HOTEL kapitola 8 Jen pár hodin...

28. června 2011 v 20:47 | tami

Jen pár hodin zbývá...

Domluva, že se setkáme u něho na pokoji až hotel ztichne, bylo vše, co nám oběma pro tuhle chvíli zbylo. Nevím, jestli jsem se chovala divně já nebo Jára s Lídou. Pořád si něco špitali. Nakonec jsem to nevydržela:
"Hele, vy dva, co tam pořád kujete?" ptám se a čekám, že to bude něco naprosto nedůležitého.
"Ale nic," říká Jára, "jenom se nám zdá, že ten chlapec na tebe nemá zrovna moc dobrý vliv. Jsi jako vyměněná. Copak ti navrhuje? Nemá nějaké hříšné myšlenky?" Járův nakažlivý smích, který se mi zdál trochu strojený, naznačoval, že něco tuší. Nebo jsem měla jenom strach? Nevím. Začala jsem být zmatená. Nevěděla jsem na koho se podívat, jak se chovat. Začínala jsem dostávat pocit, že to mám napsané na čele.
"Omlouvám se, ale bolí mě příšerně hlava, půjdu si lehnout, doděláte to dnes sami?" Položila jsem otázku a nečekajíc na odpověď, jsem kuchyňskými dveřmi zmizela na pokoj. Cítila jsem za sebou jenom jejich udivené pohledy.
Tašky složené u dveří, ustlaná postel a malá kytička na stolku. Natáhla jsem se přes ustlanou postel a hlava se mi začala plnit představami. Krásný život, milující muž, výlety k moři, mít věci, o kterých ani nevím, že jsou,že existují. Byla to krásná představa, ale pořád se v ní motal mráček, který nešlo odehnat. Mirek! Rodiče! Nikdy nevidět nic z toho, co mám ráda! Ani tu zrzavou kštici! Kdyby tak Mirek věděl, v jaké jsem situaci, určitě by poradil. Ale jak? Asi je dobře, že tu není. Určitě by mě měl za blázna. Jak se mi točí v hlavě kolotoč, tak ho zastavilo tiché zaklepání na pokoj. Bylo tak tiché, až jsem myslela, že se mi to jenom zdá. Přesto jsem vstala a šla ke dveřím.
"Bože, Radku, co tu děláš? Je ještě brzo."
"Já vím, ale nemohl jsem to bez tebe vydržet. Že si to nerozmyslíš?" ptá se a dívá se na dvě tašky u dveří a moji vyděšenou tvář.
"Ne, nerozmyslím, ale může za mnou přijít někdo z personálu. I když, no, vždyť jsem řekla, že jsi jdu lehnout s bolestí hlavy. Počkej, aspoň zamknu."
Jen jsem to dořekla, hrozně jsem se lekla. Co teď bude? Sama s ním v pokoji? To neustojím. Už teď se mi točí celý svět a to u mě jenom stojí. Sedla jsem si rychle do křesla, abych alespoň zdánlivě zachovala rovnováhu. Klekl si ke mně na zem, dal mi hlavu do klína a vyprávěl, co všechno budeme dělat, až budeme za tou velikou zdí. Jeho sametový hlas mě zklidňoval a najednou jsem se cítila bezpečně. Vstal, zvedl mě do náruče a položil na postel. Nebránila jsem se ani slovem, natož pohybem. V těch čokoládových očích jsem se přímo topila. Jeho polibky byly jako horké slunce, kterého není nikdy dost. Celé mé tělo prostupovalo chvění, jaké jsem neznala. Ruce, které mě hladily, už jsem nechtěla nikdy opustit.
Jsou čtyři hodiny ráno. My jen mlčky ležíme, těla propletená do sebe a já cítím, že se ani jednomu z nás nechce vstát a vydat se na tu dlouhou, neznámou cestu. Ale bylo to nevyhnutelné, alespoň pro Radka a já nechtěla být bez něj.
"V šest u autobusu." Poslední polibek a objetí.
Musím tam být dříve, aby si mého odchodu nikdo nevšiml. Když to vezmu zadním vchodem přes vinárnu, tak by to mělo vyjít. Mrzelo mě, že se s nikým nerozloučím, nebylo to správné, měla jsem je všechny ráda, ale vím, že by následovaly rozmluvy a kázání.
Tomu jsem se chtěla vyhnout. Potom jim to vysvětlím v dopise. Bude to tak pro všechny nejlepší. Kradla jsem se zadním schodištěm. Musela jsem se vyhnout recepci a kuchyni. Vedoucí vstával brzy a potkat ho bylo možné kdekoliv. Pomyslela jsem si s úsměvem, "bude mi scházet."
Sedli jsme si až na zadní sedadla. Lidé pomalu nastupovali a nikdo si nikoho nevšímal. Byli ospalí, ještě opilí a rádi, že si zase sednou a budou pokračovat ve spaní. Pár jich nastoupilo ještě s lahví v ruce, zpívajících a rozjásaných. Nikdo nám nevěnoval pozornost. Konečně přišel řidič. Rozhlédl se po autobusu, usedl za volant, nastartoval, aby se zahřál motor a šel ven zkontrolovat zavazadlové prostory. Seděli jsme přimknuti k sobě. Měla jsem najednou takový divný pocit. Chvěl se mi žaludek a začala jsem se celá uvnitř třást. Co to je? Co se zase se mnou děje? Strach? Je to určitě jenom strach z neznáma. Bude to dobré, dobré, neustále jsem si opakovala. Najednou vidím z okénka, jak řidič vytahuje ze zavazadlového prostoru mé tašky. Asi to přerovnává, napadlo mě. Ale než jsem stačila domyslet, vřítil se do autobusu vlající bílý plášť se zrzavou kšticí a příšerným řevem:
"Co si proboha myslíš, zvedej zadek a vypadni okamžitě z toho autobusu, a ty mladíku máš štěstí, že už tě neuvidím!" Vytrhl mě přímo Radkovi z náručí a vyvlekl z autobusu. Někdo se smál, někdo jen zíral, ale já nebyla schopna jediného slova, natož odporu.
"Ale šéfe," řekla jsem mu, protože vím, že tohle oslovení nemá rád: "Nestrkejte do mě, vždyť jdu, nechte mě alespoň zamávat." Postavila jsem se na chodníku s výrazem, který u mě asi ještě neviděl. Zadíval se na mě a říká:
"Dobře, ale budu mávat s tebou." Ale jo, zrzoune, pomyslela jsem si a uvědomila, jak se mi hrozně ulevilo, ale zároveň mě přepadl takový smutek, až mi začaly stékat slzy. Naposledy se na mě usmály čokoládové oči a jak mizel autobus z náměstí, roztřásla se mi ramena a propukla jsem v pláč, který nebyl k zastavení. Vedoucí vzal tašky, objal mě a vedl mě pomalu a s konejšivými slovy, které jsem vůbec nevnímala, na pokoj. Posadil mě do křesla, skočil naproti do svého pokoje pro koňak a nalil mi pořádného panáka.
"Na, vyklop to do sebe, přestanou ti tolik téct slzy a třeba se ti vrátí rozum," řekl a nalil si se mnou.
"Těch pár hodin, co jste se znali, ti nestojí za to, abys opouštěla navždy své nejbližší," říká a hladí mě po vlasech.
"Nechte mě teď prosím, samotnou," zavzlykala jsem a vyklopila do sebe panáka na ex. Nebyla jsem ani trochu zvědavá na ty jeho kecy. Cítila jsem ještě Radkovo ruce, polibky a pořád na mě koukaly ty čokoládové oči s přitisklou dlaní na zadním skle autobusu.
"Koukněte na ni občas do pokoje, mohla by udělat ještě nějakou kravinu," zaslechla jsem vedoucího pokyn pokojské. Začalo mi docházet, že mě Radek nezdržoval, nebránil, neřekl jediné slovo. Jenom koukal jako raněná laň, jak mě odvádějí z autobusu. Asi mu taky začalo docházet, že sám jde do neznáma a bude mít dost starostí se sebou. Třeba si někdy pro mě přijede. Třeba napíše. Určitě napíše!
I mně teď začala docházet spousta věcí. Cítila jsem, že to tak má být.
Z řečí umím jenom trochu rusky a německy a to jenom objednávky z jídelníčku. Každý má svého anděla strážného a já ho měla v podobě té zrzavé kštice. Jak si to srdíčko vysvětlovalo s rozumem, usnula jsem. Byla to opravdu náročná, jedna, jediná noc. Jak se to tak stane, že se ti jediná noc vryje do paměti, zároveň zestárneš, zmoudříš, a tak se ti pomalu začne měnit život?
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama