TRÁPENÍ 2 kapitola 8 BYLO TO K ZEŠÍLENÍ

29. listopadu 2011 v 8:55 | tami
 
Bylo to jako když se urvou stavidla.
Objetí, hlazení a polibky nebraly konce. Nemuseli jsme promluvit ani slovo, všechno jako kdyby znalo svůj čas.
Najednou jsem si uvědomovala, že víkend bude náročný. Začala fungovat "ona" zvláštní přitažlivost.
Nemohli jsme okolo sebe projít, abychom se nepolíbili, nebo neobjali.
Vůbec jsem tenhle stav neznala. Bylo to něco nového.
Něco, co jsem si myslela, že je jenom ve filmech.

Večer jsme seděli u ohně, opékali špekáčky a popíjeli víno.
Po dlouhé době v klidu a pohodě. Byla jsem šťastná a plná touhy.

Blížila se chvíle jít spát.

Hanička uložila všechny děti do pokojíku a nám připravila pokoj pro hosty.
Šla jsem se osprchovat a čím dál tím víc, jsem dostávala strach, trému a srdce opět až v krku. Tenhle stav jsem naposledy cítila s Pavlem, jen tak se mi mihlo hlavou.

Nemohla jsem najít odvahu z té koupelny vůbec vyjít.
Přijde naše první společná noc a naše první milování.
Zkontrolovala jsem se v zrcadle. Vše bylo, jak má být.
Bleděmodrá košilka s výstřihem, lemovaná bílou kraječkou dělala krásný kontrast s tmavými vlasy.

Vejdu do pokoje a zírám. Na stolku svíčky a uprostřed stolu obrovská hromada sena ze seníku, která vypadala jako čapí hnízdo.
Je blázen? Chce to tady snad podpálit? Pokoj byl dost veliký, světlo jenom od svíček, když z rohu se ozvalo:

"Pojď dál ty moje hvězdičko, v seně máš moje srdíčko."
Usmála jsem se. Je to ale komik.
Pomalu se blížím ke stolu, uprostřed toho sena leží krásný, veliký leknín a uprostřed květu je rudé srdce z obyčejné bižuterie.
Polkla jsem, zatajil se mi dech a hlavou mi blesklo: "Blbá večeře, ale krásná."

Co teď? Co říct? Jak se zachovat? V hlavě to bylo jako blesková smršť, která neměla žádný hromosvod.

Najednou se dokořán otevírá okno. Otáčím se ke dveřím jestli není průvan a při pohledu zpátky jsem propukla v smích, který jsem si pamatovala snad jenom z dětství.
Celé okno zakryla kvetoucí, voňavá, veliká větev jasmínu a uprostřed přímo narvaná Karlovo hlava, která říkala:

"Prosím jasmínová paní, pusťte mě k ní."
Rozesmátý s jiskřivýma očima skočil do pokoje, obejmul mě a šeptá:

"Tami, lásko, už je ti lépe? Chtěl bych, abys na vše zlé zapomněla. Moc tě miluji a zůstane to tak. Věř mi. Jé,už vidím čertíky v tvých očích…"

Kdybych ho polibkem nezastavila, povídal by ještě teď.
Neměla jsem odpovědi, jenom mě zaplavilo štěstí.

Bylo to jako když se blíží bouře. Je vedro, dusno, pomalu se zatahuje obloha, najednou zahřmí, zableskne se a déšť spadne jako deka, která dusí vláhou a zároveň vysvobozením, že se snad deštěm ochladí.
Ano! Přesně takhle vypadalo naše první milování.
A bylo k zešílení.

Už jsem v životě něco zažila, ale takhle jsem si to nikdy neuměla ani představit.
Nevím, co se dělo se mnou nebo s chemii v mém těle, ale jedno bylo jasné.
Bylo to celou noc a když byla chvilka, i přes den a další noc, a další…

Nebýt chvilek hladu a žízně, nevím jak by to dopadlo. Umřeli bychom hlady a dehydrovaní.
Naším heslem se stalo:
"Už nikdy bez sebe!" Jak z červené knihovny. A není život jedna veliká červená knihovna?

pokračování příště...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama