HOTEL kapitola 31 Čekání na ortel

17. srpna 2011 v 9:56 | tami

Jako by mi četl myšlenky.
"Prosím, vezmeš si mě? Já už nikam neodjedu. Přišel jsem o nejkrásnější roky svého syna, nedovol, abych přišel o další." Prosebný úsměv vystřídalo napětí. Sklopil oči a čekal na ortel.
"Víš co? Teď jeď zpátky. Musím si všechno promyslet. Není to tak jednoduché. Zítra se vrátím. Snad budu vědět víc."
"Přeci se nebudete trmácet vlakem, počkám do rána v taxíku," řekl Lukáš odevzdaně, protože věděl, že tlačit na mě není moudré, ale zrovna tak věděl, že nechat mě vychladnout, taky ne. Najednou vběhl do pokoje Miky:
"Maminko, teta říkala, že strejda mi spraví tohle auto."
"Jistěže ti ho spravím, ukaž," vzal si Mikyho na klín a začal mu vysvětlovat, proč to kolečko upadlo. Pohled na ně mi vrazil slzy do očí. Tak tohle nevydržím. Ta Hanka! Věděla, že bez Mikyho se nehneme z místa. Hlavně já.
Najednou jsem tam byla jaksi přebytečná, ale šťastná. Miky si s Lukášem tak rozuměl, že mi začalo docházet, jak moc tátu potřebuje. Jeho otázky a Lukášovo trpělivé vysvětlování. Když společně auto opravili a oba najednou zvedli ruce a zařvali "hurá", byla jsem překvapená, jak moc mají společného, aniž by se kdy viděli.
Vzdala jsem to. Musím to zkusit, už kvůli Mikymu. Miky odběhl do kuchyně pochlubit se opraveným autem. Lukáš se zatvářil spokojeně:
"Vidíš, ani se mě nebojí? Tolik jsem se bál prvního setkání."
"Vidím, vidím," a slzy mi stékaly po tváři.
"Pojď ke mně," řekla jsem a natáhla k němu ruku přes stolek, který nás dělil.
"Leny, lásko, odpouštíš mi? Prosím, že je to pravda? Že se mi to jenom nezdá?" Padá z něj otázka za otázkou a nepřestává mě objímat a líbat.
"Ne, neboj, je to pravda," šeptám, nebráním se, a vychutnávám si objetí, které mi tak dlouho scházelo.
"Pojedeme domů," říká Lukáš, "taxík pořád čeká."
"Pojedeme," odpovídám v slzách, které se nedaly zastavit.
"Miky, pojedeme domů," najednou zahulákal Lukáš na celý barák.
"Hurá, pojedeme domů tím taxíkem," zakřičel Miky a rozletěl se z kuchyně rovnou k nám na pohovku. Vtlačil se mezi nás a říká:
"Pojedeme tím taxíkem, že jo strejdo? A maminko, můžeme si strejdu nechat, když umí opravovat auta?"
Teď už jsme seděli v slzách oba dva, neschopni odpovědi a Miky s udiveným, ale spokojeným výrazem. Tak takhle vypadá to štěstí, na které jsem tak dlouho čekala? Najednou se ve mně vzbudila zodpovědnost.
Vždyť je Silvestr a vedoucí je tam na všechno sám.
"Pojedeme rovnou ke mně na hotel," řekla jsem.
"Pojedeme maminko kam chceš, viď Miky?
"Jasně, strejdo, budou prskavky," radostně výskl Miky.
Než jsme dojeli na hotel, Miky už spal. Lukáš ho vynesl z auta a šli jsme potichu k recepci. Na restauraci se svítilo, ale v recepci byla tma. Co se probůh děje? Jen jsme se dotkli lítaček, rozsvítilo se a ozval se bouřlivý potlesk s výkřiky:
"Jsou tady, jsou tady, hurá."
Stáli jsme jako u vytržení. Byli tam všichni. Personál, Machovi, Eliška, vedoucí a házeli po nás malá, silvestrovská, barevná kolečka, která se uklízejí ještě v květnu. Byl mi jasné, že Hanička nelenila a ihned po našem odjezdu zavolala na hotel. Já jsem se pochopitelně rozbrečela, Lukáš mi slíbával slzy a Miky, který se vzbudil, povídá:
"A kde jsou ty prskavky?"
Pokud nevíte, jak vypadá štěstí, tak tohle je jedno z nich.
KONEC
© Tamara Ludvová 2009 Velký Rybník
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama