Listopad 2011

TRÁPENÍ 2 kapitola 9 ELEGANTNÍ A KRÁSNÁ

29. listopadu 2011 v 9:05 | tami
 
Ukradené večerní chvilky v autě a víkendy u Haničky. To bylo moje štěstí, i když jsem si přála víc a víc nikdy od Káji neodejít.
S Petříkem si rozuměli a s Hančinými děvčátky taky. Lumpárna následovala lumpárnu.
Bylo vidět, že jako táta by neměl chybu.
Ne jenom děti, ale i my jsme byly díky Kájovi věčně rozesmáté.

V té spokojenosti a štěstí jsem si vůbec neuvědomovala, že o něm vlastně vůbec nic nevím.
Na nic jsem se neptala. Snad ze strachu, abych se nedozvěděla něco, co by bolelo. Čekala jsem, až o sobě začne mluvit sám.
Tím přeci nic nezkazím.

Díky mému pracovnímu postavení a i trochu známostem se povedlo, že jsem dostala podnikový byt.
I když to bylo vedle paneláku kde bydlel Otta, byl to přeci jenom jiný svět.
Nikdo mě nekontroloval, nehlídal minuty kdy se vracím z práce, z jeslí, z nákupu, prostě zmizel stres.

Otta to nesl velice špatně, ale díky jeho ješitnosti
a napoleonskému komplexu si nedovolil dělat scény na veřejnosti. Dokonce přistoupil na to, že budeme dělat před lidmi, že je to naše dohoda.
Skutečnost byla ovšem jiná. Prosil, plakal, vyhrožoval pokaždé v jiném pořadí.
Bála jsem se. Věděla jsem, že umí uhodit, a to už ve mně zůstalo. A tak jsem při každé takové hádce stála vždycky velice blízko u dveří.

Nakonec bylo vše odstěhováno.
Jedna rozkládací válenda, dvě židle a stolek tvořilo celé naše zařízení. Musela jsem začít znova.
Bylo to moc těžké, ale Kája mi hrozně pomáhal. Ne tím, že by mi něco kupoval, ale svojí rozesmátou přítomností.

I když jsem byla zamilovaná k zbláznění, nechtěla jsem být už na nikom závislá.
Chtěla jsem, aby Petřík měl všechno jenom své, naše a nikdo už by nám nemohl nic vzít.
Vzala jsem si dost velikou půjčku. Můj podnikový ředitel mi dělal ručitele.
Aby mi mohli vůbec něco půjčit, musel to být člověk s vysokým příjmem, a tak jsem si uvědomila, že má obětavost a pracovní nasazení v podniku se vyplatila.

Po dvou krušných letech s Ottou, kdy jsem byla přesvědčená, že milování je za trest, že hezké chvíle jsou jenom ve filmech jsem zjistila, že vracet se domů, připravovat večeři a uklízet může být i příjemné.
Najednou byl svět bez chyb a štěstí bylo na každém kroku.

Až jednou!

Vycházím z bytu a hned u schodů potkávám starší paní.
Zaskočilo mě to.
Ačkoliv jsem znala každého kdo bydlel v okolí, tak tahle paní mezi ně nepatřila.
Byla upravená, oblečená jak z módního časopisu, elegantní.
Výraz v tváři byl příjemný a inteligentní.

"Dobrý den, hledáte někoho?" oslovila jsem ji.

"Ano. Asi vás, pokud jste Tami." odpověděla a zkoumavě se na mě podívala.

"To jsem. Co pro vás mohu udělat? A odkud mě znáte?"
vychrlila jsem ze sebe.

"Jsem Karlovo matka. Pozvete mě dál?" řekla jen tak, jakoby mimochodem.

Polkla jsem, zrudla, cítila jak hořím a hlavou mi blesklo, bože, ta je elegantní a příjemná.
Nic víc mě v ten moment nenapadlo.
Ženská intuice se vytratila.
Překvapení bylo příliš veliké. A mělo být bohužel, ještě vetší.

POKRAČOVÁNÍ PŘÍŠTĚ...

TRÁPENÍ 2 kapitola 8 BYLO TO K ZEŠÍLENÍ

29. listopadu 2011 v 8:55 | tami
 
Bylo to jako když se urvou stavidla.
Objetí, hlazení a polibky nebraly konce. Nemuseli jsme promluvit ani slovo, všechno jako kdyby znalo svůj čas.
Najednou jsem si uvědomovala, že víkend bude náročný. Začala fungovat "ona" zvláštní přitažlivost.
Nemohli jsme okolo sebe projít, abychom se nepolíbili, nebo neobjali.
Vůbec jsem tenhle stav neznala. Bylo to něco nového.
Něco, co jsem si myslela, že je jenom ve filmech.

Večer jsme seděli u ohně, opékali špekáčky a popíjeli víno.
Po dlouhé době v klidu a pohodě. Byla jsem šťastná a plná touhy.

Blížila se chvíle jít spát.

Hanička uložila všechny děti do pokojíku a nám připravila pokoj pro hosty.
Šla jsem se osprchovat a čím dál tím víc, jsem dostávala strach, trému a srdce opět až v krku. Tenhle stav jsem naposledy cítila s Pavlem, jen tak se mi mihlo hlavou.

Nemohla jsem najít odvahu z té koupelny vůbec vyjít.
Přijde naše první společná noc a naše první milování.
Zkontrolovala jsem se v zrcadle. Vše bylo, jak má být.
Bleděmodrá košilka s výstřihem, lemovaná bílou kraječkou dělala krásný kontrast s tmavými vlasy.

Vejdu do pokoje a zírám. Na stolku svíčky a uprostřed stolu obrovská hromada sena ze seníku, která vypadala jako čapí hnízdo.
Je blázen? Chce to tady snad podpálit? Pokoj byl dost veliký, světlo jenom od svíček, když z rohu se ozvalo:

"Pojď dál ty moje hvězdičko, v seně máš moje srdíčko."
Usmála jsem se. Je to ale komik.
Pomalu se blížím ke stolu, uprostřed toho sena leží krásný, veliký leknín a uprostřed květu je rudé srdce z obyčejné bižuterie.
Polkla jsem, zatajil se mi dech a hlavou mi blesklo: "Blbá večeře, ale krásná."

Co teď? Co říct? Jak se zachovat? V hlavě to bylo jako blesková smršť, která neměla žádný hromosvod.

Najednou se dokořán otevírá okno. Otáčím se ke dveřím jestli není průvan a při pohledu zpátky jsem propukla v smích, který jsem si pamatovala snad jenom z dětství.
Celé okno zakryla kvetoucí, voňavá, veliká větev jasmínu a uprostřed přímo narvaná Karlovo hlava, která říkala:

"Prosím jasmínová paní, pusťte mě k ní."
Rozesmátý s jiskřivýma očima skočil do pokoje, obejmul mě a šeptá:

"Tami, lásko, už je ti lépe? Chtěl bych, abys na vše zlé zapomněla. Moc tě miluji a zůstane to tak. Věř mi. Jé,už vidím čertíky v tvých očích…"

Kdybych ho polibkem nezastavila, povídal by ještě teď.
Neměla jsem odpovědi, jenom mě zaplavilo štěstí.

Bylo to jako když se blíží bouře. Je vedro, dusno, pomalu se zatahuje obloha, najednou zahřmí, zableskne se a déšť spadne jako deka, která dusí vláhou a zároveň vysvobozením, že se snad deštěm ochladí.
Ano! Přesně takhle vypadalo naše první milování.
A bylo k zešílení.

Už jsem v životě něco zažila, ale takhle jsem si to nikdy neuměla ani představit.
Nevím, co se dělo se mnou nebo s chemii v mém těle, ale jedno bylo jasné.
Bylo to celou noc a když byla chvilka, i přes den a další noc, a další…

Nebýt chvilek hladu a žízně, nevím jak by to dopadlo. Umřeli bychom hlady a dehydrovaní.
Naším heslem se stalo:
"Už nikdy bez sebe!" Jak z červené knihovny. A není život jedna veliká červená knihovna?

pokračování příště...

TRÁPENÍ 2 kapitola 7 ÚTĚK

29. listopadu 2011 v 8:48 | TAMI

Přítelkyně Hanička, která se setkala s tím samým problémem jako já, je dnes se třemi krásnými děvčátky na vesnici, která má dle mého úsudku asi patnáct čísel i s hrobama.
Je to vesnička padesát kilometrů od nás, má tam baráček od nějakého výrobního družstva a je tam šťastná.

Ne, že bych chtěla zmizet na vesnici, ale strávit tam víkend, byl docela dobrý nápad.
Ráno jsem sbalila pár věcí pro sebe a Petříka, abych mohla hned z práce odjet.
Tím, že na víkend beze slova odjedu by Ottovi mělo dojít, že na to jestli mě pustí nebo ne, se ptát nebudu!
Byla jsem pevně rozhodnutá tento vztah ukončit.

K mému překvapení a zklamání ráno Karel nepřijel.
Střídal ho kolega.
Nic neříkal, byl to starý mrzout a já se ptát nechtěla.

Petříka mi vyzvedla sousedka a přivedla do obchodu.
Odtud to byl jen kousek na nádraží.
Petřík si hrál s bednami od mléka na vláček a já se chystala pomalu zavřít obchod.
Když už jsem brala klíče do ruky že zavřu, slyším ten známý zvuk motoru. Srdíčko se mi rozbušilo a ruce rozklepaly. Bála jsem se otočit. Co když to není on?

"Tami, to je dobře, že jsem tě zastihl. Dali mi dnes volno, už jsem se bál, že tě neuvidím." ozvalo se mi za zády a já měla slzy v očích štěstím.

"Jsem ráda, že tě vidím, ale my teď s Petříkem spěcháme," řekla jsem a nechala se objímat až jsem ztrácela dech.

"Jé je, to je krásný kluk, jak se jmenuješ?" sehnul se k Petříkovi s úsměvem, vzal ho do náruče a vyhodil do vzduchu tak jak to mají děti rádi.
Petřík se začal téměř okamžitě smát a vypadalo to, jako když se znají léta.
Byl na ně hezký pohled, až mě zabolelo u srdce. Najednou jsem si hrozně přála, aby mohl jet s námi.
Karel se zarazil a povídá:

"Proč je Petřík tady? Jak to, že není v jeslích? Je snad nemocný?"

"Zadrž s těma otázkami, nic mu není," odpovídám a směji se jeho starostlivosti.

"Víš, Karle odjíždíme na víkend. Musím si vyřešit své problémy, a to doma nedokážu a za chvíli nám jede vlak."
Karel se sehnul k Petříkovi:

"Tak co, Péťo, co myslíš, vezme mě maminka s sebou?"
Vzal ho opět do náruče a otočil se ke mně rovnou s prosbou:

"Tami, mám volno, můžu být celý víkend s vámi, vem mě s sebou."

Jeho úsměv a modré, šibalské oči mě jenom ujistily, že jsem na to čekala. Čekala jsem na to, až se nabídne sám a on to udělal. Snad jsem udělala dobře, když jsem kývla.
Navíc cesta autem je pohodlnější.
Cesta byla plná smíchu a zpívánek. Šťastnější jsem v danou chvíli ani být nemohla.
Když jsme s řvoucím motorem zastavili u Haničky před barákem, vyběhly děti a volaly:

"Maminko, maminko teta přijela."
Hanička vyběhla před dům a jenom zakroutila hlavou:

"To se mi jen zdá, jsem moc ráda, že jsi tady."
Předpokládala, že mě jenom někdo přivez, ale když jsem ji pošeptala, že je to trochu jinak, nepřekvapilo jí to.
Znala můj vztah s Ottou a řekla:

"Tami, vždyť jsem ti říkala, že je to jen otázka času, než skončíš jako já."

Přišlo jí to k smíchu. Byla vždycky takový smíšek a já se najednou začala cítit jak v sedmém nebi. Měla jsem okolo sebe klid, smích a byla jsem nadmíru šťastná.
Teď už mi jenom scházelo být alespoň na chvíli s Karlem sama.
Hanička, jako vždy pochopila. Byla úžasná.

"Děti, přijela pojízdná prodejna. Jdeme pro zmrzlinu a nakoupíme," zavolala na děti, mrkla na mě, popadly nákupní tašky a nechali nás o samotě.

POKRAČOVÁNÍ PŘÍŠTĚ...

TRÁPENÍ 2 kapitola 6 KDYŽ DOŠLY CIGÁRA

28. listopadu 2011 v 7:37 | tami

A přišel nápad. Rychle jsem schovala všechny cigarety a znechuceně jsem řekla:

"Zase jsem zapomněla koupit cigarety, skočím naproti k sousedce."
A než stačil Otta odpovědět, hodila jsem na sebe svetřík a vyběhla ven.

Byl za tou samou zatáčkou jako včera.
Jeho náruč a slůvka, "buď jen mojí," mě přiváděla k nepříčetnosti.
Ty ukradené chvilky v autě se nedaly přežít bez toho, aby nám pomalu nezačalo být těsno jak na těle, tak na duši.
Oba jsme cítili, že potřebujeme víc prostoru, jinak se touhou udusíme.
Opět ukradená hodinka. Co bude doma? Vydrží Otta pořád hrát shovívavého a nebo konečně vybuchne.
Zase potichu odemykám. Otta je pořád u televize a volá:

"Tak co, měla cigarety?"
Kristepane, já na cigarety úplně zapomněla. Co teď?
A najednou ze mě vypadlo:

"Ne, neměla, tak jsem vykouřila pár cigaret u ní."
Reakce žádná. Jenom přišel za mnou do kuchyně, vzal mi hlavu do dlaní, upřeně se na mě zadíval a já cítila jak hořím.

"Tak moje milá, ta tvoje sousedka byla totiž tady, taky ji došly cigarety, tak kde jsi teda byla?" pustil mi hlavu a viděla jsem jak brunátní.

Ztuhla jsem jak dobře udělaná huspenina, a taky jsem se tak třásla. Už to horší být nemohlo.
Rozhodla jsem se s pravdou ven, ať se už děje co chce, ale přesto jsem byla opatrná.

"Víš, Otto, já už s tebou být nechci, proto chodím každý večer ven se projít. Dávám si dohromady myšlenky, a to v tvé přítomnosti dost dobře nejde."

"Tak dámě se zachtělo odejít kvůli jedné facce? To snad přeháníš! Nikam tě nepustím! Ještě jednou odejdeš a nebude ta facka jenom jedna!"
A to už řval na celý panelák.

Bála jsem se, a tak jsem utekla k Petříkovi do pokojíku. Věděla jsem, že tam si nic nedovolí. Alespoň doufám.
Zamkla jsem se a ještě chvíli poslouchala, jak vyhrožuje. Bylo zle. Teď už jsem musela něco vymyslet, abych se dostala z jeho blízkosti pokud možno bezbolestně.

Zítra bude pátek, a tak jsem se rozhodla, že víkend musím strávit mimo domov, aby se zklidnil, než na něco přijdu.
Ráno jsem opět počkala až odejde do práce a pak jsem vylezla s Petříkem z pokojíku.
Petřík byl bezpečně v jeslích a Karel už čekal u obchodu.

"Copak lásko, jseš smutná, stalo se něco?

A tak jsem mu vyprávěla včerejší fiasko. Jenom o mém plánu někam na víkend zmizet, jsem mu neřekla.
Byl to jenom můj problém a vyřešit ho tedy musím sama.

pokračování příště...

TRÁPENÍ 2 kapitola 5 UKRADENÉ CHVILKY

28. listopadu 2011 v 7:28 | tami

Potichu jsem odemkla a čekala na křik a zlostné nadávání, kde že jsem to, a s kým zase byla.
Jenomže Otta pořád seděl u televize a ani nehlesl.
Nevím, co se dělo, ale já zamířila do koupelny pod studenou sprchu a rovnou k Petříkovi do pokojíku. Najednou se otevřely dveře do pokojíku,

"Tami, ty už do ložnice nepůjdeš? Vždyť jsem se omluvil a snažím se změnit, vždyť vidíš, že ani nevyvádím. A to jsi byla pryč přes hodinu."
A je to tady, blesklo mi hlavou. Teď přijde přemlouvání.
Ale já nemůžu. Ta facka bylo to poslední, co mohl udělat i kdyby žádný Karel nebyl.

"Ne Otto, do ložnice se už asi nevrátím," řekla jsem dost stroze, aby ho přešla chuť mě přemlouvat.
Nepřemlouval. Věděl, že jsem paličatá a teď navíc uražená. Tušil správně, že teď by bylo veškeré naléhání zbytečné.
Usínala jsem vedle Petříka a před sebou jsem měla pořád ty hluboké modré oči.
K spánku mě provázel z dálky znějící hlas:

"Bude líp."

Ráno jako každé jiné.

Petříka do jeslí a já do práce. Otta už byl pryč a tak mi bylo po ránu i do zpěvu. Připadala jsem si jako puberťák. Nemohla jsem se dočkat až budu v práci.
Čím víc jsem se blížila k obchodu, tím víc jsem byla v rozpacích. Jak se asi bude chovat? Znamenal ten včerejšek vůbec něco?

Z dálky vidím, že modrá Avie je už před obchodem.
Srdíčko se mi rozběhlo jak splašený kůň. Nejradši bych se rozběhla a skočila mu přímo do náruče.
Karel vystoupil z auta a volal:

"No pani vedoucí, kde to vázne, už na vás čekám půl hodiny."
Se smíchem vyndává bedny z auta a nosí je k obchodu.

"Dělám co mohu," odpovídám a smích už se mnou lomcuje také. Jeho smích byl hrozně nakažlivý.
Jen jsem odemkla a postavila vodu na kafe, přistoupil ke mně ze zadu a políbil mě na krk.

"Jsem do tebe blázen, víš to?" vypadlo z něj jedním dechem.

"Vím Kájo, jsem na tom stejně a nevím co s tím," otáčím se k němu a pískající konvice je nám úplně lhostejná.
Netušila jsem, co mě to vlastně ještě čeká.
To, co jsem prožívala v každý moment s ním, bylo jako když vypukne požár, který nejde uhasit.
Těch pár polibků a pohlazení, to byl pro mě lék na celý den.

Když odjel, došlo mi, že se ani nezmínil, jestli přijede, jestli ho ještě dneska uvidím. Neuměla jsem si představit, že budu zase čekat až do rána. Bylo to silnější, než já.

Když přišla chvíle, kdy mám zavírat obchod, pořád jsem čekala, jestli neuslyším auto.
Nepřijel.
Co jsem vlastně mohla čekat. Bylo to moc rychlé, než aby to byla pravda. Asi jen poblouznění a konec.
Ale i tak těch pár chvil stálo za to, že je život taky o něčem jiném, než o mrňavým žárlivci.

Přišla jsem domů a vše bylo jako vždy.
Po večeři jsem dala Petříka spát a šla na balkon. Bylo to mé oblíbené místo. Nikdo mě tam nerušil.
Otta nedotíral, jen mě pořád nějak divně pozoroval.

Když už jsem odcházela z balkonu, slyším auto. Zkoprněla jsem. Věděla jsem, že je to Karel, ale jak se dostat ven?

pokračování příště...

TRÁPENÍ 2 kapitola 4 ŽLUTEJ ĎÁBEL

28. listopadu 2011 v 7:21 | tami

A tak se vzhledem k minulým událostem snažil být přívětivý, ale já jsem se na něj nemohla ani podívat. Jako kdyby ve mně zlomil něco, co už bylo hodně nakřáplý a stačil jen poslední závan větru.
Hodila jsem na sebe jenom svetřík a vyběhla před panelák.

Namířila jsem si to k hlavní silnici. Jako kdybych chtěla alespoň jít po té silnici, po které Karel před chvílí odjel.
Když jsem odbočila do pravoúhlé zatáčky za naším panelákem, zůstala jsem stát jako opařená.
Ten žlutej řvoucí ďábel tam stál, ale potichu a Karel si četl noviny.
Přicházím se srdcem až v krku k autu a Karel aniž by zvedl hlavu od novin řekl:

"Tami, proč vám to tak trvalo, už jsem myslel, že se nedočkám?"
Ale to už vyběhl s auta a rozesmátý mě obejmul.

"Pojďte, kousek se projedeme," nečekal na odpověď a startoval.

Neodporovala jsem. Jenom zírala, mlčela a bylo mi hrozně fajn. Když jsme dojeli za město, došlo mi, že se musím za chvíli vrátit a bylo mi smutno.
Karel se na mě podíval, vzal mě za ruku:

"Tami, já vás mám rád a je mi s vámi dobře, nebuďte smutná. Uvidíte, že to bude lepší, pomůžu vám."

Podívala jsem se do těch jeho modrých očí a hlava se mi zatočila.
Bylo v nich tolik jemnosti, něhy a lásky, že se mé rty samy přiblížily k jeho rtům.
Takový kolotoč, který má hlava, srdce a city zažily, ještě ani nevynalezly.
Byla to neuvěřitelná smršť touhy, lásky a pokání.
Nevím, kde se to vzalo, prostě to přišlo a bez zaklepání.
Když jsme se nabažili polibků a objetí, věděla jsem, že už jen málo stačí upadnout do milostného bezvědomí.

"Kájo, prosím, teď už musím domů."
Beze slova nastartoval. Než se rozjel, zeptal se:

"Budeš mě ještě chtít? Vím, že jsem asi neměl spěchat, ale moc jsem toužil tě políbit. Nezlob se, prosím."

"Budu tě chtít, věř mi, víc jak cokoli jiného, ale teď mě odvez a zastav v té zatáčce. Nemusí každý slyšet, že jedu domů."
A už jsme se zase oba smáli.

Smích s ním byl jak léčivá bylina.
Smích a radost z jakékoliv blbosti to bylo to, co mi scházelo.
Domů jsem přímo utíkala. Věděla jsem, že bude zle, ale snad mě nějaká výmluva napadne.
Celá jsem hořela, bála jsem se, že na mně bude všechno vidět.

pokračování příště...

TRÁPENÍ 2 kapitola 3 FACKA NEBO ARGUMENT?

28. listopadu 2011 v 7:13 | tami

Den probíhal celkem normálně.
Kontrolovala jsem se, abych si neodhrnula vlasy z tváře, a tím se vyhnula zbytečným dotazům stálých zákazníků.

Zbývala tak hodinka do zavření, a tak jsem pomalu začala uklízet, abych to pak stihla včas jak do jeslí, tak domů, kam se mi vůbec nechtělo.


Najednou slyším, jak okolo obchůdku projelo s šíleně řvoucím motorem auto.
Za pár minut opět ten řvoucí motor. U obchodu ztichl.
Zvědavost mi nedala, a šla jsem se podívat ven, co je to za blázna.


Před obchůdkem stála sportovně upravená, kanárkově žlutá škodovka a z ní se souká v džínové bundě a džínách černovlasý, vysoký, s krásně modrýma očima mlíkař Karel.

Byl to úplně někdo jiný, než jsem byla zvyklá. Znala jsem ho jenom v montérkách ve staré Avii, a najednou přede mnou byl přitažlivý, pěkný mladík.
Opět mnou projelo divné mrazení.


"Co tady děláte bez mlíka," volám na něj a směji se.


"Co by, jdu vás trochu rozveselit a jestli chcete, vemu vás na projížďku," odpovídá, přichází ke mně a dodává, "tak jak, už je trochu lépe?"


"Bylo lépe," odpovídám, "ale čím víc se blíží čas, kdy mám jít domů, tím je to horší."


"Tak se pojďte projet, bude vám líp."


"Ne, ne Karle musím do jeslí, a pokud nevím co dál, nechci vyvolávat spory. Mohla bych dopadnou hůř, než s jednou fackou."


"Tak dobře, odvezu vás aspoň do jeslí a budete mít časový náskok. To snad půjde, ne?"


"Dobře, dobře, ukecal jste mě, ale musíte počkat až zavřu." odpověděla jsem s úsměvem a postavila vodu na kafe.

Choval se přirozeně a jednoduše. Žádná záludnost. Bylo mi s ním dobře.
Vypili jsme kafe, zavřela jsem obchod a nastoupila do auta kde u otevřených dveří stál a s úsměvem jemu vlastním povídá:


"Prosím mladá pani svezu vás na konec světa, když mi dáte svolení."
Oba jsme se zasmáli a mně se zase o kousek ulevilo.
Jen se motor rozburácel, blesklo mi hlavou:


"Co když nás někdo uvidí, město není tak velké."


A měla jsem pravdu. Ne jenom, že nás viděli, ale ještě se díky zvuku auta otáčeli.
Ach jo, to bude průšvih!


Vyzvedla jsem Petříka z jeslí a šla rovnou domů.

Doma - jakoby se nic nestalo. Tchyně odjela a Otta se začal omlouvat. Znala jsem to jeho omlouvání a věděla, že to dlouho nevydrží.
Karel mi dodal sebevědomí a trochu kuráže, která mi chyběla.

Byla jsem celý zbytek dne v pokojíku s Petříkem. Jen čas k večeři mě donutil k tomu, abych se chovala jako každý jiný den.
Po večeři jsem dala Petříka spát a když usnul, šla jsem se sklenkou vína na balkon.
Otta za mnou nešel. Věděl, že teď mě musí nechat v klidu, protože pokazil, co mohl.


Byl teplý, červnový večer.

Najednou slyším onen šílený řev motoru. Probůh, to je dnes móda pomyslím si a slyším, jak ten řev ustává pod naším balkonem.

Polilo mě horko, třes a strach zároveň. Byl to Karel. Nemýlila jsem se. Ta kanárková žluť se ani v šeru nedala přehlédnout.
Lehce jsem kývla na pozdrav a odešla z balkonu. Motor se rozburácel a zmizel.


Najednou jsem začala mít pocit, že musím ven. Chtěla jsem, aby na mě někde čekal. Chtěla jsem si povídat. Prostě jsem jenom chtěla, aby mi bylo dobře.
Petřík tvrdě spal, Otta seděl u televize a já jsem jen prohodila,


"potřebuji se projít."

Musela jsem pryč, jinak by mi vyskočilo srdce z těla, jak bušilo.

"Dobře běž, ale nebuď tam dlouho, ať nemám strach," řekl Otta a díval se divně, protože jsem to ještě nikdy neudělala.
Taky mě ještě nikdy neuhodil.

pokračování příště...


TRÁPENÍ 2 kapitola 2 PRŤAVEC

25. listopadu 2011 v 8:40 | tami

Vyděšená, se slzami v očích a beze slova jsem odešla do dětského pokoje.
Zkontrolovala jsem Petříka jestli spí, sbalila si polštářek, deku a schoulila se do křesla na balkoně.
Zůstala jsem tam celou noc.

Přemýšlela jsem, proč já husa se tehdy zamilovala do prťavce, který byl o půl hlavy menší než já, a ačkoliv jsem byla celkem atraktivní a on žádný krasavec, nepřišla jsem na to. Nějak se to vypařilo.
Ani neměl snahu se přijít omluvit. Stalo se to sice poprvé, ale pro mě i naposled.
Bylo dobře, že Petřík je jenom můj.
Pohrávání si s myšlenkou na odchod, teď ve mně jenom zesílilo.
Vždyť nedělám nic špatně. Kde je ten problém, že se mi žádný vztah nevede?

Ráno jsem odvedla Petříka do jeslí a nevyspalá s oteklýma očima od pláče, jsem šla do práce.
Dělala jsem vedoucí v malém obchůdku se smíšeným zbožím na konci města.

Byla jsem tam sama. Sama vedoucí, prodavačka i uklízečka. Nějak mi to nevadilo, měla jsem tu práci ráda.
Sotva jsem odemkla, už se ozývalo:

"Paní vedoucí, vezu vám mlíčko," a usměvavá tvář mlékaře Karla mi rozjasnila den.

"Už stavím na kafe," zavolala jsem a věděla, že mě čeká půlhodinka příjemného povídání.
Byl to takový náš denní rituál.
Vždycky mě dokázal rozesmát a pobavit.
Když dal mléko tam, kam patří, podíval se na mě dlouze a řekl:

"Ale Tami, co se vám stalo? Kdo vám to udělal?"

Zapomněla jsem, že když jsem si odhrnula vlasy z tváře, byly tam vidět ještě obtisklé prsty.
Zčervenala jsem, sklopila oči a hrozně jsem se styděla. Nevěděla jsem co říct.
Jenom jsem před ním stála a po tváři se mi řinuly slzy.

"To nic, Tami, to bude dobré. Zase ten váš žárlivec?"

Jenom jsem přikývla a potlačujíc slzy, jsem mu vyprávěla, co se stalo.
Držel mě za ruku, hladil po tváři a přitom povídá:

"Odejďete od něj. Vždyť to nemáte zapotřebí."

"Já vím," odpovídám, "ale zatím, nemám kam.Musím si vše řádně promyslet, mám syna a to je rozhodování vždycky trochu těžší. Jedno vím jistě. S ním už být nechci!"

Naše povídání se trochu protáhlo a já už musela otevřít obchod. Karel odcházel. Najednou se vrátil a beze slova mě na tu bolavou tvář políbil a odjel.
Bylo to příjemné. Trochu jsem se zachvěla až mě zamrazilo. Už dlouho jsem nic podobného necítila.

pokračování příště...

TRÁPENÍ ČÁST 2 NÁPLAST A RÁNY kapitola 1 JINÝ MUŽ, JINÉ MĚSTO

25. listopadu 2011 v 8:34 | TAMI
V JINÉM MĚSTĚ, S JINÝM MUŽEM 
V jedné ruce tašku s nákupem, v druhé dvouletého syna Petříka a v hlavě strach co bude, až přijdu domů.
Otvírám dveře a z obýváku se ozývá:


"Kde jsi sakra tak dlouho, to jsi byla pro kluka na jižním polu, nebo co?" hulákal Otta z obýváku.


"Ale ne, v obchodě byla fronta," odpověděla jsem, a to už jsem tušila, co přijde.


"Zase jsi někde flirtovala, ty si nedáš pokoj!" zařval zlostně.


Po roce soužití byl nesnesitelně žárlivý. Nemohla jsem se dívat ani na pěkný film, aby to nebylo na jeho vkus déle, než se věnuji jemu.


A tak šel den za dnem. Byla jsem unavená a znechucená .
Neměl jediný důvod k žárlení, ale dokázal si ho vytvořit.
Když jsme spolu začali chodit, nenapadlo mě, že když je chlap jenom o trochu menší než žena, co to přinese.
Jednou se omluvil, potom zase vypěnil, a tak to šlo kolem dokola.


Vrchol tomu dal příjezd budoucí tchýně.

Aby dokázal mamince, že pánem domácnosti je on, začal mi přikazovat jak mám věšet prádlo, a že nesmím dávat utěrku na topení a pod..
Tchýně byla šťastná a spokojená, protože aby byl klid, tak jsem beze slova jeho příkazy plnila. To se jí náramně líbilo, byla na svého syna pyšná.

Až přišla poslední kapka.

Když jsem si večer po koupání dala na topení uschnout věci, které jsem si ráno chtěla vzít na sebe, tchýně vylítla:


"No, snad ty kalhotky nebudeš mít na topení."


"To teda maminko budu, snad si ve svém bytě mohu dát kalhotky kam chci."


Čekala jsem, že se mě Otta zastane, ale nestalo se.
Vyskočil z křesla jak čertík Bertík a zařval:


"Jak to mluvíš s mojí mámou!"

Než jsem stihla uhnout, přistála mi na tváři facka, že jsem vzala druhou o futra.

pokračování příště...


TRÁPENÍ kapitola 32 ROZVOD

21. listopadu 2011 v 8:09 | tami

Když už bylo Petříkovi devět měsíců, a nic se neměnilo, přešla mě trpělivost i tolerance.
Tomáš mé výhrůžky, že odejdu, nebral vážně. Tak jsem sbalila Petříkovy věci, postýlku a uprostřed týdne jsem se odstěhovala k mamince.
Přijali mě bez řečí, bez výčitek, ale přesto maminka prohodila:

"Čekala jsem, že to bude dřív."
Jak jen to ty maminky dělají, že mají vždycky pravdu.
Byla nešťastná, jako každá máma, když její dítě trpí a ona ví, že nemůže udělat vůbec nic, než být nablízku.

Začala jsem si hledat práci.
Chtěla jsem se vrátit k práci servírky. Bylo tam přeci jenom víc peněz. Byla jsem moc paličatá. Nechtěla jsem být našim na obtíž. A tak jsem začala hledat jesličky se směnným provozem.
Měla jsem štěstí. Jesličky byly kousek od baráku a ředitelka byla známá ze školy.
Dohodly jsme se, že tam Petříka kdykoliv dám a zase si ho mohu kdykoliv vzít. Vyšla mi maximálně vstříc.

První den do jesliček.

Bylo to, jak když mi rvou srdce z těla, i když byl Petřík v naprosté pohodě. Nejenom, že jsem tam každou hodinu volala, ale po čtyřech hodinách v práci jsem to vzdala a jela si pro něj. Omluvila jsem se ředitelce a se slzami v očích si Petříka odnesla.

Tomáš zůstával v klidu. Znal moji tvrdohlavost, a tak mi dával čas.
Nepřišel s omluvou nebo lítostí, ale jen se podívat na Petříka a vzít ho na procházku. Bral můj útěk k mamince jako vrtoch a čekal, až mě přejde.
Byl kupodivu vždy střízlivý, ale já už se vracet nechtěla. Aby si to opravdu uvědomil, podala jsem žádost o rozvod.

Petříkovi byl jeden rok a my jsme stáli před rozvodovým soudem.
Byly to obrovské nervy. Zhubla jsem, že bych mohla dělat reklamu ramínkům na šaty.
Rozešli jsme se slušně, beze scén a jiných trapasů.
Oba jsme asi věděli, že je mezi námi "ta" propast, kterou neumíme nebo nechceme pojmenovat, ale byla tam.

Najednou jsme byli opět ti staří přátelé. Jezdil za námi k mamince, Petříka si bral na celý den a i na kávu jsme občas zašli.
Vztah s Tomášem byl kvalitnější jako přátelství, než jako manželství.

Jenom můj život jaksi začal postrádat smysl. Neměla jsem jiné východisko, než opět přemýšlet o útěku. To byla přeci moje specialita.

S Pavlem jsem být nemohla, bez něj taky ne. S Tomášem to nevyšlo, a to jsem se opravdu snažila.
Jenom malý Petřík byl schopný vyplňovat všechny mé chmury
a zbavovat mě mých úzkostí.

Když přišly teplé letní večery, Petřík spokojeně spinkal a já se začala cítit hrozně opuštěná.
Seděla jsem u okna a pozorovala milenecké páry, kteří v objetí a špitající se mi procházeli pod oknem. Ta samota bolela a nebylo kde se vypovídat.
Mé myšlenky se ubíraly všemi směry. Jenom najít ten správný.

Maminka chodila do práce, starala se o nemocnou babičku, do toho já s Petříkem. Neměla chudák chvilku klidu. Snášeli to statečně, ale já cítila, že musím něco udělat. Bylo by také dobré být daleko od Pavla.
Byl věrný manžel a starostlivý otec, což se u něj dalo předpokládat. Jenom Stela se začala chovat tak, jak byla zvyklá před svatbou. Dokonce se povídalo, že má Pavel tak veliké parohy, že se neotočí ani na křižovatce.
Bylo mi ho líto, ale má, co chtěl.

Malý Pavlík byl to samé jako Petřík. Blonďatý, modrooký a hlavně - zdravý.
Někdy jsme se potkali s kočárky a zašli na zahrádku na kafíčko.
Nikdy jsme se důležitých témat nedotkly. Naše životy jako by byly "tabu."
Jenom děti neměly chybu. Nebyly si podobní. Modré oči měly sice oba, ale Pavlík je měl veliké po Stele, Petřík zase po mně hlubokou modř. Vlásky sice blonďaté, ale Petříkovi se začaly vlnit, kdežto Pavlík je měl spíš rovnější.
Někdo by tam určitě nějaké stejné rysy našel, ale ani pro jednoho z nás to nebylo v ten moment důležité.

Začala jsem prohlížet inzeráty na práci, na byt a pod…
Jednou zase tak zírám do novin a do očí mi padl inzerát:

"Hledáme skladníka s obchodní praxí, ranní směny, byt k dispozici."

Zabušilo mi srdíčko. Bylo to sto padesát kilometrů daleko, ale chtěli chlapa.
Zavolala jsem tam a světe div se. Požádali, ať jim pošlu životopis. Je prý jim už jedno jestli muž nebo žena, hlavně ať je tam někdo, kdo tomu rozumí.
Vyšlo to. Konečně budu dost daleko. Spálím mosty! Začnu znova!
Do měsíce jsme se stěhovali.

Nový byt, práce i známí. Petřík dostal okamžitě jesličky, které byly hned vedle našeho baráku. Já jsem si zvykla na novou práci a Petříkovi se v jesličkách líbilo.
Domů k mamince jsem jezdila tak jednou za dva měsíce. Když už jsem jela takovou dálku, nevynechala jsem ani Pavla.

Někdy jsme šli s dětmi na procházku, jindy večer, když babička hlídala, na láhvinku. Zdrbli jsme všechny známé, probrali dětské choroby, a dokonce se i zasmáli.
Vždycky mě doprovodil domů.
Nikdy to neskončilo jinak než polibkem na tvář. Znala jsem ho příliš dobře a vážila si toho, co pro něj manželství znamená. Nikdy by nebyl nevěrný. Když už závazek dal, tak byl neústupný.
Jenom Stele to problémy nedělalo, ale to Pavel nevěděl. Říkat mu to? Ne, ne!
To by bylo to poslední, co bych udělala. I on musí na všechno přijít sám.

Tomáš jezdil za Petříkem pravidelně, a to i na celý víkend. Byl to opravdu bezvadný přítel. I když u nás spal s Petříkem v pokojíku, dokázal s ním být a hlídat celý večer, když já jsem šla s přáteli třeba do kina nebo kamkoliv jinam.
Nechtěl o nás přijít a věděl, že tohle je jediná možnost. Být jenom kamarád a táta.

Samozřejmě, že jsem nezůstala sama. Byly známosti, někdy i strejda pro Petříka, ale všechno nakonec pozbylo smyslu, když jsem začala srovnávat.
Konec 1 části.

pokračování příště...

TRÁPENÍ kapitola 31 CHLAST

21. listopadu 2011 v 8:00 | tami

A tak plynul čas.

Pomalu se blížil termín porodu. Vše probíhalo jak má.
S Pavlem jsem se nevídala a naše manželství s Tomášem se ustálilo. Mé tělo i dušička chtěly pohodu. A dařilo se. Soustředění na miminko a na přípravy k porodu mě dokonale vytížily a nedovolily mi zabývat se něčím jiným.

Zase tu byla jedna z těch nedělí, kdy Tomáš odjížděl na montáž, a já už třetí den přenášela. A aby to bylo opravdu všechno jinak, tak přestaly jít telefony v celé čtvrti, auto měl jen sem tam někdo a na mě přišly porodní bolesti.
Zlatá bytná Jaruška, ke které jsem se dobelhala, někde objevila jediný povoz, nějaký starý polonákláďák, který mě ale bezpečně dopravil do nemocnice.

Bylo půl páté pondělního rána a já na hekárně.
V půl páté odpoledne vykouklo mé miminko na svět. Byl to chlapec s tvářičkami růžovými jak broskvičky, blond vlásky a modrýma očima.
Byla jsem neuvěřitelně šťastná. Najednou mi vůbec nic nechybělo, ale když přišlo odpoledne a pod okny porodnice stála jenom maminka s tchýní a novým kočárkem, pocítila jsem smutek.
Všechny ostatní maminky tam měly své vyvolené, jenom já jsem si připadala jako svobodná matka, kterou nikdo nechce.
Vím, že se Tomáš nemohl vrátit. Vím, že to prostě jinak ani být nemohlo.

Dědeček byl šťastný, že se vnuk jmenuje po něm, a já měla své tajemství.
Malý Petřík byl bezproblémový, dobře jedl, dobře spal, byl zdravý. Vše, co si jen matka může přát u novorozeněte. Tady mi opravdu Pán bůh nadělil vše, co mohl. Že bych si to snad zasloužila? Asi usoudil, že ano!

Jenomže nic není jen tak.

Tomáš, jak byl málo doma, tak se jako táta moc necítil. Nevím, co se v chlapovi odehrává. Možná čeká, až bude syn starší? Možná, že mu najednou úplně jiný systém života nevyhovoval, možná nebyl čas si zvyknout.
Petříka miloval, jezdil s kočárkem, choval ho, krmil, ale jen když byl doma a doma byl čím dál méně.

Ale ani se mnou nebylo vše v pořádku.
Veškerá moje pozornost se soustředila na Petříka a Tomáš se z ničeho nic dostal na druhou kolej, která nikam nevedla. Všechno se začalo odrážet na našem vztahu.
Žádné povídání, žádné milování. Už ani polibek na dobrou noc. Nic jsem si v ten moment vůbec nedávala dohromady.
Můj nezájem o něj a hloupé připomínky kamarádů o tom, komu že je Petřík podobný, ho k tomuto řešení přivedly.
Řešení pro něj bylo jednoduché.
Nespěchal z práce domů, ale s kolegy do hospody. Ano, začal pít.

A tak se začalo stávat pravidelností, že přijížděl z montáže až v noci a opilý.
Někdy i bez výplaty, protože ji byl schopný s kamarády propít.
Vystřízlivěl až v neděli, když zase odjížděl do práce.

Byla jsem tolerantní a v klidu čekala, že se to srovná. Neuměla jsem se moc hádat.
Vydržela jsem celkem dost, než jsem vybuchla.
Ani Pavlovi jsem se nemohla vypovídat a hlavně se ho zeptat, co s tím. Byli přeci jen kamarádi. Nechtěla jsem ho vůbec vyhledat, narodil se mu taky syn.A měl určitě dost svých starostí. Jmenoval se pochopitelně po něm.

Jenom jsem věděla, protože se vždy všechno donese, že je tatínek na výbornou, zato Stela začala mít nějaké uvolněnější mravy. Takže se to trochu prohodilo. Měl dost svých starostí, než abych ho obtěžovala já ještě svými.
Zůstala jsem na všechno sama.

pokračování příště...

TRÁPENÍ kapitola 30 A CO KDYŽ NE!

21. listopadu 2011 v 7:52 | tami
 
Já se jí ani nedivím! Být jí a znát byť jen z řečí náš vztah, měla bych strach taky.
Tomáš to vzal po svém a prohlásil, že bez své ženy nikam nepůjde.
A tak si Pavel musel hledat jiného svědka. Našel. Oženil se. Stal se z něj starostlivý a vzorný manžel.

Když jsem šla jednou z procházky, potkali jsme se. Od jeho svatby poprvé. Já byla v šestém měsíci a v těhotenství jsem ještě zkrásněla.
Měla jsem slušivý kalhotový kostýmek jasně červené barvy s bílými jemnými lemy, vkusné doplňky, prostě jsem jen zářila.
Pavel na mě koukal tak jako vždy, když mi to slušelo. Znala jsem ten pohled.
Setkání ho nezarazilo, naopak. Pozval mě do zahradní restaurace. Neodmítla jsem.

"Tami, proč jsi mi neřekla, že jsi těhotná?" byla jeho první otázka.

"Nebylo to vhodné, chtěl jsi se ženit a čekal jsi dítě. Proč by tě zajímalo moje těhotenství?"
odpověděla jsem a chtěla toto téma ukončit, ale Pavel si nedal pokoj a vybalil na mě rovnou:

"Tami, prosím, čí je to dítě? Moje, nebo Tomáše?"

Trochu jsem se rozzlobila:

"Ty jsi výborný, copak to jde spočítat?"

"A co když je moje?" zeptal se tiše.

"A co když ne! Co bys vůbec chtěl dělat? Oba se rozvedeme? Prosím, už to nepitvej. Nech to, jak to je." a tím jsem tuhle debatu ukončila.

Doprovázel mě k autobusu, a jelikož dlouho nejel, sedli jsme si na lavičku.

"Tami, kotě moje, dej mu alespoň jméno po mně," najednou přímo zaprosil a šibalsky se usmál.

"Ty jsi se úplně zbláznil, to rovnou můžeme vylepit na plakáty, rodina mě vydědí a zřeknou se mě," řekla jsem a smála jsem se, rozesmála i Pavla, až se lidi otáčeli.

"To máš pravdu," prohlásil, "mám řešení," dodal a čekal na reakci.

"No tak povídej," a utřela jsem si slzy smíchu.

"Víš, jsem křtěný dvěma jmény, to druhé pomalu nikdo nezná, takže když to bude kluk, bude to Petr. Souhlas? Jsem totiž křtěný Pavel Petr," a rychle dodal, abych souhlasila, "vždyť tvůj tatínek je taky Petr, takže se vlastně bude jmenovat po dědovi."

Tohle vypadalo, že to má vymyšlený předem.
Usmála jsem se:

"Dobře, ale zase je to jenom naše tajemství."

Přijížděl můj autobus. Pavel mě políbil na tvář a neodpustil si pošeptat mi do ucha:

"Moc ti to sluší, to ta moje je nějaká tlustá a oteklá."

Ano, Stela měla trochu jinou postavu, a tak jí to těhotenství moc neslušelo, ale za to přeci nemůže. I když mezi námi byl rozdíl asi dva a půl měsíce, vypadala jako těsně před porodem.
Bylo mi jí i trochu, ale opravdu jenom trochu líto.

Nikdy nezažije s Pavlem to, co já. Nikdy mezi nimi nebude tak silné pouto. Přátelství, ve které se naše láska posunula, nemělo chybu.
Ale tohle se dá snad opravdu prožít jenom jednou v životě.

Bylo mi hezky. Malý Petřík to dával najevo kopáním a já se vracela domů. Trochu rozrušená, ale spokojená. Neumím přesně popsat, co se uvnitř mě děje, ale jedno jsem věděla bezpečně.
Kdybych byla na druhém konci republiky a Pavel jen kývl prstem, přejdu ji pěšky.

pokračování příště...

TRÁPENÍ kapitola 29 ČÍ JE TO DÍTĚ?

15. listopadu 2011 v 8:07 | tami
 
Pomalu jsem se vracela domů k Tomášovi.
Nechtělo se mi, protože jsem věděla, že už to není ten Tomáš, kterému se mohu vypovídat ze svého trápení, ale že to trápení musím nosit v sobě.
Přišla jsem o kamaráda, který mi pomohl z každého trápení. Je dobré udělat z kamaráda manžela?
Umět si tak na tuhle otázku odpovědět….

Předpokládala jsem, že nechá otevřeno, protože klíče jsem neměla. Omyl. Zamknul a na mé klepání se neozýval. Jak jsem ho znala, věděla jsem, že je na mol.

Dobře, že bydlel v přízemí. Musela jsem se přeci vrátit domů. Slušelo se to na nevěstu.
Našla jsem na zahradě žebřík a naším věčně otevřeným oknem do koupelny jsem se dostala bezpečně domů. Je to krása, co? Na svatební noc se vkrádat domů oknem. Bylo mi to najednou hrozně k smíchu.

Když jsem přišla do pokoje, naskytl se mi ještě lepší pohled. Tomáš ležel v nadýchaných svatebních peřinách, na polštáři nedopitá láhev rumu a obojí něžně objímal.
Nejdříve mi to bylo k smíchu, ale vzápětí hrozně líto.
Potichu jsem vlezla do peřin a snažila se usnout.

Nevím, co přinesou další dny, ale to, že Tomáš odjíždí večer na montáž, mě uspokojovalo. Věděla jsem, že snad za ten týden, než se vrátí, si všechno v hlavě a snad i v srdíčku srovnám.

A tak začaly plynout týdny.
S Tomášem jsme se potkávali, jenom když jsem nesloužila víkendy.
Všechno začalo být jiné. Cizí. Scházel přítel, který by naslouchal.
Jednou za čtrnáct dní strávený víkend byl sice krásný, ale s manželstvím to nic společného nemělo. Najednou začala scházet slova. Nebylo o čem povídat. Vše bylo jen o práci.

Pavel se sem tam zastavil, ale i to bylo jiné. Plížil se k nám vždycky potají, aby ho nikdo neviděl přicházet, ale hlavně odcházet.
Vím, je to hrozné, ale prostě tohle nezvládáme ani jeden.
Můj předpoklad, že svatbou se všechny návštěvy utnou, se nenaplnil.
Být alespoň jednou za čas spolu bylo tak nutné jako uhasit žízeň na poušti.

Přesto se ke mně doneslo, že Pavel má známost. Dívka z bohaté rodiny, ale ne valné pověsti.
Co jsem asi tak mohla čekat. Bylo to taky vysvětlení, proč jeho návštěvy už nebyly tak časté jako dřív.

Pak přišel zásadní zvrat.

Zjistila jsem, že jsem těhotná. Asi tak třetí měsíc. Začala jsem počítat a nic. Nedopočítala jsem se. Pavel? Nebo Tomáš?
Měla jsem tenhle můj srdíčkový zmatek tak důkladný, že jsem si nakonec řekla:

"A není to jedno?"

Musela jsem se ode všeho nějak oprostit, abych se mohla soustředit jen na jedno. Na miminko. Měla jsem hroznou radost.
Když přijel v pátek Tomáš domů a po večeři jsme si sedli k televizi, začala jsem takticky vyzvídat.

"Tomáši, co by jsi tomu řekl, kdybychom si pořídili miminko. Už jsme spolu přes rok, je mi dvacet dva, nemyslíš, že už je čas?"
A trochu se strachem jsem čekala na reakci.
Podíval se na mě dlouze, jako kdyby chtěl z mých očí vyčíst, co se děje a obejmul mě:

"Tami, byl bych moc rád, bylo by to krásné."
Vzal mi hlavu do dlaní tak, jak to dělával Pavel:

"Ty potvůrko, ty mi něco tajíš, znám tě."

Neudržela jsem se.

"Ano, tajím, jsem ve třetím měsíci, tak a teď už to víš, tak co s tím uděláme?" zeptala jsem se s úsměvem a tím nejnevinnějším pohledem.

"Co by jsme dělali, přestavíme byt, koupíme postýlku, kolébku a ty si hlavně lehni, nic nedělej…"
A tak běhal po bytě jako ztřeštěný a plánoval a plánoval, až mě rozesmál ke škytavce. Byla jsem v tu chvíli šťastná. Všechno začalo jít jiným směrem. Třeba teď už se dá vše do pořádku. Jenom mi dělá trochu starost, jak bude reagovat Pavel.
Hluboce jsem se mýlila.

Pavel mě předešel. Jednoho krásného dne mi jen tak přišel říct, že se bude ženit.
Bylo to, jako když do mě uhodí hrom! Nebyla jsem schopna slov. Ale měl taky nárok žít svůj život.
Prý musí. Ona dívka nevalné pověsti jménem Stela je prý těhotná. A s ním.
Bylo mi to trochu divné, protože po městě jako vždy šla fáma, že už s ní spal snad každý, jenom Pavel ne.
Bála jsem se o něj, ale on jako vždy stál tvrdošíjně za svým.

A tak jsem nepokládala za rozumné o svém těhotenství mluvit. Je čas. Vidět to ještě není a já budu mít čas se vypořádat s novými skutečnostmi.

Bylo vidět, že to Pavel myslí vážně.
Přestal mě vyhledávat, prostě řešil problémy po svém.
Všichni z party mu to rozmlouvali, ale jak ho všichni už známe - zbytečně.

Dělalo mi radost, že ona Stela, kterou jsem vůbec neznala, ze mě měla strach. Nechala jsem se slyšet tak, aby se to k ní doneslo, že pokud se dozvím, že Pavlovi jakýmkoliv způsobem ubližuje, bude mít co dělat se mnou.
Padlo to na úrodnou půdu.

Potvrdilo se to hned tím, že Pavel požádal Tomáše, aby mu šel na svatbu za svědka, ale beze mě. Jednoduše, já na svatbu nesměla. To bylo přání nevěsty.
Bylo mi to k smíchu. To opravdu měla strach, že jí ho z té svatby mohu odvést???

pokračování příště...

TRÁPENÍ kapitola 28 LÁHEV RUMU

15. listopadu 2011 v 7:58 | tami
 
Nebyl hloupý, znal celou naší historii. Tušil snad něco, co mě ještě ani nenapadlo? Čekal, že sňatkem se to změní?
Že snad přestanu mít Pavla jako jedinou a trvalou lásku? Ale to jsem ve skrytu duše snad čekala i já.
No, já v to alespoň doufala.

Večer se chýlil k půlnoci a někteří jedinci začali pomalu odpadat.
Najednou se tak rozhlížím kolem sebe a zjišťuji, že Tomáš je pryč.
Když tu se z hloučku zbývajících ozvalo:

"Tomáš si vzal láhev rumu a prohlásil, že jde domů."

A co teď, mám jít za ním? Nebo se urazit, že mě tam nechal? A co když to byla první zkouška? Co když jenom lítost, že jsem se mu dostatečně nevěnovala? Nevím! Prostě nic nevím!
A protože jsem byla taky tak trochu ješitná, urazila jsem se a věnovala se dál zábavě s přáteli.
Odskočila jsem do kuchyně ještě pro něco k jídlu, ale při mém návratu zjišťuji, že jsem tam zůstala s Pavlem sama.
Všichni se nějak záhadně vytratili.
Najednou se nabízí říct:

"Konečně sami," ale tak to nebylo.

Pavel se snažil uklízet ze stolů špinavé nádobí a sklo, které já jsem začala mýt, pomáhala uklízet, jako už tolikrát u něj v restauraci.
Povídali jsme si o všem možném, jenom ne o svatbě. Jako kdyby vůbec nebyla. Jako kdyby to byl opravdu jenom mejdan.

Když jsme poklidili, sedli jsme si ke stolu, dali poslední skleničku, a že půjdeme.
Zamkli jsme hotel a zavěšeni do sebe jsme šli pomalu k autobusové zastávce.
Já bych měla asi tak v půlce cesty odbočit a jít k Tomášovi, bylo to v podstatě pár metrů, ale vůbec mě to nenapadlo a Pavla také ne.

Došli jsme až na zastávku, jako už mockrát a čekali, až přijede poslední autobus.
Pavel mě držel pevně za ruku a přestal mluvit. Jako kdyby tu chvíli nechtěl ničím narušit. I mně se v tu chvíli sevřelo hrdlo.

Přijel autobus.
Oba jsme se zvedli z lavičky a šli ke dveřím. Dveře autobusu se s šumotem otevřely a my před nimi zůstali stát. Jenom naše oči se nemohly rozloučit.
Všechno se ve mně pralo, tolik bych chtěla jet s ním. Jeho pohled byl pohled raněného zvířete, které čeká na pohlazení.
Najednou se ozval sytý hlas řidiče:

"Tak co vy dva? Jedete, nebo ne?"

Podívali jsme se na řidiče, znova na sebe a jedním hlasem neboli dvojhlasně jsme řekli:

"Alespoň dnes bychom měli mít rozum."

Políbil mě na tvář, na oči, na čelo, vyvlékl svou ruku z mé a bez jediného dalšího slova nastoupil do autobusu.
Zůstala jsem tam stát a dívala se, jak odjíždí. Pavel stál u zadního okna s rukou položenou na skle a já věděla, že to takhle asi už zůstane.

pokračování příště...

TRÁPENÍ kapitola 27 JE TO MEJDAN...

15. listopadu 2011 v 7:45 | tami
 
"Tami, čekají jen na nás," vytrhl mě z nepřítomného pohledu Tomáš.

Proboha, co to bylo? Čí to byl hlas? Asi už blouzním. Varování? Předzvěst něčeho zlého? Nevím.
Za velkého přemáhání jsem vyloudila úsměv.

Obřadní síň, svědkové, rodiče, a naše "ANO" mi připadalo, jako když se na ten obřad odněkud dívám jako když se mě to netýká.
Jenom maminčina usměvavá tvář mě vrátila zpátky. Měla jsem moc ráda její úsměv.
Přijímala jsem gratulace a pomalu mi stékaly slzy po tváři. Dojetím?
Těžko mohlo někoho napadnout, že je to z úplně jiného důvodu.
Ten divný hlas v hlavě se pořád ozýval:

"Kam jsi se oblékla, nevěsto…"

A bylo hůř.
To už mi tekly slzy jak chtěly, make-up, nemake-up.
Když jsme totiž vyšli z obřadní síně, zalapali jsme všichni po dechu.

Ačkoliv byla objednána taxi služba, stály tam krásně vyzdobené svatební kočáry.
Byly tři, každému vévodili dva krásní koně. Jeden byl černý, druhý bílý. Okolo šíje měli květinové věnce ze samých velkých, bílých kopretin.
Tomáš šel ke kočímu, který na něj mával, ale ještě než k němu došel, kočí křičí:

"To ti posílá Pavel, dovezu váš až na hotel."

Ano, bylo nebo mělo to být tak hlasité, aby to slyšeli všichni.

Nastupovala jsem do kočáru jako princezna.
Slzy jakoby vyschly a do tváře se mi vloudil úsměv. Měla jsem ráda Pavlova překvapení, a tohle bylo dílo opravdu mistrovské.
A tak jsme jeli přes celé město asi čtyři kilometry. Lidé na chodnících mávali, auta přibrzďovala, dokonce i z oken se lidé vykláněli, aby volali něco jako "hodně štěstí". A tak aby to opravdu každý viděl, jsme dojeli až před hotel.

Před hotelem stál špalír zaměstnanců, každý gratuloval, přál štěstí a svorně po nás házeli rýži.
Pavel stál až na konci. Pogratuloval, ale nepolíbil. Klasicky rozbil talíř a po zametení střepů nás uváděl do sálu. Moc mu to slušelo. Měl čerstvě vyčištěný smokink, motýlka, jen tak tak, že si ho nepletli s ženichem.
A protože nás místní znali, měli v tom trochu zmatek. A tak zaznívalo od stolů místních hostů něco jako:

"Kdo se vlastně žení, Tomáš, nebo Pavel?"

Přecházela jsem to s úsměvem a bez odpovědi.
Tabule byla překrásná. Plná květin, blýskajícího se skla i každé okno zdobily květiny všech barev.
Když už bylo pozdě odpoledne, každý už měl něco upito a zábava byla bezvadná, tak první kdo to popletl, byl můj zlatý tatínek. Šel za Pavlem se skleničkou a povídá mu:

"Pavle, Pavle, co prosím tě ta moje holka na tobě vidí?"

Protože jsem stála poblíž, nedalo se to neslyšet. Vzala jsem tatínka za ruku a zašeptala mu:

"Tati, Pavla si přeci neberu, zapomněl jsi?" začal se smát a se slovy:

"Nediv se mi, kdo by v tom neměl zmatek," se svěřil zase do péče maminky.

Najednou vypukla dortová válka, jak ji známe z filmů. Kdo ji vyprovokoval, nevím, ale jednoznačně dokázala, že starší generace se měla k odchodu.
Maminka, která se celý oběd ani neusmála, a jenom pozorovala, co se děje nebo co se stane prohlásila, že odcházejí. Doporučila mi, ať moc nepiji, jinak to špatně dopadne.
Asi věděla, proč to říká.

Když starší generace opustila svatební hostinu, zbyla tam pouze celá naše parta a pár lidí, kteří byli pozvaní nebo se vnutili, už to bylo tak nějak jedno.
Bavili jsme se a tančili.

Když mě Pavel požádal pochopitelně se svolením manžela o tanec, byla jsem ráda. Bylo to poprvé, co si dovolil za celý den se ke mně přiblížit.

"Jak ti je, mladá paní," povídá a tváří se docela vážně.

"Víš, Pavle, je to divné, ale zatím žádnou změnu necítím, jenom snad, že mám nejhezčí šaty."
Vzhlédla jsem k němu, abych mu viděla do očí, a vidím jak se lesknou a v koutku oka se tlačí slza.
Sklopila jsem hlavu. Přitisknul mě k sobě a já přes jeho rameno viděla Tomáše, jak do sebe lije skleničku za skleničkou.
To nebylo dobré!
Vrátila jsem se ke stolu:

"Tomáši, nejsi na mejdanu, je to naše svatba, tak se mi neopij," usmála jsem se, pohladila ho, ale z jeho pohledu vycházelo něco, jako kdyby chtěl říct:

"Ale děvče, je to mejdan, jenom mejdan!"

pokračování příště...

TRÁPENÍ kapitola 26 SVATBA?

6. listopadu 2011 v 8:53 | tami
 
A tak jsem začala chodit s Tomášem oficiálně. Všem jsme to dali jasně najevo a všichni to přijali. Dokonce nám to i přáli. Tomáš jezdil dál na montáže a vracel se jenom na víkend. Zato Pavel byl jako neřízená střela.

Pár týdnů to vydržel, ale pak se najednou stalo, že kamínky na okno mi nahlásily návštěvu.
Bylo sice půl jedenácté v noci, ale pustila jsem ho dál. Byla jsem taky zvědavá. Co ho asi tak ke mně přivádí? Bylo vidět, že si dal něco na kuráž, ale vše v normě.

"Tami, kotě, já potřebuji být alespoň chvíli s tebou," povídá a bezelstným pohledem mě odzbrojuje. Sedl si způsobně do křesla, vzal si do rukou hrnek s kávou a pokračoval, "víš, jsem hrozný vůl, neměl jsem to nechat dojít tak daleko, měl jsem tě poslechnout, měl jsem ti věřit."
Zarazila jsem jeho vodopád slov:

"Teď to nepitvej, chodím s Tomášem a s tím se budeš muset smířit."

"Já vím, ale prosím, pojď ke mně alespoň na chvíli, naposledy, moc tě potřebuji."

Natáhl po mě ruce a s lehkostí, úplně bez mého odporu mě stáhl k sobě na klín.
Najednou se mi zatočila hlava, všechny dobré úmysly byly v háji! Nechala jsem se hladit, líbat, milovat, a to vše bez jediné výčitky svědomí.
Když k ránu odcházel, vzal mou hlavu do dlaní tak jako tolikrát a řekl:

"Zůstane to naším tajemstvím, Tomáš se to nesmí dozvědět, ano?"
Jenom jsem kývla hlavou:

"Běž už prosím."

Když se za ním zavřely dveře, vyhrkly mi slzy do očí a tekly a tekly. Nemyslela jsem na nic, jen jsem se v nich pomalu utápěla.
Ano! Tomáš se to nesmí dozvědět. Nikdy by to Pavlovi neodpustil a přijít o takového kamaráda by Pavel nikdy nechtěl. A já? Nechtěla bych přijít ani o jednoho. A v jakém pořadí?
Tak to v tenhle moment taky nevím.
Jenom jsem dostala strach, že se budou tyhle situace opakovat a nebude z nich východisko. Musím tomu udělat konec, ale jak, to jen bůh ví.

Dostala jsem se do zvláštní situace.
Oba byli moc velcí kamarádi na to, aby je rozházela jedna žena. Takže přátelství zůstalo tak, jak bylo zvykem, jenom s tím rozdílem, že to Pavel nezvládal a sem tam prostě docházelo k takovým malým karambolům, které jsme úspěšně s Pavlem tajili.
Hrůza!!! Ano. Ani já to nezvládala.

Najednou Tomáš jako by něco tušil, přišel s tím, že se vezmeme. Řekl to jen tak, mezi řečí, jako kdyby se bál odmítnutí. A asi věděl proč.
Jenom mě v tu chvíli napadlo, že bych sňatkem s Tomášem vše vyřešila. To už by pak musel respektovat i Pavel! Bude to tak? Nevím.
Vzala jsem si čas na rozmyšlenou, ale ať jsem přemýšlela, jak jsem chtěla, nic lepšího než souhlasit mě nenapadlo. Byla jsem už moc unavená.
Udělala bych tím pádem tlustou čáru za celou minulostí.
Šlo by to vůbec?

Maminka opět neměla radost, protože věděla, že jsou kamarádi a s Pavlem se nesmířila nikdy.
Já si ale postavila hlavu, a tak opět začaly přípravy na svatbu. Už jsem s tím byla trapná, a tak jsem věděla, že to tentokrát musím dotáhnout do konce. Věděla jsem, že překazit sňatek s Tomášem si Pavel nedovolí.
Dovolil si ale něco úplně jiného.

Měli jsme čtrnáct dní před svatbou.
Najednou jsem měla Pavla denně okolo sebe. Nevěděla jsem, co s tím. Zval mě k nim domů na večeře, chodil se mnou do kina a co víc, i nakupovat.
Tahal mě do těch největších obchodů, které ve městě byly. Jezdili jsme autobusem z toho nejvíce naplněného autobusového nádraží, kde bylo pochopitelně nejvíce známých, s kterými se hlasitě zdravil. Hodně si dával záležet na tom, aby nás spolu vidělo co nejvíce lidí.
A v tu chvíli mi to došlo!
On sám Tomášovi nic říct nemůže, nemůže říct:
"Hele nech ji, já ji mám rád," protože tu šanci měl, a přišel o ni.
A tak spoléhal na to, že mu to řeknou cizí nebo známí, prostě že se dozví, že spolu trávíme více času, než se sluší pro nevěstu kamaráda.
Lidé jsou přeci tací, tak proč by to nevyšlo i v tomhle případě? Tomáš by se pak urazil, nechal mě, a bylo by po problému.
Prostě bych Pavlovi pěkně "ZBYLA."

Pravdou je, že i já jsem na to začala trochu spoléhat, a tak jsem nechala všemu volný průběh.
Během těchto výprav s Pavlem jsem mu jen tak, mezi řečí, oznámila, že svatba je objednaná v jeho hotelu a on jako číšník "velkého formátu" mi tu svatbu udělá. Od svatební tabule až po obsluhu.
To bylo moje přání a malá pomstička, jak pokořit tu jeho zatracenou ješitnost.
Zůstal chvíli stát jako opařený, ale okamžitě se vzpamatoval a pochopitelně to odkýval. Asi pořád ještě doufal, že se něco stane.

Byl pátek. Tomáš se vracel z montáže a jako obvykle zavítal do kavárny, kam jsme chodili. Seděli jsme sami s Pavlem u stolu a povídali si, když se před námi objevil Tomáš jako duch.
Pavel hned pohotově prohlásil:

"Ahoj, Tomáši, mám u tebe láhev kořalky."

"A za co?" ptal se udiveně Tomáš.

"Celý týden jsem ti hlídal snoubenku," řekl se smíchem Pavel.

"Tak to já mám u tebe dvě," odpověděl s úsměvem Tomáš.

"A za co ty?" zeptal se udiveně Pavel.

"Za to, že jsem ti to dovolil," odpověděl Tomáš a oba se smáli, jako kdyby si řekli ten nejlepší vtip roku.
Ano, to je jen malá ukázka jejich humoru, ješitnosti, ale i jemnosti a taktu.

Nic jsem nechápala. Snad jen to, že se Tomáš jen tak odradit nedá. Pochopitelně o našich výletech mu nikdo nic neřekl. A že by se konaly nějaké drby? Zapomeňte!
Nikdo se totiž mezi ně dva nemíchal. Všichni věděli, že jejich kamarádství je opravdu dost pevné a jakýmkoliv zásahem by mohli padnout v nemilost celé party.
A tak hezky drželi pusu a nedovolili si ani naznačit, natož cokoliv říci.

Všichni se děsili mého nápadu, aby nás Pavel při svatbě obsluhoval, ale já jsem to viděla jako poslední jeho trest za to, co všechno jsem s ním zažila.
Popravdě, taky jsem se bála, ale nevím čeho. Opravdu jsem netušila, co vše by se mohlo stát, a tak jsem na to radši nemyslela.

Pak přišel ten den. Den, kdy jsem měla udělat ten vážný krok.
Jako každá mladá dívka i já jsem byla ta nejkrásnější nevěsta v dlouhých krajkových šatech se závojem až na zem.
Bylo mi všelijak. Pocity, které neumím popsat, ale jedno se tam ozývalo pořád:

"Mám ho skutečně tak ráda? Nevím. Vážím si ho, respektuji ho, je můj nejlepší přítel, ale stačí to?"
A najednou mi začal v uších znít hlas, který se nedal přeslechnout:

"Kam jsi se oblékla, nevěsto!
Neříkej ještě svoje "ano".
Perličky ze závoje budou slzy.
Těm nesmí býti požehnáno.

Zvadne ti kytice svatební,
též závoj zežloutne brzy.
Já budu stát jako prosebník
a sbírat tvoje slzy.
Kam jsi se oblékla, nevěsto?!?"

pokračování příště...
 

TRÁPENÍ kapitola 25 KAMARÁDŮM SE DO ZELÍ NELEZE...

6. listopadu 2011 v 8:45 | tami
 
Když už přijel třetí autobus a bylo osm hodin večer, začal být Pavel nervózní. Vadilo mi to. Ne proto, že čekal na ni, ale nechtěla jsem ho vidět nešťastného.
Tenhle samotný fakt mě jenom začínal přesvědčovat o tom, že už jsem dospěla k názoru: ať je s kým je, hlavně ať je šťastný. Může až takhle překročit láska meze?

Už jsem v tom začínala mít opravdu zmatek. Snad přijede Tomáš a vše bude snesitelnější.
Přesedli jsme si do restaurační kuchyně, což bylo výsadní právo přátel. Mezitím přijel i Tomáš, a tak nás bylo víc na čekání, aby v tom Pavel nebyl sám.
Tomáš si přisedl ke mně, vzal mě za ruku a šeptal mi do ucha:

"Tak co, Tami, nechceš jít odtud radši pryč?"

"Nechci, Tomáši, cítím, že mě bude potřebovat. Alespoň na blízku," šeptem jsem mu odpověděla. Když bylo půl desáté a v deset se zavíralo, nedalo mi to a otočila jsem se k Pavlovi:

"Víš, můj milý, ona sice nepřijede, tuším to, ale v každém případě zavolá. Neboj, jsme tu všichni s tebou."

"Jak to prosím tě můžeš vědět, určitě ještě přijede," jen tak utrousil a jeho pohled byl skoro nepřítomný. Najednou mi ho bylo hrozně líto.

Jak jsem řekla, tak se stalo! Ta intuice.
Úderem desáté hodiny zazvonil telefon. Hrklo ve mně. Tušila jsem, co přijde. I když jsem sama nevěřila tomu, že bude až tak tvrdá. Ale byla!
Když Pavel zavěsil, podíval se na nás, vzal mě za ruku a tichým hlasem řekl:

"Měla jsi pravdu, prý odpromovala a už na ni nemám čekat. Nikdy!"

Bylo vidět, jak se mu to nelíbí, jak je nerad, že se tváří nešťastně zrovna před námi, před kterými byl vždy takový king. Ale ustál to.
Došel do výčepu pro láhev kořalky a s hraným úsměvem zvolal:

"Tak tu promoci alespoň oslavíme."
A oslavili jsme.

Ještě nikdy mě ráno tak hlava nebolela, a když jsem se rozhlédla po pokoji, byli tam všichni.
Někdo spal v křesle, někdo na válendě, někdo i na zemi. Jenom Pavel ležel vedle mě, ruce okolo mě jak chobotnice, oči dokořán a jenom šeptal:

"Proč mě tak podvedla? Proč?"

"A proč já to mám poslouchat?" říkala jsem si v duchu a vše ve mně křičelo vztekem i lítostí.
Odtáhla jsem se od něj a se smutkem v hlase řekla:

"Protože jsi ješitný hlupák, každému jinému už by to dávno došlo. Zavřete za sebou dveře, pospíchám do práce," dodala jsem a co nejrychleji zmizela. Nevím, co se ve mně dělo, ale pocit vítězství to nebyl.

Uplynulo pár dní a já se Pavlovi vyhýbala.
Nechtěla jsem být jeho náplast na rány.

Tomáš si vzal dovolenou a chodil mi pravidelně do práce naproti. Bylo to příjemné.
I když věděl, že jsem volná, nebyl dotěrný, jen sem tam mě vzal za ruku nebo políbil na tvář. Po cestě jsme se vždy zastavili u Pavla v restauraci na pivko, poseděli, pokecali a šli domů. Každý do svého.
Na Pavlovi bylo vidět, že mu to moc dobře nedělá, ale co mohl jiného, než přihlížet?
Tomáš byl nejlepší kamarád a já byla volná. Kamarádům, jako je Tomáš, se do zelí neleze! To byl jejich nepsaný zákon. Pavel byl v rozpacích, protože nevěděl - chodíme spolu? Nebo ne? A ptát se přeci ON nebude.

Až jednou. Stalo se to, co se asi stát muselo.
Po jednom krásně prožitém sobotním večeru jsme skončili na lahvičce u Tomáše. Neptejte se, jak k tomu došlo, já to sama nevím.

Najednou jsme se milovali, jemně a krásně, až když jsem zavřela oči, cítila jsem Pavla.
Dotyky, vůní, bože jak si byli podobní. Jenom ruce byly jiné. Je to k zešílení. Jímala mě z toho hrůza.
Když jsem se ráno probudila, byla připravená snídaně a jeho slova:

"Přeji dobré ráno, Tami," mě dostala.

Ta jeho úžasná bezprostřednost, jako kdyby to bylo normální, že se u něj probouzím, že se vlastně vůbec nic nestalo, že je vše tak, jak má být.
Vůbec jsem nevěděla, co se s mými city děje. Měla jsem ho ráda, to ano, vážila jsem si ho, to taky, jsem s ním i šťastná, tak proč se cítím, jako když padám do propasti.
Ale na druhou stranu, proč nezačít kvalitní vztah, který sice asi nebude tak bouřlivý, ale zato klidný a bezpečný. To už bych si snad taky zasloužila.
Třeba mě nad tou propastí zachytí.

pokračování příště...

TRÁPENÍ kapitola 24 PROMOCE

6. listopadu 2011 v 8:38 | TAMI
 
Ležím ve svém hotelovém pokoji a pláču. Vzlykám, až z toho dostávám škytavku.
Nebolí jen srdce, bolí i každé nadechnutí, každá vzpomínka. Nemůžu vstát. Otevřít oči.
Připadá mi, že ochrnuje celé mé tělo. Tolik bych potřebovala, aby u mě byl Tomáš. Vyslechl by mě, pohladil a řekl, že vše bude dobré.
Tolik, tolik mi teď schází.
Myšlenka na Tomáše mě začala pomalu uklidňovat a vracet do reality. Ostuda je to řádná, a tak se mé myšlenky začaly ubírat směrem, jak to co nejdůstojněji ustát.

Jediné, co v podstatě přicházelo v úvahu, bylo nechat se přeložit zpátky do krajského města.
Tohle městečko bylo příliš malé na to, abych nemusela chodit, jak se říká, "kanálama".
Bude tam sice více příležitostí vídat Pavla, ale taky mu můžu sem tam připravit nějaké překvapení. Za rámeček si to určitě nedá!

Dojde snad k milostné válce? Nevím. Ale je to jediné, co můžu udělat.

Ještě večer jsem požádala vedoucího o přeložení. Nebyl rád. Byla jsem jedna z jeho nejlepších zaměstnankyň. Taky mě naučil tolik, co bych se učila na hotelovce léta, a nenaučila. Praxe je praxe.
Nakonec pochopil a svolil.

Druhý den jsem odjížděla zpátky do krajského města plna očekávání i starostí.
Bytná Jaruška mě přivítala s lahvičkou červeného a v mé kavárně kde jsem znovu nastupovala, mě taky přivítali s radostí. Vždyť jsem tam začínala. Tomáš byl na montáži, a tak jsem musela čekat až do pátku, než přijede.

Jedna velká změna ale byla. Pavla přeložili na hotel do té okrajové čtvrti města, kde jsem bydlela. Nevím, nevím, co to přinese dobrého nebo zlého.
Bytná Jaruška, která žila v domnění, že to nevím, mě pozvala do restaurace na skleničku. A tak jsem pochopitelně šla.

Pavlův údiv, když mě viděl, byl nepředstíraný.
Byl samý úsměv a neustále hledal chvíle, aby si k nám mohl přisednout a klábosit jak staré babky. Bylo vidět, že mu dělá dobře, že jsem nablízku.
O trapasu s náramkem jsem se ani slůvkem nezmínila. Nechala jsem ho tápat v nejistotě, aby taky trochu nevěděl, která bije. A to mě začínalo bavit.

"Tak co, Pavle, co Marie, jak vám to jde?" nenápadně jsem se zeptala.

"To víš, teď se moc učí, blíží se promoce," odpověděl a bylo vidět, že mu rozhovor o ní nedělá moc dobře.
A to zas mně ano, a pokračuji,

"jo, to je ta promoce, kdy tě opustí?" nedalo mi to a kousavou poznámkou jsem otevřela téma.

"Prosím tě, kde jsi na to přišla, proč by mě opouštěla?" zaraženě odpověděl.

"Protože tak to má, můj milý, v plánu. Ty jí jenom financuješ školu. To ti ještě nikdo neřekl? Ach ti kamarádi," odpověděla jsem jen tak mimochodem a naznačila Jarušce, že odcházíme.
Byla z toho trochu zmatená, ale Pavel taky. A to byl úmysl!

Povedlo se!! A tak jsem ho nechala s jeho myšlenkami samotného. S grácií a přáním dobré noci jsme odcházely.

Bylo mi to k smíchu.
Poprvé jsem viděla, jak mu myšlenky přímo skáčou po čele a jak si jeho ješitnost neví rady.
Bylo mi tak trochu příjemně po těle, a nevěděla jsem, čemu to přičíst.
Nevěděla jsem, jestli si na tento vztah zvykám - být s ním, ale bez něj, anebo jestli mi dělá dobře, že ho začínám těmi řečmi uvádět do rozpaků a tak trochu trápit. V každém případě bylo obojí dost nebezpečné jak pro vztah, tak pro přátelství.

Nakonec přišel den "D".

Ano, dnes měla přijet Marie ze školy s diplomem doktorky. Nedalo mi to. Musela jsem být u toho.
Vypravily jsme se s bytnou Jaruškou odpoledne do restaurace. Tam už měl Pavel připravené krásné tři orchideje a čekal, až Marie přijede.
Pavel se připravoval ke gratulaci a bylo vidět, že se i těší. Trochu mě to zabolelo, ale dělat se nedalo vůbec nic.
Jen jsem doufala, že Marie své slovo dodrží.
Snad budou tentokráte stát všichni svatí při mně.

POKRAČOVÁNÍ PŘÍŠTĚ...
 

TRÁPENÍ kapiola 23 NÁRAMEK

3. listopadu 2011 v 7:31 | tami
 
Přišel poblíž nás, a jako když mě nezná, zvolal nahlas:

" Prosím vás, je tady Jarda, který má dnes zásnuby?"
Jarda se na mě podíval nechápavě:

"Ano, to jsem já, co potřebujete?"

"Já nic, ale tohle je prý vaše, mám vám to předat," odpověděl taxikář a podával mu stříbrný náramek.
Náramek, který mi daroval k zásnubám.

Stála jsem jako socha, krve by se ve mně nedořezal. Nevěděla jsem, co říct, a tak jsem se srdcem, které mi tlouklo až v hrdle, čekala na jeho reakci.
To bude ostuda. Navíc jsem řekla, že jsem přijela autobusem. Těžko by se našla výmluva, že mi tam vypadl a hned někdo věděl, že je to mé.

Jarda se zachoval tak, jak by to nikdo nečekal.
Žádný výbuch zlosti nebo křik, ale jen se podíval na mě, na lidi, kteří se okolo nás seskupili, a s klidem řekl:

" Prosím, dejte si každý nějakou skleničku, pochopitelně to platím já. Tím se zásnuby ruší!" otočil se ke mně a podával mi ten náramek se slovy,
"ten je tvůj. Nech si ho na památku.
Doufám, že ti ta noc za to stála." a bez jediného dalšího slova odešel z hotelu.

"Ty jsi byla určitě s tím Pavlem, že mám pravdu?" konstatovala maminka a nečekajíc na odpověď s kroutící hlavou se připravovala k odjezdu. Jenom tatínek mě pohladil a řekl:

"Ta láska, viď," a s pochopením následoval maminku, protože ta tu ostudu nemohla unést.

Já jsem se pomalu a doslova odplížila na svůj pokoj. Tak tohle byl opravdu prvotřídní Pavlův kousek. Nemůže být se mnou, ani beze mne.
No, co si budeme povídat, povedlo se! Jak se říká:
"Když se daří, tak se daří."

Nevím, jestli ho mám zabít, nebo mu poděkovat. Pravda je, že se mi ulevilo, že jsem se asi vůbec zasnubovat nechtěla, že to byly všechno jen náplasti na moje rány.
Ani Jardy mi nebylo líto.
Začala jsem být bezcitná? Nebo co se to se mnou dělo?
Kdo jen to říká, že láska je to nejhezčí, co můžeš v životě potkat?
Co je tohle za blábol!!! Vždyť je to hezké, jenom když jste spolu, a co pak, když jste bez něj? Když jsou všechny karty pomíchané jak v čertovském mariáši? Co potom?

pokračování příště...
 

TRÁPENÍ kapitola 22 TAXIKÁŘ

3. listopadu 2011 v 7:24 | tami

Na všechno jsem zapomněla, žila jsem jen touhle chvílí a prosila, aby nikdy neskončila.
Měl pravdu.

Každý vedoucí hotelu, na který jsme zaklepali, nám rád otevřel. Dali jsme si drink, něco málo k jídlu a jeli jsme do dalšího hotelu. Bylo jich po cestě pět a všichni byli velice ochotní.
Připadala jsem si opět jako ta princezna, a nic jiného mě v ten moment nezajímalo.

Když jsme skončili až u samých hranic, rozhodli jsme se tam zůstat. Pavel vzal na pokoj ještě láhev sektu a dlouze jsme si povídali jenom o tom, jak je nám dobře. Vzal do ruky můj náramek a ptá se:

"To je dárek od něj?"

"Ano," odpovídám a necítím se u toho zrovna nejlépe.

Najednou jsem si připadala jako nějaká lehká holka z levného hotelu.
Vždyť se zasnubuji a už jsem nevěrná. Je to normální? Čekala jsem, že snad navrhne něco jako ve smyslu, že už zůstaneme spolu, že už tyhle věčné peripetie okolo mých partnerů nemají smysl?
Ale ne! Nic takového se nestalo.
A abych o tom začala mluvit já, na to jsem byla příliš hrdá.
V duchu jsem si slibovala, že tohle už je opravdu naposledy.

Probudili jsme se a já s hrůzou konstatovala, že mám za pár hodin zásnuby. Taxikář pořád čekal. Spal chudák v recepci.
Posnídali jsme, asi naposledy spolu, nebo tedy určitě naposledy, a vydali se na cestu domů.
Pavel se mnou jel až před hotel.

Bylo opravdu, jak se říká, "za pět minut dvanáct".
Dal mi jemné políbení na čelo, vzal mou hlavu do dlaní, dlouze se na mě podíval a odjel.
A co já teď s tím! Bylo mi hrozně. Skutečnost, že se jdu zasnubovat s někým jiným, mě přiváděla pomalu k mdlobám, ale šla jsem.

Nasadila jsem výraz uspěchané dívky a vešla do restaurace.
Tam už byla připravená slavnostní tabule a hosté se pomalu scházeli.
Maminka s taťkou už byli na místě a pochopitelně plno otázek? Kde jsem? Co se děje? A proč?
No, další hrůza. Jára mě starostlivě přivítal a pochopitelně se ptal, co je s bytnou a jak to proběhlo. Chvíli jsem na něj koukala jako bezduchá.
Nebyla jsem zvyklá lhát a úplně jsem zapomněla na svou výmluvu. Rychle jsem se vzpamatovala a vše odkývala.
Políbila jsem ho na tvář a řekla:

"Járo, půjdu se nahoru převléknout," a přes jeho rameno vidím, jak se k nám blíží taxikář, který s námi strávil noc. Ztuhla jsem! Co se děje!?

pokračování příště...