TRÁPENÍ 2 kapitola 7 ÚTĚK

29. listopadu 2011 v 8:48 | TAMI

Přítelkyně Hanička, která se setkala s tím samým problémem jako já, je dnes se třemi krásnými děvčátky na vesnici, která má dle mého úsudku asi patnáct čísel i s hrobama.
Je to vesnička padesát kilometrů od nás, má tam baráček od nějakého výrobního družstva a je tam šťastná.

Ne, že bych chtěla zmizet na vesnici, ale strávit tam víkend, byl docela dobrý nápad.
Ráno jsem sbalila pár věcí pro sebe a Petříka, abych mohla hned z práce odjet.
Tím, že na víkend beze slova odjedu by Ottovi mělo dojít, že na to jestli mě pustí nebo ne, se ptát nebudu!
Byla jsem pevně rozhodnutá tento vztah ukončit.

K mému překvapení a zklamání ráno Karel nepřijel.
Střídal ho kolega.
Nic neříkal, byl to starý mrzout a já se ptát nechtěla.

Petříka mi vyzvedla sousedka a přivedla do obchodu.
Odtud to byl jen kousek na nádraží.
Petřík si hrál s bednami od mléka na vláček a já se chystala pomalu zavřít obchod.
Když už jsem brala klíče do ruky že zavřu, slyším ten známý zvuk motoru. Srdíčko se mi rozbušilo a ruce rozklepaly. Bála jsem se otočit. Co když to není on?

"Tami, to je dobře, že jsem tě zastihl. Dali mi dnes volno, už jsem se bál, že tě neuvidím." ozvalo se mi za zády a já měla slzy v očích štěstím.

"Jsem ráda, že tě vidím, ale my teď s Petříkem spěcháme," řekla jsem a nechala se objímat až jsem ztrácela dech.

"Jé je, to je krásný kluk, jak se jmenuješ?" sehnul se k Petříkovi s úsměvem, vzal ho do náruče a vyhodil do vzduchu tak jak to mají děti rádi.
Petřík se začal téměř okamžitě smát a vypadalo to, jako když se znají léta.
Byl na ně hezký pohled, až mě zabolelo u srdce. Najednou jsem si hrozně přála, aby mohl jet s námi.
Karel se zarazil a povídá:

"Proč je Petřík tady? Jak to, že není v jeslích? Je snad nemocný?"

"Zadrž s těma otázkami, nic mu není," odpovídám a směji se jeho starostlivosti.

"Víš, Karle odjíždíme na víkend. Musím si vyřešit své problémy, a to doma nedokážu a za chvíli nám jede vlak."
Karel se sehnul k Petříkovi:

"Tak co, Péťo, co myslíš, vezme mě maminka s sebou?"
Vzal ho opět do náruče a otočil se ke mně rovnou s prosbou:

"Tami, mám volno, můžu být celý víkend s vámi, vem mě s sebou."

Jeho úsměv a modré, šibalské oči mě jenom ujistily, že jsem na to čekala. Čekala jsem na to, až se nabídne sám a on to udělal. Snad jsem udělala dobře, když jsem kývla.
Navíc cesta autem je pohodlnější.
Cesta byla plná smíchu a zpívánek. Šťastnější jsem v danou chvíli ani být nemohla.
Když jsme s řvoucím motorem zastavili u Haničky před barákem, vyběhly děti a volaly:

"Maminko, maminko teta přijela."
Hanička vyběhla před dům a jenom zakroutila hlavou:

"To se mi jen zdá, jsem moc ráda, že jsi tady."
Předpokládala, že mě jenom někdo přivez, ale když jsem ji pošeptala, že je to trochu jinak, nepřekvapilo jí to.
Znala můj vztah s Ottou a řekla:

"Tami, vždyť jsem ti říkala, že je to jen otázka času, než skončíš jako já."

Přišlo jí to k smíchu. Byla vždycky takový smíšek a já se najednou začala cítit jak v sedmém nebi. Měla jsem okolo sebe klid, smích a byla jsem nadmíru šťastná.
Teď už mi jenom scházelo být alespoň na chvíli s Karlem sama.
Hanička, jako vždy pochopila. Byla úžasná.

"Děti, přijela pojízdná prodejna. Jdeme pro zmrzlinu a nakoupíme," zavolala na děti, mrkla na mě, popadly nákupní tašky a nechali nás o samotě.

POKRAČOVÁNÍ PŘÍŠTĚ...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama