TRÁPENÍ kapitola 11 Měl bys už jít...

18. října 2011 v 7:36 | tami
 
Najednou jsem měla hroznou radost a jakoby se štěstí opět vrátilo. Budu teď trucovat, a čekat, jaké omluvy, výmluvy a překvapení z něj vylezou.
Dorazila jsem do práce s lepší náladou, ale čekání na to, až se Pavel objeví nebo zavolá, mě znervózňovalo.

Končila jsem v práci okolo dvacáté hodiny.
Ačkoliv jsem moc chtěla alespoň nakouknout do Pavlovy vinárny, vidět ho, překonala jsem se a šla rovnou domů. Nepřítomně jsem koukala na televizi a čekala, jestli mě bytná nezavolá
k telefonu.
Nezavolala!

Už bylo po půlnoci. Podřimovala jsem, ale nespala.
Kamínky na okně mě najednou probraly. Vylítla jsem k oknu jak střelená. Ale k mému zklamání tam byl Tomáš.

"Promiň, ale vidím, že svítíš, tak mi to nedalo. Mám lahvinku, dáme si skleničku," volal rádoby šeptem pod oknem.

"Jistě, pojď dál," řekla jsem smutně, snad mě trochu rozptýlí.
Kupodivu jsem mu nemusela nic říkat. Jako kdyby vše věděl.

"Copak, máš problémy s Pavlem," zeptal se a pokračoval, "víš, je to takový proutník, ale tebe má rád. Taky rád provokuje, tak si z toho nic nedělej."

Povídali jsme si o vztazích a životních hodnotách, a mně se jeho názory líbily.
Byl přece jenom trochu jiný než Pavel. Ne lepší, prostě jiný.
Když jsme dopíjeli láhev, cítím, jak mě drží za ruku, a ještě mi to dělá dobře. Zároveň jsem se toho pocitu lekla a lehce jsem svoji ruku vymanila z jeho.

"Měl bys už jít," řekla jsem tiše se sklopenýma očima.

"Jo, to bych měl," odpověděl, políbil mě na čelo a šel ke dveřím. Najednou se otočil a vrátil se ke mně. Vzal mě za obě ruce, když se ozvalo zaklepání na dveře.
Asi bytná, blesklo mi hlavou.
Než jsem stihla říci dále, dveře se otevřely, a v nich Pavel.
Asi jsem dole zapomněla zavřít.

Vypadalo to všelijak. Stojíme s Tomášem proti sobě a on mě drží za ruce. Pavel se trochu zarazil a jízlivě pronesl:

"Tomáši, Tomáši, snad mě nechceš zastupovat? Ještě, že jsem přišel včas."

"Kdepak, tebe zastoupit nelze, ale být tebou, dávám si větší pozor, nástrahy číhají všude," zrovna tak jízlivě odpověděl Tomáš a bez dalšího slova odešel.

Bylo vidět, že Pavlovo chování poslední dobou není Tomášovi po chuti.
Bylo kolem páté hodiny ranní a já jsem čekala na vysvětlení. Přece sem nemůže chodit jako do holubníku! Co na tom, že mi dělalo dobře, že přišel. Sedla jsem si do křesla a čekala, co z něj vypadne.

"Copak tady Tomáš tak pozdě dělal?" jen tak jakoby mimochodem se zeptal a připravoval kávu.

"Co by? Přišel na kus řeči," odpověděla jsem.

"Ale já si nepřeji, aby tady byl jen tak celou noc," řekl zvýšeným hlasem.

"Ale já si taky nepřeji, abys trávil noci s Anitou," vztekle ze mě vypadlo.

Pavel se začal trochu ošívat, koktat a bylo vidět, že najednou neví kudy kam.

Byla tady naše první hádka.
Začal mi slibovat, že se s ní už nesetká, že miluje jen mě a různé jiné bláboly, které se v ten moment říkají.

Zajímavé, jindy bych za tahle slova dala vše, ale dnes mi to připadalo laciné, neupřímné, nevím co to bylo za pocit, ale rozhodně ne uspokojivý.

Začal mě hladit svýma velkýma rukama. Ví, že to mám ráda. Ano, ty jeho ruce mě opět přesvědčily. Daly mi zase ten krásný pocit lásky a důvěry.
Copak neumím alespoň chvíli dělat fóry? Je to tak, mám ho příliš ráda na to, abych vydržela být uražená víc, jak pár hodin.

Asi po třech dnech, kdy jsme se vůbec neviděli, mě najednou v práci volají k telefonu. Trochu jsem se lekla, neměla jsem ráda překvapení tohoto druhu, ale přišlo. Ve sluchátku se ozvalo Pavlovo obvyklé:

"Kotě moje," a následovalo pozvání na večeři k nim domů.

"Tatínek se na tebe už těší, pošlu pro tebe taxi, těším se."

Aniž by mě nechal odpovědět, jako kdyby se bál mého odmítnutí, zavěsil.
No, moc pěkné, řekla jsem si. Do večera zbývá pár hodin, a ty prožiji v trémě a nervozitě.

pokračování příště...
 
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama