HOTEL kapitola 7

27. června 2011 v 7:40 | tami

Čokoládové oči

A začalo být rušno. Při jednom ranním zakládání snídaní slyšíme z recepce vedoucího přímo řvát:
"Co si vlastně myslíte. A ven! Běžte si to vyřídit s cestovkou, my tady děláme pouze to, co je u nás objednáno!"
Jen jsem opatrně nahlédla do recepce, ale to už páni v dlouhých, šedivých pláštích mizeli po schodišti. Rychle jsem uhnula, protože lítačky se rozlétly a vedoucí řval dále:
"Šmejdi komunistický, objednají si výjezdy na západ a teď hledají viníka! Jako bych já mohl za to, že už se nevracejí ani průvodci!"
Pan vedoucí Vrána byl totiž jeden z mála, kterému nechali funkci vedoucího, aniž by byl v KSČ. Byl příliš schopný, než aby se ho zbavili, a příliš chytrý, než aby ho donutili do KSČ vstoupit. Takže bylo celkem pochopitelné, že byl první na kterého se páni z kriminálky obraceli.
Ani po čtyřhodinovém výslechu, který musel ustát, se nic nezměnilo. Zájezdy jezdily dál. Měli jsme z toho už všichni legraci, protože v tomhle království opravdu levá neví, co dělá pravá.
Ten den večer přijel další zájezd.
Čekali jsme, že se tam večer objeví páni v oněch pláštích a začnou alespoň něco kontrolovat. Třeba zavazadla, proč jich mají tolik, když jedou na jediný den? Ale nic. Nakonec to začalo vypadat tak, jako by i ten státní zájem byl jenom fingovaný.
Se zájezdem se tam objevil mladý muž, na němž bylo jasné, že se nevrátí.
Při prvním setkání pohledem s jeho mi skočilo srdce až do krku a já věděla, že je zle.
Jeho oči mě provázely celý večer. Byly celé jako z čokolády. To je bezvadný, tak láska na první pohled, poslední den. To se může stát jenom mně. Co s tím? Když jsem mu nesla druhou skleničku červeného vína, chytil mě za ruku:
"Pojď si ke mně sednout, alespoň na chviličku," zažadonil, podíval se mi do očí, a mě polilo horko.
"Nevím, je to rozumné," zeptala jsem se a věděla, že s tímhle rozum nic neudělá.
Hosté prořídli, protože se přestěhovali do vinárny ke Zdeničce, a tak moc práce nebylo. Když jsem se vrátila do výčepu Jára se smál:
"My to viděli, jste oba jako hořící fangle. Víš co, dej si volno, ale běž se převléknout, ať nemá vedoucí řeči."
Nemusel to opakovat. Vyběhla jsem nahoru a vybrala to nejhezčí co jsem tam měla.
Seděl zamyšlený. Ani mě nezaregistroval. Poklepala jsem mu na rameno:
"Pane, je vedle vás volno?" pokusila jsem se o laškovný ton.
"Ne, není," zabručel aniž by zvedl hlavu.
"Opravdu ne?"
"Promiň, nepoznal jsem tě, jsi tak krásná. Jak jsi to dokázala za takovou chvíli?"
"To tvoje oči mě dělají krásnější," zašeptala jsem a cítila, jak se červenám.Tak na to už jsem opravdu stará. Co se to probůh se mnou děje?
"Pojď si zatančit," řekl a políbil mě na tvář.
"Mimochodem, jsem Radek," dodal a vedl mě na parket jako princeznu.
To nebyl tanec, bylo to jako když se vznášíte vzhůru a nechce se vám na zem. Ale bohužel, byla příliš nízko.
"Jak mám teď odjet? Proč jsem tě potkal? Proč jsem tě nepotkal dřív?"
Chrlil ze sebe otázky, na které neměl odpověď a tisknul mě k sobě až se mi tajil dech.
"Je to jednoduché, tak nikam nejezdi," řekla jsem s úsměvem.
"Nejde to, musím. Tady by mě za chvíli zavřeli, podepsal jsem takový dokument, jmenuje se 2 000 slov. Musím ven a tohle je nejlehčí způsob."
Neměla jsem co říct. Mlčky jsme se k sobě tiskli, líbal mi krk a vlasy a do toho hráli nějaký příšerný ploužák. Nemohla jsem ani myslet. Prostě jsem si užívala ten okamžik s tím, že budu zase dlouho čekat, jestli se někdy objeví ten pravý. Najednou přestal tancovat a táhl mě ke stolu.
"Co je? Co se děje?" ptám se, proplétající se mezi stoly.
"Teď mě dobře poslouchej. Dva lidi do autobusu nenastoupili, takže jsou dvě místa volná. Pas určitě máš. Na hranicích nás ani nekontrolují. Spočítají jenom pasy a lidi. Pojeď prosím se mnou."
"Cože? Teď? Napořád? Už se nesmět nikdy vrátit?" S očima navrch hlavy jsem se zeptala nevěříce, že to myslí vážně.
"Ano, teď a napořád. Cítím, že patříme k sobě. Nikdy jsem nic podobného necítil."
Mé pocity byly stejné. Opravdu jsem nikdy nic podobného necítila. Hrozně jsem si přála být s ním. Nevím kde byl zrovna můj mozek, ale srdíčko bylo přesně tam kde mělo být a tlouklo tak, jako by chtělo vyskočit z těla. Hlava se mi zatočila.
Nevěděla jsem rychle co dřív, jestli jít balit, nebo to říct kolegům, jestli jim to vůbec říct. Jestli jet, nebo ne? Bylo to jako když do mě uhodí hrom a vzápětí blesk! Najednou jsem měla jasno!
"Tak víš co, dej si ještě skleničku a já si jdu sbalit. Ale rovnou říkám, moc tady toho nemám."
"To nevadí lásko moje, všechno co budeš potřebovat ti tam koupím." Políbil mě, přitiskl k sobě a já věděla, že bez něj už žít nechci. Když jsem přišla do výčepu, Lída se na mě pátravě podívala:
"Leny, ten kluk ráno odjíždí, doufám, že si to uvědomuješ."
"Jistě, jistě," řekla jsem a šla přes kuchyň ke schodišti. Je to snad na mně vidět? Na schodech ještě potkávám vedoucího, do kterého jsem jen tak tak nevrazila.
"Copak? Copak?" řekl a já jsem v zádech cítila jeho pohled.
Vzala jsem svoji velikou tašku a začala tam dávat vše, co se mi za tu dobu na hotelu nasbíralo. Když jsem měla sbaleno a dívala se z okna do hvězdnaté oblohy napadlo mě, že ji vidím odtud naposledy. Zatrnulo ve mně, ale jen na chvíli. Láska, které jsem byla úplně plná s pocitem, že musí každou chvíli vybuchnout, ty hvězdičky zastínila.
Ke stolu už jsem se nevrátila, abychom nevzbudili nějaké podezření. Do odjezdu autobusu zbývalo pár hodin.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama