HOTEL kapitola 27 Útěk

8. srpna 2011 v 9:06 | tami
Ráno jsem si přivstala a odvedla Mikyho do školky už na šestou hodinu. Práce bylo hodně a ráno tam byl největší klid. Vešla jsem postraními dveřmi z chodby do kanceláře a pustila se do práce. Pootevřela jsem dveře z kanceláře do recepce.
Recepční si šla asi udělat kafe, pomyslela jsem si, když najednou slyším Janičky hlas:
"Kdyby tak Machovi věděli, že Miky je jejich vnuk."
"To je to nejmenší," slyším hlas vedoucího, "nevím, jak Leny říct, že je tady Lukáš a že Eliška je jeho žena i když se rozvádějí."
"To je ale situace," slyším opět Janičku, "ale říct ji to musíte vy. Když se to dozví jinak, tak vám to neodpustí."
Nevěřím svým uším. Co se to děje? Při pomyšlení na Lukáše, mi srdce tlouklo až v krku, ale vzápětí se vrátilo zpátky.
Hlavou se mi začaly honit otázky jedna za druhou. Lukáš? Eliška? Machovi? Proč mi to neřekli rovnou? Co skrývají? Co když to už Machovi vědí dlouho?
Výbuch otázek bez odpovědí, mi nahnal strach a vnesl zmatek. Co jen mám dělat? Všechno ústilo do jediného konstatování.
Oni mi chtějí vzít Mikyho! Musím něco udělat. Teď hned! Musím pryč!
Celý hotel mi může být ukradený. Zvládnou to i beze mě. Už jsem nechtěla nic slyšet a hlavně ztrácet čas. Potichu jsem zavřela dveře. Vyndala jsem z trezoru svoje a Mikyho osobní doklady a oblékla se. Na stůl jsem položila vzkaz se dvěma slovy:
"NEHLEDEJTE NÁS".
Nic moudřejšího mě v ten moment nenapadlo. Vyběhla jsem z hotelu, vyzvedla Mikyho ze školky a bez představy kam půjdeme, jsme běželi domů. Začala jsem balit nejdůležitější oblečení.
Klid děvče, řekla jsem si, zapálila cigaretu a začala konečně alespoň trochu uvažovat.
Hanka! Ano, kamarádka Hanka. Bydlí na vesnici asi dvacet kilometrů odsud. Má tři děvčata nejmladší je zrovna tak stará jako Miky. S nikým jsem o ní nemluvila, nemělo by tudíž nikoho napadnout, že tam jsem.
Dlouho jsme se neviděly, ale bude mít určitě radost. Pomůže mi uklidit zmatek v hlavě a snad, najít i řešení.
Načmárala jsem rychle na papír její adresu a dala jí bytné se slovy:
"Paní Jaruško, musím odjet. Tady máte adresu na které budu, kdyby se dělo něco nutného. Jste jediná, která ví, kde budu, tak ať to tak prosím zůstane."
"Dobrá, dobrá," zakroutila hlavou bytná Jaruška s pohledem upřeným na obrovskou kabelu, kterou jsem táhla s sebou.
Když jsme přišli na nádraží, vlak se chystal k odjezdu. Jen tak, tak jsme nastoupili. Miky jel vláčkem poprvé, a tak byl plný dojmů a všemu se divil. Mně tak zůstával prostor uspořádat si trochu situaci. Udělala jsem dobře? Nebylo zbrklé takhle utéct?
Bylo to poprvé, co jsem před něčím utíkala, ale tady šlo přeci o Mikyho. Otázky a jenom otázky. Kloudné odpovědi mě nenapadaly.

pokračování příště...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama