TRÁPENÍ kapitola 28 LÁHEV RUMU

15. listopadu 2011 v 7:58 | tami
 
Nebyl hloupý, znal celou naší historii. Tušil snad něco, co mě ještě ani nenapadlo? Čekal, že sňatkem se to změní?
Že snad přestanu mít Pavla jako jedinou a trvalou lásku? Ale to jsem ve skrytu duše snad čekala i já.
No, já v to alespoň doufala.

Večer se chýlil k půlnoci a někteří jedinci začali pomalu odpadat.
Najednou se tak rozhlížím kolem sebe a zjišťuji, že Tomáš je pryč.
Když tu se z hloučku zbývajících ozvalo:

"Tomáš si vzal láhev rumu a prohlásil, že jde domů."

A co teď, mám jít za ním? Nebo se urazit, že mě tam nechal? A co když to byla první zkouška? Co když jenom lítost, že jsem se mu dostatečně nevěnovala? Nevím! Prostě nic nevím!
A protože jsem byla taky tak trochu ješitná, urazila jsem se a věnovala se dál zábavě s přáteli.
Odskočila jsem do kuchyně ještě pro něco k jídlu, ale při mém návratu zjišťuji, že jsem tam zůstala s Pavlem sama.
Všichni se nějak záhadně vytratili.
Najednou se nabízí říct:

"Konečně sami," ale tak to nebylo.

Pavel se snažil uklízet ze stolů špinavé nádobí a sklo, které já jsem začala mýt, pomáhala uklízet, jako už tolikrát u něj v restauraci.
Povídali jsme si o všem možném, jenom ne o svatbě. Jako kdyby vůbec nebyla. Jako kdyby to byl opravdu jenom mejdan.

Když jsme poklidili, sedli jsme si ke stolu, dali poslední skleničku, a že půjdeme.
Zamkli jsme hotel a zavěšeni do sebe jsme šli pomalu k autobusové zastávce.
Já bych měla asi tak v půlce cesty odbočit a jít k Tomášovi, bylo to v podstatě pár metrů, ale vůbec mě to nenapadlo a Pavla také ne.

Došli jsme až na zastávku, jako už mockrát a čekali, až přijede poslední autobus.
Pavel mě držel pevně za ruku a přestal mluvit. Jako kdyby tu chvíli nechtěl ničím narušit. I mně se v tu chvíli sevřelo hrdlo.

Přijel autobus.
Oba jsme se zvedli z lavičky a šli ke dveřím. Dveře autobusu se s šumotem otevřely a my před nimi zůstali stát. Jenom naše oči se nemohly rozloučit.
Všechno se ve mně pralo, tolik bych chtěla jet s ním. Jeho pohled byl pohled raněného zvířete, které čeká na pohlazení.
Najednou se ozval sytý hlas řidiče:

"Tak co vy dva? Jedete, nebo ne?"

Podívali jsme se na řidiče, znova na sebe a jedním hlasem neboli dvojhlasně jsme řekli:

"Alespoň dnes bychom měli mít rozum."

Políbil mě na tvář, na oči, na čelo, vyvlékl svou ruku z mé a bez jediného dalšího slova nastoupil do autobusu.
Zůstala jsem tam stát a dívala se, jak odjíždí. Pavel stál u zadního okna s rukou položenou na skle a já věděla, že to takhle asi už zůstane.

pokračování příště...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama