HOTEL kapitola 3

24. června 2011 v 8:44 | tami


Hotel

Hotel byl zvenčí překrásný.
Široké schodiště, veliké prosklené dveře a vývěsní štít, který všem oznamoval, že jsou vítáni. Celá budova měla v přízemí hospůdku asi čtvrté kategorie, bufet, vedle toho cukrárnu a na samém konci noční vinárnu. První patro zdobila okna podobná výlohám svoji velikostí, která směřovala na malé náměstí. Druhé a třetí patro lemovaly malé balkonky, které naznačovaly hotelové pokoje. Všechny byly ozdobeny truhlíky květin. Každý pokoj tak vypadal, že má jinou barvu, alespoň podle kytek.
Prostě úchvatné. Moc se mi to líbilo, ale vejít dál jsem nějak nedostávala odvahu. Bylo to tak důstojné, veliké, přímo majestátní. Tak tohle může zvládnout jenom ta moje ješitnost, ale praxe? Tady si asi pěkně sáhnu na dno.
Neměla bych to radši vzdát? Vždyť není tak veliká ostuda si přiznat, že jsem udělala chybu? Ale hlásek ve mně pištěl, "jdi dál, jdi dál, přeci nejsi tak neschopná." Tak jo. Šla jsem. Co se může stát? Stejně vždycky řeším věci až když se stanou.
Hluboce jsem se nadechla, a vydala se po tom ohromném schodišti. Po pravé straně kanceláře a po levé zase veliké prosklené dveře a za nimi recepce. Velice distingovaná, vkusně nalíčená dáma za dlouhým pultem hovořící do telefonu, mi jemně pokynula, ať jdu dál. Recepci zdobily dvě veliké palmy a uprostřed nich malý, kulatý stolek se dvěmi křesly. Dáma, tak kolem čtyřiceti zavěsila telefon a velice příjemným hlasem řekla:
"Posaďte se prosím, vy jste určitě ta nová servírka."
"A… ano," zakoktala jsem. "Chvilku vydržte, zavolám pana vedoucího," vzala sluchátko, zmáčkla puntík a slyším:
"Pane vedoucí, máme tu konečně posilu." Odpověď jsem neslyšela, jenom jsem začala mít okolo žaludku takové divné chvění.
Během snad dvou minut se vřítil na recepci obrovský chlap v bílém rozevlátém plášti s šíleně zrzavou kšticí na hlavě. Ostře řezané rysy napovídaly, že s ním asi moc legrace nebude.
"Dobrý den, jsem vedoucí tohoto hotelu, jmenuji se Vrána. Vy jste zřejmě Leny od pana vrchního Kaštánka. Doporučení máte skvělé, tak nebudeme ztrácet čas. Můžete nastoupit ještě dnes?"
"Jistě, pane vedoucí," zasípala jsem, neboť jsem nebyla schopna z té rychlosti popadnout dech.
"Tak pojďte za mnou," řekl. Lítací dveře od recepce zachytily jeho vlající plášť a já měla co dělat, udržet s ním tempo.
Vešli jsme do restaurace, která měla po pravé straně pódium na hudbu a po levé místo snad pro dvě stě lidí, a ještě uprostřed taneční parket. Další lítačky a byli jsme ve výčepu, který byl kasou a stolkem pro personál oddělen od kuchyně.
Za výčepem byli dva lidé asi okolo třiceti let. Představili se mi jako Jára a Lída. Třetí jim chyběl do party, a to jsem měla být já. Teprve teď mi začalo docházet, jak se mi vlastně pan vrchní Kaštánek s tím doporučením pomstil. Věděl přesně co dělá.
Doporučení bylo příliš dobré na to, aby někdo očekával, že něco neumím. Jedním slovem řítila se na mě katastrofa. Lída s Járou byli manželé. Milí a příjemní na pohled, ale za kuchyňským režonem se culil malý kulatý kuchař, který vůbec příjemně nevypadal. Kuchyň byla obrovská. Veliká dvojitá kamna uprostřed a okolo samé pracovní dlouhé stoly a plynové stoličky na hrnce.
Celý jeden roh byl vyčleněn na bílé nádobí. Druhý roh na kastroly, pánve a hrnce. V levém výklenku na druhé straně kuchyně byla umývárna nádobí a přípravna. Výdejní režón byl vyhřívaný a stál rovnou naproti kase. Tam trůnila brýlatá, stará snad i panna, pokladní. Byla ošklivá, a ještě hůř se tvářila. Tak nevím, jestli jsem chtěla zrovna tohle. Začala jsem z toho mít strach a hrůzu. Byla jsem přímo zděšená. Lída ke mně přišla a povídá:
"Nebuď vyděšená, to jenom tak vypadá, uvidíš, že to půjde. Zatím se běž převléknout a pak tě provedu. Obědy uděláme s Járou sami a potom si v klidu pokecáme."
Usmála se, /měla moc hezký úsměv/ vzala mě okolo ramen a nasměrovala do šatny. To mě trochu zklidnilo, ale opravdu jenom trochu. Převlečená a upravená jsem se vplížila zpátky. Nejradši bych byla neviditelná a chvíli vše pozorovala. Nakoukla jsem na plac kde byla Lída s Járou a kasírovali hosty odcházející z oběda. Všude po stolech se válelo špinavé nádobí.
Tak do toho děvče, řekla jsem si v duchu a vypravila se na plac. Začala jsem sbírat prázdné talíře, vysypávat popelníky, prostě všechno to, co oni nestíhali, neboť nedočkaví hosté spěchali do práce. Lída se po mně podívala, usmála se a mrkla. Bylo to jako "díky." Alespoň jsem to tak pochopila. Za chvíli jsem měla uklizeno. Jára dokasíroval poslední stůl, a to už byly i zbytky ze stolů uklizené. Když jsme se sešli všichni ve výčepu, Jára začal:
"No, vidíš Liduš, a ty jsi se bála, že je moc mladá. Ani jsme ji nemuseli nic říkat."
"Máš pravdu, vypadalo to, jako když s námi pracuje pořád, viď?" odpověděla se smíchem Lída. Bavili se jako když tam nejsem. Lichotilo mi to, ale nevěděla jsem, jak se zachovat.
"Leny, tak pojď k nám," volá mě Jára za výčep. Pomalu a nejistě jdu k nim, ale to už se smějí oba na plné kolo.
"Ták a teď si dáme panáčka na uvítanou," a nalévá čtyři malé panáčky koňaku.
"Ládíku, pojď taky k nám, ať tě představíme," huláká Jára směrem do kuchyně. Malý kulatý kuchař tam byl na to šup.
"Tak, Leny, tohle je náš šéfkuchař. Jmenuje se Ládík a je nutné abychom na něj byli hodní, jinak nám nedá najíst," se smíchem nás Jára představuje.
"Zbytek personálu poznáš za chůze. Je jich tu dost, ale zdravé jádro je tady." Pokračoval Jára s věčným úsměvem, který byl pro něj charakteristický. Všichni čtyři jsme si přiťukli, na ex vyprázdnili skleničky, a šli se posadit k našemu personálnímu stolku. Tam jsem dostala instrukce, co a jak se tady dělá.
Denně zájezd na snídaně a na večeře, mezi tím i nějaký zájezd na oběd a do toho normální pasant /hosté mimo skupiny/ z okolí. Snídaně od půl sedmé a každý večer se tančilo. Zavíralo se daleko po půlnoci.
"Spát můžeš na hotelu, máme tu personální ubytování. Nevyplatí se jezdit domů. Ono totiž v tu dobu kdy my končíme, stejně nic nejezdí. Budeš mít pokoj vedle nás. Pokojská tě vzbudí v šest hodin, abys stihla vše připravit na snídaně. Neboj, jak se zakládají, ti ukážeme večer. Nezapomněla jsem na nic? Co myslíš Járo?" Ukončila Lída svou řeč a Jára jen s pokývnutím hlavy dodal:
"Jestli ano, tak na to přijdeme za provozu."
Odpoledne proběhlo v klidu. Moc lidí nechodilo, a tak jsme začali zakládat na večeře. Takticky jsem odešla na toaletu, aby začali beze mě. Nikdy jsem večeře nezakládala, ani jsem nevěděla co to znamená. Bože, jak si s tím poradím, aby mě hned ten první den nevyhodili. Když jsem se vrátila na plac, byly už první stoly založené. No, čekala jsem to dramatičtější, ale čtyři příbory a sklenka na víno, to zvládnu.
Sice jsem občas přehodila vidličky a nože na nesprávnou stranu, ale aniž by to někdo zpozoroval, jsem to napravila. Levá, pravá. Seno, sláma. Tahle orientace mi vždycky dělala problém, ale čas a praxe je prý nejlepší učitel. To jsem zvědavá! Když bylo založeno, byla opět chvilka klidu.
"No, tak si dáme panáčka na rozjezd, aby nám to lépe šlo," prohlásil Jára. Stalo se to takovým zvykem. Třikrát denně malého panáčka, prý aby šla práce lépe od ruky. Z kuchyně už volal Ládík:
"Pomůže mi někdo s těma předkrmama?"
"Leny, skoč mu tam pomoct, ať máme předkrmy na stole, jinak mu to bude trvat věčnost," řekl Jára a připravoval aperitivy.
Onemocněla kuchařka na studenou kuchyň, a tak jsme i ve svým zájmu byli nuceni pomáhat v kuchyni. Lída si všimla mého překvapeného výrazu a šťouchla do mě:
"Pojď, půjdu s tebou aby ti ten prcek hned první den nezamotal hlavu."
Docela to šlo. Sýr a šunka poskládaná na dezertní talířek pokud možno ozdobně a okurka.
"Hele, mladá má talent, docela ti to jde. Ty už jsi někdy v kuchyni dělala?"
"Ne, ne," odpověděla jsem Ládíkovi, "ale baví mě to." Až jsem se sama divila. Opravdu mě to bavilo. Roznesla jsem předkrmy na plac, Jára to doplnil aperitivem a zájezd mohl přijet.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama