Trápení kapitola 10 Anita

10. října 2011 v 8:17 | tami
 
Aniž by mi to zvlášť docházelo, Pavel ke mně začal docházet méně a začala jsem za ním běhat já. Většinou do vinárny, protože to byla taková jistota, že ho tam najdu.

Jednou večer jsem se opět udělala krásnou a vypravila se za ním do vinárny s tím, že na něj počkám a půjdeme spolu ke mně.
Jaké však bylo moje překvapení, když místo pěkného přivítání, jak to Pavel uměl, jsem při vstupu do vinárny uviděla, jak sedí u baru opět s onou zrzkou.

Díval se na ni jak na svatý obrázek. Jednu ruku okolo ramen a druhou ji hladil po tváři. Bylo mi, jako když do mě uhodí hrom!
Co teď? Jak se zachovat?
Buď dáma, řekla jsem si. Sebevědomá a usměvavá jsem šla k baru. Jen mě Pavel zahlédl, natáhl ruce směrem ke mně:

"Kotě moje, to jsi hodná, že jsi přišla," povídá a obrací se k zrzce, "to je moje kolegyně Anita, opouští ji manžel, tak je smutná."
Usazuje mě ke stolu pro personál, kam směli pouze prominenti.
Přinesl mi skleničku vína, políbil mě na tvář a odešel obsluhovat zrovna příchozí pár.

Anita mě od baru pozorovala zkoumavým pohledem, zato já se snažila ji přehlížet.
Přesto jsem cítila, že něco není v pořádku. Ale co? Jak na to přijít? Zeptat se přímo, nebo oťukávat okolo? Ani na jedno jsem neměla dost odvahy.
V podstatě jsem se bála, co bych se dozvěděla.
Moc jsem Pavla milovala a představa, že bych o něj přišla, mě přiváděla k šílenství.

Anita se zvedla od stolu a zamířila rovnou ke mně. Nemám zrovna chuť se s ní bavit. Byla sice hezká, ale starší. Viděla jsem v ní sokyni. Jak lépe ulovit chlapa, než si hrát na opuštěnou a smutnou?
Došla ke stolu a sedla si, jako kdyby tam sedávala neustále a pronesla:

"To víš, děvče, chodit s číšníkem je řehole. Pavel je moc hodný, a jestli na něj čekáš, tak čekáš zbytečně. Musí mě doprovodit domů, slíbil mi to."
Arogance v hlase se nedala přeslechnout.
Zůstala jsem překvapená a neschopná jakékoli odpovědi. Ani to nečekala a zavolala:

"Pavle, přines nám prosím dva drinky."
Otočila se ke mně a trochu domýšlivě, jako by tam ona byla pánem domu, řekla:

"Ťukneme si na tykání, ne?"
Jen jsem kývla. Pořád jsem nevěděla, která bije.
Napily jsme se.
Následoval další drink a další a další. Povídaly jsme si o jejím vztahu s manželem, až mi jí nakonec bylo líto.
Trochu jsem začala cítit účinnost drinků, ale snažila jsem se zůstat neustále za dámu, protože vím, že to měl Pavel rád.
Jenomže další drink to trochu změnil.
Dáma byla ta tam a už jsem začala být nepříjemná. Snažila jsem se vysvětlit Anitě, že Pavel je můj.
Arogantně se usmívala a já najednou měla pocit, že mě opíjí schválně.

Už se zavíralo a já se těšila, že pojedeme s Pavlem ke mně že tenhle trapný večer skončí.
A tak jsme všichni tři směřovali k taxíku.
Napadlo mě, že Anitu odvezeme domů a tím to vše skončí. Jaké ale bylo mé překvapení, když taxi směřovalo přímo k nám domů.
Nejdříve jsem myslela, že bydlí někde po cestě, nebo ji snad chce vzít k nám na kafe? To snad ne?! Taxi zastavilo před domem, Pavel vystoupil,a otevřel mi dveře:

"Dobrou noc kotě, hezky se vyspi. Dnes jsi toho vypila až moc. Uvidíme se zítra." doprovodil mě k domovním dveřím, políbil mě na čelo, nasedl do taxíku k Anitě a odjel.

Stála jsem tam ohromená, nešťastná a opilá. Trošku jsem se motala i po schodech. Sakra, vždyť ještě před týdnem mě po nich nosil. Upadla jsem na postel a plakala lítostí, vztekem a bolestí.
Hrozně to bolelo, a jestli někdo říká, že srdce z lásky nebolí, tak bolí. Můj pláč nebyl vůbec k zastavení, až jsem začala i hlasitě vzlykat.
Ta bolest se nedá popsat, ale moji bytnou Jarušku to vzbudilo.
Když jsem ji plačíc vše řekla, lépe řečeno vyvzlykala, prohlásila:

"Je to zmetek, nezaslouží si tě, rozejdi se s ním, než bude pozdě!"
Ani nevěděla, jak se trefila. Díky ní se mi trochu ulevilo. Uplakaná, oblečená a opilá jsem usnula.

Ráno bylo těžké a smutné.

Musela jsem do práce, a tak jsem se rozhodla, že půjdu dřív a pěšky, abych si tu hlavu pěkně provětrala.
Chodila jsem vždy okolo malého, příjemného penzionu. Jak tak bezmyšlenkovitě jdu a nevnímám, padly mé oči na dveře penzionu a nevěřím co vidím.
Z penzionu vychází Pavel, rozhlížející se opatrně na všechny strany. Co tam proboha dělal? Najednou jsem dostala chuť se k němu rozběhnout, vlítnout mu do náruče, ale okamžitě mě to přešlo. Za ním pomalu vycházela Anita.
Bylo to víc než jasné, strávili spolu noc. Jako kdyby mi celým tělem projel ostrý nůž.

Zůstala jsem zkoprněle stát.
Nezahlédli mě. Pomalu jsem couvala mezi domy, kde byla úzká ulička.
Nevedli se jako milenci. Šli vedle sebe jako staří známí, kteří se zrovna potkali.
Horší bylo, že směřovali přímo ke mně, a já se musela okamžitě rozhodnout, co dál. Jestli se schovat, nebo pokračovat v cestě přímo jim naproti.
Schovat se, zvítězilo.

Třásla jsem se tak, že by setkání s nimi nedopadlo důstojně. Přitiskla jsem se více mezi domy a čekala, až přejdou doufajíc, že mě nezahlédnou. Když procházeli okolo, slyším Pavla, jak říká:

"Tohle už jí dělat nebudeme, vždyť jsme opravdu přátelé, mám ji rád a ještě teď mě z té tvojí whisky bolí hlava."

"Máš pravdu," zasmála se Anita, "je mlaďounká, nebudeme ji trápit."
Krve by se ve mně nedořezal. Zaplavilo mě horko. Třeba spolu nespali, Pavel jenom zkoušel, co vydržím. To tedy pozná, co vydržím!

pokračování příště...
 
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama