Říjen 2011

TRÁPENÍ kapitola 20 ZÁSNUBY

28. října 2011 v 9:45 | tami
 
Jednou se ve dveřích restaurace objevil urostlý, krásný, černovlasý kluk.
Jeho oči měly barvu čokolády. Byl sebevědomý a s příjemným úsměvem si objednal kávu. Líbil se mi.
Jeho oči jakoby flirtovaly. Při placení se krásně usmál a trochu nesměle řekl:


"Slečno, co byste řekla pozvání na večeři?"
Alespoň nějaká změna, pomyslela jsem si a kývla hlavou se slovy:


"Ráda, ale až zítra."

Přeci nebudu k mání hned.

Z večeře, kde se choval velice galantně, vzniklo pozvání na procházku a do kina. Na nic netlačil, nebyl dotěrný, nechával věci, jak jdou.
Vyhovovalo mi to. Bylo mi s ním dobře a začala jsem mít pocit, že právě vedle něj bych mohla na Pavla zapomenout. Začínal z toho být hezký vztah i s trochou vášně a pochopením.


Až jednou.


Objevil se s obrovskou kyticí a bylo vidět, že je celý nesvůj.
Podává mi ji a povídá:


"Tami, prosím zasnoubila by ses se mnou?" poklekl v restauraci přímo přede mě.
Naprázdno jsem polkla:


"Jardo, dej mi prosím čas."


"Ano, ale jen do zítra," odpověděl, usmál se, políbil mě na čelo a odešel.

A tak jsem tam stála s kyticí, lidi po mně koukali, culili se a já, červenající se, jsem rychle utekla do kuchyně.

No nazdar! Ten mi dává.
Byl ze staré školy. A zásnuby? To by se mi docela líbilo. Nevím, kde mé útěky skončí, ale tohle vypadalo dost dobře.

Druhý den, když přišel opět s kyticí, mu říkám:


"Jardo, zasnoubím se s tebou, ale se svatbou pospíchat nebudeš, viď?"

Oba jsme se zasmáli a on přitom vyndává z kapsy malou krabičku a podává mi ji. Kdo by neměl rád dárky?
Trochu zdrženlivě jsem ji vzala a pomalu otevřela. Byl tam krásný stříbrný náramek. Poděkovala jsem, a když jsem ho objala, řekl:


"Pojedeme do krajského města, a tam si zásnubní prstýnek vybereš sama, souhlasíš?"


"Ano," odpověděla jsem a bylo mi opravdu moc hezky.


Zásnuby naplánoval hned na příští týden. (Já nevím, proč všichni tak spěchají? To je tolik vidět, že mohu utéct?)

Zbývalo pozvat pouze rodiče a přátele. Maminka měla konečně radost, že zůstanu doma, a ne někde v zahraničí, a bylo jí úplně jedno, kdo to bude.
Hlavně abych byla šťastná a doma. Má se mnou jen trápení. Taky bych chtěla, aby už byla šťastná.


Všechno se dělo dost narychlo, a tak jsme opravdu jeli pro prstýnek jeden den před zásnubami.
Ačkoli bylo krajské město veliké, ani jedno klenotnictví nemělo takový prsten, který by se mi líbil.

Když už jsem měla nohy celé bolavé, rozhodli jsme se, že ho koupíme jindy, aby byl opravdu pěkný, a použijme zatím bižuterii.
Byli jsme taky dost vyhládlí, a co čert nechtěl, šli jsme okolo vinárny, kde pracoval Pavel.
Jardu nic chytřejšího nenapadlo, než tam jít na večeři, neboť vlak nám jel až pozdě v noci.

pokračování příště...

 

TRÁPENÍ kapitola 19 PROHRANÝ BOJ.

28. října 2011 v 9:38 | tami
 
Otevřela jsem oči, vzala jeho ruce do svých a rádoby pevným hlasem, ale jemně jsem řekla:

"Nesahej na mě, nelíbej mě, běž pryč! Jseš moje největší trápení, a já už se trápit nechci!" a to už můj hlas překvapivě nabýval na síle.

"Já tě ale nemůžu ztratit, ty to víš, tak proč mi to děláš?" zarazil mě Pavel.

"Já tobě? To se mi snad zdá! Kde bereš tu drzost lézt mi pořád do života," už jsem skoro křičela.

"Pojď křičet ke mně, popovídáme si. Zase ti tak krásně září oči, prosím pojď," usmál se a znělo to jako zoufalá prosba.
Začaly se mi podlamovat nohy.
Šla jsem, co jiného. Zase jsem prohrála boj, který hraji sama v sobě, kde srdce vítězí nad rozumem, a jde mu to docela dobře.

Když jsme přišli na pokoj, rozhodla jsem se, že budu spát v křesle.
Mé rozhodnutí bylo pryč v ten moment, když mi začal pomáhat z kabátu a dělal to opravdu zodpovědně.
Věděl, že proti jeho dotekům nemám šanci.
Nenaléhal, jen mě hladil tu po tváři, tu po ramenech, až cítil, jak se mé tělo začíná třást a potřebuje sevřít, jak to jen nejpevněji půjde.

Proč? Proboha proč, když je člověk šťastný, to tak bolí?!

Když jsem otevřela oči, Pavel už byl pryč. Dělal brzy ráno snídaně pro turisty. Zato mě uvítalo jiskřivé bílé ráno, až oči bolely.
Přes noc napadl snad metr sněhu a já se zhrozila myšlenky, jak se dostanu do práce. Všichni ostatní měli dovolenou, včetně Tomáše, takže ještě krásně spinkali.
Pavel tiše otevřel dveře a v domnění, že ještě spím, potichu položil na stůl konvici s čajem a obloženým toastem. Nechtělo se mi otevřít oči, ale co naplat, do práce se muselo.

"Vstávej, kotě, autobusy nejezdí, odvezu tě džípem, vedoucí mi ho půjčí, ale nemáme moc času."
Laškovně po mě hází oblečení a dodává:

"Oblékej se rychle, nebo nepojedeme nikam," oba jsme se zasmáli a utíkali dolů ke garáži.

V ten moment jsem byla šťastná a na nic jiného jsem myslet nechtěla.
Až po cestě jsme si všimli, že nám do auta skočil vlčák, který nesnášel cestu v autě, takže po malé chvíli začal zvracet.
Museli jsme zastavit, uklidit auto, uklidnit psa a vrátit se na hotel.
Pak už Pavel uháněl, jak to jen stav cesty dovolil, abych byla v práci včas.
Než jsem stačila vykřiknout: "Pozor závora," už jsme byli v ní. Tím, jak byla namrzlá, lehce praskla a my projeli jak nůž máslem.
Paní, která byla v budce, za námi něco křičela, ale bohužel nebyl čas ji poslouchat. Při cestě zpátky to dal Pavel s paní v budce do pořádku, pravděpodobně finančně, a já jsem opět zůstala sama se svými vzpomínkami a nejasnou budoucností.

Uplynulo pár týdnů. Věnovala jsem se jenom práci a čekala.

Na co? No právě!

pokračování příště...
 

TRÁPENÍ kapitla 18 Červený koberec

28. října 2011 v 9:32 | tami
 
Pavel to začal se šarmem jemu vlastním řešit. Otevřel láhev sektu a volal na nás:

"Pojďte se vy dva napít, ať zapijeme tu vaši známost." řekl to s takovou lehkostí v hlase, až jsem mu uvěřila, že to myslí opravdově. Ale vše bylo trochu jinak. Nalil tři skleničky sektu a povídá:

"Tak na vás dva, Tomáši, ať vám to vyjde."

Podívali jsme se s Tomášem na sebe, usmáli se a Tomáš mě políbil na tvář. Pavel se trochu ušklíbl a slavnostně prohlásil:

"Tak polibek si zaslouží alespoň skotskou," a bez otálení nalil tři sklenky skotské.

Jelikož jsem měla v živé paměti, jak opil Rudu, začala jsem být ostražitá a sledovala, co se z toho vyklube.

Když se otočil zpátky k baru, vylila jsem skotskou za sebe do velikého květináče, kterému vévodil obrovský fíkus. Bylo mi ho okamžitě líto, ale nedalo se nic dělat. Tentokrát to nebude mít tak lehké. Ani Pavel, ani chudák fíkus.
Tomáš s Pavlem svoji skotskou vypili a Pavel okamžitě naléval další. Moje sklenka opět skončila ve fíkusu a opatrně jsem upíjela ze sektu.

Na chvíli jsem odešla od baru. Musela jsem dostat do hlavy trochu kyslíku. Nějak moc se to zamotávalo, ale co, na to jsem byla přeci expert.
Navlékla jsem si čepici, velikou šálu přes ramena a vyšla jsem na zápraží hotelu, kde ležel krásný, veliký bernardýn a vlčák. Sedla jsem si mezi ně a v hlavě mi hučelo jak v úlu. Otázka se honila přes otázku a výsledek?
K žádnému jsem nedospěla.

Ta malá chvíle se trochu protáhla. Blížila se zavírací hodina, a tak jsem se pomalu vracela na bar.
K mému překvapení tam byl pouze jeden manželský pár a uklízečka pomalu připravovala restauraci na druhý den. Všichni kamarádi už byli na pokojích. K mému druhému překvapení ani Tomáš na mě nepočkal.
Pavel, který dělal, že uklízí bar, se jen ledabyle otočil a utrousil:

"Tomáš trochu přebral, tak si šel lehnout, čeká prý na tebe," usmál se potměšile a pokračoval v úklidu.

Požádala jsem o sodovku s sebou na pokoj a pomalým krokem jsem se doslova šourala z restaurace.
Bylo mi všelijak. Pokoje byly v patře, a tak když jsem vyšla poslední schod, unaveně jsem si na něj sedla a přemýšlela, kam jít.
K Tomášovi se mi nechtělo, neuměla jsem si představit být s ním v jednolůžkovém pokoji.
Od jiného pokoje jsem klíč neměla.

Schody byly potažené tmavě červeným kobercem, a jak jsem si natáhla nohy a opřela se o zeď, začala jsem usínat.
Probral mě jemný polibek do vlasů. Bála jsem se otevřít oči. Strach byl zbytečný.
Ruce, které mě objaly, jsem znala přímo důvěrně.

pokračování příště...

TRÁPENÍ kapitola 17 RUCE PRYČ!

26. října 2011 v 9:15 | tami
 
Neměla jsem tu odvahu to říci Rudovi do očí. Napsala jsem lístek a dala ho do auta těsně před odjezdem. V lístku stálo:

"Omlouvám se, ale nezasloužím si tě, zruš prosím všechna pozvání na svatbu z tvé strany, já udělám to samé. Nemiluji tě tak, aby náš vztah vydržel. Ještě jednou se omlouvám. Tvá kamarádka Tami."


Jediný, kdo z toho měl upřímnou radost, byla maminka. Všichni ostatní říkali, že to tušili.
Vím, bylo to ode mě sobecké, pár dní před svatbou tohle udělat, ale celý můj človíček od srdíčka přes mozek tak velel.


Rozhodla jsem se, že budu brát život s Pavlem nebo bez něj tak, jak to osud přinese. Nic jiného mi nezbývalo.
Na nic jiného jsem neměla sílu.
Doufala jsem, že Pavla brzy uvidím, ale nestalo se!

Přesto jsem se vrátila do práce sice veselejší, ale pořád v jakémsi stresu. Po dlouhé době jsem se rozhodla, že pojedu ve volnu do svého bytečku a zjistím, co se vůbec ve městě děje.
Bytná Jaruška byla ráda, že mě vidí, a jakoby telepatií se ozvaly na okně kamínky. Přijel Tomáš.
Moc ráda jsem ho viděla. S radostí jsem mu běžela otevřít a skočila mu okolo krku.

"Děvče, děvče, co se děje, vyhrála jsi snad v loterii?" políbil mě na tvář, obejmul tak hezky a kamarádsky, až se dostavil takový pocit, že vše bude jako dříve.
Nebylo!

Právě Tomáš to byl, který mi řekl, že Pavel neustále chodí s Marií, ale že taky špatně snáší, když se dozví, že bych měla patřit někomu jinému.
Pomohl mi sice udělat si v sobě trochu pořádek, ale jak dlouho to vydrží, nevím. Strávili jsme spolu sobotu i neděli. Byli jsme v kině, divadle, na kafíčku, jenom o Pavlovi jsme už nemluvili. Byl hodný a zábavný, ale pořád jen přítel, na kterého se mohu kdykoliv obrátit.

"Víš, příští volno se domluvíme celá parta a vypravíme se za Pavlem na hory, co ty na to?" jen tak prohodil Tomáš a díval se, jak zareaguji.

Trošku mě zrovna od něj tato nabídka zarazila, ale viděla jsem na něm, že vymýšlí nějakou lotrovinu, už jsem ho taky znala dost dobře, a tak jsem souhlasila.

V pátek jsme vyrazili.
Mohla jsem sice jen na dva dny, ale nevadí. Ostatní měli dovolenou.
Když jsme dorazili na hotel, který byl opravdu trochu větší než onen hotýlek, kde jsme se viděli naposled, nahrnuli jsme se vymrzlí všichni k baru. Tomáš mě vzal stranou a šeptal:

"Zahrajeme Pavlovi mileneckou dvojici. Souhlasíš? V každém případě ti překazil svatbu, prostě dělá si pořád nároky, nezaslouží si trochu potrápit? Ke mně by si nefér jednání neměl dovolit, co ty na to?"

Radostně jsem souhlasila, lepší nápad ani mít nemohl. Takhle se alespoň nebudu cítit trapně.
Pavel přišel za bar a s jásotem nás všechny přivítal. Přišel ke mně, chytil mě za obě ruce a naklonil se, že mě políbí na čelo, když v tom mu Tomáš zezadu klepe na rameno a říká:

"Ruce pryč, kamaráde, ta je teď moje."
Vzal mě za ruku a odvedl k baru na druhý konec.

Pavel tam zůstal stát jako opařený, a ačkoli na něj kluci volali a žadonili o drink, dlouho jenom stál a zíral.
Nakonec se vzpamatoval a šel plnit povinnosti barmana. My jsme s Tomášem stáli u sebe přimknutí a špitající si s radostí, jak lehké bylo vyvést ho z míry.

Bavili jsme se všichni až moc dobře, jenom Pavel chodil okolo jako bubák. Vždy, když se k nám Pavel blížil, Tomáš mě obejmul a políbil.
Když to bylo asi potřetí a něco už jsme taky vypili, Tomášovy polibky byly jiné, přestávaly být tak kamarádské. Bylo v nich něco jemného a chvílemi mě až zamrazilo. Nevěděla jsem, co si s tím počít.

Začala jsem být trochu zmatená a cítila jsem, že mé chování může být opravdu přesvědčivé. Ale pořád tady byl ten nezaměnitelný fakt - byli to opravdu dobří kamarádi. Co s tím?

pokračování příště...

TRÁPENÍ kapitola 16 TO NESMÍŠ!!!

26. října 2011 v 9:03 | tami
 
"Co tu, proboha, děláš?" vyhrkla jsem vztekle.

"Nevztekej se, jenom rekonstruují vinárnu, tak jsem šel na zimu pracovat na hory. A to že jsi tady ty, to je asi osud."
Zasmál se a dal mi pusu na čelo.
Tohle nedopadne dobře!
Pavel zavolal paní vedoucí:

"Majko, pojď si s námi dát paňáčka."
Majka přiběhla a se slovy:

"Jsem ráda, že vás poznávám," vzala skleničku do ruky, ťukli jsme si a mně se opět začaly honit hlavou různé myšlenky. Co o mně ví? Proč je ráda? Co to ten Pavel vyvádí? Vždyť ví, že se budu vdávat.
Díky dobrým kolegům jsme o sobě měli průběžné zprávy, aniž bychom chtěli.

Netušila jsem ovšem, že zrovna takové paňáčky, jako jsme pili my, nosí i Rudovi, ale dvojité.
Když jsem se po půl hodince vracela ke stolu, naskytl se mi krásný obrázek. Ruda spící s podepřenou hlavou a slinou stékající mu z koutku úst.
Pobaveně jsem se usmála, a vrátila se do kuchyňky s trošku hraným hysterickým křikem.

"Pavle, vždyť ty jsi ho sprostě opil, copak to se dělá?"

"Ale no tak, ty moje kotě, nechceš snad celou noc trávit s ním? Podívej se, jak vypadá!" pronesl, a smíchu se opravdu nedalo ubránit.

"Neříkej mi "moje", už to přeci dávno není pravda," odsekla jsem trochu vztekle, ale taky jsem se najednou za celou dobu začala cítit lépe.

Kotelník s panem vedoucím pomohli Rudovi na pokoj a pohodlně ho uložili, aby neměl důvod se budit. Žádní hosté nebyli na hotel objednaní, a tak jsme tam zůstali sami.
Byla jsem hrozně ráda, ale měla jsem hrůzu z toho, jak tohle skončí. Zůstala jsem sedět sama u praskajícího krbu, až se přede mnou objevil talíř lososových jednohubek.
Jenom jsem naprázdno polkla a věděla, že bude zle.

Pavel si přisedl ke mně do toho velkého plyšového křesla. Přítomnost jeho těla u mého začala působit jak ohňostroj.

"Tak co, kotě moje, je ti dobře?" šeptal mi do ucha a koutkem oka vidím jeho záludný úsměv. Teď už jenom stačí, aby na mě položil ty své kouzelné ruce a je po svatbě.

"Je mi krásně," odpovídám a opět se dostavuje to známé chvění okolo žaludku, strach a tréma. Jako první schůzka, nebo co.
Stalo se!
Vzal mě do náruče a nesl mě přes celou jídelnu, kuchyňku, po schodech až ke svému pokoji.
Neměla jsem sílu udělat vůbec nic.

Nebránila jsem se, neodporovala, jenom jsem se s šílenou touhou těšila na jeho sevřenou náruč, polibky a ruce, které vědí, co dělat. Milování bylo dlouhé, vášnivé a krásné. Každou chvíli byl slyšet jenom jeho šepot:

"Nesmíš se vdát, kotě moje, to nesmíš!"

Okolo šesté hodiny ranní jsem opatrně přešla do pokoje, který jsme měli s Rudou objednaný. Spal jako dřevo. Když se probudil, ne jenom že ho bolela hlava, ale ještě se hrozně omlouval, že se tak opil.
Přešla jsem to s úsměvem a bez komentáře.

Když jsme odjížděli, Pavel už tam nebyl. Od vedoucí Majky jsem se dozvěděla, že pracuje sice na horách, ale v hotelu o kilometr dál. Když se dozvěděl, že přijedu se svým nastávajícím, domluvil se na tomhle divadélku s Majkou.
Léta se znali, tak proč by mu nevyhověla.
Byl to jenom úmysl svatbu zkompromitovat, protože věděl, že tahle jedna jediná noc mi všechno vrátí zpátky.
A vrátila.

POKRAČOVÁNÍ PŘÍŠTĚ...

TRÁPENÍ kapitola 15 NOVÁ LÁSKA???

26. října 2011 v 8:56 | tami
 
Pracovala jsem v krásném hotelu. Jezdila tam spousta zahraniční klientely, a proto, že se mi dvořil kdekdo, na Pavla jsem pomalu zapomínala.

Jeden obzvlášť vytrvalý cizinec mi vozil spoustu dárků. Navštěvoval hotel celkem pravidelně a jelikož se do ciziny odstěhoval jako chlapec, uměl i výborně česky. To mi náramně vyhovovalo, protože s jazyky jsem byla dost na štíru.
Byl to už vyzrálý muž o patnáct let starší, choval se důstojně a zdvořile. Nemilovala jsem ho, ale bylo mi s ním dobře.

Když už to dvoření trvalo déle, odhodlal se i k pozvání na večeři.
Jednou při takové večeři na mě z ničeho nic vybafl:

"Má drahá, Tami, chceš si mě vzít za muže?"

Vyrazilo mi to dech. Co říci? Bylo to hrozně rychlé. Ruda, tak se jmenoval, pokračoval aniž by mě nechal nadechnout.

"Chtěl bych, aby ses odstěhovala ke mně. Mám velký krásný dům a firmu. Zabezpečím tebe i tvé rodiče, prosím," a díval se na mě jak na svatý obrázek s očekáváním, co ze mě vypadne.
Jediné, co mi blesklo hlavou, bylo, že vdavky a stěhování za hranice mi konečně dovolí zapomenout na Pavla.
Chvíli jsem dělala, že přemýšlím, ale byla jsem rozhodnutá. Dlouze jsem se na něj podívala a tiše pronesla:

"Ano, vezmu si tě."

Bylo to něco hrozného, vždy své slovo držím a teď jsem si uvědomila, co jsem udělala. Ale až když to zaznělo nahlas.
Začalo mi být úzko. Nebyl to jenom útěk?

Ruda okamžitě objednal šampaňské a hned zvěstoval personálu, co se stalo. Všichni nám chodili gratulovat a já jen věděla, že se musím alespoň trochu opít.
Kdybych si tak mohla popovídat s Tomášem, ale jezdil na montáže příliš daleko, než aby byl zrovna k zastižení.

Návštěva u rodičů, na které Ruda trval, přinesla jenom maminčin pláč. To, že jsem se odstěhovala z domu, že dělám servírku, to skousla, ale stěhování za hranice?
S tím se nemohla smířit i kdybych se měla sebelépe. Ale co dělat. Nic jiného jí nezbývalo.
Začaly probíhat byrokratické přípravy na svatbu.

Nebylo to jednoduché, ale Ruda to zvládal skvěle a s radostí. Když viděl, že jsem posmutnělá, což přikládal stěhování, připravil krásný víkend na horách.


Byl leden a na nás koukala z lesa zdánlivě malá chaloupka.
Když jsme přijeli blíž, byl to krásný horský hotýlek s recepcí jako domácí kuchyň.
Paní vedoucí při těle nás se širokým úsměvem vítala a za zády v krásném, dřevěném, vyřezávaném nábytku stály konvice s horkým punčem, čajem, domácí štrúdl, prostě kouzlo zasněžených hor.

"Až se ubytujete, přijďte na svačinu," řekla a ukázala směr, kde byla zrovna tak krásná jídelna.

Roztopený obrovský krb, okolo něj veliká plyšová křesla v příjemné vínové barvě dodávala tomu místu zvláštní atmosféru. Co naplat. Do svatby zbývalo deset dní.
Pozvánky byly rozeslané, šaty se šily, maminka neustále plakala a já seděla v tom krásném hotýlku, dívala se na zasněžené stráně a necítila jsem vůbec nic.
Ani zamilovanost, ani vášeň, ani to krásné chvění. Prostě nic.
Když nám nesli druhý šálek punče, ani jsem nezvedla hlavu. Najednou slyším známý hlas:

"Prosím, madam, váš punč."

Zvedla jsem hlavu a přede mnou stál Pavel se svým krásným úsměvem a neposlušnými vlnami. Nemohla jsem ani promluvit, začala jsem koktat něco o náhodě, až mě přerušil:

"Kdepak, kotě, to není náhoda," a odešel směrem do kuchyně.

Rudu to nepřekvapilo, věděl, že musím mít známé, když pracuji v branži, ale jak jsem byla mile překvapená, tak jsem dostala vzápětí takový vztek, že bych mu ty šálky i s horkým punčem nejradši hodila na hlavu.
Copak mi nedá pokoj? Proč mi to, proboha, dělá? S omluvou jsem vstala od stolu a šla za ním.

pokračování příště...
 

TRÁPENÍ kapitola 14 PROKLETÝ ALKOHOL

25. října 2011 v 7:48 | tami
 
Nechal mě jen tak odejít? Nebo ho za mnou nepustila? Kdo ví, co mu napovídala. Už jsem neměla ani žádné slzy, jenom smutek, pocit, že nic nemá cenu, že můj život končí.
Kdyby tady byl alespoň Tomáš. Ten jediný by mi asi pomohl rozmotat to divné klubko chaosu, který jsem v sobě měla.
Ležela jsem na posteli s nepřítomným pohledem. Snad den, snad dva, nevím.
Až kamínky na okně mě probraly.
Pavel se vrátil, blesklo mi hlavou, určitě už ji prokoukl, není přeci hloupý.
Ale ne, byl to Tomáš!
Když mě viděl s propadlýma očima od pláče, neupravenou, s výrazem zpola nepřítomným, vzal mě do náruče a mluvil tiše
a konejšivě:

"Neboj, malá, to se spraví, všechno mi hezky povíš a dáme to do pořádku."

Mluvil a mluvil a já vnímala pouze ten jemný a přívětivý hlas, který mě hladil. Nechala jsem se hladit po vlasech a s hlavou v jeho klíně jsem po dlouhých hodinách usnula.
Probudila mě vůně kávy. Bojím se otevřít oči. Hrozně bych si přála, aby tam byl Pavel.
Jak se tak bojím otevřít oči, slyším šepot bytné Jarušky:

"Pavle, zbytečně ji nebuď, dal jsi jí pěkně zabrat. Poděkuj Tomášovi, že ji z toho trochu dostal. Měli jsme o ni strach."

Myslela jsem, že mi vyskočí srdce z těla. Byl tam! Co když se mi to zdá? Co když je to sen?
Já ty oči neotevřu, nechci, bože, ať to tak zůstane!
Cítím Pavlovu ruku na své tváři, poznala bych jeho ruce mezi tisíci na světě a přesto všechno mi stékají slzy po tváři.

"Vzbuď se, kotě moje, jsem u tebe," slyším jak šeptá a přes slzy štěstí otvírám oči a nevidím ani před sebe. Silné objetí mě přesvědčilo, že to není sen, že je to skutečné.

"Nikdy tě neopustím, promiň mi ten úlet, už budu jen s tebou," chrlil ze sebe slova, která na mě působila jako balzám.

A tak jsem se rozhodla na nic neptat, po ničem nepátrat.Jenom si užívat jeho náruč.


Bylo září, sezona pomalu končila, a tak jsme měli oba delší volno.
V tichosti a s úzkostí jsem čekala, jak s volnem Pavel naloží. Co když přeci jen odjede za Marií? Měla jsem strach z každé nastávající chvíle.
Červíček pochybností se přeci jenom někde v koutě usadil. Už to nebyla ta bezstarostná láska. Visel nad ní mrak a já jen čekala, kdy se spustí déšť.
Šla jsem nakoupit a předpokládala, že až se vrátím, už tam nebude.

"Prosím, kup mi hodně čtvrtek a tužky," volal na mě, když jsem scházela ze schodů. Pavel maloval rád, ale zas tak rád, aby maloval u mě???
Když jsem se vrátila, bylo ustláno, uklizeno a na stole stála v láhvi od piva kytička z lučních květů. Měli jsme louku hned u baráku. Pavel byl uvelebený na válendě a četl.
Copak se stalo? Došly pánovi peníze, anebo mě tolik miloval? V každém případě to bylo moc fajn.

Vařila jsem a komentovala jeho obrázky, které byly za chvíli po celém pokoji. Dělal pěkné karikatury. Odolal i pozvání do restaurace, a tak jsem si od bytné Jarušky půjčila džbánek a chodila jsem nám pro pivo. Přála jsem si, aby to nikdy neskončilo, ale ten den přišel.
Museli jsme oba do práce.

Vypadalo to, že Marie zůstane jen zlým snem. Přesto všechno jsem čekala na sobotu, kdy by se měla údajně, jak slibovala, vrátit ze školy.
A stalo se!

Od pátku jsem Pavla neviděla, ale přijel Tomáš. Vždycky se zastavil, když přijel z montáží. Přinesl lahvičku vína a bonboniéru, abych si prý obalila nervy. Zasmáli jsme se tomu, ale divné bylo, že se vůbec k událostem minulého týdne nevracel a na nic se neptal.
Bylo to velice vzácné kamarádství. Jiný by využil situace, v jaké jsem byla, ale Tomáš s obrovskou trpělivostí jen čekal. A čekání se mu vyplatilo.

Pavel se vůbec neukázal, a tak jsme šli s Tomášem do kinokavárny, potom do baru na skleničku a ke mně na kafíčko. Povídali jsme si dlouho do noci.
Kolem druhé hodiny ranní odešel zase jen s polibkem na čelo, a přáním dobré noci. Když přišla řeč na Pavla, tak jenom utrousil, že on už jiný nebude.
Na neděli jsme se domluvili, že se pojedeme na chatu vykoupat.

Září bylo krásné a voda pořád ještě teplá. Jakoby léto ani nechtělo končit. Hned na mole nás ale čekalo překvapení v podobě objímajících se Pavla a Marie.
Bylo to jako blesk z čistého nebe! Beze slova jsem se otočila a odcházela. Zaslechla jsem jenom Tomáše, jak říká:

"Tobě snad, Pavle, přeskočilo!" a šel za mnou.

Ano, rozchod tady byl a byl definitivní. Pavel byl slaboch, chtěl by mít všechno, ale ono to prostě někdy nejde.
Marie měla co nabídnout a hlavně jsem věděla, že půjde, jak se říká, přes mrtvoly. Je zlá a bezcitná.

Nikdy mi do očí neřekl proč a jak, prostě mě ze dne na den přestal vnímat a začal ignorovat.
Začala jsem to řešit pitím. Ne moc, ale stejně mě každou chvíli odněkud vodil Tomáš domů ne zrovna v pěkném stavu. Došlo mi, že takhle to dál nepůjde, a tak jsem se rozhodla se nechat přeložit někam na venkov mimo okres aby byla co nejmenší pravděpodobnost, že Pavla potkám.
A tak se i stalo.


I když jsem byla v jiném prostředí, mezi jinými lidmi, zapomenout se mi moc nedařilo.
Práce a lidi - vše bylo moc fajn, ale Pavel mi hrozně scházel.
Čas od času jsem mu zavolala. Lépe řečeno, volala jsem mu pořád. Buď se nechal zapřít, a když se povedlo, že vzal telefon, tak mi stroze řekl:

"Nevolej! Je konec!"

Po jednom takovém telefonu už jsem nemohla dál.
Skončila jsem na baru u skleničky, potom druhé, třetí a pak už jsem si řekla o celou láhev. Nejezdila jsem domů, neviděla ani Tomáše, ani přátele. Smutek mi vypálil díru snad i do mozku, ne jenom do duše.

A tak jsem se toho dne probudila s velkou bolestí v krku,
o hlavě nemluvě, v nemocnici. Nade mnou stál šedivý postarší pán v bílém plášti a pravil:

"Děvče, děvče, víte vůbec, co se stalo? Stačilo pár minut a bylo po vás, ještě že vás včas přivezli."

"Co se stalo?" zasípala jsem, protože bolest v krku mi nedovolila ani mluvit. Jenom jedno bylo jasné - měla jsem okno jak výkladní skříň.

"Otrávila jste se tím prokletým alkoholem, krk vás bolí z těch hadiček, které jsme do vás museli násilím nacpat. Doufám, že jste se poučila, žádný chlap nestojí za to, abyste přišla o život, věřte mi," říkal to vlídně a s pochopením.

V ten moment jsem myslela, že je u mě pohádkový dědeček a vše se mi jen zdá. Jen bolest hlavy a krku mě vracela do kruté reality.

pokračování příště...

TRÁPENÍ kapitola 13 Pak ti HO vrátím...m

25. října 2011 v 7:39 | tami
 
Cestou na polední motoráček šel Pavel mlčky.
Držel mě pevně za ruku a pořád se otáčel. Za námi šla Marie s Tomášem a bylo slyšet, jak se Marie směje. Dalo by se říct až zbytečně nahlas.
Nevím, jestli se mi to jen zdálo, ale připadalo mi, že Pavel je nervózní.
Nemluvil, a ani chvílemi nevnímal, co říkám.

Marie byla sice přítelkyně, ale ne zas tak dlouho, abych ji znala dobře.
Věděla jsem jen, že žije s maminkou a tatínek, co by muzikant, se doma moc nezdržoval.
Pokud hrál, tak vydělané peníze propil.
Marie měla před sebou poslední rok medicíny. Pak z ní bude paní doktorka. Byla krásná, chytrá, budoucí doktorka. Přímo vražedná kombinace.
Já byla sice taky chytrá, ale jen servírka.

Začala jsem být ostražitá a trápilo mě to. Něco se na té loďce stalo! Ale co?!

Druhý den jsme měli jet opět na chatu. Jelikož jsem měla volno, rozhodla jsem se jet dříve a připravit klukům nějaké překvapení v podobě lehké večeře. Všichni jsme rádi jedli a v kuchyni jsem byla celkem šikovná.
Překvapená jsem byla ale já!

Od půlnočního motoráčku šel jenom Pavel, ale v těsném objetí s Marií. Stála jsem na balkoně a nic nechápala. Neviděli mě. Sedli si na terasu přímo pod balkon. V podstatě metr nad nimi jsem stála já a slyším Marii:

"Řekneš jí to ještě dnes, za pár dní odjíždím do školy a chci vědět, že budeš jenom můj! Na soboty a neděle budu jezdit. Přeci kluk jako ty se vzděláním nebude chodit s nějakou servírkou, zasloužíš si víc."

Byla to sice žádost, ale znělo to jako rozkaz.
Objímala ho a líbala a on vše bez zdráhání opětoval. Já tam stála a mlčky se dívala jako na špatný film. Pavel se jí vymanil z objetí:

"Víš, Marie, je to těžké, mám ji rád a nevím, kde hledat důvod se s ní rozejít."

"A co naše láska, to není důvod?" řekla Marie a začala si rozepínat halenku.

Nechtěla jsem se dívat, slzy mi tekly po tváři jako vodopád, svět se mi rozpadal na kusy a jiná cesta ven než okolo nich, nebyla.
Sebrala jsem všechny síly a vyšla ven. Ani mě nezpozorovali, jak byli doslova zapleteni jeden v druhém.

Srdíčko mi tlouklo až v krku, slzy samovolně vytékaly jak stržená přehrada, ale v žádném případě jsem nechtěla být ta ublížená, a tak se silou, o které nevím, kde se ve mně v ten moment vzala, jsem přistoupila ke stolu:

"V chatě máte na stole večeři," a odcházela jsem k rybníku na molo.

Sice s hlavou vztyčenou, ale srdíčkem rozbitým na kousky.
Došla jsem až na konec mola, lehla si na prkna a bez jediného vzlyku nechala stékat slzy přímo do rybníka. Motoráček do města jel až za dvě hodiny.
Zavrzala prkna na mole. Někdo se blížil. Ne, nebyl to Pavel, ale Marie.
Posadila se drze vedle mě a spustila:

"Podívej se, holčičko, já Pavla potřebuji. Naši se hádají a nemají peníze na školu, které já potřebuji. Pavel peníze má a já udělám všechno pro to, aby mi školu průběžně financoval, jinak mi může být ukradenej, mám trochu jiný vkus," vstala a dodala, "až odpromuji, tak ti ho vrátím."

To už jsem začala vidět červeně. Jak tam tak nade mnou stála a majestátně mi dávala najevo svoji převahu, vstala jsem taky a nic jiného mě nenapadlo, než do ní lehce šťouchnout. A už se krásně ječíc plácala v rybníku.
Bez jediného slova jsem odešla.

Vzala jsem to přes louku rovnou k trati. Počkám radši na nádraží. Tuhle její lest musí Pavel přeci prohlédnout. Nebo ne?
Vůbec si nepamatuji, jak jsem se dostala do města, natož domů. Pořád mi v hlavě zněla ta slova:
"Pak ti ho vrátím."

pokračování příště...

TRÁPENÍ kapitola 12 Krásná Marie

18. října 2011 v 7:47 | tami
 
Bylo to první pozvání k nim domů. Že by se opravdu začalo dít něco vážnějšího? Věděla jsem jenom, že jeho a sestru Janu vychovává tatínek sám.
O mamince nikdy nemluvil, a já se neptala. Věděla jsem, že až bude chtít, poví mi to sám.

Měla jsem po šichtě a v šatně kontrolovala poslední úpravy. Čisté nehty, vhodný a skromný make-up, čisté boty sladěné s kabelkou v bílé barvě, a nakonec bleděmodrá minisukně v kombinaci bílé halenky s modrým puntíkem. Byla jsem sama se sebou spokojená, ale co na to ostatní, na to si budu muset počkat.

Vyšla jsem z kavárny a taxi už tam stálo připravené. Taxikář mi galantně otevřel dveře a rozjeli jsme se. Teď teprve začalo to pravé peklo.
Začal se ve mně hádat čert s andělem. Kdo že, a co že mě na té návštěvě čeká?
Okolo žaludku jsem měla křečovité sevření a zároveň chvění, vyschlá ústa začala provázet škytavka. Taxikář se usmál, zastavil, a dal mi napít vody:

"To chce klid," prohlásil, "taky si vzpomínám, když jsem šel prvně na návštěvu ke tchyni a podívejte, ještě žiji," rozesmál se, tím i mě, ale neuklidnil.
Zastavili jsme na okraji silnice před krásnou dvoupatrovou vilou, za kterou už byly jenom lesy.

Bála jsem se vystoupit, když tu náhle z vrátek vyběhla krásná, černobílá, německá doga, která se opřela předními tlapami o střechu auta.
Teď se pro změnu začal třást taxikář a držel se volantu, jako když mu ho chce někdo ukrást. Vystoupila jsem z auta a zavolala:

"Pojď ke mně, čí ty jseš?"
Doga se začala kolem mě lísat a jemně do mě strkala hlavou. Co to mělo znamenat, nevím, ale vidím u vrátek Pavla, jak se náramně baví.
Jak pohledem na taxikáře, tak se zálibným pohledem na mě a psa. Pochopila jsem, že pes je jeho a pohled na taxikáře mě taky bavil. Poté co mu Pavel zaplatil, byl rád, že odjel.
Bony, tak se pes jmenoval, šel před námi a já už byla najednou bez trémy.

Pokoj byl veliký se starožitným nábytkem a prostřený kulatý stůl jen vybízel k usednutí. Jak tak stojím a zírám, za mnou se ozvalo:

"Dobrý večer, slečno."
Otočila jsem se, a přede mnou stál vysoký, štíhlý, prošedivělý pán s hezkým úsměvem.
Když viděl, jak mě rozhodil, nečekal na odpověď a nabídl mi židli. Přece jenom jsem se trochu vzpamatovala, a než jsem usedla, představila jsem se.
Teď jsem začala chápat, že Pavlovo chování není naučené, ale zděděné.
Byl to opravdu charismatický pán. Při večeři jsme se bavili o všem možném. Po kávě a desertu nás starý pán opustil.

Pavel vzal sklenky, lahvinku vína a pozval mě k sobě do pokoje.
Byla tam krásná, hrozně veliká postel, dvě křesílka a malý kulatý stolek. Stojací lampa vydávala příjemné světlo, které se přesně hodilo k tomu, co následovalo.
Objetí, krásná slůvka plná lásky, melodie písní od táboráků. To vše předcházelo milování, které pomalu sílilo na prudkou vášeň, kterou jsem dříve nepoznala.
To mě jenom víc a víc utvrzovalo, že se těžko najde někdo, kdo by mohl Pavla jen zdánlivě nahradit.
Celý svět byl pro mě zalitý sluncem. Všechno bylo jako ze začátku.


Začali jsme jezdit na chatu. Léto v plném proudu a my jsme byli šťastni.
Někdy jsme jeli celá parta, někdy jenom sami dva.
Obojí bylo fajn, až najednou...

Když jsem se jako obvykle stavila pro Pavla v práci, představil mi krásnou dívku s příhodným jménem - Marie.

Byla to opravdu božsky krásná dcera muzikanta, který hrál ve vinárně kde Pavel pracoval.
Dost jsme se skamarádily, a tak jsem ji pozvala na chatu. Pavel proti tomu nic neměl. Bylo vidět, že je rád když si s někým rozumím aniž bych žárlila.
Tentokrát nás bylo víc, a tak nás byl skoro plný motoráček. Tomáš pochopitelně nechyběl.
Rozdělali jsme oheň, vybalili špekáčky, otevřeli víno, a když jsme se najedli, přišla na řadu koupel.
Rybník byl přímo před námi a teplá voda nás vlákala všechny.
Když jsme se zabalení v prostěradlech sešli opět u ohně, zjišťuji, že Pavel s Marií chybí.
Tomáš, který seděl vedle mě, pronesl:

"Klídek, děvče, za chvíli jsou tady."

Ale to mě moc neuklidnilo. Co když se něco stalo?
A stalo!
Ušla jsem pár kroků k rybníku. Vidím, jak ho Marie objímá a snaží se ho políbit.
Začala jsem hlasitě kašlat. Marie od Pavla odskočila a šli ke mně, jakoby se nic nestalo.
Ono se sice nestalo, ale co kdybych nepřišla?

Pavel mě přitisknul k sobě, vzal mě do náruče a odnesl k ohni. Marie si přisedla k Tomášovi a začala s ním flirtovat.
Tomáš byl velice taktní, a tak jí se slovy,

"já už jsem zadaný, děvče," dal najevo, ať si hledí svého.
Ale ji to neodradilo. Začala to zkoušet na každého a myslela si, že je ohromně zajímavá. Byla sice krásná, ale víno jí bralo soudnost.

Za pár dní jela Marie opět s námi na chatu. Jela jsem jenom já, Pavel, Marie a Tomáš. Noc byla teplá a nebe plné hvězd, seděli jsme u ohně když Marie se obrátila k Pavlovi:

"Došly mi cigarety, Pavle, byl bys tak hodný a odvezl mě na loďce na druhou stranu?"
Tam byla totiž hospůdka. Bylo vidět, že Pavel neví, co říct, a tak jsem mu trochu pomohla:

"Jen jeď, nám už dochází cigarety taky."

Chtěla jsem se přesvědčit, že mu můžu věřit? Nebo jsem si chtěla jenom dokázat, že nežárlím, že jsem si jistá, že mě prostě nějaká Marie neohrozí!? Sama nevím.

Seděli jsme s Tomášem u ohně. Oba už trochu nervózní. Začínalo pomalu svítat. Pavel s Marií už byli pryč dvě hodiny. Položila jsem Tomášovi hlavu do klína a sledovala, jestli nespadne nějaká ta hvězda, abych si mohla něco přát. Co se tak asi děje?
Proč nejedou?

Tomáš se šel podívat k rybníku, já se neodvážila. Za minutku už byli zpátky všichni tři. Marie plná humoru a rozesmátá, kdežto Pavel jenom procedil skrz zuby něco o vodě v lodi.
Prošel okolo mě se sklopenýma očima a zalezl nahoru do chaty si lehnout. Šla jsem za chvíli k němu.
Viděla jsem, že nespí, a tak jsem ho pohladila po vlasech a zašeptala do ucha:

"Lásko, jsem vedle tebe a moc tě miluji."
Pomalu se otočil, vzal mi hlavu do dlaní, dlouze se na mě zadíval a řekl:

"Já vím, kotě moje, já to vím, jsem unavený."

Položil mě vedle sebe, obejmul, přitiskl se, zavřel oči a spal. Nebo dělal, že spí?
Jeho hlas byl smutný, divný, nevím co se stalo, ale něco mi říkalo, že se to brzy dozvím.

pokračování příště...

TRÁPENÍ kapitola 11 Měl bys už jít...

18. října 2011 v 7:36 | tami
 
Najednou jsem měla hroznou radost a jakoby se štěstí opět vrátilo. Budu teď trucovat, a čekat, jaké omluvy, výmluvy a překvapení z něj vylezou.
Dorazila jsem do práce s lepší náladou, ale čekání na to, až se Pavel objeví nebo zavolá, mě znervózňovalo.

Končila jsem v práci okolo dvacáté hodiny.
Ačkoliv jsem moc chtěla alespoň nakouknout do Pavlovy vinárny, vidět ho, překonala jsem se a šla rovnou domů. Nepřítomně jsem koukala na televizi a čekala, jestli mě bytná nezavolá
k telefonu.
Nezavolala!

Už bylo po půlnoci. Podřimovala jsem, ale nespala.
Kamínky na okně mě najednou probraly. Vylítla jsem k oknu jak střelená. Ale k mému zklamání tam byl Tomáš.

"Promiň, ale vidím, že svítíš, tak mi to nedalo. Mám lahvinku, dáme si skleničku," volal rádoby šeptem pod oknem.

"Jistě, pojď dál," řekla jsem smutně, snad mě trochu rozptýlí.
Kupodivu jsem mu nemusela nic říkat. Jako kdyby vše věděl.

"Copak, máš problémy s Pavlem," zeptal se a pokračoval, "víš, je to takový proutník, ale tebe má rád. Taky rád provokuje, tak si z toho nic nedělej."

Povídali jsme si o vztazích a životních hodnotách, a mně se jeho názory líbily.
Byl přece jenom trochu jiný než Pavel. Ne lepší, prostě jiný.
Když jsme dopíjeli láhev, cítím, jak mě drží za ruku, a ještě mi to dělá dobře. Zároveň jsem se toho pocitu lekla a lehce jsem svoji ruku vymanila z jeho.

"Měl bys už jít," řekla jsem tiše se sklopenýma očima.

"Jo, to bych měl," odpověděl, políbil mě na čelo a šel ke dveřím. Najednou se otočil a vrátil se ke mně. Vzal mě za obě ruce, když se ozvalo zaklepání na dveře.
Asi bytná, blesklo mi hlavou.
Než jsem stihla říci dále, dveře se otevřely, a v nich Pavel.
Asi jsem dole zapomněla zavřít.

Vypadalo to všelijak. Stojíme s Tomášem proti sobě a on mě drží za ruce. Pavel se trochu zarazil a jízlivě pronesl:

"Tomáši, Tomáši, snad mě nechceš zastupovat? Ještě, že jsem přišel včas."

"Kdepak, tebe zastoupit nelze, ale být tebou, dávám si větší pozor, nástrahy číhají všude," zrovna tak jízlivě odpověděl Tomáš a bez dalšího slova odešel.

Bylo vidět, že Pavlovo chování poslední dobou není Tomášovi po chuti.
Bylo kolem páté hodiny ranní a já jsem čekala na vysvětlení. Přece sem nemůže chodit jako do holubníku! Co na tom, že mi dělalo dobře, že přišel. Sedla jsem si do křesla a čekala, co z něj vypadne.

"Copak tady Tomáš tak pozdě dělal?" jen tak jakoby mimochodem se zeptal a připravoval kávu.

"Co by? Přišel na kus řeči," odpověděla jsem.

"Ale já si nepřeji, aby tady byl jen tak celou noc," řekl zvýšeným hlasem.

"Ale já si taky nepřeji, abys trávil noci s Anitou," vztekle ze mě vypadlo.

Pavel se začal trochu ošívat, koktat a bylo vidět, že najednou neví kudy kam.

Byla tady naše první hádka.
Začal mi slibovat, že se s ní už nesetká, že miluje jen mě a různé jiné bláboly, které se v ten moment říkají.

Zajímavé, jindy bych za tahle slova dala vše, ale dnes mi to připadalo laciné, neupřímné, nevím co to bylo za pocit, ale rozhodně ne uspokojivý.

Začal mě hladit svýma velkýma rukama. Ví, že to mám ráda. Ano, ty jeho ruce mě opět přesvědčily. Daly mi zase ten krásný pocit lásky a důvěry.
Copak neumím alespoň chvíli dělat fóry? Je to tak, mám ho příliš ráda na to, abych vydržela být uražená víc, jak pár hodin.

Asi po třech dnech, kdy jsme se vůbec neviděli, mě najednou v práci volají k telefonu. Trochu jsem se lekla, neměla jsem ráda překvapení tohoto druhu, ale přišlo. Ve sluchátku se ozvalo Pavlovo obvyklé:

"Kotě moje," a následovalo pozvání na večeři k nim domů.

"Tatínek se na tebe už těší, pošlu pro tebe taxi, těším se."

Aniž by mě nechal odpovědět, jako kdyby se bál mého odmítnutí, zavěsil.
No, moc pěkné, řekla jsem si. Do večera zbývá pár hodin, a ty prožiji v trémě a nervozitě.

pokračování příště...
 

Trápení kapitola 10 Anita

10. října 2011 v 8:17 | tami
 
Aniž by mi to zvlášť docházelo, Pavel ke mně začal docházet méně a začala jsem za ním běhat já. Většinou do vinárny, protože to byla taková jistota, že ho tam najdu.

Jednou večer jsem se opět udělala krásnou a vypravila se za ním do vinárny s tím, že na něj počkám a půjdeme spolu ke mně.
Jaké však bylo moje překvapení, když místo pěkného přivítání, jak to Pavel uměl, jsem při vstupu do vinárny uviděla, jak sedí u baru opět s onou zrzkou.

Díval se na ni jak na svatý obrázek. Jednu ruku okolo ramen a druhou ji hladil po tváři. Bylo mi, jako když do mě uhodí hrom!
Co teď? Jak se zachovat?
Buď dáma, řekla jsem si. Sebevědomá a usměvavá jsem šla k baru. Jen mě Pavel zahlédl, natáhl ruce směrem ke mně:

"Kotě moje, to jsi hodná, že jsi přišla," povídá a obrací se k zrzce, "to je moje kolegyně Anita, opouští ji manžel, tak je smutná."
Usazuje mě ke stolu pro personál, kam směli pouze prominenti.
Přinesl mi skleničku vína, políbil mě na tvář a odešel obsluhovat zrovna příchozí pár.

Anita mě od baru pozorovala zkoumavým pohledem, zato já se snažila ji přehlížet.
Přesto jsem cítila, že něco není v pořádku. Ale co? Jak na to přijít? Zeptat se přímo, nebo oťukávat okolo? Ani na jedno jsem neměla dost odvahy.
V podstatě jsem se bála, co bych se dozvěděla.
Moc jsem Pavla milovala a představa, že bych o něj přišla, mě přiváděla k šílenství.

Anita se zvedla od stolu a zamířila rovnou ke mně. Nemám zrovna chuť se s ní bavit. Byla sice hezká, ale starší. Viděla jsem v ní sokyni. Jak lépe ulovit chlapa, než si hrát na opuštěnou a smutnou?
Došla ke stolu a sedla si, jako kdyby tam sedávala neustále a pronesla:

"To víš, děvče, chodit s číšníkem je řehole. Pavel je moc hodný, a jestli na něj čekáš, tak čekáš zbytečně. Musí mě doprovodit domů, slíbil mi to."
Arogance v hlase se nedala přeslechnout.
Zůstala jsem překvapená a neschopná jakékoli odpovědi. Ani to nečekala a zavolala:

"Pavle, přines nám prosím dva drinky."
Otočila se ke mně a trochu domýšlivě, jako by tam ona byla pánem domu, řekla:

"Ťukneme si na tykání, ne?"
Jen jsem kývla. Pořád jsem nevěděla, která bije.
Napily jsme se.
Následoval další drink a další a další. Povídaly jsme si o jejím vztahu s manželem, až mi jí nakonec bylo líto.
Trochu jsem začala cítit účinnost drinků, ale snažila jsem se zůstat neustále za dámu, protože vím, že to měl Pavel rád.
Jenomže další drink to trochu změnil.
Dáma byla ta tam a už jsem začala být nepříjemná. Snažila jsem se vysvětlit Anitě, že Pavel je můj.
Arogantně se usmívala a já najednou měla pocit, že mě opíjí schválně.

Už se zavíralo a já se těšila, že pojedeme s Pavlem ke mně že tenhle trapný večer skončí.
A tak jsme všichni tři směřovali k taxíku.
Napadlo mě, že Anitu odvezeme domů a tím to vše skončí. Jaké ale bylo mé překvapení, když taxi směřovalo přímo k nám domů.
Nejdříve jsem myslela, že bydlí někde po cestě, nebo ji snad chce vzít k nám na kafe? To snad ne?! Taxi zastavilo před domem, Pavel vystoupil,a otevřel mi dveře:

"Dobrou noc kotě, hezky se vyspi. Dnes jsi toho vypila až moc. Uvidíme se zítra." doprovodil mě k domovním dveřím, políbil mě na čelo, nasedl do taxíku k Anitě a odjel.

Stála jsem tam ohromená, nešťastná a opilá. Trošku jsem se motala i po schodech. Sakra, vždyť ještě před týdnem mě po nich nosil. Upadla jsem na postel a plakala lítostí, vztekem a bolestí.
Hrozně to bolelo, a jestli někdo říká, že srdce z lásky nebolí, tak bolí. Můj pláč nebyl vůbec k zastavení, až jsem začala i hlasitě vzlykat.
Ta bolest se nedá popsat, ale moji bytnou Jarušku to vzbudilo.
Když jsem ji plačíc vše řekla, lépe řečeno vyvzlykala, prohlásila:

"Je to zmetek, nezaslouží si tě, rozejdi se s ním, než bude pozdě!"
Ani nevěděla, jak se trefila. Díky ní se mi trochu ulevilo. Uplakaná, oblečená a opilá jsem usnula.

Ráno bylo těžké a smutné.

Musela jsem do práce, a tak jsem se rozhodla, že půjdu dřív a pěšky, abych si tu hlavu pěkně provětrala.
Chodila jsem vždy okolo malého, příjemného penzionu. Jak tak bezmyšlenkovitě jdu a nevnímám, padly mé oči na dveře penzionu a nevěřím co vidím.
Z penzionu vychází Pavel, rozhlížející se opatrně na všechny strany. Co tam proboha dělal? Najednou jsem dostala chuť se k němu rozběhnout, vlítnout mu do náruče, ale okamžitě mě to přešlo. Za ním pomalu vycházela Anita.
Bylo to víc než jasné, strávili spolu noc. Jako kdyby mi celým tělem projel ostrý nůž.

Zůstala jsem zkoprněle stát.
Nezahlédli mě. Pomalu jsem couvala mezi domy, kde byla úzká ulička.
Nevedli se jako milenci. Šli vedle sebe jako staří známí, kteří se zrovna potkali.
Horší bylo, že směřovali přímo ke mně, a já se musela okamžitě rozhodnout, co dál. Jestli se schovat, nebo pokračovat v cestě přímo jim naproti.
Schovat se, zvítězilo.

Třásla jsem se tak, že by setkání s nimi nedopadlo důstojně. Přitiskla jsem se více mezi domy a čekala, až přejdou doufajíc, že mě nezahlédnou. Když procházeli okolo, slyším Pavla, jak říká:

"Tohle už jí dělat nebudeme, vždyť jsme opravdu přátelé, mám ji rád a ještě teď mě z té tvojí whisky bolí hlava."

"Máš pravdu," zasmála se Anita, "je mlaďounká, nebudeme ji trápit."
Krve by se ve mně nedořezal. Zaplavilo mě horko. Třeba spolu nespali, Pavel jenom zkoušel, co vydržím. To tedy pozná, co vydržím!

pokračování příště...
 

Trápení kapitola 9 Kolegyně???

10. října 2011 v 8:09 | tami
 
Co se to děje? Žárlím? Nebo se jen tak zlobím, že jsem chvíli nebyla středem jeho vesmíru?
Neměla jsem odcházet, měla jsem se zachovat jako dáma a být s úsměvem nad věcí. No, teď už to musím s hrdostí dotáhnout do konce. Ale jak to dopadne, to nevím.

Když jsem dojela domů, bylo mi všelijak. Sedla jsem si do křesla, pustila gramofon, odkud se linula jemně a tesklivě píseň od "FEŠÁKŮ".

Už takhle sedím asi tři hodiny, mám narozeniny, je mi osmnáct, cítím se sama a opuštěná.
Fešáci mi zpívají "Neplač malá, neplač malá, to ti nesluší..." a já si vzpomněla, když mi říkal, jak mám krásné oči a zářím, když pláču. Ale tenkrát to bylo štěstím.

Rozplakala jsem se.
Hrozně mě bolelo, že nejsem s ním. Pocit, že už nic nebude jako dříve, byl tak silný, že jsem se oblékla a šla se projít, abych se nezbláznila. Prostě to nějak rozchodit.

Když jsem se asi po půl hodince vracela, viděla jsem temnou postavu u baráku a lekla se.
Je to zloděj, násilník, nebo kdo se tam motá? Přicházím opatrně blíž a s úlevou vidím Pavla opřeného o futra dveří:

"Kotě moje, proboha, kde jsi? Hrozně jsem se o tebe bál. Kam jsi zmizela? Už mi to prosím nikdy nedělej, nemůžu bez tebe být."
Objal mě, přitisknul vší silou k sobě, a tisknul až k udušení.
Byla jsem trochu na koni, stouplo mi sebevědomí, a tak jsem se lehce vymanila z jeho náručí se slovy:

"Ale jdi ty, neříkej, že jsem ti scházela. Vždyť jsi se měl s kým bavit," popíchla jsem ho, a pomalu odemykala.

Úmyslně jsem nechala dveře otevřené a jen tak mírně pootočila hlavu směrem k němu, abych se přesvědčila, že jde za mnou, a taky abych malinko provokovala.
Když jsem viděla, že jde pomalu a zamračený, rozběhla jsem se po schodech a smála se.
Už jsem nevydržela hrát uraženou, když jsem ho měla u sebe.

Dohnal mě, strhnul k sobě a dveře do pokoje rozrazil. Je to tak, jak se říká, usmiřování je nejkrásnější akt na světě.
Ráno bylo trochu ve spěchu, tak až v taxíku jsem jen tak prohodila:

"Copak to bylo včera za kolegyni, že jsi mi ji ani nepředstavil?"

"Je to opravdu kolegyně, a starší, nemáš proč žárlit. Jenom jsem se s ní trochu zapovídal o problémech, které má v práci, a chtěl jsem jí pomoct. Nic v tom nehledej, nic jiného to opravdu nebylo," říkal tak lehce a bezprostředně, že jsem byla v ten moment naprosto klidná a naštvaná na sebe, že jsem se zachovala jako puberťák.

Ale co, všechno zlé je pro něco dobré. Snad jsem se poučila já i on.
Zdálo se, že vše jde, jak má. Ale pouze zdálo.

pokračování příště...
 

Trápení kapitola 8 Zkažený večer

10. října 2011 v 8:03 | tami
 
Takže se přeci jenom slavit bude.
Domluvili jsme se na večer, že se sejdeme v restauraci kde nás všichni znali, a to dělalo Pavlovi dobře. Nebudu zapírat, že mě ten zájem taky těšil.
Číšník nás odvedl k rezervovanému stolu, kde už naši přátelé čekali. Pavel objednal sekt a spoustu skleniček.
Až po chvíli jsem pochopila proč.

Postavil z nich úžasnou pyramidu a naléváním do skleničky, která stála na vrcholu, se utvořila krásná bublající fontána. Zavolal číšníka a něco mu pošeptal.
Najednou se začal z restaurační kuchyně trousit personál. Číšníci, kuchaři, pomocné síly, recepční, kotelník i uklízečky. Všichni se postavili do špalíru a jeden po druhém mi začali přát k narozeninám.
Někdo měl v ruce růžičku, jiný tulipán, prostě každý něco.

Byla jsem z toho vyjevená jak dítě poprvé na kolotoči. Celou událost završilo, když přišel vedoucí podniku s obrovskou kyticí šeříku, který rozvoněl celou restauraci.
Šeřík, byl můj nejoblíbenější a každý rok na mé narozeniny taky v největším květu. Pochopitelně to byla Pavlova práce. Jednou jsem mu to vyprávěla, a on nezapomněl. Bylo to úžasné divadlo pro všechny hosty, kteří v restauraci byli.
Každý kdo nás znal, mi tam posílal "paňáčka" nebo čokoládku. Cítila jsem se jako princezna.
Vše se točilo jenom okolo mě. Pořád mi ale něco scházelo. Nebyl tam Tomáš. Každou chvíli směřoval můj pohled ke dveřím, až si toho Pavel všiml.

"Ty někoho vyhlížíš," zeptal se, a jen tak lehce pronesl, "za chvíli dorazí ještě Tomáš, tak všechno nevypijte a nesnězte."
Podíval se na mě a já cítila, jak červenám. Modlila jsem se, aby to nebylo vidět.

"Neboj, Tomášovi plně důvěřuji, nežárlím. Mně tady taky schází, je to přeci náš nejlepší přítel," usmál se a mně se hrozně ulevilo.
Neměla jsem chuť vysvětlovat nic hlavně sama sobě. Po večeři jsme šli ještě tančit do vinárny, kde Pavel pracoval, a tam už se Tomáš objevil u stolu se slovy:

"Smím poprosit oslavenkyni o tanec?"

Ráda jsem šla a trošku mu vynadala, že přišel pozdě. Jak tak tančíme, vidím najednou Pavla, jak tančí s takovou hezoučkou zrzkou.
Připadalo mi, že ji drží trochu jinak, než by se mi líbilo. Kdo to jenom je?Povídali si a smáli se.

Nechtěla jsem se ptát, abych nevypadala žárlivě, ale na náladě mi to nepřidalo. Šli z parketu rovnou k baru. Začala jsem být trochu smutná. Tomáš si ke mně přisedl.

"Nic si z toho nedělej, někdy je prostě na roztrhání. Na to si budeš muset zvyknout," řekl a já přemýšlela jak to, že mě tak dobře zná a vidí mi až na dno mé dušičky.
Nekomentovala jsem to.

Čekala jsem ještě pár minut a když jsem viděla, že se s tou zrzkou dobře baví,tak s omluvou, že jdu na toaletu jsem z vinárny odešla.
Co si myslí, pacholek, že takhle jsem si představovala oslavu svých narozenin? Že bude zkoušet, co vydržím? Ne! Ani neuznal za vhodné mi ji představit! Stejně vypadala jak z levného baru, a to mě uráží. Jen ať se panáček baví!
Než jsem došla ke stanovišti taxíků, dohonil mě Tomáš:

"Pojď se vrátit, nekaž si večer."

"Já si ho nekazím, kazím ho jemu," odpověděla jsem vztekle, nastoupila do taxíku a odjela.

pokračování příště...

Trápení kapitola 7 Překvapení

10. října 2011 v 7:57 | tami
 
Zítra mi bude osmnáct. Moc se těším. Budu plnoletá, zamilovaná a šťastná. Pohrávala jsem si s myšlenkou nikomu nic neříkat, neslavit.

Vypadala jsem vždy starší, než jsem, a to mi taky dělalo dobře.
Jak si tak o tom přemýšlím, slyším kamínky na okně. Bylo už pozdě, Pavel byl v práci. Přesto se jdu podívat.
Pod oknem stojí Tomáš a mává na mě obrovskou kyticí. Co se děje? Zbláznil se? Jdu dolů otevřít a k mému úžasu na zápraží sedí veliký plyšový medvěd.

"Chtěl bych být první gratulant k tak významnému výročí. Pozveš mě dál? Za chvíli bude půlnoc a nerad bych to prošvihl," vysypal ze sebe jedním dechem a políbil mě na čelo.

"Samozřejmě, pojď dál," řekla jsem a hlavou se mi honilo, je-li to správné.

Ale je to přeci kamarád a je od něj moc hezké, že si vzpomněl. Otevřeli jsme si lahvičku vína, kterou držel onen medvěd v náručí a povídali si o všem možném, ale hlavně o tom, jak to oslavíme již dnes, protože bylo pár minut po půlnoci.

Čas tak ubíhal, že nás oba překvapil zvuk kamínků na okně. Trochu jsem ztuhla, a i když jsme nic co by mě mělo znervóznit nedělali, šla jsem se podívat.
Pod oknem stál Pavel:

"Jseš překvapená, kotě moje, viď? Chtěl jsem být první, kdo tě políbí a popřeje k tak významnému datu."

"To teda jsem," pronesla jsem tiše a seběhla dolů.
Vzal mě opět do náruče a vynesl po schodech. Ve dveřích do pokoje zůstal stát jako opařený a pustil mě na zem:

"Tomáši, co ty tady?"

"Co bych? Nemusíš být všude první, ale ber to tak, že jsem ti ji hlídal, než přijdeš z práce," pronesl se smíchem Tomáš a kupodivu to Pavel vzal jako normální.

Zasmáli jsme se všichni. Nedal na sobě vůbec znát, že mu to vadí. Ani po odchodu Tomáše se k tomu nevracel, ale chvíli trvalo, než se rozpovídal.
Co by pro něj asi bylo důležitější. Kamarád, nebo já?
Třeba se nebudu muset nikdy touto otázkou zabývat. Nebo ano?

pokračování příště...