TRÁPENÍ 2 kapitola 3 FACKA NEBO ARGUMENT?

28. listopadu 2011 v 7:13 | tami

Den probíhal celkem normálně.
Kontrolovala jsem se, abych si neodhrnula vlasy z tváře, a tím se vyhnula zbytečným dotazům stálých zákazníků.

Zbývala tak hodinka do zavření, a tak jsem pomalu začala uklízet, abych to pak stihla včas jak do jeslí, tak domů, kam se mi vůbec nechtělo.


Najednou slyším, jak okolo obchůdku projelo s šíleně řvoucím motorem auto.
Za pár minut opět ten řvoucí motor. U obchodu ztichl.
Zvědavost mi nedala, a šla jsem se podívat ven, co je to za blázna.


Před obchůdkem stála sportovně upravená, kanárkově žlutá škodovka a z ní se souká v džínové bundě a džínách černovlasý, vysoký, s krásně modrýma očima mlíkař Karel.

Byl to úplně někdo jiný, než jsem byla zvyklá. Znala jsem ho jenom v montérkách ve staré Avii, a najednou přede mnou byl přitažlivý, pěkný mladík.
Opět mnou projelo divné mrazení.


"Co tady děláte bez mlíka," volám na něj a směji se.


"Co by, jdu vás trochu rozveselit a jestli chcete, vemu vás na projížďku," odpovídá, přichází ke mně a dodává, "tak jak, už je trochu lépe?"


"Bylo lépe," odpovídám, "ale čím víc se blíží čas, kdy mám jít domů, tím je to horší."


"Tak se pojďte projet, bude vám líp."


"Ne, ne Karle musím do jeslí, a pokud nevím co dál, nechci vyvolávat spory. Mohla bych dopadnou hůř, než s jednou fackou."


"Tak dobře, odvezu vás aspoň do jeslí a budete mít časový náskok. To snad půjde, ne?"


"Dobře, dobře, ukecal jste mě, ale musíte počkat až zavřu." odpověděla jsem s úsměvem a postavila vodu na kafe.

Choval se přirozeně a jednoduše. Žádná záludnost. Bylo mi s ním dobře.
Vypili jsme kafe, zavřela jsem obchod a nastoupila do auta kde u otevřených dveří stál a s úsměvem jemu vlastním povídá:


"Prosím mladá pani svezu vás na konec světa, když mi dáte svolení."
Oba jsme se zasmáli a mně se zase o kousek ulevilo.
Jen se motor rozburácel, blesklo mi hlavou:


"Co když nás někdo uvidí, město není tak velké."


A měla jsem pravdu. Ne jenom, že nás viděli, ale ještě se díky zvuku auta otáčeli.
Ach jo, to bude průšvih!


Vyzvedla jsem Petříka z jeslí a šla rovnou domů.

Doma - jakoby se nic nestalo. Tchyně odjela a Otta se začal omlouvat. Znala jsem to jeho omlouvání a věděla, že to dlouho nevydrží.
Karel mi dodal sebevědomí a trochu kuráže, která mi chyběla.

Byla jsem celý zbytek dne v pokojíku s Petříkem. Jen čas k večeři mě donutil k tomu, abych se chovala jako každý jiný den.
Po večeři jsem dala Petříka spát a když usnul, šla jsem se sklenkou vína na balkon.
Otta za mnou nešel. Věděl, že teď mě musí nechat v klidu, protože pokazil, co mohl.


Byl teplý, červnový večer.

Najednou slyším onen šílený řev motoru. Probůh, to je dnes móda pomyslím si a slyším, jak ten řev ustává pod naším balkonem.

Polilo mě horko, třes a strach zároveň. Byl to Karel. Nemýlila jsem se. Ta kanárková žluť se ani v šeru nedala přehlédnout.
Lehce jsem kývla na pozdrav a odešla z balkonu. Motor se rozburácel a zmizel.


Najednou jsem začala mít pocit, že musím ven. Chtěla jsem, aby na mě někde čekal. Chtěla jsem si povídat. Prostě jsem jenom chtěla, aby mi bylo dobře.
Petřík tvrdě spal, Otta seděl u televize a já jsem jen prohodila,


"potřebuji se projít."

Musela jsem pryč, jinak by mi vyskočilo srdce z těla, jak bušilo.

"Dobře běž, ale nebuď tam dlouho, ať nemám strach," řekl Otta a díval se divně, protože jsem to ještě nikdy neudělala.
Taky mě ještě nikdy neuhodil.

pokračování příště...

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama