HOTEL KAPITOLA 28 Zmatek na hotelu

8. srpna 2011 v 9:10 | tami
Konečně jsme byli na místě. Vesnička čítala jenom pár baráčků a byla krásně zasněžená. Před baráčkem s velikou zahradou stavěla děvčata sněhuláka. Hanka nás zahlédla oknem a běžela k brance. Se svým věčným úsměvem odemykala branku se slovy:
"No, to jsou k nám hosti. Pojďte dál. Stalo se něco? Nebo se vám po nás stýská?"
"Obojí Hani, obojí. Můžeme tady pár dní zůstat?"
"Samozřejmě," usmála se a stavěla na čaj. Miky zůstal venku, aby si užil sněhu, který ve městě vždy rychle zmizel. Dostavoval se zdánlivý klid bezpečí, který mě uklidňoval.
"Tak povídej,"řekla Hanka, "co se stalo?"
"To je to tak vidět?"
"To teda je," opět se zasmála a usadila se ke mně před příjemně hořící krb. Vyprávěla jsem jí události posledních dní. Jenom pokyvovala udiveně hlavou:
"Leny, je ti jasné, že jsi útěkem nic nevyřešila, ale jenom oddálila?"
"Ano, teď už ano, ale musím se na to nějak připravit. Tam bych na to rozhodně čas neměla."
"Máš Lukáše ještě ráda?" zeptala se a bedlivě mě pozorovala.
"Mám, to víš, že mám, ale co když on ne! Co když o Mikym ví a chce mi ho unést do Francie?"
Rozebírání situace nebralo konce. Usoudily jsme, že se na to vyspíme a ráno vymyslíme co dál. Děti po vydatné večeři usnuly s úsměvem na tvářičkách, unavené a spokojené. My jsme nakonec ještě seděly dlouho do noci se snahou vyprávět si úplně jiné historky.
Uvolněná smíchem a lahvičkou vína jsem konečně usnula i já.
Mezi tím, na hotelu začal vznikat zmatek. Lída přišla do recepce a míří si to do kanceláře. Janička ji zastavila,
"Leny ještě nepřišla."
"Volala? Nebo co se stalo? Je Miky nemocný?" zaplavila otázkami Janičku.
"Nevolala, nevím," odpověděla stroze Janička.
"Ty mi něco tajíš, znám tě. O co jde?" nedala se Lída odbýt.
"Mám jenom divné tušení."
"Jaké tušení. Tak řekneš mi to?" už řekla Lída rozzlobeně.
"No, myslím, že se dozvěděla, že je tady Lukáš, Eliška jeho žena a Machovi coby prarodiče. A jelikož nevím, jak se to dozvěděla, tak mohla i někam utéct. Znáš ji, když si s něčím neví rady, tak to řeší podle svého. Měl ji to vedoucí říct dříve."
"Janičko, jsi tu celou noc, musela bys vidět, kdyby jí někdo něco říkal."
"No, právě. Bavili jsme se o tom ráno s vedoucím. Tady, na recepci. Nejsem si jistá, jestli už v kanceláři nebyla a neslyšela nás."
"A v kanceláři jsi byla?"
"Ano, teda nakoukla jsem tam."
Lída otevřela dveře do kanceláře a šla rovnou ke stolu. Ležely tam pečlivě napsané jídelníčky a vedle nich onen vzkaz.
"Janičko, pojď sem. Tohle jsi neviděla?" a ukazuje jí vzkaz.
"Ne, nebyla jsem až u stolu," řekla sklesle Janička a jenom dodala,
"to je malér, ona opravdu někam utekla, musela nás slyšet, ale vždyť nezná souvislosti," a rozplakala se.
"To už je jedno, nebreč a volej vedoucího, musíme ji najít," řekla kategoricky Lída a šla za Járou.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama