TRÁPENÍ kapitola 21 LEŽ

3. listopadu 2011 v 7:19 | tami
 
Jelikož se neznali, tak jsem jenom doufala, že se ke mně bude chovat jako ke každému jinému hostovi.
Stalo se. Byl opravdu profesionální.
Až asi po hodince přišel ke stolu a ptal se:

"Jste slečna Tami? Podle popisu byste to měla být vy?"

"Jistě," odpovídám, trne mi v zátylku a Pavel pokračuje, "v tom případě máte v kuchyni telefon."

Zvedla jsem se od stolu a následovala ho do kuchyně.
Telefon byl pochopitelně zavěšený a Pavel se usmíval:

"Tak co, kotě, jak se ti líbí vinárna po rekonstrukci? Že mi neodjedeš s tím panákem?"
Pacholek jeden. To mi opravdu bude komplikovat můj život až do konce?

"Ty jsi se snad zbláznil, zítra mám zásnuby, už mě prosím nech na pokoji. Máš přeci Marii?"
Trošku se zarazil:

"Víš, kotě, já tě nesmím vidět, neměla jsi sem chodit. Nemůžu za to!" obejmul mě, políbil na čelo a říká šeptem, aby to neslyšel ani okolo chodící personál:

"Vymysli si něco. Já mu objednám taxi a pošleme ho domů, chtěl bych být tu poslední noc s tebou."

Jeho objetí a polibek mi začaly zase všechno vracet. Byla jsem zoufalá, nevěděla jsem kudy kam.

Rozum velel "ZMIZ", srdce "ZŮSTAŇ".

Všechno se ve mně bouřilo, slzy mi začaly téci po tváři, byla jsem šťastná i nešťastná. Jako v pohádce. Obutá, ale bosá.
Otočila jsem se přímo tváří k Pavlovi a rádoby pevným hlasem řekla:

"Zavolej toho taxíka, ale ať je tady do půl hodiny!"
Vrátila jsem se ke stolu. Jarda viděl moji uplakanou tvář a starostlivě se ptal:

"Co se stalo?"
A já se vzlykem odpovídám:

"Víš, moji bytnou Jarušku odvezli do nemocnice, nevím s čím, ale ona tu nikoho nemá. Její bratr je na vojně, tak sháněli mě. Objednala jsem ti taxíka, pojedeš domů a já dorazím zítra. Jenom zjistím, co se děje, a odvezu jí tam nutné věci."

Kde se ve mně vzala ta schopnost si okamžitě něco takového vymyslet, nevím dodnes.
Zdráhal se odjet, chtěl zůstat se mnou, ale vzhledem k tomu, že ty zásnuby musel dát někdo zítra dohromady, nakonec jel.

Pavel mě přesadil ke stolu pro personál a se smíchem povídá:

"Neboj, taxikář má příkaz nevysadit ho dříve jak před jeho domem."
Zasmála jsem se taky, situace mi připadala naprosto absurdní.

"Nalij mi prosím pořádný drink, a nech mě chvíli samotnou."

Pořádně jsem se napila. Začaly se dostavovat pocity, které jsem dříve přehlížela.
Proboha, takový hodný kluk a já použiji takovou lež.
Proč se konečně nenaučím říci "ne!"
Proč se nechám tak trápit? Copak jsem se úplně zbláznila?
Nemám nad sebou žádnou moc.
Ne!!! Kategoricky a znovu NE!!! Teď je to opravdu naposledy! Musím se naučit ovládat své city k němu, jinak mě to zabije. Copak už toho nebylo dost?!
Bylo po půlnoci a Pavel se chystal k odchodu. Kolegové ho pustili vzhledem k situaci dříve.

"Tak co vyvedeme, kotě moje," ptal se a sám si odpověděl, "vymyslel jsem noční výlet, nech se překvapit, taxík už čeká."

Čekal. Nastoupili jsme dozadu, kde se ke mně hned přimknul,
a taxík se beze slova rozjel.

"Uděláme si horskou jízdu, objedeme všechny horské hotely až nahoru k hranicím," řekl jen tak, jako by bylo normální objíždět horské hotely, když už všude zavírají.

"Zbláznil jsi se, bude už všude zavřeno," začala jsem oponovat.

"Ale nebude, pro tebe mi každý hotel otevře," zasmál se a začal mě objímat, hladit, líbat, až jsem mu opět věřila všechno, co řekl. Točil se se mnou celý svět.

pokarčování příště...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama