Září 2011

Trápení kapitola 6 Nebránila jsem se ani "jako"

28. září 2011 v 7:53 | tami
 
Nebránila jsem se ani "jako".
Nešlo to. Jak by řekl tatínek: příroda se spikla a dělala si s námi, co chtěla.
Ačkoliv měl pokojík asi dvacet pět metrů čtverečných, nezůstalo volné místo, kde bychom se nemilovali.
Probouzet se v jeho náručí byl sen. Chtěla bych takhle snít neustále, ale kdo ví, co nám osud přinese.

Začala jsem se pohybovat v jiné společnosti, a to přineslo i to, že jsme byli jako dvojice známá po celém městě. Mezi lidmi z branže úplně a mezi hosty ještě víc.
Všichni nám fandili a přáli nám to, kromě pár jedinců, kterým scházela Pavlova peněženka.
Provázela to i příjemná žárlivost. Jeho kolegové mu volali okamžitě, když jsem se někde objevila bez něj.

Samozřejmě, že mi dělalo dobře, když jsem se líbila i druhým, a že jsem si i ráda zaflirtovala.
Ale Pavel to během pár minut věděl, i kdybych byla na konci města. Jeho kolegové po celém městě byli opravdu velmi kolegiální.
Žádné scény nedělal, ale chovat se podle jeho představ - což znamenalo reprezentovat a být neustále za dámu aby měl být na co pyšný, už mě tolik nebavilo.
Tak jsem stále více radši zůstávala doma. Stejně se chlapi v okruhu pěti kilometrů na mě nesměli ani dlouze podívat. Prostě ho měli rádi, respektovali ho, a tím pádem i jeho přání.
Lichotilo mi to, ale zároveň i překáželo.

V celé té naší partě byl jediný kluk, který "mohl vše".
Jmenoval se Tomáš.
Byl milý, hezký a krásně se s ním povídalo. Nebyl tak sebevědomý jako Pavel, ale šarm a galantnost mu nescházely.
Chodili jsme spolu na kafe do kavárny nebo ke mně, když Pavel neměl čas.
Když jsem čekala na Pavla, než přijde z práce, dokázal se mnou sedět a povídat si až do dvou do rána.

Pavel mu hrozně důvěřoval, chodili spolu do školy od základky až na vysokou. Prostě od té doby co nosili dvojky boty. Zjišťovala jsem, že mají i stejnou povahu, stejné životní hodnoty, jenom Tomáš se tolik nepředváděl.

Měl mě rád, cítila jsem to, ale taky měl strach to jakkoli projevit, takže se pořád držel zpátky v mezích a mně to vyhovovalo. Nechtěla jsem přijít o přátelství Tomáše, které by se určitě jakýmkoliv vyznáním pokazilo.

Přišlo jaro a začali jsme jezdit na chatu.
Pavel ji dostal od otce k maturitě.

Byla u rybníka a bylo tam překrásně.
Nebyla tam elektrika, svítili jsme petrolejkou, anebo zapálili v krbu. Protože Pavel měl ve vinárně pouze noční a chtěli jsme si dát víno, nebo cokoli na zahřátí, nejezdili jsme autem, ale motoráčkem, ve kterém jsme jeli brzy ráno úplně sami, a tak nic nebránilo tomu, aby se naše jiskřičky v těle nerozprskaly.

Nedočkaví a rozechvělí jsme se nemohli dočkat, až za námi prásknou dveře od chalupy.
Než se začala vařit voda na kávu, už jsme byli napůl svlečení a opět jsme nevěděli, jestli máme chuť na kávu, špekáček na ohni, chytit rybu, nebo zase prásknout dveřmi od chalupy.
Než jsem se stačila nadechnout ranního venkovského vzduchu, zašimralo mě něco po tváři.
Jarní vůně a kytičky všeho druhu.
Pavel klečel u postele a obkládal mi hlavu petrklíči, sněženkami, kočičkami, kapradím a jen bůh ví, co tam bylo ještě za plevel. Díval se na mě pohledem šelmy, která říká:
"Mně neutečeš."

Tohle ráno si budu pamatovat do konce života. Uprostřed těch malinkých kytiček se mi řinuly po tváři slzy plné štěstí, až jsem vzlykala.
Pavel mi utíral slzičky tou svojí velikou rukou a šeptal:
"Plač, kotě moje, plač, máš krásné oči, když pláčeš dojetím, celá záříš, mám tě moc rád, víš to?"
Bylo to krásné a bouřlivé ráno.

Ale realita je realita, takže poledním vláčkem opět do práce. Za pár týdnů mi bude osmnáct, moc se těším, budu plnoletá, zamilovaná a šťastná.

pokračování příště...

Trápení kapitola 5 Konečně sami

28. září 2011 v 7:48 | tami
 
Byla jsem značně nervózní, a když mi hodil kamínek do okna, což bylo naše znamení, rozbušilo se mi srdce a rozklepaly ruce. Když jsem otevřela dveře, tak místo jeho tváře jsem uviděla velikou kytici žlutých narcisek a za nimi jeho rozesmátý obličej.

Vzal mě do náruče a do patra mě vynesl jako pírko. Postavil mě před dveře a já ho uváděla do svého útulného pokojíku.
Zůstal překvapeně stát, pak šel k oknu a na někoho zavolal.
V momentě byl u dveří taxikář s obrovským platem lososových jednohubek a lahví toho nejlepšího vína. Ačkoliv jsem tyto jednohubky milovala, tak jsem se rozzlobila.
Já ho přeci pozvala!
S úsměvem jsem se k Pavlovi otočila, vzala jsem plato, láhev vína a povídám:
"Milý Pavlíku, jsi úžasný, ale moje bytná Jaruška přesně tohle zbožňuje, víš? Naučila jsem ji to," a odkráčela jsem s jednohubkami do přízemí.

Když jsem se za minutku vrátila, pořád tam stál jako socha a zíral s výrazem, co si to vlastně dovoluji, jak si to představuji?
Jeho ješitnost byla chvílemi zábavná.
"Pavle, posaď se, večeře je připravená," to bylo jediné, co jsem řekla, a nepřestala jsem se záludně usmívat.

Víno jsem odložila vedle na malý stolek a místo toho postavila na stůl dvě orosená piva.
To mu spadla čelist poprvé. A když jsem mezi zapálené svíčky položila na stůl velikou mísu dokřupava opečených bramboráků s vůní česneku (neboli cmundy), spadla mu čelist podruhé.
Poté se pustil do smíchu, já s ním a se slovy:
"Takhle to neuměla ani maminka," jsme tu velikou mísu spořádali.

Přesedli jsme si do sedačky k vínu, a protože jsme se již asi týden nemilovali, začalo to všechno nanovo. Chvění okolo žaludku a tréma jako poprvé.
Děsila jsem se toho, že až se mě jenom dotkne, vybuchnu jak sopka, ale omyl, byl na tom hůř. Než jsme pořádně dosedli, už přesně věděl, kam s rukama a s polibky.

pokračování příště...

Trápení kapitola 4 Tvrdohlavost

28. září 2011 v 7:43 | tami
 
Problémy se začaly hrnout. Jako první pochopitelně mí rodiče. Neustále jsem poslouchala:
"Je pro tebe starý! Má nevhodné zaměstnání! Nemáš hotovou školu!"
A protože má zamilovanost byla silnější a chtěla jsem být co nejvíc s ním, tak začala v mém životě trochu revoluce.

Pavla přeložili do krajského města, kde jsme oba bydleli, a tak spád událostí na sebe nedal dlouho čekat.
Přerušila jsem školu a šla se učit na servírku, chodila jsem domů pozdě, a to rodiče nemohli překousnout.
Tak jsem si začala hledat podnájem a od rodičů se s velkým křikem odstěhovala v domnění, že teď konečně pro mě začne opravdový ráj, protože on, je ten pravý.

Ale opět to tak nebylo, jak říkávala maminka.

Takže začneme pěkně opět od začátku.

Našla jsem příjemný podnájem na okraji města u milé paní Jarušky, které utekl manžel do Švýcarska. Tím pádem zůstala v malém, pěkném domečku sama s bratrem, a pro mě zůstal v patře volný, prostorný pokoj.
Pokojíku dominovala veliká prosklená knihovna plná knih. Před ní kulatý stolek se dvěma křesly a stojací lampou.
Na druhé straně obrovská válenda, na kterou by se vešlo snad pět lidí, a nad ní opět police plné knih.
Koberec s květinovými vzory dával pokoji starodávný vzhled a útulnost.
Úplně v rohu byla malá kamínka vedle kterých stála skříňka s nejdůležitějšími kuchyňskými potřebami.
Vzala jsem si pouze pár nejnutnějších věcí na sebe,
a s tvrdohlavostí mně vlastní jsem nepřijala od nikoho žádnou pomoc. Ani od Pavla.
Chtěla jsem mu dokázat, že peníze, auto, zkrátka nic mě neovlivní v tom, abych zůstala sama sebou.

Nesnášela jsem chování jeho kamarádů, kteří se jenom těšili na to, až bude mít volno, sednou si do restaurace a on bude vše platit.
Proto jsem si já platila všechny útraty sama, s výjimkou lososových jednohubek, které mi objednával kde mohl, aby mi udělal radost.
Dost ho to štvalo, protože byl zvyklý, jak okolo něj běhala děvčata a nabízela se mu.
Jenom já jsem dělala, že se mě jeho peníze, dobré postavení, obliba u slečen i vážených pánů vůbec netýkají.
Přehlížela jsem to, čím jiné oslňoval, a to ho přivádělo k nepříčetnosti.
Zároveň tím, že jsem byla tak jiná, jsem ho vzrušovala. Dalo mi to dost práce, peněz moc nebylo a milovala jsem ho čím dál víc.

Moje první místo bylo v krásné, starodávné kavárně uprostřed města. Byli na mně hodní a během pár týdnů jsem zvládala práci jako každý jiný profesionál v oboru.
Pavel byl na mě pyšný, rád se chlubil, když mi šla práce od ruky, a byla jsem vždy upravená a vkusně oblečená. Těm jeho kamarádkám totiž vkus a skromnost občas chyběly.

A tak jsem si řekla, že je čas, abych ho pozvala na návštěvu do svého nového bytečku. Připravila jsem nádhernou večeři, rozsvítila na stole svíčky, koupila dobré, leč ne drahé víno a čekala jsem, jaká bude jeho reakce na můj životní styl, na mé bydlení a hlavně to nejdůležitější: jak se u mě bude cítit.

pokračování příště...
 

Trápení kapitola 3 A je to tady...

22. září 2011 v 7:50 | tami
 
U vchodu do vinárny se nás ujal elegantně oblečený uvaděč a doprovodil nás ke stolu.
Na stole byla kytička a k mému dalšímu překvapení, jedna jediná překrásná orchidej.
Kam až chce zajít?
Začínala se mi z toho všeho malinko točit hlava a to nebylo dobře.
Stůl byl poněkud veliký, a pokud jsem dobře počítala, nejméně pro deset lidí. Kapela hrála všechny možné evrgriny.
K našemu stolu se začali trousit různí lidé. Známý číšník, který mě uváděl, recepční, kuchař. Vlastně téměř celý personál. Pavel mě každému z nich představil jako svoji dívku, kterou miluje. Každé mé přání mělo být tento večer splněno.
Ačkoliv jsem byla příjemně zmatená začínalo mi to malinko vadit.. Vadilo mi, jak lehce Pavel nade mnou získává převahu a chtěla jsem s tím začít okamžitě něco dělat.
Záhy mi došlo, že Pavel sežene všechno možné i nemožné. Přemýšlela jsem, co by jen tak rychle nesehnal.
"Víš, pokud mi chceš splnit nějaké přání, miluji uzeného lososa a nejlépe z něj jednohubky. Ať je jich alespoň sto. Je nás tu přeci hodně." zasmála jsem se.
Sehnat lososa nebylo v té době taky zrovna lehké.
Pavel mě obdaroval dlouhým pohledem, ze kterého jsem nevyčetla vůbec nic a na pár vteřin se vzdálil. Pak to přišlo. Pomalý tanec, polibek na krk, na vlasy a krásná něžná slůvka, která rozpalují do běla.
Třásla jsem se v jeho náruči a nešlo tomu zabránit. Cítil to, a přitisknul mě pevněji. Srdce se mi rozbušilo na poplach.
Když jsme se vrátili ke stolu, zůstala jsem stát jak opařená. Stůl byl ozdoben tácky a talíři s jednohubkami. Bylo jich hodně. Nevím jestli zrovna sto, ale byl plný celý stůl. Měla jsem na ně příšernou chuť. Uzený losos!
No a co teď? Babo, raď?
No, nakonec jsem to vzdala. Nechala jsem se obdivovat, rozmazlovat, prostě jsem si to užívala, jak to jen šlo.
Bylo mírně nad ránem, když jsme se rozloučili a vydali se k hotelu.
Taxi jsem odmítla. Zavěsila jsem se do Pavla a s hlavou opřenou o jeho ramena snila. O tom, jak báječný bude náš vztah, náš příští den, naše láska. Myslela jsem si, že už ani víc zamilovaná být nemohu.
Jak málo dívce stačí aby dokonale zblbla.
Pár překvapení, pár okázalých gest, trochu šarmu v prvou chvíli a všechno je jinak.
Místo na hotelový pokoj jsme šli na pokoj pro personál, který už nebyl v patře, ale v suterénu se skříní, postelí a nočním stolkem. Dobře zásobený bar chyběl. Ale to nic nezměnilo na tom, že milování, které tento zvláštní den zakončilo, bylo úžasné.
Po velice krátkém spánku mě vzbudila vůně kávy a smažených vajíček. Polibek na čelo, na krk, na vlasy. Jako v nejkrásnějším snu jsem slyšela Pavlova slova:
"Miláčku, kotě moje, už je čas."
Za hodinku mi odjížděl autobus domů k rodičům a já najednou nevěděla, co bude dál. Co si počít?
Toužila jsem být pořád s ním, ale dostat se z domu nebylo tak jednoduché.
Rodiče byli hodní, ale přísní. Vůbec jsem netušila, jak moc jsme s Pavlem zamilovaní a co vše to přinese. Kolik šťastných chvil, utrpení, bolesti a intrik budu muset překonat!
pokračování příště...

Trápení kapitola 2 Jak málo dívce stačí

22. září 2011 v 7:42 | tami
 
Když jsem vstoupila do pokoje, zůstala jsem stát v němém úžasu. Na stole stála kytice růží, v rohu byl zrcadlový bar, ve kterém nebylo zapomenuto na nic.
Stála tam láhev bílého i červeného vína, láhev whisky, sodovky a nechyběl ani sekt. Cigarety značky "Kent", té samé značky zapalovač i čokoláda.
Ke všemu patřičné skleničky, u kterých bych za normálních okolností ani nevěděla, k čemu jsou.
Na posteli leželo poupátko a já jsem stála uprostřed toho jako ve filmu. Slzy mi tekly po tváři. Do té chvíle jsem o ničem podobném neslyšela natož abych to zažila.
Najednou se ozvalo jemné zaklepání na dveře a po mém "dále" přišli dva číšníci.
Jeden nesl obloženou studenou mísu věcmi, které jsem do té doby neviděla.
Různé rolády, mini salámky, drůbeží růžičky zdobené kaviárem a zeleninou, kterou jsem neuměla ani pojmenovat.
Druhý číšník přinesl starodávný porcelánový ovál, na kterém byla masa všeho druhu, obložená hranolky, kroketami, brambory, rýží a dresinky, jejichž původ mi byl opravdu cizí.
Položili to na stůl a s přáním dobré chuti odkráčeli. Já jsem opět uprostřed toho všeho nemohla zastavit slzy. Bylo to dojetí? Gejzír štěstí? Či snad překvapení nebo okouzlení? Začínala jsem v tom pěkně bruslit.
Sedla jsem si k prostřenému stolu se smíšenými pocity. Bylo mi krásně i smutno. Věděla jsem, že pracuje, ale samotné mi v tom krásně vyzdobeném pokoji dobře nebylo.
Ozvalo se mírné zaklepání a dveře se otevřely. Pavel.
"Mohu s vámi, dámo, povečeřet?" zeptal se s úsměvem jemu vlastním. Utíral mi slzičky z tváří a hloupě se ptal:
"Tebe něco bolí? Není to něco, co bych mohl vyléčit?"
Vzal mě za ramena. Dlouze a vášnivě mě políbil. Cítila jsem na sobě jeho ruce, které byly veliké a jemné. Projela mnou elektrika až do konečků prstů.
No nazdar, tohle nedopadne dobře.
Při výborné večeři jsem poslouchala, jak mi to sluší, že mám krásné oči, krásně voním a mnoho dalších lichotek. Najednou se mi ten otravný ctitel začal jevit v úplně jiném světle.
Příliš jsem neposlouchala, jen ho pozorovala a cítila, že mám v krku knedlík. Že snad ani nepromluvím.
Já, jinak výřečná až moc, jsem se celá chvěla a přála si, aby mě těma velkýma rukama opět obejmul. Jako by tušil a hlavně věděl, že čekání je to nejhezčí, dával mi to pěkně sežrat. Však i on se načekal...
Po pár skleničkách vína mě vzal lehce okolo ramen se slovy:
"Mohli bychom si jít zatančit, ať si ten večer pěkně užiješ."
Podal mi kabát a přitisknul mě k sobě. Všechny jehličky v mém těle se opět probudily k životu. Cítila jsem, jak hořím, ale Pavel byl naprosto klidný a suverénní.
O pár bloků dál byla noční vinárna, kam se dalo za tři minuty dojít, kdežto na nás čekal taxík.
Auto taxislužby kroužilo po okolí dobrých deset minut, aby se k oné vinárně dostalo.
Okázalými gesty mě Pavel dostával čím dál víc.
Taxikář běhal okolo auta jako čamrda, otvíral a zavíral dveře, jako kdyby onen bar navštívila sama královna. Taky jsem se tak cítila. Ale tím to pochopitelně všechno nekončilo.

pokračování příště...

Trápení kapitola1

22. září 2011 v 7:37 | tami
 
ÚVOD.
Pojďte se se mnou vrátit do dob, kdy nám bylo sedmnáct, kdy svět měl růžový nádech a vše se zdálo jasné a krásné.
Příběh vás povede z let sedmdesátých až do dnešních dob.
Prostě příběh dívky, maminky, babičky, její lásky, útrapy,slzy radosti, zlosti, neštěstí i radosti.
Přeji hezké počtení.
xxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxx
Slzy a láska. kapitola 1
Sedmdesátá léta minulého století.
Můj příběh začíná.
Sedmnáctiletá panenka, co má život před sebou. Romantické představy o štěstí a lásce. Taková jsem byla já, ale život potvůrka, smýšlel trochu jinak.
-----------------
Celý týden vymýšlím, proč za ním nejet. Je to přeci jenom nafoukaný, ješitný číšník, který si myslí, že když má peníze, všichni si sednou na zadek.
Přesně! To je něco pro mě. Ne, a ne! Nesnáším tyhle typy, ale jak se ho zbavit, když už jsem to slíbila?
Tak dlouho jsem o tom přemýšlela, až mě dostala vlastní zvědavost a touha ho pokořit. Rozhodla jsem se! Pojedu! Tu jeho ješitnost a domýšlivost trochu zkrotím.
Pochopitelně jsem šla za dámu.
Tmavě zelená, úzká sukně nad kolena kombinovaná černým proužkem a světle zelená lurexová halenka. Zelená stuha se stříbrným vláknem v mých dlouhých, hnědých vlasech to vyšperkovala. Perfektní!
Černé lodičky, kabelka, na krku jemný zlatý řetízek a na zápěstí náramek. Nenápadně nalakované nehty, a modré oči zvýrazněné černou linkou. I rtěnka odvedla dobrou práci. Byla jsem spokojená. Dokonalé.
A tak jsem v pátek nastoupila do autobusu.

Cíl cesty - malé městečko s krásným, nevelikým hotýlkem. Tady "můj" číšník pracoval.
Chodila jsem okolo hotelu, prohlížela si přízemní výlohy a začínala pociťovat pěknou trému. Nevím proč, ale svíral se mi žaludek a nepochopitelně jsem se chvěla. Právě ve chvíli, když jsem se odhodlala vstoupit, vyběhl číšník se slovy:
"Dobrý večer, slečno, jste očekávána, prosím, následujte mě."
Trochu mě zaskočil, ale jenom jsem kývla a šla za ním.
Krásná, honosná recepce. Jedním směrem ústila do restaurace a druhým k hotelovým pokojům. Číšník mi vzal kabát a ukázal směrem k restauraci.
Otevřel veliké prosklené dveře a uvedl mě k jednomu ze stolů. Skoro všechny byly pokryty kostkovanými modrobílými ubrusy.
Jen ten můj měl sněhobílý ubrus a na něm kytici rudých růží. Nutno podotknout, že v té době sehnat růže v lednu musel být nadlidský výkon.
Sedla jsem si ke stolu a hlavou se mi honily různé myšlenky.
Proboha, kam jsem se to dostala a kde vůbec ten můj věčně otravující nápadník je?
Najednou stál přede mnou. Sebejistý úsměv, dokonalý smokink, neposlušné vlny na hlavě a smějící se modré oči.
"Ahoj, lásko, hned se ti budu věnovat," uklonil se a políbil mi ruku.
Postavil přede mě sklenku svařeného vína a odkráčel zkasírovat vedlejší stůl. Nespustila jsem z něj oči.
Pohyboval se po place jako ryba ve vodě. Vyzařovalo z něj nepopsatelné charisma a šarm. Ten smokink asi dělal své a mně začalo nějak divně tlouct srdíčko.
Po chvíli se ke mně vrátil, položil na stůl klíče od pokoje a mile, bez domýšlivého tonu řekl:
"Jsi určitě po cestě unavená. Běž si na pokoj odpočinout, pak tě vyzvednu a můžeme si jít zatančit."
"Dobře, mně to vyhovuje," řekla jsem s určitou úlevou.
Potřebovala jsem si utřídit myšlenky.
Opět přišel číšník, aby mě doprovodil na pokoj.
To mu nestojím za to, aby mě doprovodil sám?
Byla jsem zmatená.
Na jednu stranu mi lichotilo, že se o mě stará jeho číšník, protože on byl přeci pan vrchní, jak se ukázalo, ale na tu druhou mi to trochu vadilo. Co když to byla pouhá hra, jak nebýt otravný nápadník? Pokud ano, tak se mu to povedlo.
Číšník mi otevřel dveře do pokoje, popřál pěknou zábavu a zmizel.
Bylo to jak ze starého filmu a bylo to příjemné.
Pavel, tak se totiž ten otravný nápadník jmenoval, věděl moc dobře, co dělá. Byl o šest let starší, měl maturitu, nedodělanou vysokou a mně bylo pouhých sedmnáct. Pochopitelně jsem si myslela, že vím úplně vše. Opak byl pravdou.

pokračování příště...