TRÁPENÍ kapitola 24 PROMOCE

6. listopadu 2011 v 8:38 | TAMI
 
Ležím ve svém hotelovém pokoji a pláču. Vzlykám, až z toho dostávám škytavku.
Nebolí jen srdce, bolí i každé nadechnutí, každá vzpomínka. Nemůžu vstát. Otevřít oči.
Připadá mi, že ochrnuje celé mé tělo. Tolik bych potřebovala, aby u mě byl Tomáš. Vyslechl by mě, pohladil a řekl, že vše bude dobré.
Tolik, tolik mi teď schází.
Myšlenka na Tomáše mě začala pomalu uklidňovat a vracet do reality. Ostuda je to řádná, a tak se mé myšlenky začaly ubírat směrem, jak to co nejdůstojněji ustát.

Jediné, co v podstatě přicházelo v úvahu, bylo nechat se přeložit zpátky do krajského města.
Tohle městečko bylo příliš malé na to, abych nemusela chodit, jak se říká, "kanálama".
Bude tam sice více příležitostí vídat Pavla, ale taky mu můžu sem tam připravit nějaké překvapení. Za rámeček si to určitě nedá!

Dojde snad k milostné válce? Nevím. Ale je to jediné, co můžu udělat.

Ještě večer jsem požádala vedoucího o přeložení. Nebyl rád. Byla jsem jedna z jeho nejlepších zaměstnankyň. Taky mě naučil tolik, co bych se učila na hotelovce léta, a nenaučila. Praxe je praxe.
Nakonec pochopil a svolil.

Druhý den jsem odjížděla zpátky do krajského města plna očekávání i starostí.
Bytná Jaruška mě přivítala s lahvičkou červeného a v mé kavárně kde jsem znovu nastupovala, mě taky přivítali s radostí. Vždyť jsem tam začínala. Tomáš byl na montáži, a tak jsem musela čekat až do pátku, než přijede.

Jedna velká změna ale byla. Pavla přeložili na hotel do té okrajové čtvrti města, kde jsem bydlela. Nevím, nevím, co to přinese dobrého nebo zlého.
Bytná Jaruška, která žila v domnění, že to nevím, mě pozvala do restaurace na skleničku. A tak jsem pochopitelně šla.

Pavlův údiv, když mě viděl, byl nepředstíraný.
Byl samý úsměv a neustále hledal chvíle, aby si k nám mohl přisednout a klábosit jak staré babky. Bylo vidět, že mu dělá dobře, že jsem nablízku.
O trapasu s náramkem jsem se ani slůvkem nezmínila. Nechala jsem ho tápat v nejistotě, aby taky trochu nevěděl, která bije. A to mě začínalo bavit.

"Tak co, Pavle, co Marie, jak vám to jde?" nenápadně jsem se zeptala.

"To víš, teď se moc učí, blíží se promoce," odpověděl a bylo vidět, že mu rozhovor o ní nedělá moc dobře.
A to zas mně ano, a pokračuji,

"jo, to je ta promoce, kdy tě opustí?" nedalo mi to a kousavou poznámkou jsem otevřela téma.

"Prosím tě, kde jsi na to přišla, proč by mě opouštěla?" zaraženě odpověděl.

"Protože tak to má, můj milý, v plánu. Ty jí jenom financuješ školu. To ti ještě nikdo neřekl? Ach ti kamarádi," odpověděla jsem jen tak mimochodem a naznačila Jarušce, že odcházíme.
Byla z toho trochu zmatená, ale Pavel taky. A to byl úmysl!

Povedlo se!! A tak jsem ho nechala s jeho myšlenkami samotného. S grácií a přáním dobré noci jsme odcházely.

Bylo mi to k smíchu.
Poprvé jsem viděla, jak mu myšlenky přímo skáčou po čele a jak si jeho ješitnost neví rady.
Bylo mi tak trochu příjemně po těle, a nevěděla jsem, čemu to přičíst.
Nevěděla jsem, jestli si na tento vztah zvykám - být s ním, ale bez něj, anebo jestli mi dělá dobře, že ho začínám těmi řečmi uvádět do rozpaků a tak trochu trápit. V každém případě bylo obojí dost nebezpečné jak pro vztah, tak pro přátelství.

Nakonec přišel den "D".

Ano, dnes měla přijet Marie ze školy s diplomem doktorky. Nedalo mi to. Musela jsem být u toho.
Vypravily jsme se s bytnou Jaruškou odpoledne do restaurace. Tam už měl Pavel připravené krásné tři orchideje a čekal, až Marie přijede.
Pavel se připravoval ke gratulaci a bylo vidět, že se i těší. Trochu mě to zabolelo, ale dělat se nedalo vůbec nic.
Jen jsem doufala, že Marie své slovo dodrží.
Snad budou tentokráte stát všichni svatí při mně.

POKRAČOVÁNÍ PŘÍŠTĚ...
 
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama