Trápení kapitola 9 Kolegyně???

10. října 2011 v 8:09 | tami
 
Co se to děje? Žárlím? Nebo se jen tak zlobím, že jsem chvíli nebyla středem jeho vesmíru?
Neměla jsem odcházet, měla jsem se zachovat jako dáma a být s úsměvem nad věcí. No, teď už to musím s hrdostí dotáhnout do konce. Ale jak to dopadne, to nevím.

Když jsem dojela domů, bylo mi všelijak. Sedla jsem si do křesla, pustila gramofon, odkud se linula jemně a tesklivě píseň od "FEŠÁKŮ".

Už takhle sedím asi tři hodiny, mám narozeniny, je mi osmnáct, cítím se sama a opuštěná.
Fešáci mi zpívají "Neplač malá, neplač malá, to ti nesluší..." a já si vzpomněla, když mi říkal, jak mám krásné oči a zářím, když pláču. Ale tenkrát to bylo štěstím.

Rozplakala jsem se.
Hrozně mě bolelo, že nejsem s ním. Pocit, že už nic nebude jako dříve, byl tak silný, že jsem se oblékla a šla se projít, abych se nezbláznila. Prostě to nějak rozchodit.

Když jsem se asi po půl hodince vracela, viděla jsem temnou postavu u baráku a lekla se.
Je to zloděj, násilník, nebo kdo se tam motá? Přicházím opatrně blíž a s úlevou vidím Pavla opřeného o futra dveří:

"Kotě moje, proboha, kde jsi? Hrozně jsem se o tebe bál. Kam jsi zmizela? Už mi to prosím nikdy nedělej, nemůžu bez tebe být."
Objal mě, přitisknul vší silou k sobě, a tisknul až k udušení.
Byla jsem trochu na koni, stouplo mi sebevědomí, a tak jsem se lehce vymanila z jeho náručí se slovy:

"Ale jdi ty, neříkej, že jsem ti scházela. Vždyť jsi se měl s kým bavit," popíchla jsem ho, a pomalu odemykala.

Úmyslně jsem nechala dveře otevřené a jen tak mírně pootočila hlavu směrem k němu, abych se přesvědčila, že jde za mnou, a taky abych malinko provokovala.
Když jsem viděla, že jde pomalu a zamračený, rozběhla jsem se po schodech a smála se.
Už jsem nevydržela hrát uraženou, když jsem ho měla u sebe.

Dohnal mě, strhnul k sobě a dveře do pokoje rozrazil. Je to tak, jak se říká, usmiřování je nejkrásnější akt na světě.
Ráno bylo trochu ve spěchu, tak až v taxíku jsem jen tak prohodila:

"Copak to bylo včera za kolegyni, že jsi mi ji ani nepředstavil?"

"Je to opravdu kolegyně, a starší, nemáš proč žárlit. Jenom jsem se s ní trochu zapovídal o problémech, které má v práci, a chtěl jsem jí pomoct. Nic v tom nehledej, nic jiného to opravdu nebylo," říkal tak lehce a bezprostředně, že jsem byla v ten moment naprosto klidná a naštvaná na sebe, že jsem se zachovala jako puberťák.

Ale co, všechno zlé je pro něco dobré. Snad jsem se poučila já i on.
Zdálo se, že vše jde, jak má. Ale pouze zdálo.

pokračování příště...
 
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama