Červenec 2011

HOTEL kapitola 26 Prozrazení

31. července 2011 v 15:53 | TAMI
 
"A kdo je Miky? Ona někoho má?" ptá se Eliška a dodává, "no, vlastně bych se ani nedivila."
"Ale ne, Miky je její syn, teda jejich syn," rozumíš?
"O to by to mělo být jednodušší, nemyslíš?" zajásala Eliška.
"Ne! Nemyslím! Po tom vašem vtipném svatebním oznámení ho nenechala ani napsat do rodného listu jako tátu."
"A koho tam napsala?"
"Nikoho. Udělala ze sebe lehkou holku, jenom aby o Mikyho nikdy nepřišla. A taky z trápení, ze vzteku, z bolavého srdíčka a věř mi, že vím, čím si to děvče prošlo. Další zklamání neunese."
"Pane bože, co když mu opravdu neodpustí?" řekla Eliška a těžce usedla do křesla.
"Bylo by lepší, kdyby se nesetkali," řekl tiše a unaveně, "já jí lhát neumím. Nevím, co si s tím počít."
"Tati, on už půl roku o nikom jiném nemluví, než o ní," oponuje Eliška: "Pojď, půjdeme za ní a pokusíme se jí to nějak vysvětlit."
Do toho zazvonil telefon:
"Tady Lída, pane vedoucí, je tady Lukáš, Lenin Lukáš."
"Co tam proboha dělá?"
"Nebudete tomu věřit, ale přišel sem za rodiči."
"Kdo jsou jeho rodiče?"
"Představte si, že Machovi, ti co tolik milují malého Mikyho." Vedoucí zbledl, jo krev není voda, tady se to potvrzuje.
"Kde je Leny? Ví to?" ptá se zděšeně.
"Ne, neví, jsou doma. Přijde až zítra."
"Hlavně nic nepodnikejte a nikomu nic neříkejte. Za chvíli jsem tam. Položil sluchátko a otočil se na Elišku:
"Slyšela jsi? Je u Leny na Hotýlku. S rodiči."
"Fajn," zajásala Eliška, "alespoň víme, kde je. Musíme mu to říct. Je jediný, kdo nic neví." Trvala na svém.
"Ne, Eliško, první se musí rozhodnout Leny. Co když ho už nechce? Nezapomeň, že uplynula dlouhá doba."
Mezitím na hotelu sedí Machovi u kávy, když Lukáš přistoupil ze zadu potichu k mamince a přikryl jí oči:
"Hádej? Kdo je?" Paní Machová se lekla a vzápětí vykřikla:
"Lukáši, dítě moje, ukaž se mi ať si tě prohlédnu," a slzičky se jí tlačily do očí.
"Doma jsme se minuli, už jsme si mysleli, že nepřijedeš. Takže jsi vzkaz našel?"
"To víš, že našel," obejmul jí a v očích měl pořád ty své šibalské plamínky. Pan Mach to vzal po chlapsku:
"Tak tě vítám průšviháři, kdepak máš tu svojí krasotinku?"
"Sedneme si na to?" Zvážněl Lukáš a vyprávěl jim svůj zamotaný život ve Francii.
"Tak se vlastně nic nestalo, když jsme snachu ani nepoznali," konstatoval pan Mach.
"Ale táto, zůstali jsme dobrými přáteli, takže seznámení stejně neunikneš."
"To mám radost," zabručel.
"Přestaňte se dohadovat o hloupostech, hlavně, že jsi tady," vmísila se kategoricky do hovoru pani Machová.
"Lukáši," nedala si vzít slovo paní Machová, "paní vedoucí tohoto hotýlku má syna, a to je věrná kopie tebe, když jsi byl malý. S tatínkem jsme pro něj teta a strejda, moc jsme si ho oblíbili. Musíš ho vidět. Někdy se mi zdá, že má i tvoje gesta." Lukáš se zasmál a obejmul ji:
"Vím kam tím míříš, ale slibuji, že se jednou taky dočkáš vnoučat." Jeho smích je rozesmál oba:
"Jenom doufám, že se toho dožijeme," podotkla maminka.
Pohodové setkání Machových, netrvalo dlouho. Do restaurace vstoupila Eliška s otcem. Lukáš okamžitě zareagoval a šel jim naproti, aby je uvedl ke stolu. Když se vzájemně představili, Lukáš objednal láhvinku sektu, aby prolomil ledy, které se nakupily okolo stolu. Až paní Machová to nevydržela a velice lidově a spontánně se ujala slova:
"Tak co, pane Vrána, nedal byste těm dvěma na zadek?" Vedoucí se usmál a prohrábl si neustále rozježené vlasy:
"Paní Machová, kdyby se tím dal vrátit čas, o který oba přišli, mlátil bych je od rána do večera."
Všichni se rozesmáli, a napětí se alespoň trochu uvolnilo. Protože restaurace byla poloprázdná, nebylo možné přeslechnout dětské volání:
"Teto, strejdo, já jsem viděl tákhle velikého vlka" křičel malý Miky od vchodu a běžel ke stolu s roztaženýma rukama.
"Omlouvám se pane vedoucí," řekla recepční Janička, "byli jsme na pohádce v divadle. Jeho "zlatíčko maminka", jak Miky s oblibou říká, šla dokoupit ještě nějaké věci na výzdobu restaurace, tak jsem ho vzala sebou."
"Teto Janičko, ty jsi to popletla, maminka je zlato, a já jsem zlatíčko," začal vysvětlovat Miky s vážností dospěláka. Všichni se zasmáli. Byl opravdu kouzelný a oči mu jenom jiskřily při tak závažném sdělení.
"Máš pravdu," šeptá Lukáš mamince, "kdybych si nebyl jistý, že žádné dítě nemám, taky bych si myslel, že je to můj syn." Eliška užaslá nad podobou Mikiho a Lukáše se rozhodla promluvit. Podívala se zpříma na otce. Ten okamžitě odhadl situaci:
"Eliško, pojď mi pomoct, uděláme Mikymu svačinu. Máš určitě hlad ty zbojníku, viď?"
Vzal Mikyho do náruče a šel do kuchyně. Eliška se poslušně zvedla, a následovala ho. S námahou musela opět slíbit, že nepromluví. Tak moc by to chtěla Lukášovi říct, až to bolelo. Byli přeci dobří přátelé.
"Janičko," řekl důrazně vedoucí, "až Miky dojí svačinu, odvezete ho domů. Leny neřeknete ani slovo, ráno si s ní promluvím sám."
"Jistě pane vedoucí." odpověděla Janička a věnovala se Mikymu.
"A ty, Eliško," pohrozil prstem a ještě jednou zdůraznil, "ať tě ani nenapadne říct, co ti vidím v očích."
"Jistě, tati," s nevolí odpověděla Eliška, "omluv mě prosím u stolu, půjdu se projít. Nejsem si jistá, že bych to vydržela."

pokračování příště...

HOTEL kapitola 25 On nic neví...

28. července 2011 v 9:56 | tami
"Dobře, dobře, ale nejdřív dám panáka, myslím, že ho potřebuji." Panáka vypil jedním douškem a kávy jenom usrkl. Z nepřítomného pohledu ho Eliška vyrušila:

"Půjdeme tati? Máme sraz tady ve vinárně."

"Jistě, holčičko," řekl a pohladil ji po vlasech. Je to fajn, že je tady, pomyslel si.

Lukáš už neseděl u baru, ale u stolku, který v noci obsazovali karbaníci. Vedoucího polilo horko, když ho Eliška vedla přímo k němu.

"Tati, chtěla bych ti představit Lukáše. Lukáši to je můj otec." Oba dva naprázdno polkli. Eliška se nechápavě dívá z jednoho na druhého:

"Copak? Vy se snad znáte?" Vedoucí těžce dosedl na židli. Rukama si prohrábl své zrzavé vlasy a velice tiše, s kapitulací v hlase řekl:

"Tak tohle, to děvče zničí."

"Tati, koho to zničí? Proč? Vysvětli nám to, prosím."

"Ne, omlouvám se, ale nemohu. Nemám právo vám cokoliv vysvětlovat. To musí někdo jiný. Teď mě omluvte, musím si jít odpočinout." Když byl pár kroků od stolu, otočil se a řekl:

"Máš pravdu Eliško, není to až takový lump, on jenom nic neví." Oba zůstali sedět jako opaření.
Když se Eliška vzpamatovala, uhodila rovnou na Lukáše:

"Nechceš mi náhodou něco říct?"

"Nevěděl jsem, že je to tvůj táta. Tak jako nevíš ty, kdo jsou moji rodiče. Vzpomínáš? Nechtěli jsme se tím zabývat. Samozřejmě, že se známe. Jezdil jsem na tenhle hotel denně. Chodil jsem tady s barmankou. Pak jsem služebně odjel a zbytek už znáš."

"Asi ne celý," zaječela Eliška hystericky, "to by táta takhle nevyváděl. Tak to vybal celé."

"Je to jednoduché. Ta barmanka byla jeho miláček, staral se o ni jako o dceru. No, a já ji opustil. Bez vysvětlení. Poslal jsem jenom to naše rádoby vtipné svatební oznámení, kde byla jenom křestní jména, pamatuješ?"

"Aha. Takže táta ho viděl taky, aniž by věděl, že jde o mě." Pronesla zamyšleně Eliška.

"Tak nějak," řekl Lukáš a zadíval se do prázdna.
Eliška si poručila panáka a rychle se napila:

"Lukáši, jak se ta holka jmenovala?"

"Leny, všichni jí říkali Leny, proč? Eliško, teď to nevyřeším, mám sraz s rodiči. Snad něco vymyslím." Vzal si bundu ze židle a zamířil ke dveřím.
"Počkej Lukáši," zavolala Eliška, protože jí konečně došlo, jak se věci mají a proč je táta rozčílený.

"Potom, Eliško, potom," odpověděl mezi dveřmi a zmizel. Do háje, pomyslela si Eliška, ani nevím, kde má s těmi rodiči sraz. Zajdu za tátou. Musíme něco vymyslet.

Eliška vyběhla po schodech rovnou do tátovo pokoje. Zaklepala, ale na pozvání nečekala.

"Pojď dál Eliško," řekl, aniž by se otočil od okna.

"Čekal jsem, že přijdeš!"

"Tati, vím proč jsi rozzlobený, vím o koho jde. Můžu prosím nějak pomoct?"

"Tak to je to, co nevím." řekl vedoucí a prohrábl si vlasy.
"Musí být nějaká možnost. Lukáš se po ní ptá a my se rozvádíme. Neměl by v tom být tak veliký problém."

"To si jenom myslíš. Leny je hrozně paličatá a hrdá. Nejsem si jistý, že mu odpustí. A navíc je tu Miky, a o tom Lukáš neví."

pokračování příště...

HOTEL kapitola 24 Lukáš

28. července 2011 v 9:50 | tami
Začala jsem si připadat jako vrba a poradna zároveň, ale sama si poradit? To byl vždycky problém. Večer přišel vedoucí s Eliškou. Oba spokojení a zářící.
Měla jsem radost, když jsem ho viděla spokojeného. Takový šťastný výraz měl naposledy, když viděl poprvé Mikyho. Vedoucí ji všem představil, a my jsme získali nového člena naší hospodské rodiny. Co na tom, že místo piva nosila baletní střevíčky.
Její arogance zmizela a stala se z ní fajn holka. Bylo pár dní před Novým rokem, když přiběhla recepční Janička do kanceláře:

"Leny, Machovi se vracejí. Prý se tady setkají se synem, ale syn bude bydlet u vedoucího na hotelu."

"Proč tam? Proč ne s rodiči?" zeptala jsem se.

"Nevím, oni se doma nějak minuli, tak jenom telefonovali. Třeba proto, že je tam vinárna. Taky jsem to moc nepochopila."

"Hlavně, že se sejdou. Hotel od nás není nějak daleko," řekla jsem a hlavou mi problesklo, "jsem snad poradna?" Sama nad sebou jsem se usmála, a pokračovala dál ve fakturách, neboť konec roku byl na dohled.
Zatímco já jsem se topila ve fakturách, uzávěrce a přípravách oslav Nového roku, začaly se okolo mě dít věci.

Vedoucí na svém hotelu jako obvykle kontroloval večer knihu hostů. Jméno Lukáš Mach, které tam viděl mu bylo silně povědomé. Než stačil cokoliv domyslet, recepční říká:

"Všiml jste si, že přijel ten Lukáš co chodil s naší Leny? No, ten Mikyho táta," dodává, když vedoucí nechápavě třeští oči.

"No, tak toho si teda podám! Ten má ale drzost! " Jenom jeho pevně sevřené rty prozrazovaly míru vzteku.

"Já jsem mu neřekla ani slovo," bránila se rychle recepční.

"To je v pořádku," odpověděl a podle tušení, si to namířil rovnou do vinárny. Bylo brzy, hosté se teprve scházeli.
Lukáš zrovna usedal za bar, udivený nad jinou barmankou, než očekával. Než se stačil zeptat, vedoucí ho předešel.

"Tak vás tu vítám, Lukáši," řekl ostře a ironicky.
"Dobrý večer, pane vedoucí. Kde je Leny, potřeboval bych s ní mluvit."
"A nemáš náhodou trochu zpoždění? Nečekala tě dřív?"

"Já vím, trochu se mi to vymklo, ale rád bych ji alespoň viděl."

"Ale tady už nepracuje," důrazně stál vedoucí na svém.

"A kde ji najdu?"

"Ty? Ty nikde!" rozčílil se až do nepříčetnosti a pokračoval, "víš, že jsi tu nenechal jenom ji? Klidně se oženíš a místo vysvětlení pošleš svatební oznámení."

"Jak jenom ji?" Zpozorněl Lukáš. Vedoucí si uvědomil, že řekl něco, co ani nechtěl, spíše neměl.

"Ale, škoda řeči," mávl rukou a vztekle odešel. Na schodech celý rozčílený málem vrazil do Elišky.

"Tati stalo se něco? Jsi úplně bledý."
"Ale nic děvče, jeden syčák mi hnul žlučí," řekl už klidněji a obejmul ji.

"Tati, pojď, dáme si kávu, a pak bych ti chtěla představit svého už skoro exmanžela. Měl by jsi vědět, že jsem ta léta nestrávila s žádným lumpem," řekla a usmála se na něj tak, jak to umí dcery. Nedalo se odmítnout.

popkračování příště...

HOTEL kapitola 23 Zmatek začíná...

26. července 2011 v 9:00 | tami
"Dobře, povím vám to," dolila si sklenku, zadívala se na mě zkoumavým pohledem a pokračovala, "chtěla bych se s tátou usmířit. Udělala jsem spoustu hloupostí, když maminka umřela. Nechala jsem tátu samotného, protože jsem si myslela, že trpím jenom já.
Odjela jsem do zahraničí na stáž, a dokonce jsem se tam i vdala, aniž bych mu něco řekla. Zamilovala jsem se do krásného, českého kluka, který tam byl na práci. Asi jsem byla v domnění, že mi nahradí tátu, někoho na koho je spolehnutí.
Ale ono to není tak jednoduché, jak se zdá, a tak se rozvádíme. Každý máme jiný zájem. On chce děti a já chci tančit, dokud to půjde.
Víte, kromě ekonomie a výuky jazyků tančím balet v divadle. Byl to můj koníček od mala a věřte mi, docela slušně mě to živí a jsem v tom dobrá. Pamatuji se, jak se na mě chodil táta dívat na školní představení a byl pyšný. Chtěla bych, aby z toho měl někdo takovou radost jako já. Dnes už vím, že tohle dokáže jenom táta.
Miluji balet a jenom táta je schopný to pochopit. Každý chlap vám dá vybrat, buď to, nebo tohle, ale táta, ten miluje bez podmínek. No, a teď víte vše."
Ukončila svůj monolog a po tváří se jí koulely slzy jako hrách přes nabarvené řasy.

"Pomůžete mi, jak se k tátovi přiblížit? Vím, že se hrozně zlobí."

"Určitě, spolehněte se," zavzlykala jsem, neboť ani já se slzám neubránila.
Jak jsme se tak na sebe dívaly, rozesmály jsme se. Ona, umouněná od slz zbarvených make-upem, a já se zarudlýma očima.

"Nějak to vymyslíme, dám vám vědět. Teď už musím jít, přijede mi syn z výletu."

Docela hezky jsme se rozloučily. Skoro jako přítelkyně. Ubrečené jako dorotky, ale s vyhlídkou, že se vše dá do pořádku. Moc bych si to přála.

Když scházím do recepce, vidím paní Machovou, jak stojí s telegramem v ruce a se slzami v očích. Pane bože, pomyslím si, vánoční svátky a my se tu topíme v slzách.
"Copak? Paní Machová, stalo se něco?" ptám se a sama mám ještě oči zarudlé.

"Musíme odjet, představte si, že přijede náš syn. Pět let jsme ho neviděli. Táta sice bručí, ale znáte chlapy. Moc se na něj těším, na syčáka."

"Tak to vám přeji. To si na vás na Nový rok alespoň vzpomeneme."

"Třeba se vrátíme i s ním, i když…" zadrhla se a posmutněla, "vůbec nevím jak dlouho se zdrží? Jestli přijede sám, nebo s manželkou. No, uvidíme."
Utřela si slzu, objala Mikyho a šla balit. Přála jsem jí to. Rodiče by měli být u svých dětí alespoň na Vánoce.

Nic jsem neodkládala, a vydala se za vedoucím. Jeho vlající, bílý plášť po veliké restauraci mě na chvíli vrátil do vzpomínek. Zatáhla jsem ho do kanceláře a vylíčila mu, proč vlastně Eliška přijela.

"Tak ona se rozvádí? To jí to dlouho nevydrželo," odsekl. Vzápětí mu tvář zjihla. Jakoby se vrátil do vzpomínek:

"Ale balet ji opravdu šel. Byla úžasná."

"No, tak vidíte, já bych pro Mikyho dýchala, a neříkejte mi, že jste na tom jinak."

"Dobrá, dobrá, ty liško podšitá. Tak ať přijde. Nečeká snad, že za ní poběžím."

"To víte, že ne," zajásala jsem, "ale nic jí nevyčítejte. Užila si asi dost. Já jsem měla vás, jako anděla strážného, ona to zvládala sama. Nezapomeňte na to."

"Mohla ho mít taky," zabručel, ale na chvíli jakoby omládl. Když jsem se vrátila, našla jsem Elišku u drinku s nepřítomným pohledem. Jemně jsem ji vzala za rameno:

"Eliško, bude to dobré. Tatínek vás rád uvidí. Je sice trochu nabručený, ale je vidět, že se těší."

"Opravdu?" zeptala se nevěřícně, "nemohla jsem se dočkat až se vrátíte. Mám trochu strach."

"Tak hlavu vzhůru a běžte za otcem, zvládnete to. Budu vám držet palce," řekla jsem a vyprovodila ji přes recepci.
Stejně mi ještě jedna věc vrtala hlavou a musela jsem se zeptat:

"Eliško, proč sem má přijet váš muž když se rozvádíte?"
"Víte, má tady poblíž rodiče a chtěl by je taky vidět. Navíc, my se sice rozvádíme, ale zůstáváme přáteli. Vždycky byl mezi námi víc přátelský vztah, než milenecký nebo manželský. Už ani nevíme, proč jsme se vlastně vzali."

"Je to sice trochu nezvyklé, ale snad je to dobře. Teď už běžte a vysvětlete to i otci. Není přítelem rozvodů a takhle to alespoň lépe přijme."

pokračování příště...

HOTEL kapitola 22 Vedoucího dcera

25. července 2011 v 15:21 | tami
Brzy ráno, jsem šla zkontrolovat knihu hostů, abych věděla, jestli přijeli všichni nahlášení hosté. Pochopitelně nechyběli Machovi, kteří si hned domlouvali, že vezmou Mikyho na výlet. Miky už jim říkal strejdo, teto a řádně s nimi manipuloval. Dělali, co mu na očích viděli. Najednou se ve mně zastavil dech. V knize hostů čtu jméno: "Eliška Vránová." Číslo pasu, bydliště Francie.
Zrovna přicházela recepční Janička.
"Janičko, tebe tohle jméno nezarazilo? Ani nebyla nahlášená."
"Jaké jméno?" zeptala se. "Jo tohle? Ne. Nezarazilo. Mělo by? Pokoje jsme měli volné, tak jsem tě tím neobtěžovala."
"Ano, ano," nepřítomně odpovídám a mám hlavu plnou otázek, kdo to je. Třeba jenom shoda jmen. Je přeci vdaná, měla by se jmenovat jinak. Nebo taky ne! Co s tím, abych zbytečně neplašila? Z úvah mě vyrušil arogantní hlas:
"Vy jste tady vedoucí?"
"Jistě,"odpověděla jsem a zvedla hlavu od knihy.
"Jsem Vránová, dnes by měl přijet můj manžel, budu na pokoji, dejte mi vědět, prosím. A mimochodem, máte to tu moc pěkné, léta jsem tu nebyla."
"Děkuji," odpověděla jsem s úsměvem, jak bylo mým zvykem a prohlížela si dámu asi třicetiletou, skoro hezkou, s postavou manekýny. Její nazrzlé, dlouhé vlasy s blond melírem a hnědýma očima dělaly příjemný kontrast s jemným make-upem.
No, nazdar. Musím vzbudit Lídu. Byla jsem v koncích. Co když je to opravdu vedoucího dcera a vrátila se domů. Jako kdyby ho táhl šestý smysl. Jen jsem dosedla v kanceláři, objevil se vedoucí ve dveřích, a dokonce s dobrou náladou.
"Tak jak je po ránu?" Zeptal se jen tak, a naléval si kávu z konvice. Lída nešla, a tak jsem to riskla.
"Pane vedoucí, podívejte se, kdo k nám přijel neohlášený," a dala jsem mu do ruky její pas.
"Copak? Nějaká nehlášená celebrita?" Otvírá pas a úsměv mu mizí z tváře. Pevně sevřené rty říkaly vše.
"To je Eliška. Kde je? Kde se tu vzala? Zase jí došly peníze?"
"Zadržte šéfe, třeba se chce usmířit, má za ní přijet manžel," snažím se ho uklidnit.
"Cože? Tak najednou? Bez ohlášení? Ne! To slušný člověk nedělá!" Byl rozhořčený a já nevěděla, jak ho uklidnit.
"Budu u sebe na hotelu. Ona ví, kde mě hledat. To, že se ubytovala tady, bude mít nějaký důvod. Věř mi." Vzal si kabát a beze slova odešel. Konečně přišla Lída. Zbývalo už jenom konstatovat, že musíme vyčkat, co z toho vyleze. Po velice krátkém uvažování, jak bylo mým zvykem, jsem se rozhodla, že to vezmu do vlastních rukou. Zvedla jsem hotelový telefon:
"Paní Vránová, udělala by jste si na mě chvíli čas?"
"Stalo se něco?" Ozvalo se na druhém konci.
"Ne, jenom bych měla pár soukromých dotazů, nevadí?"
"Ani ne, stejně nemám co dělat, ale v tom případě s sebou vemte něco k pití."
"Jistě." Vzala jsem láhev sektu a šla nahoru.
Rozhodla jsem se jít přímo na věc, prostě už jsem byla taková, tak proč to měnit. Po formalitách představení i když byly zbytečné, jsem nalila sklenky a usedla do křesla.
"Podívejte se, pani Vránová, hlavním vedoucím na tomto hotýlku je váš otec."
"Cože? No, to je v háji. Už ví, že jsem tady?"
"Ano, ví. Proč jste tak najednou přijela?"
"A proč bych to měla říkat zrovna vám?" Řekla s arogancí, která jí byla vlastní.
"Víte, paní Vránová, váš otec mi hodně pomohl. Byla jsem nezkušená, mladá a hloupá. Udělal ze mě to, co dnes jsem. Nejmladší vedoucí hotelu v širokém, dalekém okolí. Pracovala jsem od rána do večera. Od uklízečky po recepční. Ničeho mě neušetřil.
Řešil moje průšvihy i radosti. Jenom na to, být svobodnou matkou, bohužel neměl vliv. Ale jsem pyšná na své dítě a hrdá na to, co všechno díky vašemu otci, umím."
"A co já s tím?" arogantně odsekla.
"Vy třeba nic, ale já nedopustím, abyste mu jakkoliv ublížila. Vlastně by se dalo říct, že jsem mu celou dobu nahrazovala vás. Takže na rovinu, co máte v plánu?" Najednou se zklidnila a tvrdý výraz arogance ji zmizel z tváře.

HOTEL kapitola 21 Divné zvěsti

25. července 2011 v 15:17 | tami
"To je mi líto," řekla jsem zúčastněle, "víte, říká se, že každý má na světě svého dvojníka, akorát tenhle se narodil trochu později." Oba jsme se tomu pousmáli, pan Mach vyrovnal účet a odjeli. Dlouho jsem se za nimi dívala oknem. Co asi bude, až Miky dospěje?
Jednou takhle po poradě jsme zůstali s vedoucím sedět u kávy. Nedalo mi to, a zeptala jsem se:
"Pane vedoucí, vím, že o tom nechcete mluvit, ale přesto, co je s vaší dcerou?" Dlouze se na mě podíval:
"Musíš to vědět?"
"Nevytáčejte se, vy o mně víte všechno, taky bych si zasloužila vědět víc."
"Tak jo, když jinak nedáš, ale moc toho nevím. Když manželka umřela, zůstala Eliška bydlet na koleji. Dodělala vysokou školu ekonomie a jazyky. Přijela asi třikrát, a to jenom proto, že potřebovala peníze. Pak odjela na roční stáž do Francie. Mé poslední zprávy jsou, že se tam vdala. A čím se živí, snad ani nechci vědět."
"A to jste nebyl ani na svatbě?"
"Ne! Nepozvala mě! Stejně by mě tam nepustili."
"A to nemáte chuť ji vyhledat? Nestýská se vám?"
"Ani ne, mám tady vás, a to mi stačí. Musí. Děkuji, že tu jste."
Vstal, a tím dal kategoricky najevo, že hovor ukončil. Najednou mi ho bylo hrozně líto. Došlo mi, že veškerý svůj žal řeší jako já, prací. Tak moc jsme si byli podobní…
Než jsme se nadáli, byly tady Vánoce. Zdobili jsme hotel a připravovali vánoční jídelníčky. Jako každý rok, k nám jezdili hosté na týdenní pobyt až do Nového roku. Pokud jim nestačil program u nás, odjížděli pár kilometrů na hory, nebo do blízkých lázní. Většinou to byli cizinci, a tak se podle toho upravoval i jídelníček. My jsme si dělali štědrý den v salonku. Byli jsme taková hospodská rodinka. Jára s Lídou, vedoucí, já, a když přibyl Miky, stalo se to samozřejmostí. Nikdo nechtěl být sám. Ani tentokrát to nebylo jiné.
Miky, už skoro čtyřletý, nedočkavě pokukoval po stromečku a řízeček z filete, který miloval, mu mohl být ukradený:
"Papej maminko rychle, nebo mi Ježíšek dárky odnese." Byli jsme pobavení nad tou dětskou dušičkou, ale své utrpení dokázal tak podat, že jsme nevydrželi ho déle trápit. Stejně byla největší odměna jeho rozzářené oči a výkřiky nad každou rozervanou krabicí.
Unaveného, usunoucího u stromečku, jsem ho odnášela do postýlky. My jsme seděli dlouho do noci, než z vedlejší restaurace neodešli poslední hosté. Na plac ani do kuchyně jsem nemusela. Personál byl dokonale sehraný a spolehlivý. I když jsem byla po ruce, nebyla jsem zapotřebí. Poprvé za dlouhou dobu mě vedoucí pochválil, jak dobře vybral vedoucí pro tento hotýlek. Byla jsem na sebe pyšná. On, jak bylo známo, pochvalami nehýřil.

HOTEL kapitola 20 Ach ta podoba

25. července 2011 v 15:13 | tami
Stala se ze mě sice paní vedoucí, ale kdykoliv jsem mohla, už jsem byla na place nebo v kuchyni. Dost se mi po práci na place stýskalo. Jednou takhle převlečená za servírku, jsem uváděla ke stolu starší pár.
Ona upravená, navoněná blondýna v tuzexovém kostýmku vínové barvy, on prošedivělý vysoký, ve světle šedých šatech. I přes vyšší věk měl jiskrné modré oči a rysy ve tváři jako bych už někde viděla. Prostě elegán. Nepřikládala jsem tomu žádnou důležitost, protože tam opravdu jezdili lidé neustále někoho připomínající. Z televize, z filmu, časopisů atd…
Přesto mi zvědavost nedala, a šla jsem se podívat do recepce, kdo že to k nám zavítal. Nějací Machovi. On státní zaměstnanec, ona v domácnosti.
Jméno mi bylo povědomé, ale i to se stávalo.
"Dejte si na tom páru výjimečně záležet," řekla jsem ráno při poradě, "od státních zaměstnanců nikdy nevíme, čím nás překvapí." Machovi byli celkem příjemní lidé, i když na můj vkus madam dost pila. Vždycky tajně bez manžela v recepci.
"Víte, manžel pracuje na ministerstvu, pořád hlídá, abych mu neudělala ostudu. Blázen jeden." Svěřovala se Machová na recepci Janičce.
"Beze strachu," odpověděla Janička, "my jsme tady taková malá republička v republice. Od nás se nikdo nic nedozví i kdyby nějaká ta ostuda byla."
"To mu taky říkám, vždyť proto jsme tady. Je tu klid. Žádní novináři ani fotografové," odvětila paní Machová a otočila se po mně. Zrovna jsem přivedla Mikyho ze školky, který okamžitě běžel k Janičce, protože mu dovolovala hrát si s telefonem.
"Halo, halo, já sem Miky" hulákal do telefonu a očička mu zářila spokojeností. Pani Machová celá zjihla, otočila se ke mně:
"To je váš syn?"
"Ano, to je moje štěstíčko," odpověděla jsem pyšně. Miky měl opravdu dar se každému okamžitě zalíbit.
"Taky mám syna. Taky byl takhle krásný, když byl malý. Jakoby by mě ten váš vrátil o nějaký pátek zpátky. Pojď ke mně ať si tě pochovám," řekla a natáhla ruce k Mikymu. Miky se nechal vzít do náruče se slovy:
"A máš něco dobrýho?"
"Něco ti určitě koupím," rozesmála se a dodala, "ty jsi tak krásný klouček." A najednou koukáme, jak ji po tváři stékají slzy.
"Promiňte," řekla, položila Mikyho na zem a beze slova odcházela z recepce. Bylo to trochu divné, ale asi si vzpomněla na mládí. Taky mě přeci napadlo co bude, až vymění mámu za úplně jinou ženskou. V neděli před odjezdem, přišel pan Mach vyrovnat účet:
"Pani vedoucí, říkala manželka, že máte krásného syna. Kdepak ho máte teď?"
"Ale, někde tu pobíhá, myslí si že je hotel hřiště," odpovídám s úsměvem.
"Mohl bych ho vidět? Ta moje manželka o něm přímo básní."
"Ale jistě. Tady zrovna běží. Miky dávej pozor, zase budeš mít rozbitá kolena."
"No, ukaž se ty chlape," říká pan Mach a chytá Mikyho do náruče. Zadíval se na něj a říká překvapeně:
"Ona měla pravdu."
"Pravdu? V čem pravdu," ptám se nechápavě.
"Podívejte se," a vytahuje z peněženky starou ohmatanou fotku. Beru ji do ruky a nestačím se divit.
"Ano. Je opravdu podobný Mikymu. To je váš syn?"
"Víte ani nevím, kde teď je. Vnoučat se taky nedočkám. Vzal si prý nějakou tanečnici a ta si nebude ničit postavu dítětem. Ani na svatbě jsme nebyli. Nedivím se, že pohled na toho vašeho kloučka manželku tak rozesmutněl."

HOTEL kapitola 19 Hospoda je jed...

22. července 2011 v 14:48 | tami
Kolegové telefonovali, posílali kytky po taxikářích a porůznu blahopřání. Hospodský život je jako závazek u oltáře, "v dobrém i ve zlém." Teď to bylo vidět nejvíce. Museli se podělit o moji práci, než najdou kvalitní náhradu.
Trochu proklaté povolání pro soukromý život. Jeden stálý host, který nás každoročně navštěvoval, byl bývalý hoteliér. Nebyl moc sdílný, ale jednou si mě zavolal se slovy:
"Jste moc šikovná, ale pamatujte si, hospoda, to je jed do krve, jak se vám tam jednou dostane, je to navždy. A vám tam ten jed už pěkně koluje." Dnes už jasně vím, co tím myslel.
Asi je dobře, že zůstanu s Mikym sama. Kde by se našel tak tolerantní partner, aby respektoval hospodu jako druhou rodinu. Být věčně v práci, brát šichty za nemocné a v neposlední řadě i nějaký ten neplánovaný mejdan? Do mého přemýšlení o životě, se ozvalo zaklepání. Otevřely se dveře a zrzavá kštice ve dveřích mě jenom přesvědčila o tom, že mé přemýšlení se ubíralo správným směrem.
"Leny, nesu ti peníze," říká vedoucí a podává mi obálku.
"Jaké?" Ptám se nechápavě.
"No, přeci tvoje výplaty, které jsem ti celou dobu dával do trezoru." "Ježíši," vyjekla jsem, "já bych si na to ani nevzpomněla."
"To jsi celá ty. Jo, a taky jsem ti domluvil u tvoji bytné, že ti přidá jednu místnost. Postýlku už tam máš, a Lída ti tam udělala generální úklid."
"Děkuji," špitla jsem a roztekly se mi slzy.
"Nebreč, nemáš proč a koukej mi ukázat toho malého zbojníka. Víš, jakou mi dalo práci, aby mě sem pustili?" Směje se a podává mi kapesník.
"To nic, to hormony," směji se přes slzy, a to už sestra přináší Mikyho. "To je opravdu celý Lukáš. Nezapřel by ho, ani kdyby chtěl. A vůbec, copak jsi uvedla do rodného listu?"
"No, no…" začala jsem koktat, "řekla jsem, že nevím."
"Cože?" začal se rozčilovat.
"Vždyť se na tebe budou dívat jako na nějakou běhnu." Použil výraz, který se mi vůbec nelíbil, ale měl pravdu.
"Už se stalo," pane vedoucí, "pár takových sestřiček chodí okolo mě se zvednutým nosem. Ale je to takové opatření, že Miky bude opravdu jenom můj."
"Chápu to, ale jestli jsi udělala dobře, to nevím. No, teď se tím nezabývej, zítra jdete domů, tak se občas přijeďte ukázat. Ano?" Dal mi pusu na čelo, dlouze se podíval na malého a dodal:
"A nemysli si, že se nedozvím, co děláte? Pořád budeš pod mým dohledem." Zasmál se a tiše za sebou zavřel dveře.
Konečně doma. Návštěva střídala návštěvy. Všichni jak slíbili, tak mi pomáhali a čas běžel. Miky už začal chodit a bylo ho všude plno. Otce by opravdu nezapřel. Vkradly se mu do očí i ty jeho šibalské jiskřičky. Nic se mu nedalo odmítnout, což jeho tatínkovi tehdy taky ne.
Miky rostl, a mně už začala scházet práce. Jednou při podvečerním sezením na dvorku u pískoviště, přišel sám velký šéf, zrzavá kštice. Chodil zřídka, a teď byl nějaký zasmušilý. Jedině já jsem mu mohla říkat "šéfe", kdy se mi zachtělo, aniž by ho to vytáčelo.
"Zdravím, šéfe, co se děje?" Říkám s úsměvem a sleduji jak Miky trhá krabici s autem, které mu přinesl.
"Mám trochu starosti, čekám, že by jsi mi mohla pomoct."
"Já?" ptám se vyjeveně.
"Ano, Miky už by mohl do školky, ne?" zeptal se nejistě.
"Hele šéfe, na rovinu, o co jde? Tyhle okolky nemám ráda, víte to."
"No, přidali mi na starost ještě jeden hotel, teda spíše penzion a sám to nezvládnu. Potřeboval bych tam spolehlivého zástupce."
"A to mám být já?" Nevěřícně se ptám.
"Ano, ať jsem to probíral jak chtěl, nikdo jiný mi nevyšel. Jsi jediná, která si poradí v jakékoliv situaci i beze mě. A to je přesně to, co potřebuji."
"Jo, ale taky to vždycky slavně nedopadlo," podotkla jsem.
"To je pryč. Jsi starší, zodpovědnější, věřím ti, dokážeš to." Díval se při tom na mě tak sklíčeně, že jsem se nemohla nechat dál prosit.
"Tak jo. Jak si to představujete?" Ptám se a beru do náruče Mikyho, aby si uvědomil jeho přítomnost v mém životě.
"Neboj, myslel jsem na něj. Vedle penzionu jsou jesličky i školka. Budeš dělat samé ranní. Na večery v podniku dohlédnu já, a když to bude nutné pomohou kmotři, ne?" Jasně. Jára s Lídou se na něj jen třásli. Pro ně by to opravdu problém nebyl.
"Kdy si představujete nástup?" zeptala jsem se opatrně.
"Do týdne." Odpověděl a předstíral kolik má práce na pískovišti. Co jiného jsem asi mohla čekat. Vždycky to tak u něj bylo. Zasmála jsem se:
"Víte, že se už docela těším? Zastavím se v týdnu a domluvíme to přesně. Nejdříve si prohlédnu tu školku."
"Věděl jsem, že je na tebe spolehnutí, děkuji."
"Prosím, prosím," řekla jsem trochu pichlavě abych ho rozesmála.
"Tak jo, dávejte na sebe pozor," a s úsměvem odcházel.
Školka, jesličky, no pohoda. Bylo mi jasné, že tam vedoucí už byl. Co všechno zmůžou peníze, pomyslela jsem si.
"Dobrý den, tak tady máme toho kloučka jako sluníčko," přímo zašvitořila ředitelka školky.
"Ano. Jistě." Odpověděla jsem sebevědomě, překvapená jejím přístupem, ale ne zase tak moc. Nakonec bylo dobře, že tam vedoucí byl.
Jako servírka a samoživitelka, jsem se v naší společnosti pohybovala na dost tenkém ledě.
Ale stejně. Nezačíná to s tou péčí vedoucí přehánět? Co se vlastně stalo s jeho dcerou? Nikdy o ní nemluvil. Věděla jsem jenom, že se jmenuje Eliška a studuje jazyky.
Penzion. Byl to spíše menší hotel. Měl dvacet pokojů, restauraci, salonek, pochopitelně recepci a deset lidí co by personál. Nikdy jsem nikomu nevládla, a tak se opět dostavoval ten pocit, že to taky nemusím zvládnout. Jaké bylo mé udivení, když v recepci vidím elegantní Janičku a z placu mi jdou naproti Lida s Járou.
"Nestůj s otevřenou pusou, to vedoucí nás přemluvil, abychom tu byli s tebou, že prý na hotel už si někoho najde" jako mluvčí prohlásila Janička.
"Tak to zvládneme všechno," zajásala jsem a objala je všechny najednou. Stýkali jsme se sice pravidelně, ale v práci, to bylo něco jiného.
"Moc se mi stýskalo," už jsem dodávala v slzách, "ale něco mi tu nehraje," říkám, a prohlížím si je jednoho po druhém:
"Cítím nějakou kulišárnu."
"No, víš," ujal se slova Jára, "tady se totiž scházejí úplně jiní lidé. Většinou se sem schovávají slavné osobnosti s milenkami, nebo různé celebrity, ale také hodně lidí ze západu. Proto tady chtěl vedoucí personál, který umí držet pusu, a na nic se neptat."
"Tak jo, ale mohl mi to říct."
"A proč? Vždyť víš, že tě vždycky postavil před hotovou věc. Proč by to najednou měnil?" řekla Lída a společně jsme se zasmáli. Trochu jsem z toho měla vítr, ale známé tváře po boku mi dávaly naději, že to zvládnu.
Mikymu se v jesličkách líbilo, a to bylo v tuhle chvíli to hlavní.

HOTEL kapitola 18 Ano, miláčkem, to on bude...

22. července 2011 v 14:38 | tami
Do rozesmátého výčepu dorazil vlající, bílý plášť vedoucího a jeho zakaboněná tvář nevěstila nic dobrého.
"Leny, budeš muset asi skončit ve vinárně a vy, co jste tady, hledejte náhradu!" Rozhlédl se po všech přísným pohledem a bylo po smíchu.
"Šéfe, vy jste se snad zbláznil, nikde končit nebudu," rozčíleně jsem vyhrkla.
"Zdenička taky musela…"
"Co, musela! Chtěla! Já nechci!" skočila jsem mu do řeči, "jsem těhotná, ne chromá a nemocná."
Třískla jsem dveřmi a v slzách vzteku utíkala na pokoj. Je to přeci moje rozhodnutí, co budu a nebudu dělat.
Přeslechla jsem i zaklepání na dveře. Když jsem zvedla hlavu, vidím zrzavou kštici ve dveřích.
"Můžu dál?" Na odpověď samozřejmě nečekal. Sedl si ke mně na postel a vzal mě okolo ramen.
"Leny, já tě tam teda nechám, ale při nejmenších obtížích mi to řekneš? Platí? Doktor říkal, že máš být opatrná. Chceš přeci zdravé miminko?"
"Jistě že ano, Spolehněte se." zajásala jsem a radostí ho políbila na tvář.
"No, no, zase to s těmi díky nepřeháněj."
Pohrozil prstem, pohladil mě po vlasech a s hlubokým vzdechem odcházel. Viděla jsem to u něj poprvé. Zalilo mě teplo, jako kdyby to byl opravdu táta.
Jenomže každá radost někdy skončí. Ani tahle neměla trvat dlouho. Ranní nevolnosti ustoupily a bříško se začalo kulatit.
Všichni prorokovali, že budu mít chlapce, protože děvče bere mamince krásu. Mimořádně mi to slušelo.Celá jsem se rozsvítila, jak říkal vedoucí. A tak v té pohodě a s dobrou náladou sedím na recepci a třídím poštu.
Najednou držím v ruce modrou obálku s barevným lemováním. Bože, to je letecká obálka, a je pro mě. Srdce se mi rozbušilo. Otočím ji na druhou stranu. Ano, jistě, je to od Lukáše. Slzy mi vlítly do očí a s obálkou v ruce lítám po hotelu a doslova křičím:
"Lukáš píše, Lukáš přijede. Slyšíte? To je od Lukáše."
Vedoucí vyběhl z kanceláře a chytil mě za tu mávající ruku.
"Zadrž děvče, nebo se zblázníš. Co kdybys ten dopis nejdříve otevřela." Smál se a vypadal spokojeně.
"No jasně, to víte že jo. Asi nejsem normální." smála jsem se taky a rychle s třesoucíma se rukama jsem otvírala to očekávané psaní. Vytahuji z obálky divný, skládací pohled. Nechápu. Co to je? Rozkládám ho a zlaté písmo mi oznamuje:
"ELIZA A LUKÁŠ BYLI ODDÁNI V PAŘÍŽI, DNE… "
Přes slzy nemohu číst dál. Cítím jak se mi podlamují kolena a padám někam do tmy. Ještě jakoby v dálce slyším, "tak co píše…"
Pomalu otvírám oči. Nade mnou kulaťoučká tvář doktora.
"Ty nám dáváš," slyším jeho laskavý hlas a nevím co se děje.
"Co se stalo? Pane doktore," ptám se a vzápětí nechci slyšet odpověď. Můj pohled zavadil o modrou obálku na stole a všechno mi došlo. "Omdlela jsem? Asi ano." Ptám se, a zároveň si odpovídám.
"Jsem v pořádku. Nechte mě prosím samotnou." zažadonila jsem.
"Nechám, ale za dvě hodinky se na tebe přijdu podívat." Zkontroloval ještě puls, pohladil mě a odešel.
Teď mi teprve začalo všechno docházet. Rozplakala jsem se nahlas a usedavě. Slzy už promáčely polštář, mně se neulevovalo a pláč nechtěl přestat.
Proč mi to jenom udělal? Co jsem udělala špatně, že na mě tak rychle zapomněl? Kdy už mě konečně potká něco pěkného až do konce? Zpozorněla jsem. Co to je? Co se děje? Pane bože, moje dítě se pohnulo! Ono mě koplo. Neupravená, s oteklýma očima jsem vklouzla do bot a letěla dolů.
"Lído, Járo, kde jste všichni. Pojďte si honem sáhnout, moje dítě kope."
Modrá obálka mi byla ukradená. Tohle bylo to štěstí, které bude trvat do konce. Byla jsem uprostřed lidí, kteří mě měli rádi a jeden přes druhého křičeli:
"Pusť! Uhni! Taky si chci sáhnout."
V dušičce to sice bolelo, ale drobeček, který dával tak mohutně najevo, že je tady se mnou, mi dával neuvěřitelnou sílu.
Uplynulo pár měsíců.
Zrada a stesk po Lukášovi, zaháněla příprava výbavičky pro miminko. Přátelé vyloučili, že by se měla narodit holčička, a tak dali chlapci i jméno. Začali mu všichni říkat Miky.
Stalo se to tím, že místo těhotenských chutí, jsem měla změnu hudebního žánru. Trempské písně vyměnil tvrdý rock. Od rána do večera jsem dokola pouštěla singly Mikyho Volka. Bylo to tak sugestivní, že ani já už jsem nepřipouštěla narození něčeho jiného, než chlapce jménem Miky. Předpokládané se stalo pravdou.
Nesnášela jsem bolest jakéhokoliv druhu, a tahle si dala opravdu záležet. Žádné hrdinství a ješitnost! Ječela jsem na celou porodnici jak píchlý tele. Jekot střídala nevybíravá slova na adresu všech chlapů na světě. Po dvanácti hodinách utrpení byl na světě.
Tříapůlkilový, blonďatý, modrooký s tvářemi jako broskvičky. Žádné pomačkané, červené mimino, jak mi každý říkal. Nikdy jsem neviděla tak malé miminko, aby bylo tolik podobné svému otci. Žal a smutek!
I v té nejšťastnější chvíli si tě najde.
Dívám se do té krásné Mikyho tvářičky a z očí mi tečou slzy. Samovolně. Jako kdyby tam byly už dlouho schované a musely ven. Jedna láska na dvě noci, druhá na jedno léto. Miky navždy.
To bylo konstatování skutečnosti.
Dívám se z okna porodnice, pod kterými postávají tatínci a mávají na své milované. Jen pod mým oknem je prázdno!
"Ale maminko, neplačte, mohla byste mít problém s mlíčkem. Radujte se. Váš Miky se stal okamžitě miláčkem celé porodnice," usmívala se sestra a upravovala mi postel.

"Ano, miláčkem to on bude, tatínkovi to taky šlo." řekla jsem smutně a slzy se znova roztekly.

"Pošlu pana doktora," řekla sestra znepokojivě.

"Ne, ne sestři, nikoho nevolejte. Už je dobře."
Vzala jsem Mikyho z postýlky a jeho našpulenou pusinku přisunula k prsu. To bylo ono, teď mi bylo dobře. Nejkrásnější pocit na světě.
Do tváře se mi zase vloudil úsměv. Tak tenhle chlap už u mě zůstane napořád. Krásná myšlenka. To, že mi ho za dvacet let odvede úplně cizí ženská, mě ani nenapadlo. Proč taky. Na to je spousta času.
pokračování příště...

HOTEL kapitola 17 Viroza

14. července 2011 v 8:44 | tami
Bylo mi smutno, ale to už podle mých zkušeností vždycky vyřešila práce. Vymýšlela jsem nové jídelníčky, zaskakovala přes den v kuchyni a hlavně trápila kuchaře s neustálým řevem mixéru, kde jsem vymýšlela koktejly. Neuvěřitelné! Pár kapek alkoholu, pár ingrediencí, trochu šťávy a smetany. Povedly se mi úžasné nápoje, ale nepsala jsem si, co jsem tam dávala, a tak byl vždycky každý nápoj jiný. Na baru se pochopitelně místo mixeru používal šejkr, ale na zkoušení byl mixer rychlejší.
"Ládíku," požádala jsem kuchaře, "prosím, nemůžeš někam čmárat, co tam dávám? Nemůžu tvořit a zároveň psát!"
"To víš, že jo," odpověděl se smíchem a dodal něco o čarodějnicích.
A tak vznikaly nové nápoje pro vinárnu, mně nová náplň práce a vzpomínky na Lukáše se dostavovaly až před spaním. Zavřela jsem oči a obraz Lukáše s kyticí různobarevných tulipánů, a náruč, ve které mě odnášel ze sprchy, mně s kanoucími slzičkami uspával.
Byl konec léta a Lukáš se ještě neukázal. Bylo to dlouhé čekání. Nevím, jestli to bylo z počínající nervozity, že se Lukáš neozýval, nebo se o mě pokoušela nějaká choroba, ale cítila jsem se hrozně unavená. Občas mě chytaly křeče do žaludku, až na zvracení. Někdy se to i povedlo. Hlavně ráno.
"Leny, dojdi si k doktorovi," řekl vedoucí, když mě viděl po ránu zelenou a průsvitnou jako svačinový papír.
"To určitě! S mastičkářema nekamarádím," pohrdavě jsem odpověděla a hodila hlavou s tím, že si půjdu ještě na chvíli lehnout.
Jen jsem vylezla na první schod, volá recepční Janička:
"Pojď sem ještě na chvíli."
"Copak je? Budeš mě také posílat k lékaři?"
"Ale ne," řekla, "jen mi ukaž oči."
"Oči? Co má být s mýma očima?" Dlouze se mi do nich podívala, usmála se, a jen jako by mimochodem prohodila:
"Být tebou, tak k tomu lékaři zajdu. Dám na to krk, že jsi těhotná."
Ale ne! Pomyslela jsem si, mávla rukou a zmizela na pokoj. Asi se nám Janička zbláznila. Sekla jsem sebou na postel, ale červíček v hlavě začal vyrábět své. Co když má pravdu? Vlastně všechno na to ukazuje. Menstruovala jsem vždycky nepravidelně. Jeden měsíc jo, druhý ne, vždycky bylo nakonec vše v pořádku. Proč by to teď mělo být jinak? Ty příznaky!
Tak jo. Na oběd do restaurace chodí pravidelně místní gynekolog, tak se ho zeptám. Když jsem si něco umínila, chtěla jsem to hned, nejpozději včera, a tak jsem sešla dolů do restaurace. Byl čas oběda a doktor už spolehlivě seděl na svém místě. Byl to kulaťoučký doktůrek s bodrým výrazem, který pořád dával najevo, že je šťastný. S respektem, který mu náleží jsem k němu přistoupila.
"Zdravím, pane doktore, mohu vám chvíli dělat společnost?"
"Jistě, ty můžeš všechno, copak tě trápí?" řekl s úsměvem a jeho malá očička si mě prohlížela od hlavy k patě.
"Hm, hm, těhotná by jsi mohla být," řekl po mém vysvětlení a dodal, "nejlépe by bylo, kdybys šla hned se mnou. Mám tam sice naobjednané pacientky, ale pro tebe si čas udělám. Vidím, jak tě ta nejistota užírá."
"Děkuji, pane doktore, počkám na vás v recepci," řekla jsem, a se studem odcházela do recepce. Ano, styděla jsem se. Těhotné mají být vdané, a ne jako já. Na hotelu, bez muže, ani nevím kde Lukáš je? Co tomu řekne? Snad to nebude pravda. Snad jenom zbytečně zmatkuji. Třeba je to opravdu jenom nějaká viróza.
Poliklinika byla šedivá a dveře do ordinace ještě víc.
"Tak co? Pane doktore, jenom nějaká viróza, že ano?" A lezu ze stolu jako ze žebříku. Hrůza!
"Jistě, děvče moje, ale té viróze jsou tak tři měsíce a je velice živá." "Prosím? Co? Co to znamená? Nerozumím?" koktám vyděšeně. Kouknul na mě přes brejličky a usmál se:
"No, jednoduše, jsi tři měsíce těhotná."
"Tak vám teda pěkně děkuji," a bez pozdravu jsem odcházela z ordinace jako v mátohách. Za sebou jsem jenom zaslechla:
"A co těhotenský průkaz? A tak já ti ho přinesu, až půjdu na oběd."
Jako ve zlém snu jsem došla na hotel. Hlavu prázdnou a myšlenky rozhozené všemi směry. Když jsem procházela okolo kanceláře vedoucího, slyším jeho hlas:
"Hele mladá, co se děje? Viděl jsem tě odcházet s doktorem?" Cukla jsem sebou. Co mu mám tak asi říct? Jako vždy mi to ulehčil.
"Že ty jsi opravdu těhotná?" Vzdala jsem to. Stejně by to ze mě vymámil.
"Ano," hlesla jsem skoro neslyšitelně.
"No, moc pěkné, co takhle antikoncepce? To ti nic neříká?" Začal pomalu brunátnět.
"Ale jo, šéfe," odevzdaně pokyvuji, "ale není to úplně moje vina. Jako mladá jsem prodělala ošklivé záněty a lékaři prohlásili, že se mám smířit s tím, že děti nikdy mít nebudu."
"No, nazdar! Tak to aby se ti chytráci teď pustili do výchovy, ne?" To už řval na celou kancelář. Začala jsem se jeho konstatování situace smát. Začal se smát se mnou, a tím se i trochu zklidnil.
"Co budeš dělat? Kde je vůbec Lukáš?"
"Nevím, nevím, co budu dělat, ani kde je Lukáš," řekla jsem už zase sklesle a bylo po smíchu. Jedno jsem ale věděla určitě. Pokud jsem i přes lékařské prognózy otěhotněla, tak si dítě nechám, ať se děje cokoliv.
Zpráva se po hotelu rozlétla rychlostí blesku. Někdo mě pomlouval, někdo záviděl a někdo přál. Přesně tak, jak to u těchto situací bývá. Jenom ten Lukáš chyběl, a nebylo kam, mu dát zprávu. Jára s Lídou to už slavili panáčkem a já vodou. Měli velikou radost.
Sami děti mít nemohli, o to víc jsem si jejich přátelství a podpory vážila.
"Neboj, Lukáš se vrátí, a my vám uděláme velikou svatbu," řekla Lída a Jára ji doplnil, "a taky půjdeme za kmotry. Budeme hlídat, vozit, všechno co budeš chtít." Rozesmáli mě. Cítila jsem, jak se mi dělá dobře, jak se zklidňuji, jak odchází strach a přichází radost.

HOTEL kapitola 16

14. července 2011 v 8:29 | tami
A bylo to tady.
Děvčata se zvedla od stolu a vycházela z vinárny. Pepíček kontroloval už spícího Němce, culil se na mě a byl v klidu. Začala jsem tušit co se děje.
"Lukáši, chceš něco vidět? Pojď se mnou," vzala jsem ho za ruku a táhla ho k zadnímu vchodu z hotelu. Bylo odtud krásně vidět na parkoviště.
"Co je? Co se děje?" ptá se vyděšeně Lukáš.
"Jenom se dívej, a buď potichu," odpověděla jsem a ukázala k mercedesu.
Naše atraktivní děvčata odemykala kufr mercedesu, a tahala z něj podle velikosti, obraz. Hned na to otevřely kufr druhého auta, jehož značku jsem neznala a obraz jednoduše přemístily.
"Nezavoláme policajty?" šeptal vyděšeně Lukáš.
"Zbláznil ses? A co jim řekneš? Že je v kufru kradený obraz? A to ještě nejspíš z kostela? Okrádají jenom zloděje. Pusť to z hlavy."
Zatáhla jsem ho zpátky do vinárny. Děvčata už opět seděla na svých místech. Tohle byla Pepíčkovo klasika.
Obraz takhle prodal alespoň třikrát. Žádný z okradených Němců si nepůjde stěžovat, že mu vzali obraz. Kupodivu Pepíčka nikdo z nich ani nepodezíral. Vždycky jenom nadávali, jak ti komunisti kradou. Byla pravda, že jsme jim to přáli. Stejně sem jezdili jenom levně nakoupit, pobýt s holkami a dobře se najíst.
Blížila se třetí hodina ranní.
"Pepíčku, budeme zavírat," volám na něj od baru, protože už tam zůstali sami. Pepíček vstal, přišel k baru a políbil mi s jemným úklonem ruku.
"Leny, přeložíme skopčáka do auta. Tam to dospí." Vyndal z náprsní kapsy balíček stokorun, a se slovy díků odcházel.
"On je to opravdu sympaťák," prohodil Lukáš, ale tvářil se všelijak. "Neboj, pokud s ním nebudeš hrát karty, tak tě neokrade. Na to má jiné lidi," zasmála jsem se jeho udivenému pohledu.
Pepíček pokračoval na privát hned vedle hotelu, aby to mohl s děvčaty náležitě oslavit. Že se uměli pěkně zřídit, to jsem věděla, proto bylo příjemnější, když to bylo mimo hotel.
Vzpomněla jsem si, že jednou, když se řádně opili, tak usnul na lavičce před vinárnou, kde se stihnul ještě nezřízeně pozvracet. Ráno, když šel okolo vedoucí a začal mu nadávat, tak mávl rukou a řekl:
"To je vaše vina šéfe, to je z toho, jak tady vaříte."
Takový byl prostě Pepíček. Byla jsem značně unavená. Sedla jsem si do boxu, dala Lukášovi hlavu do klína, a nechala se vískat ve vlasech. "Leny, lásko, usínáš, nechceš si jít lehnout?"
"Chtěla bych, moc bych chtěla, doprovodíš mě?" Podívala jsem se mu pevně do očí a hledala odpověď, která mě zároveň děsila.
"Jasně, že chci," ale prosím, chvíli na mě počkej. Vyběhl z vinárny a oči mu zářily. Je to blázen. Co zase vymýšlí? Usmála jsem se a poklidila plac. Za dvacet minut byl zpátky se svým krásným úsměvem. "Omlouvám se, jenom jsem potřeboval zařídit, aby na mě doma nečekali."
"Dobře Lukáši, můžeme jít, ale prosím potichu, ať nás neuslyší vedoucí."
Měla jsem druhý den volno, tak proč toho nevyužít? Když tě nehoní absence spánku, je to balzám. Nahoru jsme šli opravdu jako myšky. Když jsem chtěla rozsvítit hned za dveřmi, chytil mě za ruku. "Nerozsvěcuj, prosím," zašeptal a vzal mi ruku z vypínače. Otevřel dveře dokořán a já jsem jen s úžasem koukala na svůj pokoj.
Stolek byl celý pokryt malými, krásnými kvítečky, mezi nimi stála láhev sektu, skleničky a krásný svícen mihotavě osvětlující celý pokoj. Kvítka různých barev pokrývala i polštář na posteli.
"Proboha, kde se to tu vzalo?" ptám se s výrazem dítěte před vánočním stromečkem.
"No, víš, trochu jsem přemluvil recepční Janičku. Ostříhal jí dva květináče a zbytek vyhrabala ze skříně v recepci.
Já jí ty kytky zase koupím, slíbil jsem to. Jo, a ještě tohle," došel k poličce s knihami a pustil magnetofon. Krásná muzika skupiny "KTO" mi tlačila slzičky do očí. Zbožňovala jsem tyhle písně.
"Lukáši, víš o tom, že jsi opravdu cvok?"
"Vím. Zatančíme si?" Přitiskl mě k sobě a já už byla schopna vnímat jenom jeho objetí a hudbu. Najednou jsme nepotřebovali slova. Jen horké polibky a něžné hlazení. I láhev zůstávala netknutá.
Ale přeci něco bylo špatně. Byla jsem pořád ještě v pracovních, i když hezkých šatech. Ráda jsem vždycky to zakouřené šatstvo co nejdříve sundala.
"Lukáši, dej si skleničku, já si zatím skočím do sprchy a převléknu se, ano?"
"Jistě," pomalu a nerad mě pouštěl z náruče. Alespoň trochu vychladnu, pomyslela jsem si. Moc jsem ho chtěla, ale byl tak krásně zdrženlivý a já nechtěla být ta aktivní. Jen bůh ví, jak tato noc skončí.
Nestihla jsem ani domyslet, co se bude dít, když jsem ucítila jeho ruce na svých bocích. Pomalu mě otáčel k sobě, líbal, sprcha nám stékala po těle a mně se zatočila hlava. Umáčenou a třesoucí si mě odnášel v náručí do pokoje. Byla to nejhezčí neděle jakou jsem zažila. Asi bych se měla stydět, ale celou jsme ji strávili v posteli. Jenom hlad nás navečer vyhnal do restaurace.
Dozvěděla jsem se, že pracuje u ministerstva zahraničních věcí někde jako poradce na ambasádě. Víc mi říct nechtěl, nebo nemohl. Nevím. Jenom mě ubezpečil, že když tady dva až tři měsíce nebude, není to proto, že by mě nechtěl, ale že pracuje. Posmutněla jsem, protože to bylo to poslední, co jsem chtěla slyšet. Nevyzvídala jsem i když bych velice ráda. Spoléhala jsem na to, že se časem dozvím víc.
Muselo se to stát. Přišel den, kdy musel odjet. Zbylo i pár hodin na rozloučení. Ještě dlouho mi v uších znělo:
"Miluji tě, víš to? Moc tě miluji. Mysli na to." Dlouho jsem cítila vůni posledního polibku.

HOTEL KAPITOLA 15 A JE TO TU ZNOVA ZANOVA...

14. července 2011 v 8:21 | TAMI
To je provokatér, pomyslela jsem si a pomalu zjišťovala, že ho mám plnou hlavu. Byly tři hodiny ráno, Lukáš kupodivu střízlivý a hostů už jen pár. Rozhodla jsem se, že zavřu. Zkasírovala jsem poslední hosty, a čekala až dopijí. Lukáš už zase seděl na baru.
"Předpokládám, že na pokoj mě nevezmeš, ale na tu procházku bychom mohli, uvidíme východ slunce. Co ty na to?" začal znova dorážet.
"To máš pravdu," na pokoj tě nevezmu, ale východ slunce? Tak jo, půjdu."
Pořád jsem cítila ten letmý polibek. Bože, kam se to zase řítím! Noci už byly teplé a ranní, ostrý vzduch přímo zahlcoval plíce, které byly celý den v prostředí kouře.
Lukáš mě vzal za ruku a obejmul. Bylo to příjemné. Rozsvícené náměstí a za ním ještě v pološeru místní park. Sundal si koženou bundu a položil ji přes lavičku.
"Pojď, posadíme se, odsud je krásně vidět na obzor a nohy tě musí bolet," řekl skoro šeptem, posadil mě, dal mi nohy na lavičku a hlavu k sobě do klína. Hladil mě po vlasech a líbal na tváře a čelo. Byl něžný, a krásná slůvka zněla jako rajská hudba. Najednou jsem chtěla, aby tu pusu konečně zavřel a pořádně mě políbil. Ale on ne. Ruce mu sklouzly na boky a dál mě jenom hladil. Přivádělo mě to k šílenství. Cítila jsem, jak se celá třesu.
Ale to už asi bylo moc i na Lukáše. Po prvním vášnivém polibku následoval další a další. Vzájemné hlazení nebralo konce. Nechybělo moc a první milování by se odehrálo v parku na lavičce.
Ranní chodec, který si krátil cestu přes park, mě vrátil opět na zem. To byla rychlost! Asi jsem se zbláznila. Je to tady znova. Vždyť ho znám pár hodin. "Nenech si zase zlomit srdce," varoval mě vnitřní hlas. Problém je v tom, že nevím, jestli ho poslechnu. Alespoň se o to pokusím.
"Lukáši, musím domů. Chci se trochu vyspat, doprovodíš mě?" Pomalu a nerada se vymaňuji z jeho objetí.
"Jistě, chápu," odpověděl, vzal mi hlavu do dlaní a dlouze se mi zadíval do očí.
"Zítra zase přijdu, chceš?" A pevně mě tisknul k sobě.
"To víš, že chci," špitla jsem a poslední silné obětí před hotelem mi začalo znova rozpalovat krev.
"Už prosím běž." Jemně jsem ho odstrčila a běžela po schodech na hotel. Ani jsem si neuvědomila, že jdu přes recepci. To bylo něco pro naší recepční Janičku.
"No prosím tě, kde jsi byla? Myslela jsem, že už dávno spíš."
"Bolela mě hlava, tak jsem se šla projít," odpověděla jsem a pokračovala po schodech.
Zakroutila hlavou a dál se neptala. Svalila jsem se na postel a myšlenky mi běhaly v hlavě maratón. Nic nedávalo smysl. Všechno bylo popletené. Vůbec jsem se nevyznala sama v sobě. A tak pomalu a zmatená, pociťujíc ještě tu vášeň z jeho obětí, jsem usnula. Co asi bude zítra? Pozítří? Za měsíc?
Vinárna běžela jak po másle, tržba stoupala a hosté byli fajn. Tržbu jsem díky kuchyni, kterou jsem tam zavedla, zvýšila o padesát procent. Byla sice dřina mít na jídelníčku neustále čabajky, uherák, uzený losos a kaviár, ale vedoucí to dokázal sehnat, a já prodat.
Vedoucí, jako by mi viděl do hlavy, jednoho dne přišel a řekl:
"Poslouchej, Leny, vedeš si dobře, ale taky už musíš být unavená. Uděláme v neděli zavírací den. To znamená hned zítra, tak si udělej hezký den."
Zajásala jsem. Bylo toho opravdu už moc. Pomyšlení, že zítra mám volno, mi nalilo novou energii do těla. Hosté se pomalu scházeli a Lukáš nikde. Asi bude lepší, když nepřijde vůbec.
Strach a zmatek, který mi v hlavě kraloval, byl pořád dost silný. Jenomže to horké obětí taky. Jak z toho se ctí ven? Jo, babo raď. Z myšlenek mě vytrhla partička karbaníků. Hazard byl sice zakázaný, ale u mě měli v koutku za výklenkem box, kde mohli hrát třeba o auta.
Ať někdo vyhrál, nebo prohrál, já jsem z toho nikdy nevyšla škodná. Z každé výhry šlo nejméně deset procent do takzvané "pinky", což byl vypulírovaný půllitr. Někdy byla na stole taková hromada peněz, že by se dal koupit i barák. Někdy se tam i prohrál. Policajti to sice hlídali, ale pokud nebyl malér, přivírali obě oči.
Jenomže dnes přišla úplně jiná sestava. Pepíček, jak jsme mu říkali, byl takový vůdce těchto partiček. Byl to vysoký, asi čtyřicetiletý prošedivělý elegán. Pravá představa gentlemana. Přijeli mercedesem s německou poznávací značkou. Pepíčka a Němce, který vůz řídil, doprovázela dvě mladá atraktivní děvčata. Na první pohled bylo jasné, čím se děvčata živí. Divná sestava.
Z toho nekoukalo nic dobrého. Pepíček byl i známý šmelinář s obrazy a uměleckými předměty. Nikdy ho nechytili, byl opravdu chytrý, a na všechno si najímal lidi, a to ještě přes třetí osobu. A tak mu policajti nikdy nic nemohli dokázat.
Cítila jsem, že tady půjde o něco podobného, ale co to bude? Nezbývalo než být ostražitá, aby se nic neodehrávalo ve vinárně, ale to snad Pepíček věděl také.
Najednou se ve dveřích objevil uřícený Lukáš.
"Běžím jak o závod, abych byl s tebou," chrlil ze sebe, "zdržel jsem se v klubu na fotbale."
"Dobře, dobře, vždyť nehoří," směji se a odstrkuji ho od sebe. Políbil mě alespoň na tvář a sedl si k baru.
"Lukáši, jestli mi chceš pomoci, dívej se občas k tomu stolku za rohem. Kdyby se dělo něco divného, tak mi řekneš, ano?"
"A co divného," ptal se nechápavě.
"Neboj, až se to bude dít, poznáš to," odpověděla jsem se smíchem. Když jsem se vrátila z placu Lukáš hlásil:
"Ten Němec je na šrot, sotva drží hlavu, za chvíli ti tady usne."
"A co ostatní?" chtěla jsem vědět, měla jsem naspěch, protože bylo úplně narváno. "Ostatní jsou kupodivu střízliví, ale na stole mají láhev whisky, to tady nemáš, kde se tam vzala?"
"Nedělej si s tím starosti, už asi vím, o co jde," řekla jsem a šla se k nim podívat.
"Pepíčku, copak kujeme?" Ptám se s úsměvem.
"Dívko našich snů, neboj se, ostudu žádnou neuděláme, znáš mě," odpověděl s šibalským mrknutím Pepíček.
"No, právě," odpověděla jsem a mrknutí opětovala.
Byl to sice karbaník a zlodějíček, ale byl úžasně chytrý, šarmantní a hlavně alespoň k nám, férový. Byl tak oblíbený, že by nikoho ani nenapadlo ho prásknout policajtům. Naopak, všichni mu fandili. Dokonce i někteří policajti.

HOTEL kapitola 14 Vinárna

14. července 2011 v 8:18 | tami
Příští večer už jsem měla ceny pečlivě připravené. A tak zase běžel den po dni. Den jsem prospala, pokud jsem nebyla zapotřebí někde jinde, a večer na place. I když jsem si ceny už nevytvářela, přesto jsem měla na tuzérech víc, než kolegové. Byli i tací, kteří by si to rádi se mnou vyměnili. Ale já ne! Udělala jsem z nabídky službu, na kterou mohl být hotel hrdý. Službu, kterou by chtěl za chvíli dělat každý. Ale každý smysl pro obchod, jak říkal vedoucí, neměl.
A pak přišel ten den! Zdenička z vinárny oznámila, že je těhotná, a tím pádem její noční směny padaly. Čekala na to pět let. Kdo by jí měl za zlé, že chtěla na mateřskou okamžitě? Dalo se pochopit, že práce v noční vinárně nebyla vhodná pro těhotné.
"Leny, máš jít okamžitě k vedoucímu," hulákal z kuchyně kuchař Ládík. "Do háje, vždyť jsem nic neprovedla, co se děje?" protestovala jsem. "Jo, to nevím,"odpověděl Ládík a smál se.
"Ták děvče," začal vedoucí, "stručně a jasně. Zítra přebereš vinárnu. Předpokládám, že jsi z průšvihů vyléčená a chápeš, že to bude celé na tobě. Od objednávek po inventury. Celý provoz vinárny. Teď máš šanci ukázat, že jsem se v tobě nepletl. Dokážeš to?"
Zakončil svou řeč otázkou a mně se z toho zatočila hlava. Nedoufala jsem, že by k něčemu takovému mohlo dojít.
"Určitě to zvládnu. Slibuji. Budete spokojený." Mlela jsem pátý přes devátý.
"Zdenička tě ještě pár dní zaučí, a pak to bude na tobě. Dnes si vem volno, ať se na to pořádně vyspíš."
"Jasně šéfe," zajásala jsem a vystřelila z kanceláře jako šíp. Všem jsem sdělovala radostně svou novinu, ale oni už to všichni věděli od rána.
"Vedoucí vinárny." Znělo to pěkně. Snad to zvládnu. Budu zase každý večer v práci, ale to mi vadilo nejméně. Na zaučení mi stačil jeden večer. Vinárnu jsem znala, a o to bylo zaučení jednodušší. Jenom to papírování! Vždycky mi to lezlo na nervy. Měla jsem raději práci, než se hrabat v účtech. Jak jsem viděla tři papíry pohromadě, dělala bych ohníček. Práce za barem mi to všechno vynahrazovala. Mohla jsem být pěkně oblečená, bez zástěrky a čelenky. Začala jsem chodit pravidelně k holiči a líčení vzalo taky jiný směr.
Cítila jsem se dobře a bylo vidět, že se líbím. Komu by to nedělalo dobře. Hosté se jen hrnuli. I bachaři z nedalekých dolů, kteří byli zvyklí chodit do restaurace, chodili za mnou do vinárny.
Taky více nádherných, svobodných mladíků. Vzpomínka na Radka v návalu práce a nových ctitelů pomalu bledla. Asi to tak mělo být.
Jednoho večera se tam objevil mladík, který mě na první pohled upoutal. Jiskřivě modré oči, blond vlasy, opálený, s krásným úsměvem. Zajímavé. Úplně jiný typ než Radek. Ten by nemusel moc prosit. Blesklo mi úsměvně hlavou.
Usmál se a objednal si koňak:
"Co si dáte vy, slečno? Rád bych si s vámi připil." Usmála jsem se taky a beze slova jsem si nalila sklenku koňaku.
"Tak na vaše zdraví a můj návrat," řekl a zadíval se mi přímo do očí. Trochu mě zamrazilo a zalechtalo okolo žaludku. Ach jo, že bych zase padala někam, kde se mi to potom nebude vůbec líbit? Buď opatrná, varoval mě vnitřní hlas. No, jistě, já a opatrná.
Vždycky jdu do všeho po hlavě. Ne! Teď na to nebudu myslet. Nechala jsem ho sedět u baru a šla na plac. Když jsem se vrátila, byl pryč. No, moc pěkné, jen se mi někdo zalíbí, zdrhne bez placení. Mám já ale kliku. Alespoň jsem na něj dostala vztek a náklonnost byla ta tam. Jenomže neuplynula ani půl hodinka a byl zpátky.
"Copak? Pán zjistil, že se tady i platí?" řekla jsem kousavě. "Omlouvám se, snad tohle jako omluva stačí," a podával mi kytici tulipánů, každý jiné barvy.
"Víte, nevím, jakou barvu máte ráda, tak jsem vzal od každé něco." "Vzal?" zeptala jsem se.
"V půl desáté večer mají ještě někde otevřeno?"
Naklonil se přes bar a zašeptal:
"Mají. V místním parku. Že to na mě neprásknete?" Jeho krásný úsměv a ohníčky v očích způsobily, že jsem začala cítit jak se červenám. Otočila jsem se rychle na druhou stranu a hledala vázu.
"Odkud že se vracíte pane, přeslechla jsem vaše jméno," snažila jsem se vést hovor jiným směrem.
"Jmenuji se Lukáš, Lukáš Mach, a vrátil jsem se z vojny. Díky studiu na vysoké jsem tam byl jenom půl roku. Je to dost vyčerpávající odpověď?"
"Jo, stačí," řekla jsem s úsměvem, urovnávajíc tulipány ve váze. Když jsem mu nalévala druhý koňak, chytil mě za ruku se slovy:
"Mohu na vás počkat a doprovodit vás domů?"
"Ani ne, bydlím totiž na hotelu," odpověděla jsem se smíchem a bavila se, jak je překvapený.
"A co takhle na procházku?" Okamžitě zareagoval.
"V noci? Víte v kolik zavírám?"
"V noci se krásně povídá," nedal se odbýt. Tak tuhle větu už jsem někde slyšela. Ne, nechci už žádné noční povídání!
Vinárna se naplnila, a já už neměla tolik času se vybavovat. Zato Lukáš po mém odmítnutí důvod měl. Sedl si ke stolu, kde seděl kamarád s dvěma slečnami a jasně mi dával najevo, že nejsem jediná. Moje ješitnost se začala drát na povrch. Co já mu jenom provedu. Nic kloudného mě nenapadalo. A pak se to stalo, aniž bych chtěla.
Když jsem jim nesla ke stolu červené víno, sklenky chytly balanc a dvě z nich sklouzly rovnou do výstřihu slečny, ke které se Lukáš nakláněl. Vino z výstřihu okamžitě stékalo po celém těle.
"Jste nemehlo, mám zničené šaty z Tuzexu, co budu dělat?" Ječela na mě a snažila se ubrouskama něco zachránit.
"Omlouvám se, asi se budete muset jít převléknout," řekla jsem pokorně a přitom vyzývavě mrkla na Lukáše. Posbírala jsem střepy a vrátila se za bar. Než jsem se stihla otočit, už tam seděl.
"Co to mělo být? To jsi nemusela. Vrátil bych se," řekl a zadíval se mi zase do očí způsobem, který jsem vůbec neměla ráda. Nebo jo?
"Omyl, neudělala jsem to schválně," odsekla jsem, a kdo ti stojí o to, aby ses vracel?"
Pohodila jsem hlavou, až se mi vlasy stažené sponou rozlétly po ramenou a spona spadla na zem. Sehnula jsem se, abych ji zvedla, ale Lukáš byl rychlejší. Skočil za bar a se sponou v ruce mě políbil. Jen tak, letmo a jemně. Než jsem si stihla dát sponu znova do vlasů, seděl zase u svých přátel, a s tím jeho krásným úsměvem se věnoval svému okolí.

HOTEL kapitola 13 Následuje trest

8. července 2011 v 8:40 | tami


Následuje trest

Běžely dny, týdny, měsíce. Všechno bylo nějaké stejné. Já už jsem fungovala jako děvečka pro všechno. Když bylo zapotřebí, tak v kuchyni, nebo v recepci, dokonce i na tu pokojskou došlo. Nejraději jsem byla na place s Járou a Lídou.
Jednoho dne přivezli nové koženkové židle. Museli jsme na celý den zavřít. Vybalit tři sta židli, z nichž každá měla svoji nožičku obalenou krepovým papírem, dalo obrovskou práci. A pravda je, že nikdo nijak nepospíchal. V poledne někoho napadlo dát si panáka.
A průšvih se rýsoval.
Přišla pomoct i druhá parta. Vyjímečně se stalo, že jsme se sešli všichni najednou a měli ještě volno. Panák začal střídat panáka a za chvíli jsme měli všichni řádnou špičku. Vedoucího bílý plášť okolo nás vždy jenom s pokřižováním prolít.
Ukázalo se, že to zrovna šťastný den na pití nebyl. Pro mě určitě. Začal na mě padat splín, střídavě s agresí. To nebyla dobrá kombinace. Alkohol udělal své. Vztek střídal pláč a slzy smích. Pocit, že mi ty nejkrásnější chvíle protekly skrz prsty, se stupňoval. Vzteky jsem rozbila spoustu skla i talířů. Každému jsem nadávala, ale tohle vše už bohužel vím jenom z vyprávění. Snažili se mě uklidit na pokoj, ale bezúspěšně. Vždy jsem zase odněkud vylezla, schopna neustále řešit neřešitelné.
Veliká dávka alkoholu povolila dát konečně najevo vztek a bolest na tím, jak moc mi Radek chybí. Prostě druhý den, ne jenom, že jsem měla okno jako výkladní skříň, ale v hlavě ještě tisíc permoníku, kde každý bušil svým kladívkem v jiném tempu. S hrůzou a příšernou kocovinou jsem scházela po schodech do kuchyně. Vedoucí seděl za kasou v kuchyni. Podíval se na mě skrze brýle a začal:
"Ták mladá, teď už jsi to vážně přehnala. Tolerance končí. Už jsi dospělá na to, abys neustále takhle vyváděla. To byla poslední kapka."
"Omlouvám se, já už nikdy pít nebudu," potichu jsem se skomíravým hlasem snažila omluvit.
"Bolí mě hrozně hlava, nemůžete mi vynadat později?"
"To teda nemůžu, jen si to užij a bude taky následovat konečně trest," jeho pevně sevřené rty byly vždycky známkou vzteku.
"Od zítřka končíš se šichtami na place a budeš každý den, celé večery až do odvolání dělat nabídkovou službu."
"Proboha, co to je?" nechápavě jsem se zeptala.
"To je otázka. Prostě všechno co zbyde ze zájezdů. Předkrmy, zákusky a všechno co kuchař ještě vytvoří, cigarety, slané mandle, prostě vše co půjde, budeš nosit mezi hosty a formou nabídky, prodávat. Je to dost jasný?"
To už řičel vzteky. Moje hlava, ačkoliv byla bolavá, dala pokyn zmizet.
Panebože, tomuhle se každý číšník vyhýbal. Bylo to ponižující. Budou se mi smát. Musela jsem hodně vyvádět, jinak by mi tohle nikdy neudělal. No, budu to muset nějak přežít. Moje kocovinová hlava se s tím ale vypořádat nechtěla. Pořád protestovala a vymýšlela, jak z toho ven. Nakonec jsem to vzdala. Tak jo. Děj se vůle boží.
Druhý den večer jsem nastoupila okolo jednadvacáté hodiny na plac. V kuchyni už byla připravená plata se vším možným. Ve výčepu připravené plato s cigaretami, mandlemi a oříšky.
No nazdar, blesklo mi hlavou. Ta zrzavá kštice se ale snaží. Co se dá dělat. Kolegové se potutelně usmívali a mně konečně došlo, že s touhle dennodenní službou se mi nepovede odjet ani na žádný mejdan. Dobře to vymyslel. Z restaurace zněla hudba a jelikož byla sobota, bylo plno. Vzala jsem plato s cigaretami a opatrně se vydala na průzkum. Hosté moc tuhle službu neznali a bylo vidět, že jsou překvapeni. Okamžitě mě napadlo využít jejich překvapení a udělat z této služby luxus. Jestli se to povede, ví bůh.
"Dobrý večer přeji, ode dneška budete mít každý večer k dispozici moje služby. Je libo dortík, nebo něco malého k jídlu? Cigarety nebo oříšky? Všechno mám pro vás připravené." Takhle jsem přivítala každý stůl.
"Já bych si nějaký dortík dala," ozvala se dáma u stolu.
"A pro mě topinku, nějakou ostřejší," přidal se pán od vedle.
Třeba to nebude taková hrůza. Pomyslela jsem si. Uvidíme. Vzala jsem připravená plata z kuchyně a začala procházet plac. Jelikož se tahle služba kasírovala okamžitě, hned u prvního stolu mi došlo, že mi nepřipravili v tom zápalu trestu, ceny. Zhruba jsem věděla, co je asi tak nejdražší, a protože jsem nechtěla hned u prvního stolu vypadat jako blbec, udělala jsem si cenu sama.
A abych to měla jednodušší tak pro všechno cenu jednotnou. Když na to zapomněli oni, tak já se ptát nebudu. Moje ješitnost opět vítězila. Jen aby mi to při vyúčtování vyšlo tak, abych alespoň prodané zboží zaplatila. Docela jsem se začala v té službě vyžívat a navíc jsem zjišťovala, že mě to i baví. Za dvě hodiny jsem vše připravené měla prodané. Ládík jenom kroutil hlavou a přidělával topinky, dezerty, utopence a jiné… Kolem půldruhé ranní už bylo vše prodané a hosté prořídli. Vedoucí zasedl za kasu v kuchyni a začal dělat vyúčtování. Pořád ještě nikomu nedošlo, že mi neřekli ceny.
"Tak, Leny udělala jsi hezkou tržbu, ani jsem to na té nabídce neočekával. Dáš mi jeden tisíc osm set dvacet korun," povídá a kupodivu se usmívá. Lišák zrzavá. Rychlým pohledem do kasírtašky jsem odhadla, že tam mám tak dvakrát tolik. Co s tím? Napadla mě ta nejlehčí věc. Stoupla jsem si před kasu a na její pultík vysypala celou kasírtašku.
Bez počítání jsem hromadu peněz rozdělila na dvě poloviny, kouknu na vedoucího a s úsměvem se ptám:
"Tak pane vedoucí, kterou půlku chcete?" Zrzavá kštice se ještě více zježila, oči se vyvalily, vylítl z kasy jak čertík z krabičky a začal řvát:
"To se mi jenom zdá. Kde je ten trest!? Místo aby byla naštvaná, tak za jeden večer vydělá to, co parta za tři dny. A ještě se u toho culí." Z kopnutím do dřevěného rantlu u kasy se vrátil. Odpočítal si částku, která odpovídala tržbě a zbytek posunul beze slova ke mně. Sebrala jsem svůj výdělek a zamířila k východu z kuchyně. Nedalo mi to abych si nerýpla. Při odchodu jsem se ve dveřích otočila směrem k vedoucímu:
"Šéfe, nezbylo by mi tolik, kdyby jste mi řekli ceny. Musela jsem improvizovat." Rychle jsem zavřela dveře a uháněla na pokoj.
"Já ji snad zabiju," slyšela jsem ještě za dveřmi, a pak jeho smích. No, drzá jsem dost, ale snad mi to tentokrát projde. Mohla jsem se zeptat na ceny, ale ta ješitnost. Chtěla jsem dokázat, že zvládnu cokoliv. Tudíž i takovýto trest.

HOTEL kapitola 12 Strach

5. července 2011 v 7:44 | tami

Strach


Na mejdany a toulky taxíkem po kraji s námi jezdívala i servírka Alenka ze sousedního města. To bylo známé karbanem vysokého kalibru a Alenka byla jedna z mála, která to ve své vinárně trpěla. Taky chodila ověšená zlatem a drahými modely.
Sama o sobě to byla nádherná dívka. Blond vlasy až pod lopatky splývajících v přirozených vlnách, veliké modré oči s černými řasy, dlouhé nohy, vyvinuté poprsí a rty jako čerstvé maliny. Přes to všechno se chovala velice skromně a přirozeně. Karty se u ní hrály na trochu vyšší úrovni, než u nás. Byli to známí, ale i nebezpeční lidé. Tam už byly opravdu ve hře domy, auta a někdy i manželky.
V této době taky platilo nepsané pravidlo. Policajti, podsvětí a hospodští táhli za jeden provaz. Ne každý hospodský, a ne každý policajt se v tomto výběru pohyboval. Rvačky v hospodách se rovnaly tak, aby bylo co nejméně papírování a škody. Vozili nás na chalupy z vináren a přivírali oči nad karbanem. I malé přestupky, kterých jsme se dopouštěli, ochotně sprovodili ze světa. Na oplátku se u nás mohli schovat, když nebylo zrovna vhodné, aby jejich pijatiky byly vidět na veřejnosti. Také lumpy, kteří nedělali čest svému starému řemeslu a chovali se jako troubové, jsme jim nechali. Tací, jako byl Pepíček a podobní, nad těmi jsme naopak drželi ochranou ruku.
Ale o tom později.
Jednou přijela celá mord parta i s kapitánem na oběd. To se často nestávalo. Usedli jako vždy, v kuchyni. Něco nebylo v pořádku. Tvářili se všichni jako po pohřbu.
"Copak se děje? Jste jako kdyby vám ukradli frčky," zažertoval na jejich adresu Jára.
"Leny, můžeš jít na chvíli k nám? Zavolal mě sám pan kapitán Mašek. Byl to pěkný, černovlasý, vysoký sympaťák s rysy Belmonda.
"Copak potřebujete, kapitáne?"
"Vy jste byly s Alenkou kamarádky, viď?"
"Proč byly, pořád jsme. Dobře si rozumíme, jsme naladěný na stejnou notu," zasmála jsem se.
"Vím, vím, jenomže Alenka je mrtvá," řekl pevným hlasem a sledoval mojí reakci.
"Nechte si ty srandičky kapitáne, včera jsem s ní mluvila a byla naprosto v pořádku. Šla odsud tak, aby chytla poslední vlak." Vstala jsem od stolu. Někdy měli opravdu hloupý humor.
"Na ten vlak ale nedošla," řekl ostře kapitán. Sedla jsem si zpátky.
"Nalijte mi někdo panáka," zavolala jsem do výčepu.
"Co se stalo?" ptám se, a třesoucí rukou do sebe leju panáka na ex.
"No, řeknu ti to bez obalu. Našli jsme ji hozenou přes koleje. Někdo ji uškrtil. Loupež to nebyla, všechny šperky měla na sobě, kromě prstenu s tím velikým zeleným kamenem. Pamatuješ? A znásilněná taky nebyla."
"Tak proč? Proč jí tak ublížili?" ptám se nechápavě, protože skutečnost mi pořád nějak nedocházela.
"Leny, ty přeci víš, s kým se stýkala, mezi kým se pohybovala?" "Jistě, že vím. Chcete říct, že někdo ze známých, které známe všichni? Ne! To je hloupost." Okamžitě jsem jeho stanovisko zavrhla.
"Nebuď tak rychlá v souzení a chvíli si to nech projít hlavou," řekl kapitán, a objednal si guláš s pivem.
"Proč já? Snad vy! Doufám, že toho syčáka brzy chytíte. Kdyby se něco šuškalo, je jasný, že dáme vědět."
Všem nám z toho bylo smutno. Krásná, mladá, šťastná. Co se proboha stalo? Slzy se mi tlačily do očí. Tolik jsme toho spolu zažily. Jezdili tam sice na karty vedoucí z horských hotelů, ale ani jeden z nich mi nepřipadal jako vrah. Pravda je, že jsem je až tak dobře všechny neznala. Sem tam se mi dvořili, když jsem byla u ní, ale to bylo tak všechno. Tak dva z nich se dvořili Alence více, než bylo zdrávo, ale na to jsme byly zvyklé. Peníze jim daly sílu a mysleli si, že všechno je jejich. Ten kapitán mi dal červíčka do hlavy. Jára s Lídou taky připouštěli, že to není nemožné. Mord parta odešla, jenom kapitán zůstal sedět.
"Dáte si se mnou panáka? zeptala jsem se.
"Dám, a sedni si ještě na chvíli. Chci s tebou mluvit o samotě."
Šli jsme si sednout do rohu restaurace a kapitán vyndal fotky.
"Podívej se," a strčil je přede mě. Ležela na koleji, kudy žádný vlak nikdy nejel.Taková slepá kolej, krátká, ani by se na ni vlak nevešel. Asi ji zapomněli dostavět, napadlo mě. Zarážející byla jiná věc. Ležela tam upravená, učesaná, s šaty pečlivě upravenými ke kolenům a sepnutýma rukama. Jenom ten prsten jí scházel.
"To je opravdu divné," říkám potichu, a slzy mi stékají po tváři. "Musíte toho hajzla chytit," dodávám s očima upřenýma na to, jak i ve smrti byla krásná.
"Pomůžeš nám?" řekl kapitán Mašek a díval se mi zpříma do očí.
"Já? A jak? Copak jsem kriminalista? Jsem servírka." Neuniká vám to? "Ne. Neuniká. Právě proto. Nevíš, kdo jí dal ten prsten?"
"Jo, tohle. Ne, tak to opravdu nevím. Nikdy o tom nemluvila, a já se neptala. Měla šperků hodně. Ale máte pravdu, kdybychom věděli, kdo jí dal ten prsten, a teď si ho vlastně vzal, měli bychom jasno."
"No, právě, a ty by si to mohla zjistit. Znáš je přeci všechny. Řeknou ti víc, než by řekli nám, to je ti jasné."
"Kapitáne, vám snad zezelenal mozek. To si myslíte, že budu objíždět všechny karbaníky, známé i neznámé, a mámit z nich komu dali prsten? Chcete snad na těch kolejích najít mě? A já bych tak pěkně nevypadala, to mi věřte," vychrlila jsem ze sebe vztekle.
"A jdu pro panáka. To je sen, zbláznil jste se," brblám vzteky, a jdu do výčepu. Vedoucí stál u lítaček. Podíval se na mě tím jeho zkoumavým pohledem a řekl:
"Tak co? Jak si se rozhodla?"
"Cože? Vy o tom víte? O mně, beze mě! To je nádhera. Co si všichni myslíte?" Začínám řičet vzteky.
"Leny, prosím potichu, není moudré, aby o tom vědělo víc lidí, než je nezbytně nutné," zklidňuje mě vedoucí. Ach jo, kdyby nešlo o Alenku. Co mám dělat? Vždyť mám taky strach. Vrátila jsem se ke stolu.
"Tak dobře, kapitáne, řekněte mi co po mně chcete, a já se rozhodnu jestli ano nebo ne."
"Je to jednoduché. Objedeme všechny provozovny lidí, kterých by se to mohlo týkat, a uvidíš co ti řeknou. Určitě se o tom budou bavit, stačí jenom dávat pozor. Nevystavím tě nebezpečí, neboj se."
"Jenomže já se bojím." řekla jsem popravdě. "
"Tak poslouchej. Budeš mít v kapse malinkou vysílačku, jako knoflíček. Auto s našima klukama bude skoro před hospodou, kdyby bylo zapotřebí, a hlavně tě uslyší."
"No, tam mi budou platný," podotkla jsem nesouhlasně.
"Nech mě domluvit. Abys byla úplně v klidu, tak na place bude už hodinu před tvým příjezdem, sedět taky náš člověk. Bude tě mít celou dobu na očích."
"Asi vám kapitáne uniklo, že většinou sedávám ve výčepu, nebo v kuchyni."
"No, to je jediný zádrhel, musíš je vylákat na plac. Kdyby mezi nimi byl ten, koho hledáme, bylo by nebezpečné být s ním mimo dohled. Bude určitě ostražitý."
"Na jak dlouho to vidíte?"
"Týden. Když na to do týdne nepřijdeme, je taky pravděpodobnost, že to nebyl Čech. Jezdí sem přeci i karbaníci z Německa?
"To ano, ale nikdy se nezmínila, že by měla nějaký vztah za hranicemi, i když je to za kopcem.Třeba nechtěla mít problémy. I když je to možnost. A problémy by asi měla. Co si budeme povídat."
"No, tak já půjdu, večer se pro tebe zastavíme, tak se trochu duševně připrav," řekl kapitán a zvedal se od stolu.
"Cože? Už dneska večer?" Ptám se, a oči mám navrch hlavy.
"Leny, prosím, přemýšlej, o každou minutu, která nám uteče, má náskok. Spoléhám na tebe."

HOTEL kapitola 11 Smrt je součástí...

5. července 2011 v 7:41 | tami



Smrt je součástí...

Na mejdany a toulky taxíkem po kraji s námi jezdívala i servírka Alenka ze sousedního města. To bylo známé karbanem vysokého kalibru a Alenka byla jedna z mála, která to ve své vinárně trpěla. Taky chodila ověšená zlatem a drahými modely.
Sama o sobě to byla nádherná dívka. Blond vlasy až pod lopatky splývajících v přirozených vlnách, veliké modré oči s černými řasy, dlouhé nohy, vyvinuté poprsí a rty jako čerstvé maliny. Přes to všechno se chovala velice skromně a přirozeně. Karty se u ní hrály na trochu vyšší úrovni, než u nás. Byli to známí, ale i nebezpeční lidé. Tam už byly opravdu ve hře domy, auta a někdy i manželky.
V této době taky platilo nepsané pravidlo. Policajti, podsvětí a hospodští táhli za jeden provaz. Ne každý hospodský, a ne každý policajt se v tomto výběru pohyboval. Rvačky v hospodách se rovnaly tak, aby bylo co nejméně papírování a škody. Vozili nás na chalupy z vináren a přivírali oči nad karbanem. I malé přestupky, kterých jsme se dopouštěli, ochotně sprovodili ze světa. Na oplátku se u nás mohli schovat, když nebylo zrovna vhodné, aby jejich pijatiky byly vidět na veřejnosti. Také lumpy, kteří nedělali čest svému starému řemeslu a chovali se jako troubové, jsme jim nechali. Tací, jako byl Pepíček a podobní, nad těmi jsme naopak drželi ochranou ruku.
Ale o tom později.
Jednou přijela celá mord parta i s kapitánem na oběd. To se často nestávalo. Usedli jako vždy, v kuchyni. Něco nebylo v pořádku. Tvářili se všichni jako po pohřbu.
"Copak se děje? Jste jako kdyby vám ukradli frčky," zažertoval na jejich adresu Jára.
"Leny, můžeš jít na chvíli k nám? Zavolal mě sám pan kapitán Mašek. Byl to pěkný, černovlasý, vysoký sympaťák s rysy Belmonda.
"Copak potřebujete, kapitáne?"
"Vy jste byly s Alenkou kamarádky, viď?"
"Proč byly, pořád jsme. Dobře si rozumíme, jsme naladěný na stejnou notu," zasmála jsem se.
"Vím, vím, jenomže Alenka je mrtvá," řekl pevným hlasem a sledoval mojí reakci.
"Nechte si ty srandičky kapitáne, včera jsem s ní mluvila a byla naprosto v pořádku. Šla odsud tak, aby chytla poslední vlak." Vstala jsem od stolu. Někdy měli opravdu hloupý humor.
"Na ten vlak ale nedošla," řekl ostře kapitán. Sedla jsem si zpátky.
"Nalijte mi někdo panáka," zavolala jsem do výčepu.
"Co se stalo?" ptám se, a třesoucí rukou do sebe leju panáka na ex.
"No, řeknu ti to bez obalu. Našli jsme ji hozenou přes koleje. Někdo ji uškrtil. Loupež to nebyla, všechny šperky měla na sobě, kromě prstenu s tím velikým zeleným kamenem. Pamatuješ? A znásilněná taky nebyla."
"Tak proč? Proč jí tak ublížili?" ptám se nechápavě, protože skutečnost mi pořád nějak nedocházela.
"Leny, ty přeci víš, s kým se stýkala, mezi kým se pohybovala?" "Jistě, že vím. Chcete říct, že někdo ze známých, které známe všichni? Ne! To je hloupost." Okamžitě jsem jeho stanovisko zavrhla.
"Nebuď tak rychlá v souzení a chvíli si to nech projít hlavou," řekl kapitán, a objednal si guláš s pivem.
"Proč já? Snad vy! Doufám, že toho syčáka brzy chytíte. Kdyby se něco šuškalo, je jasný, že dáme vědět."
Všem nám z toho bylo smutno. Krásná, mladá, šťastná. Co se proboha stalo? Slzy se mi tlačily do očí. Tolik jsme toho spolu zažily. Jezdili tam sice na karty vedoucí z horských hotelů, ale ani jeden z nich mi nepřipadal jako vrah. Pravda je, že jsem je až tak dobře všechny neznala. Sem tam se mi dvořili, když jsem byla u ní, ale to bylo tak všechno. Tak dva z nich se dvořili Alence více, než bylo zdrávo, ale na to jsme byly zvyklé. Peníze jim daly sílu a mysleli si, že všechno je jejich. Ten kapitán mi dal červíčka do hlavy. Jára s Lídou taky připouštěli, že to není nemožné. Mord parta odešla, jenom kapitán zůstal sedět.
"Dáte si se mnou panáka? zeptala jsem se.
"Dám, a sedni si ještě na chvíli. Chci s tebou mluvit o samotě."
Šli jsme si sednout do rohu restaurace a kapitán vyndal fotky.
"Podívej se," a strčil je přede mě. Ležela na koleji, kudy žádný vlak nikdy nejel.Taková slepá kolej, krátká, ani by se na ni vlak nevešel. Asi ji zapomněli dostavět, napadlo mě. Zarážející byla jiná věc. Ležela tam upravená, učesaná, s šaty pečlivě upravenými ke kolenům a sepnutýma rukama. Jenom ten prsten jí scházel.
"To je opravdu divné," říkám potichu, a slzy mi stékají po tváři. "Musíte toho hajzla chytit," dodávám s očima upřenýma na to, jak i ve smrti byla krásná.
"Pomůžeš nám?" řekl kapitán Mašek a díval se mi zpříma do očí.
"Já? A jak? Copak jsem kriminalista? Jsem servírka." Neuniká vám to? "Ne. Neuniká. Právě proto. Nevíš, kdo jí dal ten prsten?"
"Jo, tohle. Ne, tak to opravdu nevím. Nikdy o tom nemluvila, a já se neptala. Měla šperků hodně. Ale máte pravdu, kdybychom věděli, kdo jí dal ten prsten, a teď si ho vlastně vzal, měli bychom jasno."
"No, právě, a ty by si to mohla zjistit. Znáš je přeci všechny. Řeknou ti víc, než by řekli nám, to je ti jasné."
"Kapitáne, vám snad zezelenal mozek. To si myslíte, že budu objíždět všechny karbaníky, známé i neznámé, a mámit z nich komu dali prsten? Chcete snad na těch kolejích najít mě? A já bych tak pěkně nevypadala, to mi věřte," vychrlila jsem ze sebe vztekle.
"A jdu pro panáka. To je sen, zbláznil jste se," brblám vzteky, a jdu do výčepu. Vedoucí stál u lítaček. Podíval se na mě tím jeho zkoumavým pohledem a řekl:
"Tak co? Jak si se rozhodla?"
"Cože? Vy o tom víte? O mně, beze mě! To je nádhera. Co si všichni myslíte?" Začínám řičet vzteky.
"Leny, prosím potichu, není moudré, aby o tom vědělo víc lidí, než je nezbytně nutné," zklidňuje mě vedoucí. Ach jo, kdyby nešlo o Alenku. Co mám dělat? Vždyť mám taky strach. Vrátila jsem se ke stolu.
"Tak dobře, kapitáne, řekněte mi co po mně chcete, a já se rozhodnu jestli ano nebo ne."
"Je to jednoduché. Objedeme všechny provozovny lidí, kterých by se to mohlo týkat, a uvidíš co ti řeknou. Určitě se o tom budou bavit, stačí jenom dávat pozor. Nevystavím tě nebezpečí, neboj se."
"Jenomže já se bojím." řekla jsem popravdě. "
"Tak poslouchej. Budeš mít v kapse malinkou vysílačku, jako knoflíček. Auto s našima klukama bude skoro před hospodou, kdyby bylo zapotřebí, a hlavně tě uslyší."
"No, tam mi budou platný," podotkla jsem nesouhlasně.
"Nech mě domluvit. Abys byla úplně v klidu, tak na place bude už hodinu před tvým příjezdem, sedět taky náš člověk. Bude tě mít celou dobu na očích."
"Asi vám kapitáne uniklo, že většinou sedávám ve výčepu, nebo v kuchyni."
"No, to je jediný zádrhel, musíš je vylákat na plac. Kdyby mezi nimi byl ten, koho hledáme, bylo by nebezpečné být s ním mimo dohled. Bude určitě ostražitý."
"Na jak dlouho to vidíte?"
"Týden. Když na to do týdne nepřijdeme, je taky pravděpodobnost, že to nebyl Čech. Jezdí sem přeci i karbaníci z Německa?
"To ano, ale nikdy se nezmínila, že by měla nějaký vztah za hranicemi, i když je to za kopcem.Třeba nechtěla mít problémy. I když je to možnost. A problémy by asi měla. Co si budeme povídat."
"No, tak já půjdu, večer se pro tebe zastavíme, tak se trochu duševně připrav," řekl kapitán a zvedal se od stolu.
"Cože? Už dneska večer?" Ptám se, a oči mám navrch hlavy.
"Leny, prosím, přemýšlej, o každou minutu, která nám uteče, má náskok. Spoléhám na tebe."

HOTEL kapitola 10

5. července 2011 v 7:39 | tami

Jantarová krása

Bez rozmyšlení jsem na sebe hodila šaty a zamířila si to k recepci. Když jsem scházela pomalu k recepci okolo kanceláře, zastavily mě hlasy.

"Pane vedoucí, vím, že vám na Leny záleží a jdu za vámi rovnou, aby nedošlo k nedorozumění. Nejsem žádný křivák, nemohl jsem překousnout, že tady zůstala bez rozloučení, bez jakýchkoliv vyhlídek. Vy víte, že musím odjet, ale chci se pro ní vrátit, připravit tam pro oba budoucnost, prostě ji tam nějak dostanu až budu zajištěný. O to vám asi šlo taky? Proto jste se tak zlobil."
Panebože, to byl Radkův hlas. Nechce se mi věřit, co slyším. Vrátil se jenom proto, aby zase odjel? Sotva se mi začal vracet rozum, tak o něj mám zase přijít?
"Dobře, dobře, to chápu," slyším vedoucího, "ale pochopí to ona? Předpokládám, že jí to alespoň takhle vysvětlíš, než odjedeš."
"Víte," odpovídá Radek, "nemohl byste vy? Nemám tolik odvahy jí zkazit naše poslední hodiny, napíši jí to. Chtěl bych zmizet až usne. Bude to nejtěžší zmizení v mém životě, věřte mi. Neunesl bych, kdyby se topila v slzách. Sám budu mít co dělat se sebou."
Víc jsem slyšet nemusela. To bylo to divné podezírání. Intuice opět nezklamala. Vrátila jsem se potichu na pokoj a vlezla pod sprchu. Tam mi to vždycky nejlépe myslelo. Když jsem se vrátila ze sprchy, Radek už ležel.
"Ty jsi ale kachna," zasmál se a stáhnul mě k sobě.
"Myslíš, že budeme mít jednou místo této sprchy obrovskou koupelnu?" Odpovídám, směji se s ním a přitom se mi dušička rozbíjí na střípky.
"Tak velikou jak jen budeš chtít a bazén k tomu."
"A co zahradu, romantický altán a plot bych chtěla ze samých růží." Přistoupila jsem na jeho hru a srdce mi přitom bušilo až v krku. Zvládnu to dohrát do konce? Jsem vůbec tak silná? Nevím. Opravdu nevím.
"O čem přemýšlíš," zeptal se a nečekajíc na odpověď se plácnul do čela.
"To jsem ale hlupák, vždyť já ti přivezl dárek a zapomněl bych ti ho dát," a vytahuje z kufru velikou, trochu pomačkanou krabici.
"Doufám, že jsem se trefil, otevři to," podává mi krabici a tváří se u toho pyšně až směšně.
V krabici byly krásně složené, kanárkově žluté šaty. Šaty, až se mi zatajil dech. Látka byla jemná pololesklá, uzoučká ramínka, výstřih do "V", princesový střih a hlavně, absolutně nezmačkané. Něco takového sehnat tady bylo možné pouze v Tuzexu a přes známé. Malá kabelka přes rameno a lodičky na krásném jehličkovém podpatku s pásky přes nárt. Všechno jak jinak než opět v krásné zářivě žluté barvě. Ramínka na šatech byla olemována hráškově zelenou paspulkou i spona na kabelce byla zelená a na botách uprostřed zelený pásek. Nemohla jsem ani promluvit. Sehnat u nás jiné boty než černé nebo bílé bylo takřka nemožné.
"Pokračuj, podívej se do kabelky," culí se Radek a je na něm vidět, že má skoro větší radost než já. Otevřu kabelku a v ní dlouhé černé pouzdro.
Náhrdelník s drobnými jantary uprostřed se zlatým křížkem, náušničky ve tvaru slziček a zrovna takový náramek. Ta jemná, jantarová nádhera mi vyrazila dech, a vehnala slzy dojetí do očí.
"Je to nádhera, děkuji, miluji tě," šeptám a choulím se v jeho náručí. "Taky tě miluji," řekl a cítila jsem, jak se mu chvěje hlas.
Nepotřebovali jsme další slova. Touha, štěstí a pocit, že to nikdy neskončí, že už budeme pořád jeden pro druhého, nám pro tuhle chvíli muselo stačit. Nechtěla jsem mu ztížit odchod, ale taky jsem nechtěla usnout i když se spánek dral pod víčka. Vlastně jsem neměla moc na vybranou.
Buď tady za ním chodit léta do vězení, pokud by mě tam pustili anebo čekat, že to nějak dopadne a dostanu se za ním. Obojí se potýkalo se zázrakem. Blížila se půl sedmá ranní a já věděla, že v sedm odjíždí autobus. Zavřela jsem oči, schoulila se naposledy do jeho náruče a čekala.
Když byl přesvědčený, že oddychuji dost pravidelně, pomalu se vysoukal z postele, neslyšně se oblékl, políbil mě na čelo, a jenom tiché klapnutí dveří dalo vědět, že je pryč.
Srdce mi tlouklo na poplach, slzy mi tekly jako vodopád. Ne, je to hloupost, nemohu ho nechat takhle odjet. Vylítla jsem z postele a teď, co rychle na sebe, nic jsem nemohla najít. No, vždyť jsem taky v jeho pokoji.
Musím to stihnout. Oči se mi zastavily na krabici s šaty. To je ono. Padly mi jako ulité, boty taktéž, ještě náhrdelník a náušničky. Tmavé vlasy splývaly na ramena. Musím být nejkrásnější, musím mu ještě zamávat, možná obejmout. Rychle jsem seběhla se schodů. Pochopitelně jsem vrazila do vedoucího. Začal se nadechovat.
"Teď ne! Šéfe! Prosím!" Jemně jsem ho odstrčila a běžela k autobusu. Motor už běžel. Zvolnila jsem chůzi a postavila se asi metr od okénka, kde seděl.
Hlavu měl sevřenou v dlaních. Zaklepala jsem a postavila se tak, aby mě viděl celou. Zvedl hlavu, oči se mu rozzářily a vyběhl z autobusu.
"Promiň lásko, promiň," šeptal a v očích se mu leskly slzy.
"Neboj Radku, zvládnu to, počkám," vypravila jsem ze sebe, a slzy mi opět začaly stékat proudem. Nebylo zapotřebí více slov. Jen těsné obětí, kde jsme vzájemně cítili tlouct svá srdce, bylo odpovědí.
"Odjíždíme," zahulákal řidič na celé náměstí. Tak tohle bylo to poslední objetí.
Zase autobus v zatáčce, zase čokoládové oči a dlaň na zadním skle autobusu. Jen jsem stála, nechala volně stékat slzy, dokud autobus nezmizel z náměstí. Zmizel autobus a zmizely i slzy.
Mimoděk jsem zvedla hlavu a vidím celý personál v oknech hotelu. Bože, zase divadlo, mohli bychom jít z fleku do Národního. Asi mi ještě zcela nedošlo, co se stalo. Byla jsem celkem klidná a vyrovnaná. Vydrželo mi to jen do schodů. Znova se spustil vodopád slz, ale bylo to jiné, jakoby uvolňující. Vedoucí, který čekal u mého pokoje mě vzal za ruku, otočil mě do piruety se slovy:
"Ty jsi ale princezna, moc ti to sluší." Objal mě jako táta a řekl, "klid děvče, to se spraví. Taky jsem si myslel, že je to hajzlík, ale jak vidíš, tak ne. Zklidni se, bude líp."
Asi předpokládal, že jsem mladá a hloupá. Ne, věděla jsem, že se nemůže vrátit, ale jediná možnost byla, že když budeme ve spojení, tak se tam dostanu já. Jak? To jsem zatím ani netušila.
Přišly normální dny a normální rána, jenom večery byly zlé. Bylo jaro, všude jsem viděla, jak se vodí lidé za ruce, voní šeřík a mně se lámalo srdce na nejmenší zlomky, jako kdyby bylo perníkové.
Ne, že by nebylo dost nápadníků. Ne, že by nebylo dost práce, ale zjistila jsem, že prostě neumím přeskakovat z vlaku na vlak. Nevím, jestli je to dobře, nebo špatně, ale rozhodně na tom byli lépe ti, co to uměli.
Začala jsem se plně věnovat práci. Nechtěla jsem volno, odpočinek, výhody, chtěla jsem se naplno zaměstnat prací, která mě bavila. Pochopitelně vedoucí, ta zrzavá kštice, to jenom uvítal. Ale abych vzdala mejdany a projížďky taxíkem po hospodách, to v žádném případě nehrozilo. Naopak!
Rozjela jsem se naplno. Bylo to správně? Nebylo? Nevím. Vím jenom, že jsem myslela na práci a na to, abych na zbytek pomalu zapomínala.