TRÁPENÍ kapitola 19 PROHRANÝ BOJ.

28. října 2011 v 9:38 | tami
 
Otevřela jsem oči, vzala jeho ruce do svých a rádoby pevným hlasem, ale jemně jsem řekla:

"Nesahej na mě, nelíbej mě, běž pryč! Jseš moje největší trápení, a já už se trápit nechci!" a to už můj hlas překvapivě nabýval na síle.

"Já tě ale nemůžu ztratit, ty to víš, tak proč mi to děláš?" zarazil mě Pavel.

"Já tobě? To se mi snad zdá! Kde bereš tu drzost lézt mi pořád do života," už jsem skoro křičela.

"Pojď křičet ke mně, popovídáme si. Zase ti tak krásně září oči, prosím pojď," usmál se a znělo to jako zoufalá prosba.
Začaly se mi podlamovat nohy.
Šla jsem, co jiného. Zase jsem prohrála boj, který hraji sama v sobě, kde srdce vítězí nad rozumem, a jde mu to docela dobře.

Když jsme přišli na pokoj, rozhodla jsem se, že budu spát v křesle.
Mé rozhodnutí bylo pryč v ten moment, když mi začal pomáhat z kabátu a dělal to opravdu zodpovědně.
Věděl, že proti jeho dotekům nemám šanci.
Nenaléhal, jen mě hladil tu po tváři, tu po ramenech, až cítil, jak se mé tělo začíná třást a potřebuje sevřít, jak to jen nejpevněji půjde.

Proč? Proboha proč, když je člověk šťastný, to tak bolí?!

Když jsem otevřela oči, Pavel už byl pryč. Dělal brzy ráno snídaně pro turisty. Zato mě uvítalo jiskřivé bílé ráno, až oči bolely.
Přes noc napadl snad metr sněhu a já se zhrozila myšlenky, jak se dostanu do práce. Všichni ostatní měli dovolenou, včetně Tomáše, takže ještě krásně spinkali.
Pavel tiše otevřel dveře a v domnění, že ještě spím, potichu položil na stůl konvici s čajem a obloženým toastem. Nechtělo se mi otevřít oči, ale co naplat, do práce se muselo.

"Vstávej, kotě, autobusy nejezdí, odvezu tě džípem, vedoucí mi ho půjčí, ale nemáme moc času."
Laškovně po mě hází oblečení a dodává:

"Oblékej se rychle, nebo nepojedeme nikam," oba jsme se zasmáli a utíkali dolů ke garáži.

V ten moment jsem byla šťastná a na nic jiného jsem myslet nechtěla.
Až po cestě jsme si všimli, že nám do auta skočil vlčák, který nesnášel cestu v autě, takže po malé chvíli začal zvracet.
Museli jsme zastavit, uklidit auto, uklidnit psa a vrátit se na hotel.
Pak už Pavel uháněl, jak to jen stav cesty dovolil, abych byla v práci včas.
Než jsem stačila vykřiknout: "Pozor závora," už jsme byli v ní. Tím, jak byla namrzlá, lehce praskla a my projeli jak nůž máslem.
Paní, která byla v budce, za námi něco křičela, ale bohužel nebyl čas ji poslouchat. Při cestě zpátky to dal Pavel s paní v budce do pořádku, pravděpodobně finančně, a já jsem opět zůstala sama se svými vzpomínkami a nejasnou budoucností.

Uplynulo pár týdnů. Věnovala jsem se jenom práci a čekala.

Na co? No právě!

pokračování příště...
 
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama