TRÁPENÍ kapitla 18 Červený koberec

28. října 2011 v 9:32 | tami
 
Pavel to začal se šarmem jemu vlastním řešit. Otevřel láhev sektu a volal na nás:

"Pojďte se vy dva napít, ať zapijeme tu vaši známost." řekl to s takovou lehkostí v hlase, až jsem mu uvěřila, že to myslí opravdově. Ale vše bylo trochu jinak. Nalil tři skleničky sektu a povídá:

"Tak na vás dva, Tomáši, ať vám to vyjde."

Podívali jsme se s Tomášem na sebe, usmáli se a Tomáš mě políbil na tvář. Pavel se trochu ušklíbl a slavnostně prohlásil:

"Tak polibek si zaslouží alespoň skotskou," a bez otálení nalil tři sklenky skotské.

Jelikož jsem měla v živé paměti, jak opil Rudu, začala jsem být ostražitá a sledovala, co se z toho vyklube.

Když se otočil zpátky k baru, vylila jsem skotskou za sebe do velikého květináče, kterému vévodil obrovský fíkus. Bylo mi ho okamžitě líto, ale nedalo se nic dělat. Tentokrát to nebude mít tak lehké. Ani Pavel, ani chudák fíkus.
Tomáš s Pavlem svoji skotskou vypili a Pavel okamžitě naléval další. Moje sklenka opět skončila ve fíkusu a opatrně jsem upíjela ze sektu.

Na chvíli jsem odešla od baru. Musela jsem dostat do hlavy trochu kyslíku. Nějak moc se to zamotávalo, ale co, na to jsem byla přeci expert.
Navlékla jsem si čepici, velikou šálu přes ramena a vyšla jsem na zápraží hotelu, kde ležel krásný, veliký bernardýn a vlčák. Sedla jsem si mezi ně a v hlavě mi hučelo jak v úlu. Otázka se honila přes otázku a výsledek?
K žádnému jsem nedospěla.

Ta malá chvíle se trochu protáhla. Blížila se zavírací hodina, a tak jsem se pomalu vracela na bar.
K mému překvapení tam byl pouze jeden manželský pár a uklízečka pomalu připravovala restauraci na druhý den. Všichni kamarádi už byli na pokojích. K mému druhému překvapení ani Tomáš na mě nepočkal.
Pavel, který dělal, že uklízí bar, se jen ledabyle otočil a utrousil:

"Tomáš trochu přebral, tak si šel lehnout, čeká prý na tebe," usmál se potměšile a pokračoval v úklidu.

Požádala jsem o sodovku s sebou na pokoj a pomalým krokem jsem se doslova šourala z restaurace.
Bylo mi všelijak. Pokoje byly v patře, a tak když jsem vyšla poslední schod, unaveně jsem si na něj sedla a přemýšlela, kam jít.
K Tomášovi se mi nechtělo, neuměla jsem si představit být s ním v jednolůžkovém pokoji.
Od jiného pokoje jsem klíč neměla.

Schody byly potažené tmavě červeným kobercem, a jak jsem si natáhla nohy a opřela se o zeď, začala jsem usínat.
Probral mě jemný polibek do vlasů. Bála jsem se otevřít oči. Strach byl zbytečný.
Ruce, které mě objaly, jsem znala přímo důvěrně.

pokračování příště...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama