začala hledat jesličky se směnným provozem.
Měla jsem štěstí. Jesličky byly kousek od baráku a ředitelka byla známá ze školy.
Dohodly jsme se, že tam Petříka kdykoliv dám a zase si ho mohu kdykoliv vzít. Vyšla mi maximálně vstříc.

První den do jesliček.

Bylo to, jak když mi rvou srdce z těla, i když byl Petřík v naprosté pohodě. Nejenom, že jsem tam každou hodinu volala, ale po čtyřech hodinách v práci jsem to vzdala a jela si pro něj. Omluvila jsem se ředitelce a se slzami v očích si Petříka odnesla.

Tomáš zůstával v klidu. Znal moji tvrdohlavost, a tak mi dával čas.
Nepřišel s omluvou nebo lítostí, ale jen se podívat na Petříka a vzít ho na procházku. Bral můj útěk k mamince jako vrtoch a čekal, až mě přejde.
Byl kupodivu vždy střízlivý, ale já už se vracet nechtěla. Aby si to opravdu uvědomil, podala jsem žádost o rozvod.

Petříkovi byl jeden rok a my jsme stáli před rozvodovým soudem.
Byly to obrovské nervy. Zhubla jsem, že bych mohla dělat reklamu ramínkům na šaty.
Rozešli jsme se slušně, beze scén a jiných trapasů.
Oba jsme asi věděli, že je mezi námi "ta" propast, kterou neumíme nebo nechceme pojmenovat, ale byla tam.

Najednou jsme byli opět ti staří přátelé. Jezdil za námi k mamince, Petříka si bral na celý den a i na kávu jsme občas zašli.
Vztah s Tomášem byl kvalitnější jako přátelství, než jako manželství.

Jenom můj život jaksi začal postrádat smysl. Neměla jsem jiné východisko, než opět přemýšlet o útěku. To byla přeci moje specialita.

S Pavlem jsem být nemohla, bez něj taky ne. S Tomášem to nevyšlo, a to jsem se opravdu snažila.
Jenom malý Petřík byl schopný vyplňovat všechny mé chmury
a zbavovat mě mých úzkostí.

Když přišly teplé letní večery, Petřík spokojeně spinkal a já se začala cítit hrozně opuštěná.
Seděla jsem u okna a pozorovala milenecké páry, kteří v objetí a špitající se mi procházeli pod oknem. Ta samota bolela a nebylo kde se vypovídat.
Mé myšlenky se ubíraly všemi směry. Jenom najít ten správný.

Maminka chodila do práce, starala se o nemocnou babičku, do toho já s Petříkem. Neměla chudák chvilku klidu. Snášeli to statečně, ale já cítila, že musím něco udělat. Bylo by také dobré být daleko od Pavla.
Byl věrný manžel a starostlivý otec, což se u něj dalo předpokládat. Jenom Stela se začala chovat tak, jak byla zvyklá před svatbou. Dokonce se povídalo, že má Pavel tak veliké parohy, že se neotočí ani na křižovatce.
Bylo mi ho líto, ale má, co chtěl.

Malý Pavlík byl to samé jako Petřík. Blonďatý, modrooký a hlavně - zdravý.
Někdy jsme se potkali s kočárky a zašli na zahrádku na kafíčko.
Nikdy jsme se důležitých témat nedotkly. Naše životy jako by byly "tabu."
Jenom děti neměly chybu. Nebyly si podobní. Modré oči měly sice oba, ale Pavlík je měl veliké po Stele, Petřík zase po mně hlubokou modř. Vlásky sice blonďaté, ale Petříkovi se začaly vlnit, kdežto Pavlík je měl spíš rovnější.
Někdo by tam určitě nějaké stejné rysy našel, ale ani pro jednoho z nás to nebylo v ten moment důležité.

Začala jsem prohlížet inzeráty na práci, na byt a pod…
Jednou zase tak zírám do novin a do očí mi padl inzerát:

"Hledáme skladníka s obchodní praxí, ranní směny, byt k dispozici."

Zabušilo mi srdíčko. Bylo to sto padesát kilometrů daleko, ale chtěli chlapa.
Zavolala jsem tam a světe div se. Požádali, ať jim pošlu životopis. Je prý jim už jedno jestli muž nebo žena, hlavně ať je tam někdo, kdo tomu rozumí.
Vyšlo to. Konečně budu dost daleko. Spálím mosty! Začnu znova!
Do měsíce jsme se stěhovali.

Nový byt, práce i známí. Petřík dostal okamžitě jesličky, které byly hned vedle našeho baráku. Já jsem si zvykla na novou práci a Petříkovi se v jesličkách líbilo.
Domů k mamince jsem jezdila tak jednou za dva měsíce. Když už jsem jela takovou dálku, nevynechala jsem ani Pavla.

Někdy jsme šli s dětmi na procházku, jindy večer, když babička hlídala, na láhvinku. Zdrbli jsme všechny známé, probrali dětské choroby, a dokonce se i zasmáli.
Vždycky mě doprovodil domů.
Nikdy to neskončilo jinak než polibkem na tvář. Znala jsem ho příliš dobře a vážila si toho, co pro něj manželství znamená. Nikdy by nebyl nevěrný. Když už závazek dal, tak byl neústupný.
Jenom Stele to problémy nedělalo, ale to Pavel nevěděl. Říkat mu to? Ne, ne!
To by bylo to poslední, co bych udělala. I on musí na všechno přijít sám.

Tomáš jezdil za Petříkem pravidelně, a to i na celý víkend. Byl to opravdu bezvadný přítel. I když u nás spal s Petříkem v pokojíku, dokázal s ním být a hlídat celý večer, když já jsem šla s přáteli třeba do kina nebo kamkoliv jinam.
Nechtěl o nás přijít a věděl, že tohle je jediná možnost. Být jenom kamarád a táta.

Samozřejmě, že jsem nezůstala sama. Byly známosti, někdy i strejda pro Petříka, ale všechno nakonec pozbylo smyslu, když jsem začala srovnávat.
Konec 1 části.

pokračování příště...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama