HOTEL kapitola 10

5. července 2011 v 7:39 | tami

Jantarová krása

Bez rozmyšlení jsem na sebe hodila šaty a zamířila si to k recepci. Když jsem scházela pomalu k recepci okolo kanceláře, zastavily mě hlasy.

"Pane vedoucí, vím, že vám na Leny záleží a jdu za vámi rovnou, aby nedošlo k nedorozumění. Nejsem žádný křivák, nemohl jsem překousnout, že tady zůstala bez rozloučení, bez jakýchkoliv vyhlídek. Vy víte, že musím odjet, ale chci se pro ní vrátit, připravit tam pro oba budoucnost, prostě ji tam nějak dostanu až budu zajištěný. O to vám asi šlo taky? Proto jste se tak zlobil."
Panebože, to byl Radkův hlas. Nechce se mi věřit, co slyším. Vrátil se jenom proto, aby zase odjel? Sotva se mi začal vracet rozum, tak o něj mám zase přijít?
"Dobře, dobře, to chápu," slyším vedoucího, "ale pochopí to ona? Předpokládám, že jí to alespoň takhle vysvětlíš, než odjedeš."
"Víte," odpovídá Radek, "nemohl byste vy? Nemám tolik odvahy jí zkazit naše poslední hodiny, napíši jí to. Chtěl bych zmizet až usne. Bude to nejtěžší zmizení v mém životě, věřte mi. Neunesl bych, kdyby se topila v slzách. Sám budu mít co dělat se sebou."
Víc jsem slyšet nemusela. To bylo to divné podezírání. Intuice opět nezklamala. Vrátila jsem se potichu na pokoj a vlezla pod sprchu. Tam mi to vždycky nejlépe myslelo. Když jsem se vrátila ze sprchy, Radek už ležel.
"Ty jsi ale kachna," zasmál se a stáhnul mě k sobě.
"Myslíš, že budeme mít jednou místo této sprchy obrovskou koupelnu?" Odpovídám, směji se s ním a přitom se mi dušička rozbíjí na střípky.
"Tak velikou jak jen budeš chtít a bazén k tomu."
"A co zahradu, romantický altán a plot bych chtěla ze samých růží." Přistoupila jsem na jeho hru a srdce mi přitom bušilo až v krku. Zvládnu to dohrát do konce? Jsem vůbec tak silná? Nevím. Opravdu nevím.
"O čem přemýšlíš," zeptal se a nečekajíc na odpověď se plácnul do čela.
"To jsem ale hlupák, vždyť já ti přivezl dárek a zapomněl bych ti ho dát," a vytahuje z kufru velikou, trochu pomačkanou krabici.
"Doufám, že jsem se trefil, otevři to," podává mi krabici a tváří se u toho pyšně až směšně.
V krabici byly krásně složené, kanárkově žluté šaty. Šaty, až se mi zatajil dech. Látka byla jemná pololesklá, uzoučká ramínka, výstřih do "V", princesový střih a hlavně, absolutně nezmačkané. Něco takového sehnat tady bylo možné pouze v Tuzexu a přes známé. Malá kabelka přes rameno a lodičky na krásném jehličkovém podpatku s pásky přes nárt. Všechno jak jinak než opět v krásné zářivě žluté barvě. Ramínka na šatech byla olemována hráškově zelenou paspulkou i spona na kabelce byla zelená a na botách uprostřed zelený pásek. Nemohla jsem ani promluvit. Sehnat u nás jiné boty než černé nebo bílé bylo takřka nemožné.
"Pokračuj, podívej se do kabelky," culí se Radek a je na něm vidět, že má skoro větší radost než já. Otevřu kabelku a v ní dlouhé černé pouzdro.
Náhrdelník s drobnými jantary uprostřed se zlatým křížkem, náušničky ve tvaru slziček a zrovna takový náramek. Ta jemná, jantarová nádhera mi vyrazila dech, a vehnala slzy dojetí do očí.
"Je to nádhera, děkuji, miluji tě," šeptám a choulím se v jeho náručí. "Taky tě miluji," řekl a cítila jsem, jak se mu chvěje hlas.
Nepotřebovali jsme další slova. Touha, štěstí a pocit, že to nikdy neskončí, že už budeme pořád jeden pro druhého, nám pro tuhle chvíli muselo stačit. Nechtěla jsem mu ztížit odchod, ale taky jsem nechtěla usnout i když se spánek dral pod víčka. Vlastně jsem neměla moc na vybranou.
Buď tady za ním chodit léta do vězení, pokud by mě tam pustili anebo čekat, že to nějak dopadne a dostanu se za ním. Obojí se potýkalo se zázrakem. Blížila se půl sedmá ranní a já věděla, že v sedm odjíždí autobus. Zavřela jsem oči, schoulila se naposledy do jeho náruče a čekala.
Když byl přesvědčený, že oddychuji dost pravidelně, pomalu se vysoukal z postele, neslyšně se oblékl, políbil mě na čelo, a jenom tiché klapnutí dveří dalo vědět, že je pryč.
Srdce mi tlouklo na poplach, slzy mi tekly jako vodopád. Ne, je to hloupost, nemohu ho nechat takhle odjet. Vylítla jsem z postele a teď, co rychle na sebe, nic jsem nemohla najít. No, vždyť jsem taky v jeho pokoji.
Musím to stihnout. Oči se mi zastavily na krabici s šaty. To je ono. Padly mi jako ulité, boty taktéž, ještě náhrdelník a náušničky. Tmavé vlasy splývaly na ramena. Musím být nejkrásnější, musím mu ještě zamávat, možná obejmout. Rychle jsem seběhla se schodů. Pochopitelně jsem vrazila do vedoucího. Začal se nadechovat.
"Teď ne! Šéfe! Prosím!" Jemně jsem ho odstrčila a běžela k autobusu. Motor už běžel. Zvolnila jsem chůzi a postavila se asi metr od okénka, kde seděl.
Hlavu měl sevřenou v dlaních. Zaklepala jsem a postavila se tak, aby mě viděl celou. Zvedl hlavu, oči se mu rozzářily a vyběhl z autobusu.
"Promiň lásko, promiň," šeptal a v očích se mu leskly slzy.
"Neboj Radku, zvládnu to, počkám," vypravila jsem ze sebe, a slzy mi opět začaly stékat proudem. Nebylo zapotřebí více slov. Jen těsné obětí, kde jsme vzájemně cítili tlouct svá srdce, bylo odpovědí.
"Odjíždíme," zahulákal řidič na celé náměstí. Tak tohle bylo to poslední objetí.
Zase autobus v zatáčce, zase čokoládové oči a dlaň na zadním skle autobusu. Jen jsem stála, nechala volně stékat slzy, dokud autobus nezmizel z náměstí. Zmizel autobus a zmizely i slzy.
Mimoděk jsem zvedla hlavu a vidím celý personál v oknech hotelu. Bože, zase divadlo, mohli bychom jít z fleku do Národního. Asi mi ještě zcela nedošlo, co se stalo. Byla jsem celkem klidná a vyrovnaná. Vydrželo mi to jen do schodů. Znova se spustil vodopád slz, ale bylo to jiné, jakoby uvolňující. Vedoucí, který čekal u mého pokoje mě vzal za ruku, otočil mě do piruety se slovy:
"Ty jsi ale princezna, moc ti to sluší." Objal mě jako táta a řekl, "klid děvče, to se spraví. Taky jsem si myslel, že je to hajzlík, ale jak vidíš, tak ne. Zklidni se, bude líp."
Asi předpokládal, že jsem mladá a hloupá. Ne, věděla jsem, že se nemůže vrátit, ale jediná možnost byla, že když budeme ve spojení, tak se tam dostanu já. Jak? To jsem zatím ani netušila.
Přišly normální dny a normální rána, jenom večery byly zlé. Bylo jaro, všude jsem viděla, jak se vodí lidé za ruce, voní šeřík a mně se lámalo srdce na nejmenší zlomky, jako kdyby bylo perníkové.
Ne, že by nebylo dost nápadníků. Ne, že by nebylo dost práce, ale zjistila jsem, že prostě neumím přeskakovat z vlaku na vlak. Nevím, jestli je to dobře, nebo špatně, ale rozhodně na tom byli lépe ti, co to uměli.
Začala jsem se plně věnovat práci. Nechtěla jsem volno, odpočinek, výhody, chtěla jsem se naplno zaměstnat prací, která mě bavila. Pochopitelně vedoucí, ta zrzavá kštice, to jenom uvítal. Ale abych vzdala mejdany a projížďky taxíkem po hospodách, to v žádném případě nehrozilo. Naopak!
Rozjela jsem se naplno. Bylo to správně? Nebylo? Nevím. Vím jenom, že jsem myslela na práci a na to, abych na zbytek pomalu zapomínala.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama