TRÁPENÍ 2 kapitola 5 UKRADENÉ CHVILKY

28. listopadu 2011 v 7:28 | tami

Potichu jsem odemkla a čekala na křik a zlostné nadávání, kde že jsem to, a s kým zase byla.
Jenomže Otta pořád seděl u televize a ani nehlesl.
Nevím, co se dělo, ale já zamířila do koupelny pod studenou sprchu a rovnou k Petříkovi do pokojíku. Najednou se otevřely dveře do pokojíku,

"Tami, ty už do ložnice nepůjdeš? Vždyť jsem se omluvil a snažím se změnit, vždyť vidíš, že ani nevyvádím. A to jsi byla pryč přes hodinu."
A je to tady, blesklo mi hlavou. Teď přijde přemlouvání.
Ale já nemůžu. Ta facka bylo to poslední, co mohl udělat i kdyby žádný Karel nebyl.

"Ne Otto, do ložnice se už asi nevrátím," řekla jsem dost stroze, aby ho přešla chuť mě přemlouvat.
Nepřemlouval. Věděl, že jsem paličatá a teď navíc uražená. Tušil správně, že teď by bylo veškeré naléhání zbytečné.
Usínala jsem vedle Petříka a před sebou jsem měla pořád ty hluboké modré oči.
K spánku mě provázel z dálky znějící hlas:

"Bude líp."

Ráno jako každé jiné.

Petříka do jeslí a já do práce. Otta už byl pryč a tak mi bylo po ránu i do zpěvu. Připadala jsem si jako puberťák. Nemohla jsem se dočkat až budu v práci.
Čím víc jsem se blížila k obchodu, tím víc jsem byla v rozpacích. Jak se asi bude chovat? Znamenal ten včerejšek vůbec něco?

Z dálky vidím, že modrá Avie je už před obchodem.
Srdíčko se mi rozběhlo jak splašený kůň. Nejradši bych se rozběhla a skočila mu přímo do náruče.
Karel vystoupil z auta a volal:

"No pani vedoucí, kde to vázne, už na vás čekám půl hodiny."
Se smíchem vyndává bedny z auta a nosí je k obchodu.

"Dělám co mohu," odpovídám a smích už se mnou lomcuje také. Jeho smích byl hrozně nakažlivý.
Jen jsem odemkla a postavila vodu na kafe, přistoupil ke mně ze zadu a políbil mě na krk.

"Jsem do tebe blázen, víš to?" vypadlo z něj jedním dechem.

"Vím Kájo, jsem na tom stejně a nevím co s tím," otáčím se k němu a pískající konvice je nám úplně lhostejná.
Netušila jsem, co mě to vlastně ještě čeká.
To, co jsem prožívala v každý moment s ním, bylo jako když vypukne požár, který nejde uhasit.
Těch pár polibků a pohlazení, to byl pro mě lék na celý den.

Když odjel, došlo mi, že se ani nezmínil, jestli přijede, jestli ho ještě dneska uvidím. Neuměla jsem si představit, že budu zase čekat až do rána. Bylo to silnější, než já.

Když přišla chvíle, kdy mám zavírat obchod, pořád jsem čekala, jestli neuslyším auto.
Nepřijel.
Co jsem vlastně mohla čekat. Bylo to moc rychlé, než aby to byla pravda. Asi jen poblouznění a konec.
Ale i tak těch pár chvil stálo za to, že je život taky o něčem jiném, než o mrňavým žárlivci.

Přišla jsem domů a vše bylo jako vždy.
Po večeři jsem dala Petříka spát a šla na balkon. Bylo to mé oblíbené místo. Nikdo mě tam nerušil.
Otta nedotíral, jen mě pořád nějak divně pozoroval.

Když už jsem odcházela z balkonu, slyším auto. Zkoprněla jsem. Věděla jsem, že je to Karel, ale jak se dostat ven?

pokračování příště...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama