TRÁPENÍ kapitola 30 A CO KDYŽ NE!

21. listopadu 2011 v 7:52 | tami
 
Já se jí ani nedivím! Být jí a znát byť jen z řečí náš vztah, měla bych strach taky.
Tomáš to vzal po svém a prohlásil, že bez své ženy nikam nepůjde.
A tak si Pavel musel hledat jiného svědka. Našel. Oženil se. Stal se z něj starostlivý a vzorný manžel.

Když jsem šla jednou z procházky, potkali jsme se. Od jeho svatby poprvé. Já byla v šestém měsíci a v těhotenství jsem ještě zkrásněla.
Měla jsem slušivý kalhotový kostýmek jasně červené barvy s bílými jemnými lemy, vkusné doplňky, prostě jsem jen zářila.
Pavel na mě koukal tak jako vždy, když mi to slušelo. Znala jsem ten pohled.
Setkání ho nezarazilo, naopak. Pozval mě do zahradní restaurace. Neodmítla jsem.

"Tami, proč jsi mi neřekla, že jsi těhotná?" byla jeho první otázka.

"Nebylo to vhodné, chtěl jsi se ženit a čekal jsi dítě. Proč by tě zajímalo moje těhotenství?"
odpověděla jsem a chtěla toto téma ukončit, ale Pavel si nedal pokoj a vybalil na mě rovnou:

"Tami, prosím, čí je to dítě? Moje, nebo Tomáše?"

Trochu jsem se rozzlobila:

"Ty jsi výborný, copak to jde spočítat?"

"A co když je moje?" zeptal se tiše.

"A co když ne! Co bys vůbec chtěl dělat? Oba se rozvedeme? Prosím, už to nepitvej. Nech to, jak to je." a tím jsem tuhle debatu ukončila.

Doprovázel mě k autobusu, a jelikož dlouho nejel, sedli jsme si na lavičku.

"Tami, kotě moje, dej mu alespoň jméno po mně," najednou přímo zaprosil a šibalsky se usmál.

"Ty jsi se úplně zbláznil, to rovnou můžeme vylepit na plakáty, rodina mě vydědí a zřeknou se mě," řekla jsem a smála jsem se, rozesmála i Pavla, až se lidi otáčeli.

"To máš pravdu," prohlásil, "mám řešení," dodal a čekal na reakci.

"No tak povídej," a utřela jsem si slzy smíchu.

"Víš, jsem křtěný dvěma jmény, to druhé pomalu nikdo nezná, takže když to bude kluk, bude to Petr. Souhlas? Jsem totiž křtěný Pavel Petr," a rychle dodal, abych souhlasila, "vždyť tvůj tatínek je taky Petr, takže se vlastně bude jmenovat po dědovi."

Tohle vypadalo, že to má vymyšlený předem.
Usmála jsem se:

"Dobře, ale zase je to jenom naše tajemství."

Přijížděl můj autobus. Pavel mě políbil na tvář a neodpustil si pošeptat mi do ucha:

"Moc ti to sluší, to ta moje je nějaká tlustá a oteklá."

Ano, Stela měla trochu jinou postavu, a tak jí to těhotenství moc neslušelo, ale za to přeci nemůže. I když mezi námi byl rozdíl asi dva a půl měsíce, vypadala jako těsně před porodem.
Bylo mi jí i trochu, ale opravdu jenom trochu líto.

Nikdy nezažije s Pavlem to, co já. Nikdy mezi nimi nebude tak silné pouto. Přátelství, ve které se naše láska posunula, nemělo chybu.
Ale tohle se dá snad opravdu prožít jenom jednou v životě.

Bylo mi hezky. Malý Petřík to dával najevo kopáním a já se vracela domů. Trochu rozrušená, ale spokojená. Neumím přesně popsat, co se uvnitř mě děje, ale jedno jsem věděla bezpečně.
Kdybych byla na druhém konci republiky a Pavel jen kývl prstem, přejdu ji pěšky.

pokračování příště...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama