HOTEL kapitola 4

25. června 2011 v 7:27 | tami



Lítačky a prachy...

Najednou se otevřely zadní dveře u kuchyně a dovnitř vkráčela štíhlá brunetka se silně vyvinutým poprsím, namalovaná jak do filmu. Slušivá zástěrka napovídala, že patří do hotelu.
"Zdravím lidičky, tak jak se máte?" zahlaholila a řítila se k nám.
"Jé, máme tady posilu, ahoj, já jsem Zdenička a pracuji dole ve vinárně," řekla a natahovala ke mně ruku.
"Ahoj, jsem Leny, a jsem tu nová."
Nic lepšího mě nenapadlo.
"To je fajn, tak až to tady zabalíte, přijďte do vinárny, oslavíme to," řekla, a tak jak rychle přišla, zase zmizela. Důvod byl jednoduchý. Za ní se totiž řítil rozevlátý plášť a zrzavá kštice. Pan vedoucí si prohlédl plac, prošel se mezi stoly a povídá:
"Tak co, jak se vám to tady líbí, mladá," a otočil se ke mně.
"Líbí, pane vedoucí," popravdě jsem odpověděla.
"A co vy?" obrátil se na Lídu s Járou, "půjde to s ní?"
"Jistě, šéfe," řekli sborově Jára s Lídou a zasmáli se, neboť oslovení "šéfe," náš vedoucí přímo nesnášel. Zakabonil se a odsekl:
"To jste celí vy, jsem na vás zvědavý po půlnoci."
Pohrozil prstem, a už jsme zase viděli jen jeho vlající, bílý plášť.
"Vedoucí je fajn," řekla Lída, "ale musíš si na něj zvyknout. Je férový a spravedlivý, ale když ho naštveš, nebo není vše tak, jak má být, je sprostý a vulgární jak dělník na stavbě."
"Mám z něj trochu strach," řekla jsem.
"To my taky, nemysli, ale zvykneš si a poznáš z čeho si máš dělat hlavu, a z čeho ne. Jen až tu budeš déle."
A to už se začali trousit lidi ze zájezdu. Jelikož byly předkrmy a aperitivy na svých místech, měli jsme pořád dost času. Tak jak hosté usedali, chodili jsme mezi nimi, zdravili a přáli dobré chuti. Hosté byli usměvaví a příjemní, neboť po dlouhé cestě prostřený stůl vyloudil na každé tváři úsměv. Proto se vše připravovalo tak, aby i toho největšího škarohlída přešel vztek. Dobrá psychologie.
Opět něco, co jsem vůbec neznala. Pochopit a poznat hosta v tak krátké chvilce, byl základ a úspěch dobré restaurace. Mám co dělat, abych se naučila vše, co je třeba.
Myslela jsem si, že to bude lehčí. Navíc jsou věci, které se nenaučíš. S nějakým talentem, ať je to na cokoliv se musíš narodit. Večeře jsme zvládli hravě. Vůbec mi nepřišlo, že bych to dělala prvně. Zásluhu na tom měla ta veliká kavárenská plata, na která jsem byla zvyklá už z kavárny. Tady se na nich roznášely večeře, obědy, prostě skoro vše co se týkalo zájezdů.
Úderem dvacáté hodiny se rozezněla kapela příjemným ploužákem. Pár hostů odešlo, ale většina zůstala. Než jsem se nadála, tak kapela vyhlašovala poslední, závěrečný kousek. Hrozně rychle ten večer uběhl. S Járou a Lídou jsme se vzájemně doplňovali, až jsme z toho byli sami překvapení. Jako kdybychom spolu dělali odjakživa. Ještě založit snídaně a jsme hotovi. Jelikož jsem byla nová, úloha snídaní padla na mě.
Šálky, podšálky, příbor a ubrousky. Konvice na čaj a kávu byly připravené na režóně a lžičky tam dám ráno. Nestihli je umýt. Ale to už bude maličkost. Musím to zvládnout. Ani jsem netušila, co mě ráno čeká. Nezapomněli jsme ani na pozvání Zdeničky do vinárny, kam jsme šli zadním schodištěm.
Vinárna byla opravdu malá. V drátěných, uměleckých konstrukcích byly umístěny polstrované boxy v šedočerné barvě. Obdélníkové stolky měli tmavé sklo do kterého byly vybroušeny mrazivé květy. Úplně vzadu byl výklenek, ve kterém byl umístěný box pro karbaníky a návštěvy, které nechtěly být moc na očích. Stěny byly tmavé a počmárané nějakými kostlivci. Nevím, jestli to mělo být umělecké dílo, ale připadalo mi to tam jako v nějaké hrobce faraónů. Trefila jsem se úplně přesně. Ta vinárna se jmenovala "Hrobka." Kdo to celé vymyslel nevím, ale povedlo se to.
Z reproduktorů zněl rock a uprostřed poskakoval nějaký pár, nebo tancoval? Nějak to nebylo poznat, ale co, byly přeci jenom dvě hodiny ráno. Sedli jsme si k baru, který těmto zhruba čtyřiceti čtverečným metrům vévodil. Zdenička už nalévala koňak a s výkřikem, "překvapení" vytáhla talíř s plátky nakrájené čabajky.
"Jé, to je to, co potřebujeme," zajásal Jára, sáhl po skleničce a čabajce zároveň.
Bylo to moc hezké zakončení prvního dne, ale já jsem vstávala nejdříve, a tak jsem po první skleničce popřála dobrou noc a šla si lehnout. Pokoj jsem měla o dvě patra výš rovnou u schodiště. Šla jsem jak myška, neboť naproti mně bylo apartmá vedoucího. Nerada bych ho vzbudila. Potichu odemykám, když se naproti rozlítly dveře:
"No, to je dost, už jsem myslel, že tam s nimi zůstanete. Dobrou noc," řekl káravým hlasem vedoucí a zmizel za svými dveřmi. Krve by se ve mně nedořezal. Ten má ale nápady. Asi si ještě užiji. Jeho pokoj naproti mému mi byl čert dlužný. Hlavou mi probíhá celý den jako film. Host po hostu, slovo po slově a pomalu usínám. Copak se mi bude asi zdát?
Cítím jak se mnou někdo třese. Zdá se mi to? Ne, nezdá. Otevřu s námahou oči a nad sebou vidím kulatou tvář šéfkuchaře:
"Leny, prosím, vstávej. Pomocná síla nepřišla do práce a já musím zájezdu připravit balíčky na cestu. Jsou to jenom řízky, ale sám to nestihnu."
Do háje, spala jsem nebo ne? Co je tohle za fór. Vždyť jsou čtyři hodiny ráno. Necítím nohy a celé tělo mám jako z olova.
"Dobře, dobře už jdu, sice nevím co ti tam budu platná, ale jdu," blábolila jsem.
"Za chvíli tam budu, teď vypadni," vystrčila jsem ho ze dveří, protože jsem potřebovala ještě rychlou sprchu.
"Vem si plášť," křičel na mě Ládík od hromady syrového masa a řvoucího robotu, který šlehal vejce.
"Je jich jenom padesát, musíme to stihnout. Jinak mě vedoucí sežere," už jenom konstatoval. Postavil přede mě veliký pekáč se strouhankou, další s moukou, vypnul robota a jenom zažadonil:
"Prosím tě, obaluj jako o život."
"Tak jo," řekla jsem, "a neplaš, to zvládneme. Byl mi trochu k smíchu. Skákal po kuchyni jak natahovací panák mezi pytlíkama, okurkami, vařením čaje a kávy. Opět dezertní talířky s máslem, šunkou, sýrem a právě dovezeným, čerstvým pečivem. Jenom na mé lžičky k šálkům na place se jaksi zapomnělo.
Když jsme měli úspěšně hotovo, tak spokojeni se svojí prací jsme si vyčerpaní sedli. Teď jsem si teprve na ty lžičky vzpomněla. Ládík co by šéfkuchař mi je na oplátku bez řečí umyl a já je rychle roznesla po place.
"Dobré ráno přeji," se ozvalo ode dveří a vedoucí s neustále rozježenou, zrzavou kšticí začal kontrolovat, jestli je vše v pořádku. Byli jsme úplně v klidu. Proč by taky ne? A najednou slyšíme s placu:
"Která kráva zakládala snídaně!?" řval jako píchlý tele. Polilo mě horko. Už je to tady! Co je špatně? Pomalu se plížím na plac.
"To já, pane vedoucí."
"Pojď sem! Koukej na ty šálky. Kam patří lžička? Nebo jsi snad v domnění, že si host bude přendávat lžičku z jedné ruky do druhé, aby si zamíchal čaj? Cukr bude hledat za hrnkem? Jak si to představuješ?" Řval na celý barák. Ani jsem nečekala až "domluví," a začala jsem hned vše dávat na správnou stranu. Ruce se mi klepaly a v krku jsem měla knedlík. Stejně nebylo co říct. Ládík vystrčil hlavu z lítaček a volá na vedoucího:
"Šéfe od čtyř od rána tady se mnou dělá svačiny, jenom pospíchala. Pomocná zase nepřišla."
Vedoucího vlající plášť se otočil a zarazil se:
"Cože dělala? Svačiny? Jako ty řízky?"
"Jo, musel jsem ji vzbudit, sám bych to nestihl," dodal Ládík.
Vedoucí se trochu zamyslel a s hrozícím prstem řekl:
"Stejně se to musí stíhat ať se děje cokoliv. Hosta to nezajímá."
"No, vidíš", usmál se Ládík, "a takhle je to tady pořád. Nic si z toho nedělej. Je to puntičkář, ale když řve, tak za pár minut o tom neví."
Vedoucí zmizel v recepci a mně se srdce zase vrátilo na původní místo.
Začali chodit první hosté na snídani. Když spokojení a s balíčky v ruce nastoupili do připraveného autobusu, byl konečně klid. Ale pouze zdánlivý. Jen jsem poklidila poslední zbytky od snídaní, přišel pan vedoucí s oznámením, ať si založím obědy pro padesát lidí. Celý autobus. Bylo to zřídka, ale bylo. Díky známostem vedoucího na cestovce, nám sem posílali i obědy.
No, když jsem zvládla večeře, tak obědy by neměly být problém.
"Leny," upozorňoval mě důrazně Ládík, "nezapomeň, pravými lítačkami se chodí na plac, levými zpátky. Na obědy bývá fofr, mají málo času."
"Proč mi to říkáš, vím jak se chodí lítačkami," s úsměvem jsem mu odpověděla. Ten má ale starosti, pomyslela jsem si, a šla zakládat na obědy.
Ani ve snu by mě nenapadlo, jak velikou měl Ládík pravdu. Dostala jsem od kolegů pochvalu za přípravu placu a bylo mi fajn. Když přijel autobus k hotelu, začali jsme připravovat teriny na polévku. Vše bylo v pořádku až do chvíle, kdy se skládaly talíře s květákovým mozečkem na plata. Vedoucího bílý plášť proletěl okolo nás se slovy:
"Trochu hejbněte kostrou, mají na to dvacet minut."
No, to teda fofr byl.
"Děvčata," ve spěchu křiknul Jára, "já jdu stahovat talíře od polévky, a vy za mnou noste jídla."
Pokyn byl jasný, ale ty lítačky! Najednou se mi zdálo, že jsou rychlejší jak já. Na ruce plato s devíti talíři mozečku a řítím se lítačkami ven. Bože, jak ta fyzika funguje. Nějak jsem se zakolébala a najednou cítím, jakoby mi někdo bral plato z ruky. Omyl! To ty lítačky.
Nestihla jsem to! Lítačky, když se vracely, plnou silou vrazily do plata a mně do chodidla. Následovně letělo plato, z něj vyklouzly před plato talíře, a před talíře mozeček. A za tou spouští jsem ležela já v celé své kráse na koberci.
Bylo to krásně poskládané. Nejdříve já, pak plato, následovaly talíře a za nimi mozeček. Nebo obráceně? V každém případě vše na krásném, dlouhém koberci. Hosté vstali a tleskali. Přiblblí Němci. Asi si mysleli, že je to kulturní vložka. Když jsem se zvedla, nedalo se nic jiného, než se smát s nimi.
Celý personál se taky mohl smíchy potrhat, když mi pomáhali uklízet ten binec. Ládík se jen tak usmál a ironicky pronesl:
"Vidíš, já ti říkal, ať dáváš pozor."
"No jo," odsekla jsem, "tak už ses snad pobavil dost, ne?"
Vzhledem k tomu, že to snad potkalo každého, jim smích vydržel jenom do večera. Pak už se o tom nikdo nezmínil. Jenom já jsem se hrozně styděla a brala to jako hrozný, osobní neúspěch, ale i ponaučení.
Byl konec třídenní směny, byla noc a my jsme se pustili do vyúčtování. Ráno muselo být vše připraveno k předání druhé partě. Jára s Lídou počítali a já jsem myla sklo, vitríny, lednice, prostě vše, aby po nás bylo čisto.
"Leny, pojď k nám," volá mě Jára, "tady máš osm set padesát korun."
"Za co to je?" ptám se vyjevená, "na to, abych brala výplatu je ještě brzy? Vždyť jsem tady tři dny."
"To je spropitné za ty tři dny," upřesňuje Lída a směje se.
"Nebuď tak vykulená, je tu hodně práce, ale hosté jsou tu štědří."
Najednou jsem měla před očima vrchního Kaštánka a balík peněz, který si každý den strkal do kapsy. Jak já jsem si najednou připadala bohatá. Byl to hezký pocit, když s vámi někdo jedná férově. Trochu se mi sice Kaštánek pomstil, ale kdyby věděl, že takhle, trefilo by ho. Tady jsem taky přišla na to, jak vzniklo přísloví: "Rychle nabyl, rychle pozbyl."
Spropitné během volna zmizelo za šatičky, botičky i mejdany. Těch nebylo nikdy dost. Když brali výplatu bachaři, kteří sloužili ve vězení za městem, byly to pro nás žně. Těžil se tam uran a jejich výplaty tomu odpovídaly. Nejenom že po pár skleničkách lepili stokoruny na reliéfy polonahých žen po stěnách restaurace, ale připalovali si s nimi i cigarety.
Byla to šílená, a zároveň krásná doba. Ani o ctitele nebyla nouze, ale vybrat si, bylo nad mé síly. Nějak mi ta volnost a nezávislost vyhovovala. Když se za mnou přijel občas podívat Mirek, nestačil se divit.
"Leny, měníš se mi přímo před očima. Kde je ta plachá dívka?" Ptal se a jeho oči se smály.
"To víš," odpovídám, "všeho do času, ale tebe mám ráda pořád stejně." Se smíchem jsem mu odpověděla.
"Začínám mít o tebe trochu strach," říká Mirek a pokračuje v kázání, "ještě nástrahy hospodského života tolik neznáš. Nerad bych, abys pak byla nemile překvapená."
"Už jsi skončil?" Ptám se trochu rozmrzele a dodávám, "já už nejsem malá holka, tak nech prosím na mě, co udělám, ano?"
Zase ta moje ješitnost. Co všechno se asi musí stát, než člověk pochopí, že svět není jen v růžových barvách. A pro mě byl teď ten nejrůžovější.
Mirek dopil kávu, políbil mě na tvář a odešel. Dívala jsem se na něj jak mizí k autobusu a bylo mi líto, že jsme se nepohodli. Dám to příště do pořádku. Má pravdu. Proč ho alespoň částečně neposlechnout. První a taky jediné předsevzetí bylo, že začnu trochu šetřit. Peněz jsem měla tolik, že mě museli upomínat abych si šla pro výplatu. Ale kdybych si zlomila nohu, neměla bych v rezervě ani korunu. Bylo mi smutno. Mirkův odchod tímto způsobem mě opravdu rozladil.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama