Srpen 2011

HOTEL kapitola 31 Čekání na ortel

17. srpna 2011 v 9:56 | tami

Jako by mi četl myšlenky.
"Prosím, vezmeš si mě? Já už nikam neodjedu. Přišel jsem o nejkrásnější roky svého syna, nedovol, abych přišel o další." Prosebný úsměv vystřídalo napětí. Sklopil oči a čekal na ortel.
"Víš co? Teď jeď zpátky. Musím si všechno promyslet. Není to tak jednoduché. Zítra se vrátím. Snad budu vědět víc."
"Přeci se nebudete trmácet vlakem, počkám do rána v taxíku," řekl Lukáš odevzdaně, protože věděl, že tlačit na mě není moudré, ale zrovna tak věděl, že nechat mě vychladnout, taky ne. Najednou vběhl do pokoje Miky:
"Maminko, teta říkala, že strejda mi spraví tohle auto."
"Jistěže ti ho spravím, ukaž," vzal si Mikyho na klín a začal mu vysvětlovat, proč to kolečko upadlo. Pohled na ně mi vrazil slzy do očí. Tak tohle nevydržím. Ta Hanka! Věděla, že bez Mikyho se nehneme z místa. Hlavně já.
Najednou jsem tam byla jaksi přebytečná, ale šťastná. Miky si s Lukášem tak rozuměl, že mi začalo docházet, jak moc tátu potřebuje. Jeho otázky a Lukášovo trpělivé vysvětlování. Když společně auto opravili a oba najednou zvedli ruce a zařvali "hurá", byla jsem překvapená, jak moc mají společného, aniž by se kdy viděli.
Vzdala jsem to. Musím to zkusit, už kvůli Mikymu. Miky odběhl do kuchyně pochlubit se opraveným autem. Lukáš se zatvářil spokojeně:
"Vidíš, ani se mě nebojí? Tolik jsem se bál prvního setkání."
"Vidím, vidím," a slzy mi stékaly po tváři.
"Pojď ke mně," řekla jsem a natáhla k němu ruku přes stolek, který nás dělil.
"Leny, lásko, odpouštíš mi? Prosím, že je to pravda? Že se mi to jenom nezdá?" Padá z něj otázka za otázkou a nepřestává mě objímat a líbat.
"Ne, neboj, je to pravda," šeptám, nebráním se, a vychutnávám si objetí, které mi tak dlouho scházelo.
"Pojedeme domů," říká Lukáš, "taxík pořád čeká."
"Pojedeme," odpovídám v slzách, které se nedaly zastavit.
"Miky, pojedeme domů," najednou zahulákal Lukáš na celý barák.
"Hurá, pojedeme domů tím taxíkem," zakřičel Miky a rozletěl se z kuchyně rovnou k nám na pohovku. Vtlačil se mezi nás a říká:
"Pojedeme tím taxíkem, že jo strejdo? A maminko, můžeme si strejdu nechat, když umí opravovat auta?"
Teď už jsme seděli v slzách oba dva, neschopni odpovědi a Miky s udiveným, ale spokojeným výrazem. Tak takhle vypadá to štěstí, na které jsem tak dlouho čekala? Najednou se ve mně vzbudila zodpovědnost.
Vždyť je Silvestr a vedoucí je tam na všechno sám.
"Pojedeme rovnou ke mně na hotel," řekla jsem.
"Pojedeme maminko kam chceš, viď Miky?
"Jasně, strejdo, budou prskavky," radostně výskl Miky.
Než jsme dojeli na hotel, Miky už spal. Lukáš ho vynesl z auta a šli jsme potichu k recepci. Na restauraci se svítilo, ale v recepci byla tma. Co se probůh děje? Jen jsme se dotkli lítaček, rozsvítilo se a ozval se bouřlivý potlesk s výkřiky:
"Jsou tady, jsou tady, hurá."
Stáli jsme jako u vytržení. Byli tam všichni. Personál, Machovi, Eliška, vedoucí a házeli po nás malá, silvestrovská, barevná kolečka, která se uklízejí ještě v květnu. Byl mi jasné, že Hanička nelenila a ihned po našem odjezdu zavolala na hotel. Já jsem se pochopitelně rozbrečela, Lukáš mi slíbával slzy a Miky, který se vzbudil, povídá:
"A kde jsou ty prskavky?"
Pokud nevíte, jak vypadá štěstí, tak tohle je jedno z nich.
KONEC
© Tamara Ludvová 2009 Velký Rybník

HOTEL kapitola 30 Vztek a slzy

17. srpna 2011 v 9:50 | tami
Lukáš dojel do vesničky, kde opravdu nebyl problém baráček najít. Bylo jich tam asi dvacet i s kostelem a hospodou. Nechal zastavit na kraji a dál šel pěšky. Před baráčkem u zamrzlého potůčku si hrály děti.
Mikyho poznal i zabaleného v šále a čepici. Tak rád by se k němu rozběhl a vzal ho do náruče. Cítil se jak před první schůzkou. Proč taky ne, vždyť ho vlastně neznal. Srdce mu bušilo a ztrácel odvahu jít dál. Najednou nejstarší Hanička si ho začala prohlížet a volá:
"Pane, vy někoho hledáte?" Už nebylo vyhnutí. Všechny děti na něj obrátily zrak.
"Ano, hledám vaší maminku, odvedeš mě?"
"Mamí," přímo zaječela malá Hanička. Ale to už Hanka byla v okně.
"Dobrý den, co potřebujete?" zeptala se, protože Lukáše nikdy neviděla.
"Hledám Leny, měla by být u vás, když je tu její syn," řekl rovnou, aby neměla čas se vymluvit.
"Počkejte chvíli," řekla a otočila se od okna.
"Leny, zdá se, že tady máš návštěvu."
Slyšela jsem jeho hlas a rozlítila se k nepříčetnosti. Vlítla jsem do okna:
"Tak poslouchej, Mikyho ti nikdy nedám, jasné! A teď odsud zmiz! A vy děti, okamžitě domů, všichni, hned!" Vztek a slzy se mísily dohromady.
"Ale já ti nechci vzít Mikyho, já si chci vzít vás oba."
Jenomže to už ho nebylo za třísknutím okna slyšet.
Kapitola 27
"No, to se ti moc nepovedlo," pronesl nahlas Lukáš, protože slyšet ho mohl jenom pes u branky.
"Leny, co blázníš, vždyť on si přijel pro tebe i pro Mikyho," řekla Hana, která zaslechla Lukášovo odpověď.
"Jo, a proč tedy přijeli všichni? Rodiče, manželka i on najednou? Trochu moc náhod, nemyslíš?"
"Nemyslím," odpověděla Hana a dodala, "přemýšlej trochu, ale hlavně se zklidni, a nalila dvě domácí slivovičky.
"Stačí, že jsem s děvčaty sama já, nemusíš mě ve všem následovat," usmála se, pohladila mě a sedla si vedle mě ke krbu.
"Víš, Hani, měla jsem tolik nápadníků, až se mi z toho někdy točila hlava, ale nikdo se nezdál být dost dobrý pro Mikyho."
"Vidíš, třeba si podvědomě čekala, že se Lukáš někdy vrátí."
"Blbost! Poslední dobou jsem si na něj ani nevzpomněla. Ale pravda je, že to bylo spíše kvůli práci, Mikymu, prostě nebyl čas přemýšlet o něčem, co bylo tak vzdálené."
"Víš co?" řekla Hana, "podívám se jestli tam ještě je, pokud ano, pustím ho dovnitř a promluvíte si, souhlasíš?"
"Ale jo, stejně už tam nebude, sedíme tady už hodinu a venku mrzne."
Hana odešla k oknu. Tušila, že když vážil cestu taxíkem až sem, že se tak lehce nevzdá. A měla pravdu. Lukáš nechal taxíka zaparkovat před barákem a čekal s očima upřenýma do oken. Když Hana otevřela okno, vystřelil z auta jako kometa. Než ho stačila pozvat, už bral za kliku branky. Hana se pousmála:
"Tak pojďte dál, vy hříšníku. Jsem zvědavá, jak to zvládnete."
"A nepomůžete mi trochu?" řekl kupodivu bojácně Lukáš.
"Jen si pomožte sám. Hlavně jí neubližte, to byste pak měl co dělat se mnou," odpověděla s úsměvem. Vzala děti a odešla s nimi do kuchyně.
Sebrala jsem všechno své sebevědomí a řekla:
"Tak se posaď a spusť co bys rád."
"Moc ti to sluší," začal.
"Děkuji, ale na to jsem se neptala," odpověděla jsem a sklopila oči, protože jsem cítila, jak mě ty jeho plamínky v očích propalují.
"Dobře, půjdu tedy k věci. Myslel jsem na tebe, ale Paříž mě uchvátila. Byl jsem tam déle, než jsem předpokládal. Na ambasádě střídal jeden večírek, druhý, a tam jsem potkal Elišku. Byla zábavná a nespoutaná. Začal jsem vedle ní zapomínat na všechno.
A tak se stalo, že jsme se po jednom večírku vzali. Vím, není to omluva, ale je to fakt. Potom jsme zjistili, že to není to, co by jsme oba od vztahu očekávali a mně se neustále vracely myšlenky na tebe. Tak jsme se rozhodli, že pojedeme oba domů. Eliška si chtěla upravit vztah s otcem a mně skončila smlouva. Prostě jsme chtěli každý za svým. To, že jsme se tady takhle sešli, byla opravdu souhra náhod. Ani jsem nevěděl, že sem jezdí naši a že vedoucí je Elišky táta. To je vše."
Nastalo dlouhé mlčení, nevěděla jsem co odpovědět. Měla jsem chuť se mu vrhnout do náruče i kdyby to mělo být na chvíli.
Teď mi teprve docházelo, jak moc mi scházel. Jeho úsměv, oči, objetí. Ale co když zase někam odjede?
pokračování příště...

HOTEL kapitola 29 Horší už to nebude...

16. srpna 2011 v 10:39 | tami
Vedoucí se přímo zděsil. Měl jsem jí to říct dříve. Je to přeci statečná holka. Ustála by to. Co mě to jen napadlo. Dalo se čekat, že to praskne, a teď ani netuším co ví, a co ne. S těmito myšlenkami se hnal rovnou k Lukášovi na pokoj. Lukáš, který si rád přispal, se okamžitě při pohledu na vedoucího probral.
"Co se děje?"
"Vím, že je brzy," spustil vedoucí, "ale nalij nám panáka. Já ho potřebuji hned, a ty za chvíli."
"Vy mě děsíte," usmál se Lukáš a šel pro sklenky.
"Ještě jsem nezačal," zabručel vedoucí.
"Sedni si, nemluv a jenom poslouchej." Vypil panáka na ex a pustil se do vyprávění. Lukáš seděl s otevřenou pusou. Vypil svého panáka taky na ex:
"A to mi všechno říkáte až teď? To jste nemohl říct rovnou? Zblázním se. Mám krásného syna, ženu kterou jsem nikdy nepřestal milovat a teď zase nevím, kde jsou. Jste patlal! Šéfe!"
"Hele mladej, nech si kritiku na potom, teď ji musíme najít. Doufám, že si taky uvědomuješ, že tě už nemusí chtít?"
"To snad zvládnu, vždyť díky Mikymu mě má pořád na očích. Zkuste mi trochu věřit."
"Dobře, dobře, teď mě napadá jediné, pojedeme k ní domů. Třeba se tam dozvíme víc."
Po dlouhém dohadování, jestli pojede jenom Lukáš nebo oba, jeli nakonec spolu. Dlouhé zvonění dávalo jasně najevo, že doma není. Když tak stáli bezradně před domem, otevřely se dveře a v nich bytná: "Á to jste vy? Copak se děje? Vyzváníte jak na lesy."
"Sháníme Leny, nevíte co je s ní?" vyhrkl vedoucí.
"To teda nevím," řekla váhavě bytná a zavírala dveře.
"Počkejte, počkejte, nezdá se mi, že by odjela a nic vám neřekla?" Přidal se Lukáš.
"Ne! Neřekla!" Trvala bytná na svém.
"Víte, jsem Mikyho táta a jestli něco víte, řekněte mi to. Musím jí vidět. Nemůže přeci zmizet beze slova?!"
"Co když se jí něco stalo? Nebo si něco udělá?" Vložil se do toho vážně vedoucí. Bylo vidět, že se bytná trochu vyděsila.
"Víte, jediné co tady mám je tahle adresa. Dala mi jí kdyby se dělo něco vážného. A to se asi děje, že jo?" Uklidňovala si svědomí, že slib, který dala, neporušuje.
"Tak to mi nic neříká," civí na adresu vedoucí.
"Ukažte?" Bere mu Lukáš papírek z ruky.
"To jméno je mi povědomé, jednou o nějaké kamarádce Haně mluvila. Třeba to bude ona. Jedu tam. Vy musíte hlídat teď dva hotely, ne?"
Rychle naskočil do čekajícího taxíka a odjel. Vedoucí zůstal stát překvapený na chodníku. To je ale pacholek, měl jsem jet s ním, pomyslel si. Ale nakonec, co si nadrobil, ať si sní. Horší už to stejně být nemůže.
pokračování příště...

HOTEL KAPITOLA 28 Zmatek na hotelu

8. srpna 2011 v 9:10 | tami
Konečně jsme byli na místě. Vesnička čítala jenom pár baráčků a byla krásně zasněžená. Před baráčkem s velikou zahradou stavěla děvčata sněhuláka. Hanka nás zahlédla oknem a běžela k brance. Se svým věčným úsměvem odemykala branku se slovy:
"No, to jsou k nám hosti. Pojďte dál. Stalo se něco? Nebo se vám po nás stýská?"
"Obojí Hani, obojí. Můžeme tady pár dní zůstat?"
"Samozřejmě," usmála se a stavěla na čaj. Miky zůstal venku, aby si užil sněhu, který ve městě vždy rychle zmizel. Dostavoval se zdánlivý klid bezpečí, který mě uklidňoval.
"Tak povídej,"řekla Hanka, "co se stalo?"
"To je to tak vidět?"
"To teda je," opět se zasmála a usadila se ke mně před příjemně hořící krb. Vyprávěla jsem jí události posledních dní. Jenom pokyvovala udiveně hlavou:
"Leny, je ti jasné, že jsi útěkem nic nevyřešila, ale jenom oddálila?"
"Ano, teď už ano, ale musím se na to nějak připravit. Tam bych na to rozhodně čas neměla."
"Máš Lukáše ještě ráda?" zeptala se a bedlivě mě pozorovala.
"Mám, to víš, že mám, ale co když on ne! Co když o Mikym ví a chce mi ho unést do Francie?"
Rozebírání situace nebralo konce. Usoudily jsme, že se na to vyspíme a ráno vymyslíme co dál. Děti po vydatné večeři usnuly s úsměvem na tvářičkách, unavené a spokojené. My jsme nakonec ještě seděly dlouho do noci se snahou vyprávět si úplně jiné historky.
Uvolněná smíchem a lahvičkou vína jsem konečně usnula i já.
Mezi tím, na hotelu začal vznikat zmatek. Lída přišla do recepce a míří si to do kanceláře. Janička ji zastavila,
"Leny ještě nepřišla."
"Volala? Nebo co se stalo? Je Miky nemocný?" zaplavila otázkami Janičku.
"Nevolala, nevím," odpověděla stroze Janička.
"Ty mi něco tajíš, znám tě. O co jde?" nedala se Lída odbýt.
"Mám jenom divné tušení."
"Jaké tušení. Tak řekneš mi to?" už řekla Lída rozzlobeně.
"No, myslím, že se dozvěděla, že je tady Lukáš, Eliška jeho žena a Machovi coby prarodiče. A jelikož nevím, jak se to dozvěděla, tak mohla i někam utéct. Znáš ji, když si s něčím neví rady, tak to řeší podle svého. Měl ji to vedoucí říct dříve."
"Janičko, jsi tu celou noc, musela bys vidět, kdyby jí někdo něco říkal."
"No, právě. Bavili jsme se o tom ráno s vedoucím. Tady, na recepci. Nejsem si jistá, jestli už v kanceláři nebyla a neslyšela nás."
"A v kanceláři jsi byla?"
"Ano, teda nakoukla jsem tam."
Lída otevřela dveře do kanceláře a šla rovnou ke stolu. Ležely tam pečlivě napsané jídelníčky a vedle nich onen vzkaz.
"Janičko, pojď sem. Tohle jsi neviděla?" a ukazuje jí vzkaz.
"Ne, nebyla jsem až u stolu," řekla sklesle Janička a jenom dodala,
"to je malér, ona opravdu někam utekla, musela nás slyšet, ale vždyť nezná souvislosti," a rozplakala se.
"To už je jedno, nebreč a volej vedoucího, musíme ji najít," řekla kategoricky Lída a šla za Járou.

HOTEL kapitola 27 Útěk

8. srpna 2011 v 9:06 | tami
Ráno jsem si přivstala a odvedla Mikyho do školky už na šestou hodinu. Práce bylo hodně a ráno tam byl největší klid. Vešla jsem postraními dveřmi z chodby do kanceláře a pustila se do práce. Pootevřela jsem dveře z kanceláře do recepce.
Recepční si šla asi udělat kafe, pomyslela jsem si, když najednou slyším Janičky hlas:
"Kdyby tak Machovi věděli, že Miky je jejich vnuk."
"To je to nejmenší," slyším hlas vedoucího, "nevím, jak Leny říct, že je tady Lukáš a že Eliška je jeho žena i když se rozvádějí."
"To je ale situace," slyším opět Janičku, "ale říct ji to musíte vy. Když se to dozví jinak, tak vám to neodpustí."
Nevěřím svým uším. Co se to děje? Při pomyšlení na Lukáše, mi srdce tlouklo až v krku, ale vzápětí se vrátilo zpátky.
Hlavou se mi začaly honit otázky jedna za druhou. Lukáš? Eliška? Machovi? Proč mi to neřekli rovnou? Co skrývají? Co když to už Machovi vědí dlouho?
Výbuch otázek bez odpovědí, mi nahnal strach a vnesl zmatek. Co jen mám dělat? Všechno ústilo do jediného konstatování.
Oni mi chtějí vzít Mikyho! Musím něco udělat. Teď hned! Musím pryč!
Celý hotel mi může být ukradený. Zvládnou to i beze mě. Už jsem nechtěla nic slyšet a hlavně ztrácet čas. Potichu jsem zavřela dveře. Vyndala jsem z trezoru svoje a Mikyho osobní doklady a oblékla se. Na stůl jsem položila vzkaz se dvěma slovy:
"NEHLEDEJTE NÁS".
Nic moudřejšího mě v ten moment nenapadlo. Vyběhla jsem z hotelu, vyzvedla Mikyho ze školky a bez představy kam půjdeme, jsme běželi domů. Začala jsem balit nejdůležitější oblečení.
Klid děvče, řekla jsem si, zapálila cigaretu a začala konečně alespoň trochu uvažovat.
Hanka! Ano, kamarádka Hanka. Bydlí na vesnici asi dvacet kilometrů odsud. Má tři děvčata nejmladší je zrovna tak stará jako Miky. S nikým jsem o ní nemluvila, nemělo by tudíž nikoho napadnout, že tam jsem.
Dlouho jsme se neviděly, ale bude mít určitě radost. Pomůže mi uklidit zmatek v hlavě a snad, najít i řešení.
Načmárala jsem rychle na papír její adresu a dala jí bytné se slovy:
"Paní Jaruško, musím odjet. Tady máte adresu na které budu, kdyby se dělo něco nutného. Jste jediná, která ví, kde budu, tak ať to tak prosím zůstane."
"Dobrá, dobrá," zakroutila hlavou bytná Jaruška s pohledem upřeným na obrovskou kabelu, kterou jsem táhla s sebou.
Když jsme přišli na nádraží, vlak se chystal k odjezdu. Jen tak, tak jsme nastoupili. Miky jel vláčkem poprvé, a tak byl plný dojmů a všemu se divil. Mně tak zůstával prostor uspořádat si trochu situaci. Udělala jsem dobře? Nebylo zbrklé takhle utéct?
Bylo to poprvé, co jsem před něčím utíkala, ale tady šlo přeci o Mikyho. Otázky a jenom otázky. Kloudné odpovědi mě nenapadaly.

pokračování příště...