Trápení kapitola 2 Jak málo dívce stačí

22. září 2011 v 7:42 | tami
 
Když jsem vstoupila do pokoje, zůstala jsem stát v němém úžasu. Na stole stála kytice růží, v rohu byl zrcadlový bar, ve kterém nebylo zapomenuto na nic.
Stála tam láhev bílého i červeného vína, láhev whisky, sodovky a nechyběl ani sekt. Cigarety značky "Kent", té samé značky zapalovač i čokoláda.
Ke všemu patřičné skleničky, u kterých bych za normálních okolností ani nevěděla, k čemu jsou.
Na posteli leželo poupátko a já jsem stála uprostřed toho jako ve filmu. Slzy mi tekly po tváři. Do té chvíle jsem o ničem podobném neslyšela natož abych to zažila.
Najednou se ozvalo jemné zaklepání na dveře a po mém "dále" přišli dva číšníci.
Jeden nesl obloženou studenou mísu věcmi, které jsem do té doby neviděla.
Různé rolády, mini salámky, drůbeží růžičky zdobené kaviárem a zeleninou, kterou jsem neuměla ani pojmenovat.
Druhý číšník přinesl starodávný porcelánový ovál, na kterém byla masa všeho druhu, obložená hranolky, kroketami, brambory, rýží a dresinky, jejichž původ mi byl opravdu cizí.
Položili to na stůl a s přáním dobré chuti odkráčeli. Já jsem opět uprostřed toho všeho nemohla zastavit slzy. Bylo to dojetí? Gejzír štěstí? Či snad překvapení nebo okouzlení? Začínala jsem v tom pěkně bruslit.
Sedla jsem si k prostřenému stolu se smíšenými pocity. Bylo mi krásně i smutno. Věděla jsem, že pracuje, ale samotné mi v tom krásně vyzdobeném pokoji dobře nebylo.
Ozvalo se mírné zaklepání a dveře se otevřely. Pavel.
"Mohu s vámi, dámo, povečeřet?" zeptal se s úsměvem jemu vlastním. Utíral mi slzičky z tváří a hloupě se ptal:
"Tebe něco bolí? Není to něco, co bych mohl vyléčit?"
Vzal mě za ramena. Dlouze a vášnivě mě políbil. Cítila jsem na sobě jeho ruce, které byly veliké a jemné. Projela mnou elektrika až do konečků prstů.
No nazdar, tohle nedopadne dobře.
Při výborné večeři jsem poslouchala, jak mi to sluší, že mám krásné oči, krásně voním a mnoho dalších lichotek. Najednou se mi ten otravný ctitel začal jevit v úplně jiném světle.
Příliš jsem neposlouchala, jen ho pozorovala a cítila, že mám v krku knedlík. Že snad ani nepromluvím.
Já, jinak výřečná až moc, jsem se celá chvěla a přála si, aby mě těma velkýma rukama opět obejmul. Jako by tušil a hlavně věděl, že čekání je to nejhezčí, dával mi to pěkně sežrat. Však i on se načekal...
Po pár skleničkách vína mě vzal lehce okolo ramen se slovy:
"Mohli bychom si jít zatančit, ať si ten večer pěkně užiješ."
Podal mi kabát a přitisknul mě k sobě. Všechny jehličky v mém těle se opět probudily k životu. Cítila jsem, jak hořím, ale Pavel byl naprosto klidný a suverénní.
O pár bloků dál byla noční vinárna, kam se dalo za tři minuty dojít, kdežto na nás čekal taxík.
Auto taxislužby kroužilo po okolí dobrých deset minut, aby se k oné vinárně dostalo.
Okázalými gesty mě Pavel dostával čím dál víc.
Taxikář běhal okolo auta jako čamrda, otvíral a zavíral dveře, jako kdyby onen bar navštívila sama královna. Taky jsem se tak cítila. Ale tím to pochopitelně všechno nekončilo.

pokračování příště...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama