HOTEL kapitola 6

25. června 2011 v 7:33 | tami


Psal se rok 1969...


Ráno šlo vše jako obvykle. Kolem šesté hodiny bylo hotovo. Ládík už po kuchyni pajdal a děkoval za včerejší pomoc, což jsem přešla mávnutím ruky. Hlavně, že je tady. Když jsem si sedla sama ke kafíčku vidím, jak se řítí do lítaček zrzavá kštice vedoucího. Instinkt říkal, "schovej se," ale bylo pozdě.
"Leny, co tady máš na sebe z civilního oblečení?" ptal se, a byl celý rudý vzteky.
"Coby," odpovídám, "červenou sukni a halenku. Jsem jako karkulka, jenom čepeček mi schází," dodávám a směji se, protože nevím, kam tím míří.
"Však on tě smích přejde, běž se převléknout a za chvíli ať jsi v recepci. Volala paní Janička z nemocnice, že má zlomenou nohu. Tak nekoukej a za chvíli ať jsi tam!" Jelikož nečekal na reakci a zmizel, Ládík se mohl smíchy potrhat.
"Leny, ať to beru ze zadu nebo ze předu, myslím, že jsi mu nějak padla do oka. Pochopitelně pracovně," a smál se dál. Mně teda do smíchu opravdu nebylo. Zbláznil se? Vždyť o recepci nic nevím. Sloužilo se tam dvacet čtyři hodin, to nezvládnu. Musím chvíli spát, jinak to bude moje smrt. Šourám se do svého pokoje hodit na sebe civil. Vůbec nemám chuť ho poslechnout.
Proč jsem tak mladá, kdybych byla starší, určitě by si to nedovolil. Ale to už jsem přemýšlela nahlas, protože se ozvala pokojská, která zrovna uklízela vedoucího pokoj:
"Naopak, právě že jsi mladá. Má šanci tě naučit všechno správně. To se mu se staršíma nepovede."
"No, to je teda logika," odpověděla jsem vztekle.
"Logiku v tom nehledej," řekla a rozesmátá odcházela.
"Nechcete si taky zamarodit? Pokojskou jsem ještě nedělala?" Zasmála jsem se nakonec taky.
"Neboj se, na to možná dojde," podotkla, ale to už byla dost daleko, než abych ji dohonila a vzala koštětem.
S vlasy staženými dozadu splývající ve vlnách a slušivý civil ze mě dělal docela pěknou recepční. Veliký pult přede mnou a spousta malých okének na klíče za mnou. To mě začalo fascinovat. Najednou se ve mně probouzela zrovna taková distingovaná dáma jako paní Janička. Jenom ty znalosti! To bylo zlé. Tlustá kniha hostů, každý detail pečlivě zapsaný a zvláštní kniha pro zájezdy. Vůbec jsem se v tom nevyznala. Bylo to, jakoby na mě začali mluvit cizí řečí. Přiřítil se vedoucí, vzal zájezdovou knihu a řekl:
"Ta se tě dnes netýká, žádný zájezd nepřijede, a tu první knihu ti vysvětlovat snad nemusím." A zase zmizel. V lítačkách se ještě otočil a s hrozícím prstem pronesl:
"Každý pohyb na hotelu zapsat. Nic ti nesmí utéct!"
"Jistě, jistě, nejsem přeci hloupá," brblám si už pro sebe.
Srovnala jsem si stůl. Prohlédla důležité telefony a šla si udělat kafe. Ono to nějak dopadne, snad se nebude nic dít. Sedla jsem si do křesla a začala si to užívat. Zbytek dne i noc proběhly v klidu.
Kolem osmé hodiny se začali scházet první hosté na snídani.
S úsměvem odevzdávali klíče a zdravili. Vše bylo moc příjemné. Až to bylo podezřelé. Že by se rýsoval opravdu den klidu? No, uvidíme. Ale asi jsem něco zakřikla.
Do recepce vstoupil vysoký, tmavovlasý elegán. Měl ostré rysy a dalo by se říci, až černé oči. Byly trochu pichlavé, pátravé, divné. Nějak mě nenechávaly v klidu. Začala jsem být ostražitá. Proč? Nevím. Snad nějaké tušení.
"Jmenuji se Horák, Stanislav Horák, prosil bych jednolůžkový pokoj," zazněl překvapivě příjemný hlas.
"Dobrý den pane Horáku, dáte mi svůj občanský průkaz?" odpověděla jsem s úsměvem, přestože ani nepozdravil.
"Jistě madam, též přeji krásný den," překvapivě odpověděl s pozdravem a širokým úsměvem. Domýšlivec, čekal, až pozdravím první.
"Jak dlouho se u nás zdržíte?" ptám se.
"Pár dní určitě, přesně to nevím. Dostanu u vás ještě snídani?"
"Jistě, pojďte, uvedu vás." Otevřela jsem lítačky vedoucí z recepce a vedla ho do restaurace.
"Až se nasnídáte, zastavte se pro průkaz. Musíte mi také podepsat přihlašovací lístek, teď vás nebudu zdržovat. Dobrou chuť přeji." Usmála jsem se a odcházela do recepce s dobrým pocitem, jak jsem to zvládla.
Jelikož Jára s Lídou pracovali ve dvou, chodila se vždy v poledne podívat Zdenička, jestli nepotřebují pomoct. Tentokrát opravdu nebylo co dělat, tak seděli u jednoho stolu v restauraci a popíjeli kafíčko. I pan Horák šel způsobně na oběd. Nedalo mi to, a šla jsem se tam asi za hodinku podívat. Mé zděšení bylo na místě.
Stůl, kde seděl personál, obýval pan Horák ve své plné velikosti. Jára s Lídou i Zdeničkou seděli s ním a stůl byl přímo pokryt kořalkami všeho druhu. Najednou si přišel sednout i Ládík s Aničkou z kuchyně a všichni byli v dobrém rozmaru.
"Copak se tady děje? Slavíme něco o čem nevím?" s úsměvem jsem se zeptala, protože jsem takovouhle sestavu ještě neviděla.
"Jasně že slavíme, třeba to, že tady pan Horák je úspěšný ředitel cestovky, který nás zásobuje zájezdy," odpověděl už rozjařeně Jára a dával mi panáka do ruky.
"Musíš si s námi taky připít," dodala Lída.
"Ale jo, proč ne, když nás tak dobře zásobuje. Ale vedoucí se vrátí až zítra," říkám se zvednutou skleničkou.
"To mi nevadí," odpověděl pan Horák, "jen jsem jel okolo, a tak mě napadlo se přesvědčit, že je to tak dobrý hotel, jak se o něm povídá." Ještě že opravdu žádný zájezd hlášený nebyl. Byly čtyři odpoledne a všichni už měli pěknou špičku. Mě chránila jenom ta recepce i když jsem ji přepnula na zvonění, které bylo slyšet až do kuchyně.
Navíc jsem sloužila už druhý den, a tak jsem si nemohla dovolit pít jako kolegové. Byli tam tři, kdežto já v té recepci, sama. Vyvíjel se z toho docela slušný mejdan. Pokud tam nebyl zájezd, stálých hostů bylo málo. Prostě opět průšvih na obzoru.
Najednou přišel pan Horák a povídá:
"Slečno, zaplatím pokoj. Musím bohužel odjet a nevím, jestli se vrátím. Nerad bych tu nechal dluhy."
"Jistě pane Horáku, ale budeme jenom rádi, když se vrátíte."
S úsměvem jsem mu vystavila stvrzenku, ale zůstalo ve mně takové divné mrazení. Něco není v pořádku. Ale co? Lída s Járou byli také překvapeni z tak rychlého odchodu, alespoň nedošlo k nejhoršímu. Když se kolem dvacáté hodiny začalo hrát, přišli do recepce četníci z místní stanice. Chodili každý večer kontrolovat knihu návštěv hostů.
Byla to vůbec hrozně divná doba.
Psal se rok 1969, vyprávěly se potichu politické vtipy a kdo neměl známosti na těch správných místech, neměl šanci se dostat tam, kam chtěl, ať to bylo cokoliv. Nejlépe se v této době měli řezníci, zelináři a hospodští. Vždycky měli nedostatkové zboží a nebo rozepisovali mejdan dvaceti politiků na dvě stě obědů s minerálkou. Ano, byly chvíle, kdy nás potřebovali více, než my je.
Vůbec hlavní bylo to, aby byl národ permanentně opilý.
Jenom tak se mohla tahle doba bez újmy přežívat, a "ONI" to věděli.
Všichni měli na nájem, na řízky v neděli, a ještě zbylo na hospodu. Vládli lidé, kteří měli vše dobře spočítané na dost dlouho. V loňském roce se jim to malinko, no, dost, vymklo z rukou a tak jim přišli naši velcí sousedé vypomoci. Okupace republiky vojáky Varšavské smlouvy nás všechny vyvedla z míry. Teď už se jenom hemžili po lesích a vesnicích, v pohraničí i vnitrozemí jako mravenci, kteří neznají cestu domů. Je pochopitelné, že nám jako hospodským se v této době žilo velice dobře. Bohužel, pouze materiálně.
Z restaurace se ozývaly příjemné ploužáky, já jsem v recepci dávala dohromady stvrzenky a broukala si známé písničky.
Najednou se rozlítly lítačky a v nich usměvavý pan Horák.
"Kdepak se tu berete? Myslela jsem, že jste odjel?" ptala jsem se udiveně.
"Jistě slečno, ale vyřídil jsem všechno dřív, než jsem očekával, a tak jenom doufám, že můj pokoj ještě máte?" řekl s úsměvem a vyndával občanský průkaz.
"Ale samozřejmě," odpověděla jsem a podala mu klíče od pokoje, který ještě ani nestihli uklidit.
Čím dál více, mi na něm něco vadilo, ale neuměla jsem to pojmenovat.
"Jo, a přivezl jsem vám všem, malé dárečky," volal když odcházel po schodech na pokoj.
Nestačila jsem se divit. Opravdu se vrátil do restaurace s velikou taškou, kde byly různé maličkosti. Pro nás děvčata měl kazetu s korálky a náušnicemi, pro každou v jiné barvě. Pro kluky krásné jehlice do kravaty s rubínovými kaménky. Hned poručil i koňak, ale rovnou celou láhev. Za chvíli byl opilý a hlučný, ale nikomu to nevadilo. Vždycky na půl hodinky usnul a když se vzbudil, platil. Nedal si vymluvit, že má již placeno, a tak platil asi pětkrát a s pořádným spropitným. Takového hosta potkáte jedou za život. Když se vrátil vedoucí, tak jenom kroutil hlavou a řekl:
"Dejte si na něj pozor, něco nebude v pořádku."
Ale jelikož vše vždy a včas zaplatil, nikdo jsme se už nějakými předtuchami nezabývali. Už jsme si zvykli na to, že se pan Horák každý podvečer z hotelu odhlašoval, a večer po četnické kontrole hotelové knihy, přihlašoval.
Platil dobře, rozdával dárky a byla s ním legrace. Až nám přišlo líto, že nám končí směna. Konečně očekávané tři dny volna. Když jsme přijeli domů, Lída s Járou mě pozvali na kafe. Usedli jsme znavení do křesel a pustili televizi. Najednou nám všem vypadla lžička z ruky a s otevřenou pusou zíráme na tu bednu. Hlasatelka tam dávala na vědomí:
"Federální kriminální ústředna pátrá po Stanislavu Horákovi." A sakra! Bylo to jako studená sprcha. Přičítali mu tam vykrádání malých obchůdků a pod…
Tak odtud tedy byly ty dárky. Proto jsem měla to mrazení. Proto se před každou večerní, policejní kontrolou hotelu odhlašoval. Měl to promyšlené dobře. Byl to jen obyčejný zlodějíček, ale měl úroveň. Teď zbývá jen čekat, jestli bude řeč taky o nás. Pár minut jsme seděli ztichlí a zděšení. Nakonec Jára prolomil ticho větou:
"No a co, my jsme přeci o ničem nevěděli, z čeho máte strach?"
"Máš pravdu," jednohlasně jsme to s Lídou odkývaly.
Nakonec jsme propukli v smích a nebyli k utišení. Při rekapitulaci těch jeho blbinek nám byl nakonec sympatický ještě víc. Kdypak zase narazíme na tak dobrého hosta jako byl Stáňa? A co se bude dít až přijdeme do práce? To budeme řešit až to přijde. Do práce jsme jeli trochu se strachem, ale v klidu. Vedoucí nás uvítal hned na schodech slovy:
"No, vy jste tomu zase dali. Co to mělo znamenat? To nikoho z vás nenapadlo, že s tím Horákem není něco v pořádku? Varoval jsem vás." Jára se hned ujal slova:
"Hele šéfe, platil, nechával tržbu, to bylo pro nás důležité," po očku mrknul na nás. My jenom tupě pokyvovaly hlavou. To, že se mi představil jako ředitel cestovky, jsem radši zamlčela.
"Ale, co bych se tím zabýval. Nakonec máte pravdu."
Jemně mu cukly koutky úst a byl pryč. Vše bylo opět ve starých kolejích.
Jenom zájezdy začaly být jednodenní takovým divným způsobem. Přijížděli večer, bavili se až do noci, dalo by se říci i rána a druhý den večer se vraceli. Nejdříve jsme jaksi nechápali. Odjížděl plný autobus, ale vracel se řidič s průvodcem a pěti, někdy šesti lidmi. Tak jsme vyrazili do recepce za Janičkou, aby nám udělala jasno. Co jsou to za lidi? A kde je vždy ten zbytek? Proč zakládáme večeře pro čtyřicet lidí a vrátí se jich šest? Vysvětlení bylo velice jednoduché.
Někdo vlivný, kdo potřeboval dostat nenápadně pár lidí na západ, zorganizoval u cestovní kanceláře jednodenní zájezdy do Norimberku. Celkem chytré. U nás byli vlastně naposledy v republice, ve vlasti, kam se pak už nemohli nikdy vrátit. Bylo to smutné i zábavné zároveň. Když jsme si pak začali všímat, jak se na jeden den tahali s obrovskými kufry, tak už jsme předem hráli tipovací hru, kdo se vrátí, a kdo ne.
Pro nás to byly zase žně. Nechávali tam své poslední peníze. Proto ty pijatiky do rána a ještě láhve na cestu. Fakturace večeří probíhala taky v pořádku, i když se stalo, že se vrátil jenom řidič a průvodce. Prostě i hotel si přišel na své. Zajímavé. Žádná kontrola, žádné vyptávání. Tyto zájezdy probíhaly dobrých osm, snad devět měsíců, než se nad tím někdo pozastavil.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama