Červen 2011

HOTEL kapitola 9 Proklaté tušení

29. června 2011 v 8:06 | tami

Proklaté tušení

Ráno ze mě nemělo radost ani zrcadlo. Oteklé, zarudlé oči, přiopilý výraz někoho, koho jsem vůbec neznala. Kde byla ta holka plná energie a lumpáren?
Pomalu jsem se ploužila do kuchyně na snídani. Měla jsem trochu obavy, jak se na mě budou všichni dívat. Takhle se zbláznit za jedinou noc.. Kupodivu byli všichni jako vždy, jako kdyby žádné "včera" nebylo. Že by ten anděl strážný? Nebo to opravdu vědělo tak málo lidí, že se to dalo ututlat? Vždyť by mě mohli i zavřít, kdyby to někdo řekl. Vždyť jsem chtěla opustit republiku. Ne, nesmím na to už myslet, jinak se zblázním.
"Tak co? Zamilovaná. Miláček už ti fouknul a nevrátí se, viď?" se smíchem říká Anička a podává mi snídani.
"Ale byl pěknej, viď? Závidíš," přistoupila jsem na její hru a pokusila se o úsměv.
"Takových ještě bude, počkej si na nějakého bohatého. Ten si tě vezme a pak za námi můžeš jezdit na návštěvy a vozit nám pěkný věcičky," ukončila Anička svůj proslov a tahala maso z trouby. Pomalu se mi začal vracet humor. Přišel vedoucí, vzal si mě stranou a povídá:
"V podstatě to nikdo neví, tak buď ve svém zájmu taky ticho. Bude to bezpečnější pro všechny. Už je ti lépe?"
"Jo, už je to dobrý, nevím, co se to se mnou dělo," odpověděla jsem a cítila, jak se stydím.
"No, já už ti dám práci, kde nebudeš mít čas myslet na blbosti," řekl s úsměvem, který od něj nevěstil nic dobrého. Připravila jsem plac a čekala, až dorazí Jára s Lídou. Ti určitě věděli, co se dělo. Lída přiběhla první, dala mi velikou pusu na celý čelo, podívala se mi do očí a šeptá:
"Promiň Leny, museli jsme to říct vedoucímu, udělala bys hroznou blbinu." "A bylo by nám bez tebe smutno," dodal za zády Jára.
"Ne, ne proboha, to já jsem ta, která by se měla omluvit. Přidělala jsem vám jenom starosti. A vůbec, nechme toho nebo mě rozbrečíte. Nevím, jak mě mohlo napadnout, že bych chtěla být bez vás." Vyhrkla jsem ze sebe tenhle krátký monolog a slzy mi tekly po tváři. Všichni tři jsme se objali, zasmáli a mně bylo i přes tekoucí slzy zase fajn. Je dobré mít přátele na pravých místech. Asi mám i štěstí v neštěstí. Ještě jsme se stihli vsadit, kolik se jich dneska vrátí. O jednom, kdo se nevrátí, jsem věděla bezpečně. A já už jsem v tom jela jako dřív. Přes obědy jsem pomáhala Ládíkovi v kuchyni s výdejem, protože Anička byla u lékaře. Po obědech záskok v recepci, protože naše dáma musela nutně na pedikúru.
"K nám můžeš zaskočit umýt nádobí," zavolala se smíchem Lída. Před večeřemi jsme si dali malého panáčka na dobrou náladu a vše bylo zas jak má být. Jenom to srdíčko bylo pořád bolavé. Ješitnost a hrdost mi dávala sílu to navenek neprojevovat. Vzhledem k tomu, že jsme předpokládali, že si jich více jak sedm nevrátí, připravovaly se takové předkrmy, aby se daly prodat i na place. Topinky na všechny způsoby, kořeněné zeleninové misky, roládky všeho druhu a jiné…
Padly poslední sázky a autobus byl tady. Připravovala jsem pití. Zájezd dojídal předkrmy a já se chystala na plac s pivem. Vrátilo se jich osm.
"Hele, Leny, já tam to pivo vemu, dotoč celé plato, jsou tam i pasanti," řekl Jára po cestě do kuchyně.
"To je dobrý, vezmu to tam, neměla bych co dělat," odpověděla jsem a už jsem byla mezi lítačkami. U prvního stolu jsem zkoprněla, plato s šestnácti pivy padalo s rachotem k zemi. Socha vytesaná z mramoru, se mi nemohla rovnat. Moje čokoládové oči se vrátily. Je to sen? Bože štípněte mě někdo. Stojím a zírám na něj.
"Lásko, proč dáváš to pivo na zem? Tam se bude špatně pít," řekl s úsměvem, vzal mě do náruče a roztočil se se mnou dokola. Pořád se ještě nemohu vzchopit, říct jediné slovo. Snažím se zhluboka dýchat. Slzy mi stékají po tváři proudem (snad budu zásobovat solné doly).
"Radku, proč jsi se vrátil?" To bylo jediné, co jsem ze sebe mohla vypravit.
"Nemohl jsem tě takhle opustit. Když tě vytáhl z autobusu, bylo mi, jako když rvou kus mě, ale byl jsem v ten moment tak vyděšený, že jsem se nezmohl ani na slovo," mluvil a mluvil a přitom mě pořád tisknul v náručí a líbal.
"Dobře, dobře, už mě pusť, jinak za to divadlo začnou vybírat," řekla jsem a vymanila jsem se mu z náruče. Z náruče, o které jsem si myslela, že již nikdy neucítím.
"Běžte si sednout do salonku, jinak ti vedoucí utrhne hlavu," zašeptal mi Jára přes rameno. Do háje, úplně jsem zapomněla na vedoucího. Vzala jsem Radka za ruku a táhla ho do salonku, kde se obvykle hrávaly karty. Tam vedoucí nechodil. Musí nejdříve vstřebat, že se Radek vrátil. Snad ho na to Lída opatrně připraví, jinak by mohl Radkovi opravdu ublížit. Seděli jsme v salonku, kam světlo pronikalo jen z prosklených dveří z restaurace.
"Leny, lásko, musel jsem se vrátit, nemohl bych tam být s myšlenkou, že tě už neuvidím."
"A co chceš dělat? Sám jsi říkal, že tě můžou zavřít. Je riskantní, že ses vrátil. Pořád hotel obíhají tajní. Když tě objeví tady, bude jim to jasné," ptám se už v klidu a s rozvahou.
"Nemysli na to, tahle noc bude ta nejkrásnější v našem životě, věř mi." Odpověděl tak jasně a srozumitelně, že bylo zbytečné se tím dál trápit. Ani jsem nechtěla. Radek objednal láhvinku sektu, kuchař nám udělal slavnostní večeři a já jsem jen čekala, až tam vpadne vedoucí a bude zle.
Místo vedoucího přišla Lída:
"Leny, běžte na pokoj, vedoucí už to ví a zuří, chtěl by tady mladého pána roztrhnout, ale zklidnili jsme ho. Bude lepší, když mu dnes nezkřížíte cestu."
Zasmáli jsme se a vytratili zadním vchodem na pokoj. Pořád jsem ještě nic nechápala. Vždyť tady nemůže zůstat. Ne, nebudu na to myslet. Jsem ráda, že je zpátky a myšlenky navíc jsem si zakázala. Bylo nám fajn. Polibky, objetí a milování nebraly konce. Slib, že ať se stane cokoliv, nic nás nerozdělí, mi najednou připadal podezřelý. Co to bylo, to "cokoliv"? Nebo už jsem moc podezřívavá? Kolem půlnoci se Radek oblékl, že si dojde do recepce pro cigarety. Usmála jsem se a povídám:
"Jen běž a pozor na vedoucího, má naproti kancelář."
"Neboj, budu jako stín," zasmál se a zmizel za dveřmi. Vstala jsem, že se dojdu osprchovat a vidím, že mu kouká z tašky celá krabička cigaret. Zase to proklaté tušení.

HOTEL kapitola 8 Jen pár hodin...

28. června 2011 v 20:47 | tami

Jen pár hodin zbývá...

Domluva, že se setkáme u něho na pokoji až hotel ztichne, bylo vše, co nám oběma pro tuhle chvíli zbylo. Nevím, jestli jsem se chovala divně já nebo Jára s Lídou. Pořád si něco špitali. Nakonec jsem to nevydržela:
"Hele, vy dva, co tam pořád kujete?" ptám se a čekám, že to bude něco naprosto nedůležitého.
"Ale nic," říká Jára, "jenom se nám zdá, že ten chlapec na tebe nemá zrovna moc dobrý vliv. Jsi jako vyměněná. Copak ti navrhuje? Nemá nějaké hříšné myšlenky?" Járův nakažlivý smích, který se mi zdál trochu strojený, naznačoval, že něco tuší. Nebo jsem měla jenom strach? Nevím. Začala jsem být zmatená. Nevěděla jsem na koho se podívat, jak se chovat. Začínala jsem dostávat pocit, že to mám napsané na čele.
"Omlouvám se, ale bolí mě příšerně hlava, půjdu si lehnout, doděláte to dnes sami?" Položila jsem otázku a nečekajíc na odpověď, jsem kuchyňskými dveřmi zmizela na pokoj. Cítila jsem za sebou jenom jejich udivené pohledy.
Tašky složené u dveří, ustlaná postel a malá kytička na stolku. Natáhla jsem se přes ustlanou postel a hlava se mi začala plnit představami. Krásný život, milující muž, výlety k moři, mít věci, o kterých ani nevím, že jsou,že existují. Byla to krásná představa, ale pořád se v ní motal mráček, který nešlo odehnat. Mirek! Rodiče! Nikdy nevidět nic z toho, co mám ráda! Ani tu zrzavou kštici! Kdyby tak Mirek věděl, v jaké jsem situaci, určitě by poradil. Ale jak? Asi je dobře, že tu není. Určitě by mě měl za blázna. Jak se mi točí v hlavě kolotoč, tak ho zastavilo tiché zaklepání na pokoj. Bylo tak tiché, až jsem myslela, že se mi to jenom zdá. Přesto jsem vstala a šla ke dveřím.
"Bože, Radku, co tu děláš? Je ještě brzo."
"Já vím, ale nemohl jsem to bez tebe vydržet. Že si to nerozmyslíš?" ptá se a dívá se na dvě tašky u dveří a moji vyděšenou tvář.
"Ne, nerozmyslím, ale může za mnou přijít někdo z personálu. I když, no, vždyť jsem řekla, že jsi jdu lehnout s bolestí hlavy. Počkej, aspoň zamknu."
Jen jsem to dořekla, hrozně jsem se lekla. Co teď bude? Sama s ním v pokoji? To neustojím. Už teď se mi točí celý svět a to u mě jenom stojí. Sedla jsem si rychle do křesla, abych alespoň zdánlivě zachovala rovnováhu. Klekl si ke mně na zem, dal mi hlavu do klína a vyprávěl, co všechno budeme dělat, až budeme za tou velikou zdí. Jeho sametový hlas mě zklidňoval a najednou jsem se cítila bezpečně. Vstal, zvedl mě do náruče a položil na postel. Nebránila jsem se ani slovem, natož pohybem. V těch čokoládových očích jsem se přímo topila. Jeho polibky byly jako horké slunce, kterého není nikdy dost. Celé mé tělo prostupovalo chvění, jaké jsem neznala. Ruce, které mě hladily, už jsem nechtěla nikdy opustit.
Jsou čtyři hodiny ráno. My jen mlčky ležíme, těla propletená do sebe a já cítím, že se ani jednomu z nás nechce vstát a vydat se na tu dlouhou, neznámou cestu. Ale bylo to nevyhnutelné, alespoň pro Radka a já nechtěla být bez něj.
"V šest u autobusu." Poslední polibek a objetí.
Musím tam být dříve, aby si mého odchodu nikdo nevšiml. Když to vezmu zadním vchodem přes vinárnu, tak by to mělo vyjít. Mrzelo mě, že se s nikým nerozloučím, nebylo to správné, měla jsem je všechny ráda, ale vím, že by následovaly rozmluvy a kázání.
Tomu jsem se chtěla vyhnout. Potom jim to vysvětlím v dopise. Bude to tak pro všechny nejlepší. Kradla jsem se zadním schodištěm. Musela jsem se vyhnout recepci a kuchyni. Vedoucí vstával brzy a potkat ho bylo možné kdekoliv. Pomyslela jsem si s úsměvem, "bude mi scházet."
Sedli jsme si až na zadní sedadla. Lidé pomalu nastupovali a nikdo si nikoho nevšímal. Byli ospalí, ještě opilí a rádi, že si zase sednou a budou pokračovat ve spaní. Pár jich nastoupilo ještě s lahví v ruce, zpívajících a rozjásaných. Nikdo nám nevěnoval pozornost. Konečně přišel řidič. Rozhlédl se po autobusu, usedl za volant, nastartoval, aby se zahřál motor a šel ven zkontrolovat zavazadlové prostory. Seděli jsme přimknuti k sobě. Měla jsem najednou takový divný pocit. Chvěl se mi žaludek a začala jsem se celá uvnitř třást. Co to je? Co se zase se mnou děje? Strach? Je to určitě jenom strach z neznáma. Bude to dobré, dobré, neustále jsem si opakovala. Najednou vidím z okénka, jak řidič vytahuje ze zavazadlového prostoru mé tašky. Asi to přerovnává, napadlo mě. Ale než jsem stačila domyslet, vřítil se do autobusu vlající bílý plášť se zrzavou kšticí a příšerným řevem:
"Co si proboha myslíš, zvedej zadek a vypadni okamžitě z toho autobusu, a ty mladíku máš štěstí, že už tě neuvidím!" Vytrhl mě přímo Radkovi z náručí a vyvlekl z autobusu. Někdo se smál, někdo jen zíral, ale já nebyla schopna jediného slova, natož odporu.
"Ale šéfe," řekla jsem mu, protože vím, že tohle oslovení nemá rád: "Nestrkejte do mě, vždyť jdu, nechte mě alespoň zamávat." Postavila jsem se na chodníku s výrazem, který u mě asi ještě neviděl. Zadíval se na mě a říká:
"Dobře, ale budu mávat s tebou." Ale jo, zrzoune, pomyslela jsem si a uvědomila, jak se mi hrozně ulevilo, ale zároveň mě přepadl takový smutek, až mi začaly stékat slzy. Naposledy se na mě usmály čokoládové oči a jak mizel autobus z náměstí, roztřásla se mi ramena a propukla jsem v pláč, který nebyl k zastavení. Vedoucí vzal tašky, objal mě a vedl mě pomalu a s konejšivými slovy, které jsem vůbec nevnímala, na pokoj. Posadil mě do křesla, skočil naproti do svého pokoje pro koňak a nalil mi pořádného panáka.
"Na, vyklop to do sebe, přestanou ti tolik téct slzy a třeba se ti vrátí rozum," řekl a nalil si se mnou.
"Těch pár hodin, co jste se znali, ti nestojí za to, abys opouštěla navždy své nejbližší," říká a hladí mě po vlasech.
"Nechte mě teď prosím, samotnou," zavzlykala jsem a vyklopila do sebe panáka na ex. Nebyla jsem ani trochu zvědavá na ty jeho kecy. Cítila jsem ještě Radkovo ruce, polibky a pořád na mě koukaly ty čokoládové oči s přitisklou dlaní na zadním skle autobusu.
"Koukněte na ni občas do pokoje, mohla by udělat ještě nějakou kravinu," zaslechla jsem vedoucího pokyn pokojské. Začalo mi docházet, že mě Radek nezdržoval, nebránil, neřekl jediné slovo. Jenom koukal jako raněná laň, jak mě odvádějí z autobusu. Asi mu taky začalo docházet, že sám jde do neznáma a bude mít dost starostí se sebou. Třeba si někdy pro mě přijede. Třeba napíše. Určitě napíše!
I mně teď začala docházet spousta věcí. Cítila jsem, že to tak má být.
Z řečí umím jenom trochu rusky a německy a to jenom objednávky z jídelníčku. Každý má svého anděla strážného a já ho měla v podobě té zrzavé kštice. Jak si to srdíčko vysvětlovalo s rozumem, usnula jsem. Byla to opravdu náročná, jedna, jediná noc. Jak se to tak stane, že se ti jediná noc vryje do paměti, zároveň zestárneš, zmoudříš, a tak se ti pomalu začne měnit život?

HOTEL kapitola 7

27. června 2011 v 7:40 | tami

Čokoládové oči

A začalo být rušno. Při jednom ranním zakládání snídaní slyšíme z recepce vedoucího přímo řvát:
"Co si vlastně myslíte. A ven! Běžte si to vyřídit s cestovkou, my tady děláme pouze to, co je u nás objednáno!"
Jen jsem opatrně nahlédla do recepce, ale to už páni v dlouhých, šedivých pláštích mizeli po schodišti. Rychle jsem uhnula, protože lítačky se rozlétly a vedoucí řval dále:
"Šmejdi komunistický, objednají si výjezdy na západ a teď hledají viníka! Jako bych já mohl za to, že už se nevracejí ani průvodci!"
Pan vedoucí Vrána byl totiž jeden z mála, kterému nechali funkci vedoucího, aniž by byl v KSČ. Byl příliš schopný, než aby se ho zbavili, a příliš chytrý, než aby ho donutili do KSČ vstoupit. Takže bylo celkem pochopitelné, že byl první na kterého se páni z kriminálky obraceli.
Ani po čtyřhodinovém výslechu, který musel ustát, se nic nezměnilo. Zájezdy jezdily dál. Měli jsme z toho už všichni legraci, protože v tomhle království opravdu levá neví, co dělá pravá.
Ten den večer přijel další zájezd.
Čekali jsme, že se tam večer objeví páni v oněch pláštích a začnou alespoň něco kontrolovat. Třeba zavazadla, proč jich mají tolik, když jedou na jediný den? Ale nic. Nakonec to začalo vypadat tak, jako by i ten státní zájem byl jenom fingovaný.
Se zájezdem se tam objevil mladý muž, na němž bylo jasné, že se nevrátí.
Při prvním setkání pohledem s jeho mi skočilo srdce až do krku a já věděla, že je zle.
Jeho oči mě provázely celý večer. Byly celé jako z čokolády. To je bezvadný, tak láska na první pohled, poslední den. To se může stát jenom mně. Co s tím? Když jsem mu nesla druhou skleničku červeného vína, chytil mě za ruku:
"Pojď si ke mně sednout, alespoň na chviličku," zažadonil, podíval se mi do očí, a mě polilo horko.
"Nevím, je to rozumné," zeptala jsem se a věděla, že s tímhle rozum nic neudělá.
Hosté prořídli, protože se přestěhovali do vinárny ke Zdeničce, a tak moc práce nebylo. Když jsem se vrátila do výčepu Jára se smál:
"My to viděli, jste oba jako hořící fangle. Víš co, dej si volno, ale běž se převléknout, ať nemá vedoucí řeči."
Nemusel to opakovat. Vyběhla jsem nahoru a vybrala to nejhezčí co jsem tam měla.
Seděl zamyšlený. Ani mě nezaregistroval. Poklepala jsem mu na rameno:
"Pane, je vedle vás volno?" pokusila jsem se o laškovný ton.
"Ne, není," zabručel aniž by zvedl hlavu.
"Opravdu ne?"
"Promiň, nepoznal jsem tě, jsi tak krásná. Jak jsi to dokázala za takovou chvíli?"
"To tvoje oči mě dělají krásnější," zašeptala jsem a cítila, jak se červenám.Tak na to už jsem opravdu stará. Co se to probůh se mnou děje?
"Pojď si zatančit," řekl a políbil mě na tvář.
"Mimochodem, jsem Radek," dodal a vedl mě na parket jako princeznu.
To nebyl tanec, bylo to jako když se vznášíte vzhůru a nechce se vám na zem. Ale bohužel, byla příliš nízko.
"Jak mám teď odjet? Proč jsem tě potkal? Proč jsem tě nepotkal dřív?"
Chrlil ze sebe otázky, na které neměl odpověď a tisknul mě k sobě až se mi tajil dech.
"Je to jednoduché, tak nikam nejezdi," řekla jsem s úsměvem.
"Nejde to, musím. Tady by mě za chvíli zavřeli, podepsal jsem takový dokument, jmenuje se 2 000 slov. Musím ven a tohle je nejlehčí způsob."
Neměla jsem co říct. Mlčky jsme se k sobě tiskli, líbal mi krk a vlasy a do toho hráli nějaký příšerný ploužák. Nemohla jsem ani myslet. Prostě jsem si užívala ten okamžik s tím, že budu zase dlouho čekat, jestli se někdy objeví ten pravý. Najednou přestal tancovat a táhl mě ke stolu.
"Co je? Co se děje?" ptám se, proplétající se mezi stoly.
"Teď mě dobře poslouchej. Dva lidi do autobusu nenastoupili, takže jsou dvě místa volná. Pas určitě máš. Na hranicích nás ani nekontrolují. Spočítají jenom pasy a lidi. Pojeď prosím se mnou."
"Cože? Teď? Napořád? Už se nesmět nikdy vrátit?" S očima navrch hlavy jsem se zeptala nevěříce, že to myslí vážně.
"Ano, teď a napořád. Cítím, že patříme k sobě. Nikdy jsem nic podobného necítil."
Mé pocity byly stejné. Opravdu jsem nikdy nic podobného necítila. Hrozně jsem si přála být s ním. Nevím kde byl zrovna můj mozek, ale srdíčko bylo přesně tam kde mělo být a tlouklo tak, jako by chtělo vyskočit z těla. Hlava se mi zatočila.
Nevěděla jsem rychle co dřív, jestli jít balit, nebo to říct kolegům, jestli jim to vůbec říct. Jestli jet, nebo ne? Bylo to jako když do mě uhodí hrom a vzápětí blesk! Najednou jsem měla jasno!
"Tak víš co, dej si ještě skleničku a já si jdu sbalit. Ale rovnou říkám, moc tady toho nemám."
"To nevadí lásko moje, všechno co budeš potřebovat ti tam koupím." Políbil mě, přitiskl k sobě a já věděla, že bez něj už žít nechci. Když jsem přišla do výčepu, Lída se na mě pátravě podívala:
"Leny, ten kluk ráno odjíždí, doufám, že si to uvědomuješ."
"Jistě, jistě," řekla jsem a šla přes kuchyň ke schodišti. Je to snad na mně vidět? Na schodech ještě potkávám vedoucího, do kterého jsem jen tak tak nevrazila.
"Copak? Copak?" řekl a já jsem v zádech cítila jeho pohled.
Vzala jsem svoji velikou tašku a začala tam dávat vše, co se mi za tu dobu na hotelu nasbíralo. Když jsem měla sbaleno a dívala se z okna do hvězdnaté oblohy napadlo mě, že ji vidím odtud naposledy. Zatrnulo ve mně, ale jen na chvíli. Láska, které jsem byla úplně plná s pocitem, že musí každou chvíli vybuchnout, ty hvězdičky zastínila.
Ke stolu už jsem se nevrátila, abychom nevzbudili nějaké podezření. Do odjezdu autobusu zbývalo pár hodin.

HOTEL kapitola 6

25. června 2011 v 7:33 | tami


Psal se rok 1969...


Ráno šlo vše jako obvykle. Kolem šesté hodiny bylo hotovo. Ládík už po kuchyni pajdal a děkoval za včerejší pomoc, což jsem přešla mávnutím ruky. Hlavně, že je tady. Když jsem si sedla sama ke kafíčku vidím, jak se řítí do lítaček zrzavá kštice vedoucího. Instinkt říkal, "schovej se," ale bylo pozdě.
"Leny, co tady máš na sebe z civilního oblečení?" ptal se, a byl celý rudý vzteky.
"Coby," odpovídám, "červenou sukni a halenku. Jsem jako karkulka, jenom čepeček mi schází," dodávám a směji se, protože nevím, kam tím míří.
"Však on tě smích přejde, běž se převléknout a za chvíli ať jsi v recepci. Volala paní Janička z nemocnice, že má zlomenou nohu. Tak nekoukej a za chvíli ať jsi tam!" Jelikož nečekal na reakci a zmizel, Ládík se mohl smíchy potrhat.
"Leny, ať to beru ze zadu nebo ze předu, myslím, že jsi mu nějak padla do oka. Pochopitelně pracovně," a smál se dál. Mně teda do smíchu opravdu nebylo. Zbláznil se? Vždyť o recepci nic nevím. Sloužilo se tam dvacet čtyři hodin, to nezvládnu. Musím chvíli spát, jinak to bude moje smrt. Šourám se do svého pokoje hodit na sebe civil. Vůbec nemám chuť ho poslechnout.
Proč jsem tak mladá, kdybych byla starší, určitě by si to nedovolil. Ale to už jsem přemýšlela nahlas, protože se ozvala pokojská, která zrovna uklízela vedoucího pokoj:
"Naopak, právě že jsi mladá. Má šanci tě naučit všechno správně. To se mu se staršíma nepovede."
"No, to je teda logika," odpověděla jsem vztekle.
"Logiku v tom nehledej," řekla a rozesmátá odcházela.
"Nechcete si taky zamarodit? Pokojskou jsem ještě nedělala?" Zasmála jsem se nakonec taky.
"Neboj se, na to možná dojde," podotkla, ale to už byla dost daleko, než abych ji dohonila a vzala koštětem.
S vlasy staženými dozadu splývající ve vlnách a slušivý civil ze mě dělal docela pěknou recepční. Veliký pult přede mnou a spousta malých okének na klíče za mnou. To mě začalo fascinovat. Najednou se ve mně probouzela zrovna taková distingovaná dáma jako paní Janička. Jenom ty znalosti! To bylo zlé. Tlustá kniha hostů, každý detail pečlivě zapsaný a zvláštní kniha pro zájezdy. Vůbec jsem se v tom nevyznala. Bylo to, jakoby na mě začali mluvit cizí řečí. Přiřítil se vedoucí, vzal zájezdovou knihu a řekl:
"Ta se tě dnes netýká, žádný zájezd nepřijede, a tu první knihu ti vysvětlovat snad nemusím." A zase zmizel. V lítačkách se ještě otočil a s hrozícím prstem pronesl:
"Každý pohyb na hotelu zapsat. Nic ti nesmí utéct!"
"Jistě, jistě, nejsem přeci hloupá," brblám si už pro sebe.
Srovnala jsem si stůl. Prohlédla důležité telefony a šla si udělat kafe. Ono to nějak dopadne, snad se nebude nic dít. Sedla jsem si do křesla a začala si to užívat. Zbytek dne i noc proběhly v klidu.
Kolem osmé hodiny se začali scházet první hosté na snídani.
S úsměvem odevzdávali klíče a zdravili. Vše bylo moc příjemné. Až to bylo podezřelé. Že by se rýsoval opravdu den klidu? No, uvidíme. Ale asi jsem něco zakřikla.
Do recepce vstoupil vysoký, tmavovlasý elegán. Měl ostré rysy a dalo by se říci, až černé oči. Byly trochu pichlavé, pátravé, divné. Nějak mě nenechávaly v klidu. Začala jsem být ostražitá. Proč? Nevím. Snad nějaké tušení.
"Jmenuji se Horák, Stanislav Horák, prosil bych jednolůžkový pokoj," zazněl překvapivě příjemný hlas.
"Dobrý den pane Horáku, dáte mi svůj občanský průkaz?" odpověděla jsem s úsměvem, přestože ani nepozdravil.
"Jistě madam, též přeji krásný den," překvapivě odpověděl s pozdravem a širokým úsměvem. Domýšlivec, čekal, až pozdravím první.
"Jak dlouho se u nás zdržíte?" ptám se.
"Pár dní určitě, přesně to nevím. Dostanu u vás ještě snídani?"
"Jistě, pojďte, uvedu vás." Otevřela jsem lítačky vedoucí z recepce a vedla ho do restaurace.
"Až se nasnídáte, zastavte se pro průkaz. Musíte mi také podepsat přihlašovací lístek, teď vás nebudu zdržovat. Dobrou chuť přeji." Usmála jsem se a odcházela do recepce s dobrým pocitem, jak jsem to zvládla.
Jelikož Jára s Lídou pracovali ve dvou, chodila se vždy v poledne podívat Zdenička, jestli nepotřebují pomoct. Tentokrát opravdu nebylo co dělat, tak seděli u jednoho stolu v restauraci a popíjeli kafíčko. I pan Horák šel způsobně na oběd. Nedalo mi to, a šla jsem se tam asi za hodinku podívat. Mé zděšení bylo na místě.
Stůl, kde seděl personál, obýval pan Horák ve své plné velikosti. Jára s Lídou i Zdeničkou seděli s ním a stůl byl přímo pokryt kořalkami všeho druhu. Najednou si přišel sednout i Ládík s Aničkou z kuchyně a všichni byli v dobrém rozmaru.
"Copak se tady děje? Slavíme něco o čem nevím?" s úsměvem jsem se zeptala, protože jsem takovouhle sestavu ještě neviděla.
"Jasně že slavíme, třeba to, že tady pan Horák je úspěšný ředitel cestovky, který nás zásobuje zájezdy," odpověděl už rozjařeně Jára a dával mi panáka do ruky.
"Musíš si s námi taky připít," dodala Lída.
"Ale jo, proč ne, když nás tak dobře zásobuje. Ale vedoucí se vrátí až zítra," říkám se zvednutou skleničkou.
"To mi nevadí," odpověděl pan Horák, "jen jsem jel okolo, a tak mě napadlo se přesvědčit, že je to tak dobrý hotel, jak se o něm povídá." Ještě že opravdu žádný zájezd hlášený nebyl. Byly čtyři odpoledne a všichni už měli pěknou špičku. Mě chránila jenom ta recepce i když jsem ji přepnula na zvonění, které bylo slyšet až do kuchyně.
Navíc jsem sloužila už druhý den, a tak jsem si nemohla dovolit pít jako kolegové. Byli tam tři, kdežto já v té recepci, sama. Vyvíjel se z toho docela slušný mejdan. Pokud tam nebyl zájezd, stálých hostů bylo málo. Prostě opět průšvih na obzoru.
Najednou přišel pan Horák a povídá:
"Slečno, zaplatím pokoj. Musím bohužel odjet a nevím, jestli se vrátím. Nerad bych tu nechal dluhy."
"Jistě pane Horáku, ale budeme jenom rádi, když se vrátíte."
S úsměvem jsem mu vystavila stvrzenku, ale zůstalo ve mně takové divné mrazení. Něco není v pořádku. Ale co? Lída s Járou byli také překvapeni z tak rychlého odchodu, alespoň nedošlo k nejhoršímu. Když se kolem dvacáté hodiny začalo hrát, přišli do recepce četníci z místní stanice. Chodili každý večer kontrolovat knihu návštěv hostů.
Byla to vůbec hrozně divná doba.
Psal se rok 1969, vyprávěly se potichu politické vtipy a kdo neměl známosti na těch správných místech, neměl šanci se dostat tam, kam chtěl, ať to bylo cokoliv. Nejlépe se v této době měli řezníci, zelináři a hospodští. Vždycky měli nedostatkové zboží a nebo rozepisovali mejdan dvaceti politiků na dvě stě obědů s minerálkou. Ano, byly chvíle, kdy nás potřebovali více, než my je.
Vůbec hlavní bylo to, aby byl národ permanentně opilý.
Jenom tak se mohla tahle doba bez újmy přežívat, a "ONI" to věděli.
Všichni měli na nájem, na řízky v neděli, a ještě zbylo na hospodu. Vládli lidé, kteří měli vše dobře spočítané na dost dlouho. V loňském roce se jim to malinko, no, dost, vymklo z rukou a tak jim přišli naši velcí sousedé vypomoci. Okupace republiky vojáky Varšavské smlouvy nás všechny vyvedla z míry. Teď už se jenom hemžili po lesích a vesnicích, v pohraničí i vnitrozemí jako mravenci, kteří neznají cestu domů. Je pochopitelné, že nám jako hospodským se v této době žilo velice dobře. Bohužel, pouze materiálně.
Z restaurace se ozývaly příjemné ploužáky, já jsem v recepci dávala dohromady stvrzenky a broukala si známé písničky.
Najednou se rozlítly lítačky a v nich usměvavý pan Horák.
"Kdepak se tu berete? Myslela jsem, že jste odjel?" ptala jsem se udiveně.
"Jistě slečno, ale vyřídil jsem všechno dřív, než jsem očekával, a tak jenom doufám, že můj pokoj ještě máte?" řekl s úsměvem a vyndával občanský průkaz.
"Ale samozřejmě," odpověděla jsem a podala mu klíče od pokoje, který ještě ani nestihli uklidit.
Čím dál více, mi na něm něco vadilo, ale neuměla jsem to pojmenovat.
"Jo, a přivezl jsem vám všem, malé dárečky," volal když odcházel po schodech na pokoj.
Nestačila jsem se divit. Opravdu se vrátil do restaurace s velikou taškou, kde byly různé maličkosti. Pro nás děvčata měl kazetu s korálky a náušnicemi, pro každou v jiné barvě. Pro kluky krásné jehlice do kravaty s rubínovými kaménky. Hned poručil i koňak, ale rovnou celou láhev. Za chvíli byl opilý a hlučný, ale nikomu to nevadilo. Vždycky na půl hodinky usnul a když se vzbudil, platil. Nedal si vymluvit, že má již placeno, a tak platil asi pětkrát a s pořádným spropitným. Takového hosta potkáte jedou za život. Když se vrátil vedoucí, tak jenom kroutil hlavou a řekl:
"Dejte si na něj pozor, něco nebude v pořádku."
Ale jelikož vše vždy a včas zaplatil, nikdo jsme se už nějakými předtuchami nezabývali. Už jsme si zvykli na to, že se pan Horák každý podvečer z hotelu odhlašoval, a večer po četnické kontrole hotelové knihy, přihlašoval.
Platil dobře, rozdával dárky a byla s ním legrace. Až nám přišlo líto, že nám končí směna. Konečně očekávané tři dny volna. Když jsme přijeli domů, Lída s Járou mě pozvali na kafe. Usedli jsme znavení do křesel a pustili televizi. Najednou nám všem vypadla lžička z ruky a s otevřenou pusou zíráme na tu bednu. Hlasatelka tam dávala na vědomí:
"Federální kriminální ústředna pátrá po Stanislavu Horákovi." A sakra! Bylo to jako studená sprcha. Přičítali mu tam vykrádání malých obchůdků a pod…
Tak odtud tedy byly ty dárky. Proto jsem měla to mrazení. Proto se před každou večerní, policejní kontrolou hotelu odhlašoval. Měl to promyšlené dobře. Byl to jen obyčejný zlodějíček, ale měl úroveň. Teď zbývá jen čekat, jestli bude řeč taky o nás. Pár minut jsme seděli ztichlí a zděšení. Nakonec Jára prolomil ticho větou:
"No a co, my jsme přeci o ničem nevěděli, z čeho máte strach?"
"Máš pravdu," jednohlasně jsme to s Lídou odkývaly.
Nakonec jsme propukli v smích a nebyli k utišení. Při rekapitulaci těch jeho blbinek nám byl nakonec sympatický ještě víc. Kdypak zase narazíme na tak dobrého hosta jako byl Stáňa? A co se bude dít až přijdeme do práce? To budeme řešit až to přijde. Do práce jsme jeli trochu se strachem, ale v klidu. Vedoucí nás uvítal hned na schodech slovy:
"No, vy jste tomu zase dali. Co to mělo znamenat? To nikoho z vás nenapadlo, že s tím Horákem není něco v pořádku? Varoval jsem vás." Jára se hned ujal slova:
"Hele šéfe, platil, nechával tržbu, to bylo pro nás důležité," po očku mrknul na nás. My jenom tupě pokyvovaly hlavou. To, že se mi představil jako ředitel cestovky, jsem radši zamlčela.
"Ale, co bych se tím zabýval. Nakonec máte pravdu."
Jemně mu cukly koutky úst a byl pryč. Vše bylo opět ve starých kolejích.
Jenom zájezdy začaly být jednodenní takovým divným způsobem. Přijížděli večer, bavili se až do noci, dalo by se říci i rána a druhý den večer se vraceli. Nejdříve jsme jaksi nechápali. Odjížděl plný autobus, ale vracel se řidič s průvodcem a pěti, někdy šesti lidmi. Tak jsme vyrazili do recepce za Janičkou, aby nám udělala jasno. Co jsou to za lidi? A kde je vždy ten zbytek? Proč zakládáme večeře pro čtyřicet lidí a vrátí se jich šest? Vysvětlení bylo velice jednoduché.
Někdo vlivný, kdo potřeboval dostat nenápadně pár lidí na západ, zorganizoval u cestovní kanceláře jednodenní zájezdy do Norimberku. Celkem chytré. U nás byli vlastně naposledy v republice, ve vlasti, kam se pak už nemohli nikdy vrátit. Bylo to smutné i zábavné zároveň. Když jsme si pak začali všímat, jak se na jeden den tahali s obrovskými kufry, tak už jsme předem hráli tipovací hru, kdo se vrátí, a kdo ne.
Pro nás to byly zase žně. Nechávali tam své poslední peníze. Proto ty pijatiky do rána a ještě láhve na cestu. Fakturace večeří probíhala taky v pořádku, i když se stalo, že se vrátil jenom řidič a průvodce. Prostě i hotel si přišel na své. Zajímavé. Žádná kontrola, žádné vyptávání. Tyto zájezdy probíhaly dobrých osm, snad devět měsíců, než se nad tím někdo pozastavil.

HOTEL kapitola 5

25. června 2011 v 7:29 | tami


Děvečka pro všechno...

Zašla jsem do vinárny za Zdeničkou abych se trochu vypovídala a u toho jsem se opila víc, než bylo zdrávo. Sotva jsem vylezla po schodech ke svému pokoji, nebyla jsem schopna si ani odemknout. Sedla jsem si na schod ke dveřím a rozplakala se. Nebyla to zrovna dobrá opička. Najednou se naproti otevřely dveře a v nich vedoucí.
"No nazdar," pomyslela jsem si. Kupodivu vedoucí si ke mně přisedl na schod a povídá:
"Leny, Leny, co to proboha vyvádíš. Jsi ohromně šikovná, uvažuji o tvém lepším zařazení a ty začínáš vyvádět jako malá puberťačka. Co se děje?"
"Já nevím," zavzlykala jsem.
"Ale já asi ano," odpovídá vedoucí, "máš hodně peněz a jsi příliš mladá na to, aby ti došlo, že se s nimi musí umět zacházet, aby tě nepohltily. Každý se to nenaučí, ale já udělám vše, aby ty jsi mezi ně nepatřila. Připomínáš mi moji dceru, ale tam jsem to bohužel nestihl, tak to zkusím u tebe." Najednou jsem začala rychle střízlivět. To tak! Určitě potřebuji dohled! To jsem mohla zůstat u rodičů! Jenomže aniž by mi nechal prostor na odpověď vstal, odemkl mi pokoj, otevřel dveře a už opět přísnějším hlasem povídá:
"A teď mazej do postele a zítra u mě v kanceláři. Hned ráno!"
Ráno! To bylo ráno! Najednou mě napadlo, jestli se mi to všechno jenom nezdálo. Ale bohužel. Když jsem procházela okolo kanceláře, tak dveře jindy zavřené, byly dokořán.
"Tak jen pojď, čekám na tebe, je mi jasné, že by jsi nejradši proklouzla," říká vedoucí s širokým úsměvem ve tváři. Sedím v kanceláři a čekám, co z něj polezou za moudra. Ach jo. To jsem to vymňoukla.
"Tak abych to zkrátil," povídá, "dneškem počínaje, veškerá tvoje měsíční výplata půjde ke mně do trezoru. Vydám ti je jenom na mimořádně nutné výdaje. Můžeš jít. To je vše." Zalapala jsem po dechu.
"Jasně, pane vedoucí," odpověděla jsem, a kroutíce nevěřícně hlavou jsem odcházela z kanceláře. Zaslechla jsem za dveřmi hlasitý smích. No, ten se teda baví. Ale co, peněz budu mít i tak dost, ale ta kontrola nade mnou… Nevím, nevím, moc se mi to nelíbilo. Sedla jsem si v recepci do křesla.
Janička, tak se jmenovala recepční, se na mě podívala a povídá:
"Víš, já být tebou, tak si takového zájmu vážím. Tohle ještě s nikým neudělal. Možná, že kdybys nebyla tak šikovná, tak by tě za ty mejdany dávno vyhodil. Měla by jsi se trochu krotit, jsi jak urvaná z řetězu."
Janička ukončila svůj monolog a mně začalo docházet, že jsem to asi opravdu přeháněla. Ne, že bych byla tak svědomitá, ale práci jsem měla natolik ráda, že jsem úplně zapomněla, že mít jenom peníze, by mi stačit nemělo.Začala jsem pomalu ubírat na mejdanech, pití i vozením se taxíkem do druhého města, byť jen na kafe. Také s placením za kamarády a poroučením panáků pro celou vinárnu bych mohla přestat. Dokonce i Zdenička z vinárny už na mě zdvihala hrozebně ukazováček. Jenomže svět jako kdyby se spojil proti mně!
Na druhé partě přijali také nového číšníka. Byl to trochu starší pán. Nevím proč, ale neměla jsem z něj dobrý pocit. Po pár dnech, když jsem přijela na svojí směnu dříve, mi došlo, proč. Bylo to jako ze zlého snu. Onen číšník, ani nevím, jak se jmenoval, přišel ke stolu, kde byli rodiče s dětmi a místo pozdravu řekl:
"Máte hlad? Tak se nažerte!" A doslova jim hodil doprostřed stolu košík s chlebem. V první moment jsem si myslela, že jsou to jeho známí, a je to žert. Omyl. Úplně cizí lidé byli vyděšení, ale už se neměli na koho obrátit, neboť pan číšník byl pryč. Nechtěla jsem být za chytrou, jak se u nás říkalo, ale začala jsem si na něj dávat pozor. Nikdy jsme se do druhé směny nemíchali, to si vedoucí uměl vyřešit sám. Už pár dní si hosté stěžovali na pivo a my jsme pořád nevěděli proč. Chlazení bylo v pořádku, trubky čisté, sklo jakbysmet, tak kde byl problém? Sami jsme cítili, že pivo nemá tu chuť jakou by mělo mít, ale řešení nás nenapadlo.
Jednou jsem opět přijela dříve na směnu, protože jsem slíbila pomoc večer Zdeničce ve vinárně. Kolem půlnoci mi Zdenička říká:
"Leny skoč prosím do sklepa, vlevo ve výklenku jsou kartony vína. Přines jeden nahoru." Trochu mě udivilo, že se ve sklepě svítí. Asi zapomněli zhasnout, když byli narazit pivo, pomyslela jsem si a zamířila rovnou za výklenek, který byl dole u schodů. Najednou jsem zůstala stát jako vytesaná socha. Nevěřila jsem vlastním očím.
Onen číšník stál u sudu s pivem, v rukou kýbl a hezky z výšky, aby nebryndal ho vyléval do sudu s pivem. Jenom blbce by nenapadlo, co dělá. Protože mě nezpozoroval, pomalu jsem ze sklepa vycouvala. Nepřipadala jsem si jako práskač, jestli to někoho napadá, ale jsou věci které se nedělají. Mám počkat do rána na Járu s Lídou, nebo jít rovnou za vedoucím?
Najednou jsem si nevěděla rady. Když počkám do rána, můžou ten sud dotočit a nikdo se nic nedozví. Když půjdu hned za vedoucím nevím, jestli prásknu celou partu, nebo jenom jeho. Když to neřeknu nikomu, může se stát že to hnusné pivo budeme točit zítra my.
Do háje! To je situace! Jak z toho ven?! Teď babo raď?!
Ale na spropitném by to musela poznat celá parta, a to už pěkně dlouho!? Zdenička!!! To je ono. Je starší. V hotelu je léta a hlavně bude vědět, co dělat. Když jsem to Zdeničce řekla, byla jako sopka před vybuchnutím.
"Počkej tady, já to vyřídím." Hrozně se mi ulevilo. Ne, že bych byla až takový poctivec, ale když jsem s touhle prací začala, tak mi Mirek řekl:
"Pokud chceš tuhle práci dělat, můžeš si dovolit co uznáš za vhodné, jenom křestu s vodou se vyhýbej. To dělají jenom prasata."
Tehdy jsem vůbec nevěděla, co tím myslí. Teprve teď mi došlo o čem mluvil. Asi jsem měla nějaký talent, když už tehdy odhadl, že tu chvíli poznám. Zpětně si vzpomínám, že jsem opravdu dělala chytrou. Jako když vím o co jde, ale jemu bylo jasné, že nevím vůbec nic. Zdenička se vrátila s pusou od ucha k uchu a ještě ve smíchu povídá:
"Tak a panáček se balí. Vedoucí ani nemusel pivo měřit. Načapal ho jak dolévá už druhý sud."
"A to ho jen tak vyhodí?" blbě jsem se zeptala..
"A co jsi čekala? Holky na partě mohou být rády, že neletěly s ním.
Už jsou tu déle, byly rády, že jim zbývá víc peněz, ale přikládaly to jeho šarmu, a ten jak víš, byl taky na zabití. Až ho lidé i obdivovali."
"Spadl mi kámen ze srdce, že jsem to nemusela hlásit já," konstatovala jsem s úlevou.
"Klídek, děvče," vedoucímu jsem řekla, že jsi ho tam načapala ty."
"Pane bože a co říkal? Průšvihů už jsem měla dost. Teď může vyhodit i mě.
"Neboj, ty strašpytle, naopak, zabodovala jsi. Neměla bych ti to říkat, ale prý by to od tebe nečekal."
Bylo horké léto. Zájezd za zájezdem a kolegové s dětmi si vybírali dovolenou. Byla jsem v práci každý den. Už jsem ani nevěděla, co je to volno. Každý večer jsem se ploužila do schodů s nohama jako z olova. Jenom sprcha, kterou jsem na sebe hodinu pouštěla, mi to olovo s nohou ubírala.
Kolikrát jsem si říkala, že už tu práci nechci ani vidět, ale ráno jsem opět vstala a za rozbřesku zakládala snídaně a bylo zase dobře. Zvláštní fenomén.
Když jsem měla mít po měsíci jeden, jediný den volna, přihnal se vedoucí do výčepu a chodil okolo mě beze slova a zamyšlený. Proboha, co z něj zase vyleze. Ale co, stejně už mě nic nepřekvapí. Hluboce jsem se mýlila. Když si vedoucí konečně sedl, zavolal mě k sobě a bylo vidět, že se mu do hovoru moc nechce.
"Podívej děvče," nakonec začal. "Vím, že máš zítra volno, ale potřeboval bych tě do kuchyně. Ládík si natáhl šlachu, nepostaví se na nohu."
"Cože? Já mám vařit? To teda asi ne, vždyť to neumím." Začala jsem vážně odporovat.
"Leny, to zvládneš, budu v kuchyni s tebou. A vůbec, na režóně leží normy, tak se do nich občas podívej." Jenom jeho vlající plášť dával vědět, že tam byl.
Stála jsem jako opařená. Úplně se zbláznil. Copak jsem kuchař? Pravdou je, že jsem se občas po kuchyni motala, ale vařit sama? To nemůže dobře dopadnout! A ještě mít vedoucího po boku, to jsem viděla na veliký malér. Každoročně k nám jezdila na pár dní majitelka hotelu ze Švýcarska, a ta mi jednou řekla:
"Pamatujte si děvče, že správný hostinský nesmí mít ve slovníku slůvko "NEJDE, nebo NEUMÍM a už vůbec ne NEMŮŽU."
Trochu jsem ji tenkrát nerozuměla, ale teď mi začalo docházet, co tím myslela. Ach jo. Pro jistotu jsem v kuchyni byla už ve čtyři hodiny. Venku ještě tma a já se tam prala s velikými hrnci na kávu a čaj. Sýr, šunka, máslo, med jako obvykle. Jenom ten nářezák byl na mě trochu veliký. Šlo to pomalu, ale šlo. V pět hodin přišla pomocná síla a s údivem prohlásila:
"No, nazdar."
"Nazdar," odpověděla jsem, "koukej sebou hejbnout a kontroluj, abych na něco nezapomněla."
Byla o něco starší než já a pořád se smála. Její smích mě trochu z toho napětí uvolňoval. Jmenovala se Anička a to jméno se k ní a jejímu smíchu dokonale hodilo.
"Já už ty snídaně dodělám, jsem na to zvyklá. Radši si připravuj obědy," řekla svým zvonivým hláskem a já si uvědomila, co mě ještě čeká. Sáhla jsem po jídelníčku pro zájezdy, a polilo mě horko. Polévku zvládne Anička, ale "Znojemská pečeně" byla na mně. Rychle listuji v normách, protože jak se tohle vyrábí, nemám tušení. A navíc pro padesát lidí. Tak jo. Pobrala jsem v lednici hovězí maso na tácu, který tam asi večer připravil vedoucí. Všechno pečlivě opláchnu, ale probůh, má to být prošpikované. Kde je špek? A jak se to vůbec dělá? Z těchto úvah mě vyrušil hlas vedoucího:
"Už jsem tady, zvládáš to dobře, ale to maso prošpikuji já, alespoň budeš vidět jak se to dělá."
Bezva, jako kdyby mi četl myšlenky. Nakrájel proužky špeku, úzkým nožem udělal v mase díru a po noži tam vsouval špek. Tak to by mě nenapadlo a přitom to bylo tak jednoduché. Jo, je toho ještě hodně k učení, ale že se budu učit zrovna tohle? Před rokem by mě to ani nenapadlo. Anička už měla postavený vývar na kamnech a připravenou cibuli pod maso. Začala jsem krájet cibuli, když vidím jak se Anička pochichtává.
"Aničko, nech si ten smích," pronesla jsem žertovně, "jednou se to taky naučím jako kuchaři."
"Pod maso to můžeš mít nakrájené nahrubo, je to i lepší, protože ti to krásně zahustí šťávu," řekla Anička a její zvonivý smích se rozezněl celou kuchyní. Tak to je fajn, alespoň se mohu tvářit, že to tak krájím úmyslně. Maso jsem ještě řádně osolila a opepřila. Posypala jsem cibulí pekáč, poskládala na něj maso a další cibulí zasypala. Ještě trochu podlít vodou, přikrýt druhým pekáčem a šup s tím do trouby. A teď už jenom zbývalo čekat, jak to ve finále dopadne. Když přišla do práce Lída s Járou, jenom zírali a se smíchem se ptali:
"Proboha, co v té kuchyni děláš?"
"Co by? Zeptejte se ty zrzavý kštice," a s výkřikem, "Ježíši mám v troubě rýži," jsem se hnala ke sporáku. Bylo to na poslední chvíli. Měla jsem pocit, že jsem v práci už celý den, a přitom bylo teprve devět hodin.
Rýže byla hotová, maso jsem opatrně vyjmula z pekáče a dala vychladnout. Omáčku jsem zvládla s pomocí Aničky, která udělala sama celou polévku.
Pane bože, okurky! Vždyť do té omáčky patří okurky! Vyděsilo mě to. Měli tam být při vaření, nebo až na konec? Otázka celkem zbytečná, protože při vaření je tam nikdo nedal. Rychle jsem začala na kostičky krájet okurky a sypat je po částech do ještě bublající omáčky. Vedoucí, který se tam konečně ukázal, se jenom culil a sledoval mé zděšení.
S výdejem už mi pomáhal. Kdypak tam asi patřily ty okurky? Zřejmě se to nedovím. Každý kuchař to dělal jak chtěl.
"Vidíš, že ti to jde, a měla jsi obavy," řekl jen tak mimochodem. Sama jsem byla překvapená, jak to ve finále dopadlo. Jára s Lídou museli dělat ve dvou, protože jim nic jiného nezbývalo.
Když bylo půl desáté, hosté už tančili a objednávky se omezily na pivo a víno. Konečně jsem si sedla, a s hlavou v dlaních volám do prázdné kuchyně:
"To jsem si na sebe ušila bič. Nebylo by jednoduší potlačit tu svojí ješitnost a dělat, že nic neumím?" A za mnou se ozval hlas vedoucího:
"To by ti bylo houby platné, na tobě je to totiž vidět. Jak? Neptej se. Nevím. Prostě mám na to čuch."
"To je od vás hezké. A to budu jako děvečka pro všechno?" Uraženě podotýkám.
"Kdepak, všechno ještě zdaleka neumíš."
Prohlásil vážně, vzápětí se zasmál a jenom vlající, věčně rozepnutý plášť dával najevo, že odchází. Zašla jsem ke Zdeničce na skleničku, ale byla jsem tak unavená, že jsem ji ani nedopila. Ráno mě čekaly obvyklé snídaně, a tak jsem uléhala malinko rozladěná. Nebude si se mnou ten vedoucí mávat jak chce. Ale to byla poslední, pomalu jdoucí myšlenka, než jsem usnula.

HOTEL kapitola 4

25. června 2011 v 7:27 | tami



Lítačky a prachy...

Najednou se otevřely zadní dveře u kuchyně a dovnitř vkráčela štíhlá brunetka se silně vyvinutým poprsím, namalovaná jak do filmu. Slušivá zástěrka napovídala, že patří do hotelu.
"Zdravím lidičky, tak jak se máte?" zahlaholila a řítila se k nám.
"Jé, máme tady posilu, ahoj, já jsem Zdenička a pracuji dole ve vinárně," řekla a natahovala ke mně ruku.
"Ahoj, jsem Leny, a jsem tu nová."
Nic lepšího mě nenapadlo.
"To je fajn, tak až to tady zabalíte, přijďte do vinárny, oslavíme to," řekla, a tak jak rychle přišla, zase zmizela. Důvod byl jednoduchý. Za ní se totiž řítil rozevlátý plášť a zrzavá kštice. Pan vedoucí si prohlédl plac, prošel se mezi stoly a povídá:
"Tak co, jak se vám to tady líbí, mladá," a otočil se ke mně.
"Líbí, pane vedoucí," popravdě jsem odpověděla.
"A co vy?" obrátil se na Lídu s Járou, "půjde to s ní?"
"Jistě, šéfe," řekli sborově Jára s Lídou a zasmáli se, neboť oslovení "šéfe," náš vedoucí přímo nesnášel. Zakabonil se a odsekl:
"To jste celí vy, jsem na vás zvědavý po půlnoci."
Pohrozil prstem, a už jsme zase viděli jen jeho vlající, bílý plášť.
"Vedoucí je fajn," řekla Lída, "ale musíš si na něj zvyknout. Je férový a spravedlivý, ale když ho naštveš, nebo není vše tak, jak má být, je sprostý a vulgární jak dělník na stavbě."
"Mám z něj trochu strach," řekla jsem.
"To my taky, nemysli, ale zvykneš si a poznáš z čeho si máš dělat hlavu, a z čeho ne. Jen až tu budeš déle."
A to už se začali trousit lidi ze zájezdu. Jelikož byly předkrmy a aperitivy na svých místech, měli jsme pořád dost času. Tak jak hosté usedali, chodili jsme mezi nimi, zdravili a přáli dobré chuti. Hosté byli usměvaví a příjemní, neboť po dlouhé cestě prostřený stůl vyloudil na každé tváři úsměv. Proto se vše připravovalo tak, aby i toho největšího škarohlída přešel vztek. Dobrá psychologie.
Opět něco, co jsem vůbec neznala. Pochopit a poznat hosta v tak krátké chvilce, byl základ a úspěch dobré restaurace. Mám co dělat, abych se naučila vše, co je třeba.
Myslela jsem si, že to bude lehčí. Navíc jsou věci, které se nenaučíš. S nějakým talentem, ať je to na cokoliv se musíš narodit. Večeře jsme zvládli hravě. Vůbec mi nepřišlo, že bych to dělala prvně. Zásluhu na tom měla ta veliká kavárenská plata, na která jsem byla zvyklá už z kavárny. Tady se na nich roznášely večeře, obědy, prostě skoro vše co se týkalo zájezdů.
Úderem dvacáté hodiny se rozezněla kapela příjemným ploužákem. Pár hostů odešlo, ale většina zůstala. Než jsem se nadála, tak kapela vyhlašovala poslední, závěrečný kousek. Hrozně rychle ten večer uběhl. S Járou a Lídou jsme se vzájemně doplňovali, až jsme z toho byli sami překvapení. Jako kdybychom spolu dělali odjakživa. Ještě založit snídaně a jsme hotovi. Jelikož jsem byla nová, úloha snídaní padla na mě.
Šálky, podšálky, příbor a ubrousky. Konvice na čaj a kávu byly připravené na režóně a lžičky tam dám ráno. Nestihli je umýt. Ale to už bude maličkost. Musím to zvládnout. Ani jsem netušila, co mě ráno čeká. Nezapomněli jsme ani na pozvání Zdeničky do vinárny, kam jsme šli zadním schodištěm.
Vinárna byla opravdu malá. V drátěných, uměleckých konstrukcích byly umístěny polstrované boxy v šedočerné barvě. Obdélníkové stolky měli tmavé sklo do kterého byly vybroušeny mrazivé květy. Úplně vzadu byl výklenek, ve kterém byl umístěný box pro karbaníky a návštěvy, které nechtěly být moc na očích. Stěny byly tmavé a počmárané nějakými kostlivci. Nevím, jestli to mělo být umělecké dílo, ale připadalo mi to tam jako v nějaké hrobce faraónů. Trefila jsem se úplně přesně. Ta vinárna se jmenovala "Hrobka." Kdo to celé vymyslel nevím, ale povedlo se to.
Z reproduktorů zněl rock a uprostřed poskakoval nějaký pár, nebo tancoval? Nějak to nebylo poznat, ale co, byly přeci jenom dvě hodiny ráno. Sedli jsme si k baru, který těmto zhruba čtyřiceti čtverečným metrům vévodil. Zdenička už nalévala koňak a s výkřikem, "překvapení" vytáhla talíř s plátky nakrájené čabajky.
"Jé, to je to, co potřebujeme," zajásal Jára, sáhl po skleničce a čabajce zároveň.
Bylo to moc hezké zakončení prvního dne, ale já jsem vstávala nejdříve, a tak jsem po první skleničce popřála dobrou noc a šla si lehnout. Pokoj jsem měla o dvě patra výš rovnou u schodiště. Šla jsem jak myška, neboť naproti mně bylo apartmá vedoucího. Nerada bych ho vzbudila. Potichu odemykám, když se naproti rozlítly dveře:
"No, to je dost, už jsem myslel, že tam s nimi zůstanete. Dobrou noc," řekl káravým hlasem vedoucí a zmizel za svými dveřmi. Krve by se ve mně nedořezal. Ten má ale nápady. Asi si ještě užiji. Jeho pokoj naproti mému mi byl čert dlužný. Hlavou mi probíhá celý den jako film. Host po hostu, slovo po slově a pomalu usínám. Copak se mi bude asi zdát?
Cítím jak se mnou někdo třese. Zdá se mi to? Ne, nezdá. Otevřu s námahou oči a nad sebou vidím kulatou tvář šéfkuchaře:
"Leny, prosím, vstávej. Pomocná síla nepřišla do práce a já musím zájezdu připravit balíčky na cestu. Jsou to jenom řízky, ale sám to nestihnu."
Do háje, spala jsem nebo ne? Co je tohle za fór. Vždyť jsou čtyři hodiny ráno. Necítím nohy a celé tělo mám jako z olova.
"Dobře, dobře už jdu, sice nevím co ti tam budu platná, ale jdu," blábolila jsem.
"Za chvíli tam budu, teď vypadni," vystrčila jsem ho ze dveří, protože jsem potřebovala ještě rychlou sprchu.
"Vem si plášť," křičel na mě Ládík od hromady syrového masa a řvoucího robotu, který šlehal vejce.
"Je jich jenom padesát, musíme to stihnout. Jinak mě vedoucí sežere," už jenom konstatoval. Postavil přede mě veliký pekáč se strouhankou, další s moukou, vypnul robota a jenom zažadonil:
"Prosím tě, obaluj jako o život."
"Tak jo," řekla jsem, "a neplaš, to zvládneme. Byl mi trochu k smíchu. Skákal po kuchyni jak natahovací panák mezi pytlíkama, okurkami, vařením čaje a kávy. Opět dezertní talířky s máslem, šunkou, sýrem a právě dovezeným, čerstvým pečivem. Jenom na mé lžičky k šálkům na place se jaksi zapomnělo.
Když jsme měli úspěšně hotovo, tak spokojeni se svojí prací jsme si vyčerpaní sedli. Teď jsem si teprve na ty lžičky vzpomněla. Ládík co by šéfkuchař mi je na oplátku bez řečí umyl a já je rychle roznesla po place.
"Dobré ráno přeji," se ozvalo ode dveří a vedoucí s neustále rozježenou, zrzavou kšticí začal kontrolovat, jestli je vše v pořádku. Byli jsme úplně v klidu. Proč by taky ne? A najednou slyšíme s placu:
"Která kráva zakládala snídaně!?" řval jako píchlý tele. Polilo mě horko. Už je to tady! Co je špatně? Pomalu se plížím na plac.
"To já, pane vedoucí."
"Pojď sem! Koukej na ty šálky. Kam patří lžička? Nebo jsi snad v domnění, že si host bude přendávat lžičku z jedné ruky do druhé, aby si zamíchal čaj? Cukr bude hledat za hrnkem? Jak si to představuješ?" Řval na celý barák. Ani jsem nečekala až "domluví," a začala jsem hned vše dávat na správnou stranu. Ruce se mi klepaly a v krku jsem měla knedlík. Stejně nebylo co říct. Ládík vystrčil hlavu z lítaček a volá na vedoucího:
"Šéfe od čtyř od rána tady se mnou dělá svačiny, jenom pospíchala. Pomocná zase nepřišla."
Vedoucího vlající plášť se otočil a zarazil se:
"Cože dělala? Svačiny? Jako ty řízky?"
"Jo, musel jsem ji vzbudit, sám bych to nestihl," dodal Ládík.
Vedoucí se trochu zamyslel a s hrozícím prstem řekl:
"Stejně se to musí stíhat ať se děje cokoliv. Hosta to nezajímá."
"No, vidíš", usmál se Ládík, "a takhle je to tady pořád. Nic si z toho nedělej. Je to puntičkář, ale když řve, tak za pár minut o tom neví."
Vedoucí zmizel v recepci a mně se srdce zase vrátilo na původní místo.
Začali chodit první hosté na snídani. Když spokojení a s balíčky v ruce nastoupili do připraveného autobusu, byl konečně klid. Ale pouze zdánlivý. Jen jsem poklidila poslední zbytky od snídaní, přišel pan vedoucí s oznámením, ať si založím obědy pro padesát lidí. Celý autobus. Bylo to zřídka, ale bylo. Díky známostem vedoucího na cestovce, nám sem posílali i obědy.
No, když jsem zvládla večeře, tak obědy by neměly být problém.
"Leny," upozorňoval mě důrazně Ládík, "nezapomeň, pravými lítačkami se chodí na plac, levými zpátky. Na obědy bývá fofr, mají málo času."
"Proč mi to říkáš, vím jak se chodí lítačkami," s úsměvem jsem mu odpověděla. Ten má ale starosti, pomyslela jsem si, a šla zakládat na obědy.
Ani ve snu by mě nenapadlo, jak velikou měl Ládík pravdu. Dostala jsem od kolegů pochvalu za přípravu placu a bylo mi fajn. Když přijel autobus k hotelu, začali jsme připravovat teriny na polévku. Vše bylo v pořádku až do chvíle, kdy se skládaly talíře s květákovým mozečkem na plata. Vedoucího bílý plášť proletěl okolo nás se slovy:
"Trochu hejbněte kostrou, mají na to dvacet minut."
No, to teda fofr byl.
"Děvčata," ve spěchu křiknul Jára, "já jdu stahovat talíře od polévky, a vy za mnou noste jídla."
Pokyn byl jasný, ale ty lítačky! Najednou se mi zdálo, že jsou rychlejší jak já. Na ruce plato s devíti talíři mozečku a řítím se lítačkami ven. Bože, jak ta fyzika funguje. Nějak jsem se zakolébala a najednou cítím, jakoby mi někdo bral plato z ruky. Omyl! To ty lítačky.
Nestihla jsem to! Lítačky, když se vracely, plnou silou vrazily do plata a mně do chodidla. Následovně letělo plato, z něj vyklouzly před plato talíře, a před talíře mozeček. A za tou spouští jsem ležela já v celé své kráse na koberci.
Bylo to krásně poskládané. Nejdříve já, pak plato, následovaly talíře a za nimi mozeček. Nebo obráceně? V každém případě vše na krásném, dlouhém koberci. Hosté vstali a tleskali. Přiblblí Němci. Asi si mysleli, že je to kulturní vložka. Když jsem se zvedla, nedalo se nic jiného, než se smát s nimi.
Celý personál se taky mohl smíchy potrhat, když mi pomáhali uklízet ten binec. Ládík se jen tak usmál a ironicky pronesl:
"Vidíš, já ti říkal, ať dáváš pozor."
"No jo," odsekla jsem, "tak už ses snad pobavil dost, ne?"
Vzhledem k tomu, že to snad potkalo každého, jim smích vydržel jenom do večera. Pak už se o tom nikdo nezmínil. Jenom já jsem se hrozně styděla a brala to jako hrozný, osobní neúspěch, ale i ponaučení.
Byl konec třídenní směny, byla noc a my jsme se pustili do vyúčtování. Ráno muselo být vše připraveno k předání druhé partě. Jára s Lídou počítali a já jsem myla sklo, vitríny, lednice, prostě vše, aby po nás bylo čisto.
"Leny, pojď k nám," volá mě Jára, "tady máš osm set padesát korun."
"Za co to je?" ptám se vyjevená, "na to, abych brala výplatu je ještě brzy? Vždyť jsem tady tři dny."
"To je spropitné za ty tři dny," upřesňuje Lída a směje se.
"Nebuď tak vykulená, je tu hodně práce, ale hosté jsou tu štědří."
Najednou jsem měla před očima vrchního Kaštánka a balík peněz, který si každý den strkal do kapsy. Jak já jsem si najednou připadala bohatá. Byl to hezký pocit, když s vámi někdo jedná férově. Trochu se mi sice Kaštánek pomstil, ale kdyby věděl, že takhle, trefilo by ho. Tady jsem taky přišla na to, jak vzniklo přísloví: "Rychle nabyl, rychle pozbyl."
Spropitné během volna zmizelo za šatičky, botičky i mejdany. Těch nebylo nikdy dost. Když brali výplatu bachaři, kteří sloužili ve vězení za městem, byly to pro nás žně. Těžil se tam uran a jejich výplaty tomu odpovídaly. Nejenom že po pár skleničkách lepili stokoruny na reliéfy polonahých žen po stěnách restaurace, ale připalovali si s nimi i cigarety.
Byla to šílená, a zároveň krásná doba. Ani o ctitele nebyla nouze, ale vybrat si, bylo nad mé síly. Nějak mi ta volnost a nezávislost vyhovovala. Když se za mnou přijel občas podívat Mirek, nestačil se divit.
"Leny, měníš se mi přímo před očima. Kde je ta plachá dívka?" Ptal se a jeho oči se smály.
"To víš," odpovídám, "všeho do času, ale tebe mám ráda pořád stejně." Se smíchem jsem mu odpověděla.
"Začínám mít o tebe trochu strach," říká Mirek a pokračuje v kázání, "ještě nástrahy hospodského života tolik neznáš. Nerad bych, abys pak byla nemile překvapená."
"Už jsi skončil?" Ptám se trochu rozmrzele a dodávám, "já už nejsem malá holka, tak nech prosím na mě, co udělám, ano?"
Zase ta moje ješitnost. Co všechno se asi musí stát, než člověk pochopí, že svět není jen v růžových barvách. A pro mě byl teď ten nejrůžovější.
Mirek dopil kávu, políbil mě na tvář a odešel. Dívala jsem se na něj jak mizí k autobusu a bylo mi líto, že jsme se nepohodli. Dám to příště do pořádku. Má pravdu. Proč ho alespoň částečně neposlechnout. První a taky jediné předsevzetí bylo, že začnu trochu šetřit. Peněz jsem měla tolik, že mě museli upomínat abych si šla pro výplatu. Ale kdybych si zlomila nohu, neměla bych v rezervě ani korunu. Bylo mi smutno. Mirkův odchod tímto způsobem mě opravdu rozladil.

HOTEL kapitola 3

24. června 2011 v 8:44 | tami


Hotel

Hotel byl zvenčí překrásný.
Široké schodiště, veliké prosklené dveře a vývěsní štít, který všem oznamoval, že jsou vítáni. Celá budova měla v přízemí hospůdku asi čtvrté kategorie, bufet, vedle toho cukrárnu a na samém konci noční vinárnu. První patro zdobila okna podobná výlohám svoji velikostí, která směřovala na malé náměstí. Druhé a třetí patro lemovaly malé balkonky, které naznačovaly hotelové pokoje. Všechny byly ozdobeny truhlíky květin. Každý pokoj tak vypadal, že má jinou barvu, alespoň podle kytek.
Prostě úchvatné. Moc se mi to líbilo, ale vejít dál jsem nějak nedostávala odvahu. Bylo to tak důstojné, veliké, přímo majestátní. Tak tohle může zvládnout jenom ta moje ješitnost, ale praxe? Tady si asi pěkně sáhnu na dno.
Neměla bych to radši vzdát? Vždyť není tak veliká ostuda si přiznat, že jsem udělala chybu? Ale hlásek ve mně pištěl, "jdi dál, jdi dál, přeci nejsi tak neschopná." Tak jo. Šla jsem. Co se může stát? Stejně vždycky řeším věci až když se stanou.
Hluboce jsem se nadechla, a vydala se po tom ohromném schodišti. Po pravé straně kanceláře a po levé zase veliké prosklené dveře a za nimi recepce. Velice distingovaná, vkusně nalíčená dáma za dlouhým pultem hovořící do telefonu, mi jemně pokynula, ať jdu dál. Recepci zdobily dvě veliké palmy a uprostřed nich malý, kulatý stolek se dvěmi křesly. Dáma, tak kolem čtyřiceti zavěsila telefon a velice příjemným hlasem řekla:
"Posaďte se prosím, vy jste určitě ta nová servírka."
"A… ano," zakoktala jsem. "Chvilku vydržte, zavolám pana vedoucího," vzala sluchátko, zmáčkla puntík a slyším:
"Pane vedoucí, máme tu konečně posilu." Odpověď jsem neslyšela, jenom jsem začala mít okolo žaludku takové divné chvění.
Během snad dvou minut se vřítil na recepci obrovský chlap v bílém rozevlátém plášti s šíleně zrzavou kšticí na hlavě. Ostře řezané rysy napovídaly, že s ním asi moc legrace nebude.
"Dobrý den, jsem vedoucí tohoto hotelu, jmenuji se Vrána. Vy jste zřejmě Leny od pana vrchního Kaštánka. Doporučení máte skvělé, tak nebudeme ztrácet čas. Můžete nastoupit ještě dnes?"
"Jistě, pane vedoucí," zasípala jsem, neboť jsem nebyla schopna z té rychlosti popadnout dech.
"Tak pojďte za mnou," řekl. Lítací dveře od recepce zachytily jeho vlající plášť a já měla co dělat, udržet s ním tempo.
Vešli jsme do restaurace, která měla po pravé straně pódium na hudbu a po levé místo snad pro dvě stě lidí, a ještě uprostřed taneční parket. Další lítačky a byli jsme ve výčepu, který byl kasou a stolkem pro personál oddělen od kuchyně.
Za výčepem byli dva lidé asi okolo třiceti let. Představili se mi jako Jára a Lída. Třetí jim chyběl do party, a to jsem měla být já. Teprve teď mi začalo docházet, jak se mi vlastně pan vrchní Kaštánek s tím doporučením pomstil. Věděl přesně co dělá.
Doporučení bylo příliš dobré na to, aby někdo očekával, že něco neumím. Jedním slovem řítila se na mě katastrofa. Lída s Járou byli manželé. Milí a příjemní na pohled, ale za kuchyňským režonem se culil malý kulatý kuchař, který vůbec příjemně nevypadal. Kuchyň byla obrovská. Veliká dvojitá kamna uprostřed a okolo samé pracovní dlouhé stoly a plynové stoličky na hrnce.
Celý jeden roh byl vyčleněn na bílé nádobí. Druhý roh na kastroly, pánve a hrnce. V levém výklenku na druhé straně kuchyně byla umývárna nádobí a přípravna. Výdejní režón byl vyhřívaný a stál rovnou naproti kase. Tam trůnila brýlatá, stará snad i panna, pokladní. Byla ošklivá, a ještě hůř se tvářila. Tak nevím, jestli jsem chtěla zrovna tohle. Začala jsem z toho mít strach a hrůzu. Byla jsem přímo zděšená. Lída ke mně přišla a povídá:
"Nebuď vyděšená, to jenom tak vypadá, uvidíš, že to půjde. Zatím se běž převléknout a pak tě provedu. Obědy uděláme s Járou sami a potom si v klidu pokecáme."
Usmála se, /měla moc hezký úsměv/ vzala mě okolo ramen a nasměrovala do šatny. To mě trochu zklidnilo, ale opravdu jenom trochu. Převlečená a upravená jsem se vplížila zpátky. Nejradši bych byla neviditelná a chvíli vše pozorovala. Nakoukla jsem na plac kde byla Lída s Járou a kasírovali hosty odcházející z oběda. Všude po stolech se válelo špinavé nádobí.
Tak do toho děvče, řekla jsem si v duchu a vypravila se na plac. Začala jsem sbírat prázdné talíře, vysypávat popelníky, prostě všechno to, co oni nestíhali, neboť nedočkaví hosté spěchali do práce. Lída se po mně podívala, usmála se a mrkla. Bylo to jako "díky." Alespoň jsem to tak pochopila. Za chvíli jsem měla uklizeno. Jára dokasíroval poslední stůl, a to už byly i zbytky ze stolů uklizené. Když jsme se sešli všichni ve výčepu, Jára začal:
"No, vidíš Liduš, a ty jsi se bála, že je moc mladá. Ani jsme ji nemuseli nic říkat."
"Máš pravdu, vypadalo to, jako když s námi pracuje pořád, viď?" odpověděla se smíchem Lída. Bavili se jako když tam nejsem. Lichotilo mi to, ale nevěděla jsem, jak se zachovat.
"Leny, tak pojď k nám," volá mě Jára za výčep. Pomalu a nejistě jdu k nim, ale to už se smějí oba na plné kolo.
"Ták a teď si dáme panáčka na uvítanou," a nalévá čtyři malé panáčky koňaku.
"Ládíku, pojď taky k nám, ať tě představíme," huláká Jára směrem do kuchyně. Malý kulatý kuchař tam byl na to šup.
"Tak, Leny, tohle je náš šéfkuchař. Jmenuje se Ládík a je nutné abychom na něj byli hodní, jinak nám nedá najíst," se smíchem nás Jára představuje.
"Zbytek personálu poznáš za chůze. Je jich tu dost, ale zdravé jádro je tady." Pokračoval Jára s věčným úsměvem, který byl pro něj charakteristický. Všichni čtyři jsme si přiťukli, na ex vyprázdnili skleničky, a šli se posadit k našemu personálnímu stolku. Tam jsem dostala instrukce, co a jak se tady dělá.
Denně zájezd na snídaně a na večeře, mezi tím i nějaký zájezd na oběd a do toho normální pasant /hosté mimo skupiny/ z okolí. Snídaně od půl sedmé a každý večer se tančilo. Zavíralo se daleko po půlnoci.
"Spát můžeš na hotelu, máme tu personální ubytování. Nevyplatí se jezdit domů. Ono totiž v tu dobu kdy my končíme, stejně nic nejezdí. Budeš mít pokoj vedle nás. Pokojská tě vzbudí v šest hodin, abys stihla vše připravit na snídaně. Neboj, jak se zakládají, ti ukážeme večer. Nezapomněla jsem na nic? Co myslíš Járo?" Ukončila Lída svou řeč a Jára jen s pokývnutím hlavy dodal:
"Jestli ano, tak na to přijdeme za provozu."
Odpoledne proběhlo v klidu. Moc lidí nechodilo, a tak jsme začali zakládat na večeře. Takticky jsem odešla na toaletu, aby začali beze mě. Nikdy jsem večeře nezakládala, ani jsem nevěděla co to znamená. Bože, jak si s tím poradím, aby mě hned ten první den nevyhodili. Když jsem se vrátila na plac, byly už první stoly založené. No, čekala jsem to dramatičtější, ale čtyři příbory a sklenka na víno, to zvládnu.
Sice jsem občas přehodila vidličky a nože na nesprávnou stranu, ale aniž by to někdo zpozoroval, jsem to napravila. Levá, pravá. Seno, sláma. Tahle orientace mi vždycky dělala problém, ale čas a praxe je prý nejlepší učitel. To jsem zvědavá! Když bylo založeno, byla opět chvilka klidu.
"No, tak si dáme panáčka na rozjezd, aby nám to lépe šlo," prohlásil Jára. Stalo se to takovým zvykem. Třikrát denně malého panáčka, prý aby šla práce lépe od ruky. Z kuchyně už volal Ládík:
"Pomůže mi někdo s těma předkrmama?"
"Leny, skoč mu tam pomoct, ať máme předkrmy na stole, jinak mu to bude trvat věčnost," řekl Jára a připravoval aperitivy.
Onemocněla kuchařka na studenou kuchyň, a tak jsme i ve svým zájmu byli nuceni pomáhat v kuchyni. Lída si všimla mého překvapeného výrazu a šťouchla do mě:
"Pojď, půjdu s tebou aby ti ten prcek hned první den nezamotal hlavu."
Docela to šlo. Sýr a šunka poskládaná na dezertní talířek pokud možno ozdobně a okurka.
"Hele, mladá má talent, docela ti to jde. Ty už jsi někdy v kuchyni dělala?"
"Ne, ne," odpověděla jsem Ládíkovi, "ale baví mě to." Až jsem se sama divila. Opravdu mě to bavilo. Roznesla jsem předkrmy na plac, Jára to doplnil aperitivem a zájezd mohl přijet.

HOTEL kapitola 2

24. června 2011 v 8:12 | tami

Miminko jako dort...

Ráno už jsem byla v práci před sedmou. Těšila jsem se a zároveň bála, protože jsem vůbec nevěděla, jak to budu sama zvládat. Připravila jsem stoly, otřela židle, rozdala popelníky a nápojové lístky.
Pak mě čekala práce v kuchyni, abych si připravila tácky a cukřenky, když tu se objevil pan vrchní Kaštánek a se smíchem povídá:
"Ale děvče, vy tyhle malé tácky potřebovat nebudete, to byste se naběhala. Tady máte připravená plata. Ta vpravo jsou na šest šálků, a ta vlevo na dvanáct. A zrovna tak budete nosit i zákusky. Je to jasné?" Zděšeně jsem se na něj podívala:
"Ano jasné."
Před očima se mi zatmělo a už jsem se viděla s těmi platy jak dělám slalom na pěší zóně. Připadalo mi, že ta plata jsou větší než já. Ze začátku to šlo, lidé chodili po dvou, po třech, ale za dvě hodinky byla zahrádka do půlky plná a já nevěděla, co dřív. Jestli nosit objednávky, nebo stahovat špinavé nádobí.
Hlava mi začala šrotovat - koukej si tu práci zorganizovat, nebo se zblázníš.
Vrchní Kaštánek se samolibě usmíval a bylo vidět, jak po očku sleduje, co s tím bincem, který jsem si tam vytvořila, udělám. A najednou mi blesklo - neuděláš jediný krok zbytečně, jinak se na ty nohy večer nepostavíš a lidé budou jíst kremrole na chodníku.
Obojí spolu úzce souviselo. Teď to jenom dostat do praxe. Hosté mi trochu pomohli tím, že se před obědem vytrousili a zůstalo tam jen pár lidiček, kteří si koukali do očí. To svoje vínko pili velice pomalu a mně tím dali čas.
Když jsem dala plac do pořádku, nově příchozí hosté už na tom byli lépe. Rychle jsem objednávku donesla a po cestě od nich jsem vysypala popelník, stáhla prázdný talířek, u dalšího stolku šálek a najednou jsem měla plac pořád uklizený.
Nebylo to tak složité nechodit s prázdnýma rukama jak na zahrádku, to dalo rozum, ale hlavně zpátky. Ostatní se to učili ve škole, ale já? Já prostě všechno musím dělat jinak. Ještě že jsem na to přišla alespoň včas.
Dokonce i vrchní Kaštánek mě pochválil, a to prý u něj nebývá zvykem. Kdyby tak věděl, že tohle zaměstnání jsem znala asi jako on soustruh. Ale možná na to ještě přijde, protože něco mi říkalo, že tímhle to nekončí.
A taky že jo. Plné plato sachr dortů, kremrolí, rakviček a já dělám slalom na pěší zóně mezi chodci.
Než jsem stačila jenom mrknout, tak jsem ztratila balanc, celá se zakolébala a prásk. Celé to plato sladkostí se pomalu, ale pro mě úžasnou rychlostí sypalo do kočárku plné bílých krajek, kde zaplať bůh "sedělo" asi půlroční miminko.
Maminka začala ječet, ale mimino mělo úsměv na tváři. Obě ty malinké ručičky v neuvěřitelné hromadě krému, čokolády a šlehačky.
Talířek se nerozbil ani jeden, takže alespoň z toho jsem měla radost. Jak jsem tam tak stála vyhrabujíce ty talířky z kočárku a koktala omluvy, za mnou už stál opět s rukama za zády pan vrchní Kaštánek a přímo řval:
"Tohle vám strhnu z platu! Vy huso!" Moc jsem ho nevnímala, byla jsem ráda, že maminka batolete přestala ječet a začala se smát a volat:
"Táto vem rychle foťák, takhle krásná ještě nebyla." Miminko bylo samotné jako dort. Jak za takovou chvilku stihlo mít všechno na hlavě, tvářičkách, o ručičkách a nadýchaných krajkách nemluvě, jsem sama nechápala. Najednou maminka zkoprněla, jako kdyby jí teprve došlo co se stalo, podívala se na mě a arogantně s povýšeným, pisklavým hlasem zdůraznila:
"Máte štěstí, že se nic horšího nestalo, účet za prádelnu vám pochopitelně pošlu." Zmizela takovým tempem, že ani nevím, jestli v kočárku nezůstal nějaký talířek. Zřejmě chtěla přivézt domů dezert a mně byl talířek v tenhle moment ukradený.
Kolem postávající lidi se se smíchem začali rozcházet. Bylo mi trapně. Ucítila jsem studený pot a nervozitu. Ačkoliv jsem se snažila o pravý opak, moc se mi to nedařilo. Pan vrchní Kaštánek si konečně přišel na své.
"Mohla by jste zastupovat krocaní farmu se svoji barvou v tváři, běžte se dát dohromady, já to zatím pohlídám," řekl ironicky, přísně, ale v očích mu plály škodolibé plamínky.
Vběhla jsem do šatny a spustily se mi slzy. Tak takhle jsem si to nepředstavovala ani v tom nejhrůznějším snu. Co s tím? Budou se mi smát i za deset let.
Ale to jsem opravdu chod této profese neznala. Když jsem se po patnácti minutách vrátila, všechno běželo jak má. Nikdo se neptal, nesmál, ani za rohem nepoškleboval. Naopak. Děvčata z kavárny procházela okolo mě a jen tak prohodila:
"Nic si z toho nedělej, tohle máme za sebou každá." Paní cukrářka se jen jakoby náhodou zeptala,
"tak co, už se ti to povedlo?" Usmála se, a já jsem měla své sebevědomí zase napůl zpátky. Okolo páté hodiny odpolední uklízím nádobí, popelníky, prostě vše co je zrovna v ten moment zapotřebí a mám takový divný pocit, jako když se na mě někdo dívá.
Pořád se rozhlížím, když tu za stromem u stolku vidím kamaráda Míru. Byl to číšník, ale daleko zkušenější a hlavně vyučený. Měla jsem radost, že se na mě přišel podívat, ale on se zatvářil přísně a povídá:
"Děvče, děvče, ne jenom, že sis ani nevšimla, že jsem přišel, ale co ty špinavé nehty? Takhle z tebe dobrá servírka nebude." Zarazila jsem se a odsekla jsem:
"Vploužíš se sem jako zlodějíček a ještě budeš buzerovat. Od toho tady mám vrchního. A jen tak mimochodem, zkus dělat tady pod těma kaštanama, nebo co to je, vysypávat pořád špinavé popelníky a naběhat u toho maratón. Na manikúru opravdu čas nemám." Prohlížím si ty svoje nehty a zjišťuji, že má pravdu. Ale to už se Mirek smál od ucha k uchu.
"No tak, já vím, dělal jsem si trochu legraci, abych tě pozlobil, zvu tě za to na večeři."
"Tak jo, za chvíli končím," zasmála jsem se taky a šla dokončit úklid.
Od vrchního Kaštánka jsem dostala jeho oblíbenou pětadvacetikorunu a vyrazili jsme do nočního města. Potřebovala jsem přijít trochu na jiné myšlenky. Zatím jsem měla v hlavě pořád jenom práci.
Ve vinárně se nás sešlo víc a byla legrace, tančili jsme, ale já měla v hlavě už zase jenom to, že musím brzo vstávat a hlavně být fit. Neměla jsem v úmyslu dělat panu vrchnímu poskoka déle, než to bude nutné. Což znamenalo, být ve všem nejlepší.
Kapitola 3
Uplynulo pár měsíců a mně se dařilo. Co se dalo v té kavárně naučit, jsem se naučila a začalo mi tam být trochu těsno. Pan vrchní Kaštánek tam měl svojí funkci na doživotí, a já jsem měla pocit, že už se tam víc nenaučím. Ale jak dál? Jak si tak uvažuji a přemýšlím, tak jednou při konci směny, když jsem si šla pro svojí pětadvacetikorunu, zůstala jsem stát jako zmrazená.
Pan vrchní mě ještě neviděl, zato já viděla jak si do kapsy strká veliký balík stokorun, padesátek i oněch pětadvacetikorun.
Trochu jsem couvla, aby mě nezahlédl a se zakašláním jsem se k němu blížila. Celý balík rychle zmizel v jeho kapse a na stole ležela připravená jenom ta moje bankovka. Slušně jsem poděkovala a s přáním dobré noci odcházela.
Nedokázala mi to hlava pobrat. Každý den od rána do večera bez jediného dne volna jsem vydělávala na něj. Každý den měl takový balík?! Co s tím? Tohle neskousnu.
Bylo to pro mě, která si myslela, že svět bude spravedlivý, že se postavím na vlastní nohy, že něco dokážu, jako když mě strčí z teplé lázně pod ledový horský vodopád.
Musela jsem se zastavit u Mirka v restauraci a popovídat si s ním. Potřebovala jsem to někomu říct a nikdo jiný mě nenapadl. Snad poradí. Vysvětlí. Co já vím. Mirek neměl zrovna v restauraci moc hostů a tak si mohl ke mně přisednout a dát chvíli řeč.
"Copak je? Jseš nějaká přešlá mrazem?"
"To jsem,"odpověděla jsem a v krátkosti mu vylíčila tuhle story.
"Já se jenom divím, že ty, při své bystrosti jsi na to nepřišla už dříve,"odpověděl a pokrčoval, "víš, to je nejluxusnější kavárna s dobrou klientelou a Kaštánek je tam opravdu na doživotí."
"Jak se to tak stane? Jak k tomu přišel?" ptám se trochu vykulená, "jak to tak dobře všechno víš?"
"No, především má hodně konexí, vlivné známé, vilu v Praze, konto ve Švýcarech a hlavně mladou milenku. A to něco stojí, věř mi. Je to o něm známé po celém městě."
"A proč jsi mi to ksakru neřekl dříve?" Řekla jsem trochu vztekle a roztrpčeně.
"Protože tě moje milá znám. Dokud by ses sama nepřesvědčila, nevěřila bys mi."
"To máš asi pravdu, ale co teď? Nechce se mi tam už dělat poskoka, aby se jeho milenka válela v blahobytu z mých bolavých nohou. Ale hlavně, už se tam víc nenaučím."
"Je to jednoduché, dojdi za ředitelem a nech se přeložit. Důvod si určitě vymyslíš, chceš přeci umět víc, ne?"
"Ano, máš pravdu, udělám to co nejdřív, jenom se tam ještě pár dní porozhlédnu jinýma očima."
To už Mirek restauraci zavíral, a tak jsme usoudili, že půjdeme ještě na chvíli do vinárny pokecat s partou známých. Mirek byl opravdu kamarád i když se mi sem tam zdálo, že se na mě dívá i trochu jinak. Měl krásnou atletickou postavu, černé vlnité vlasy, jemné rysy v tváři a krásné tmavomodré oči. Hodil by se spíše na manekýna, než číšníka. Jedno ale bylo důležité. Byl přímý, nikdy se z ničeho nevytáčel, prostě vždycky na rovinu řekl co se mu líbí, a co ne. V tom jsme byli asi trochu stejní, i když to nebyla zrovna moc oblíbená vlastnost u těch druhých.
Jedno z toho ovšem vyplývalo - přátel bylo méně, ale zato kvalitních.
Ráno mi bylo o moc lépe.
Věděla jsem co se děje a taky co udělám. Přišla jsem do práce jako obvykle. Práci už naučenou jsem měla za chvíli hotovou a den ubíhal jako každý jiný. Čekala jsem na večer, abych nepropásla tu správnou chvíli. Bylo důležité chytit ten správný moment. Povedlo se.
"Pane vrchní, měla bych k vám velikou prosbu," říkám a stojím mu přímo za zády, když rozděluje ten úžasný balík peněz. Cuknul sebou. Nikdy ho přitom nikdo nenačapal. A já tam stála vykulená, jakoby nic nechápající.
"Co potřebujete!" vylítlo z něj vztekle.
"No, víte, chtěla bych se nechat přeložit na větší restauraci, víc se naučit a vaše doporučení by mi určitě moc pomohlo," řekla jsem prosebným, ale důrazným tonem a mé oči neustále spočívaly na oněch bankovkách, které se snažil velice nešikovně schovat pod tácek. Otočil se ke mně a upřeně se mi podíval do očí.
"Vy to asi myslíte vážně, co?
"Ano," odpověděla jsem a jeho pohled udržela.
"Dobře, dobře, vím o co vám jde, tak já vám teda nějakou tu korunu na spropitném přidám. Umíte v tom chodit víc, než jsem si myslel. Jste šikovná, potřebuji vás tu." Otočil se opět ke svým penězům a pokládal věc za vyřízenou.
"Ne, pane vrchní já nechci přidat peníze, já chci to doporučení!" To už jsem opravdu řekla způsobem, že by to blbec pochopil.
"Tak abychom se nedohadovali. Dneska vám dám padesátku a zítra si o všem ještě jednou promluvíme. Budu o tom přemýšlet."
"Děkuji pane vrchní," řekla jsem pevným hlasem a odešla jsem. Tentokrát bez přání dobré noci. Hrdá, vzpřímená, ale spokojená sama se sebou.
Divila jsem se, kde se to ve mně všechno bralo. Ale tak, jak jsem nechtěla být do smrti jenom servírkou, tak jsem nesnášela když ze mě někdo dělal hlupáka. A tohle byl bohužel ten případ.
Žádný vrchní neměl rád, aby někdo z jeho podřízených věděl, jak se pohybuje částka spropitného, a už vůbec ne jak s ní zachází. Pan vrchní Kaštánek si na tom obzvlášť zakládal a možná jsem byla opravdu jedna z mála, která to viděla. Kolik tam toho bylo na počet jsem si netroufala ani odhadnout, ale dost natolik, aby mi vyhověl. Snad. Druhý den ráno jsem přišla jako obvykle. Nechala jsem na něm, jestli a kdy si mě zavolá.
Nervozita, jestli jsem to nepřehnala, mě provázela celý den. Byla jsem přeci jenom proti němu cucák, který ještě o hospodském životě vůbec nic neví. Pracovalo se mi špatně, pořád jsem měla mysl někde jinde než tam, kde by měla být. Nechal mě trápit až do večera.
K mému údivu mi dával opět padesát korun. Podíval se mi zase zpříma do očí:
"Tak co? Nerozmyslela jste si to? Jste sice trochu drzejší než se mi hodí, ale zato i šikovnější. Nějak už bychom se domluvili."
"Ne pane vrchní, nezlobte se, ale je mi tady opravdu dost těsno. Chtěla bych umět víc. Není to o penězích, věřte mi." Vytáhl ze šuplíku papír s hlavičkou kavárny.
"Tady máte to doporučení. Jste upřímná. Doufám, že vám to pomůže. Zůstanete alespoň do konce týdne? Potřebuji sehnat náhradu." Jeho výraz byl skoro prosebný, až se mi to k němu nehodilo.
"Jistě pane vrchní, ráda," odpověděla jsem s úsměvem, vzala svoji padesátikorunu a šla za Mirkem, abych se mu pochlubila svým úspěchem. Byl to opravdu úspěch? Co dál? Kam mě přeloží? Co když to bude horší? To jsem celá já. Vždycky uvažuji obráceně. Ale rozhodla jsem se, že to budu řešit až to přijde. Přišlo to dříve, než jsem si představovala.
Ředitel Blažej byl vysoký, urostlý prošedivělý elegán. Prohlédl si se zájmem mé doporučení, zakroutil hlavou a povídá:
"Hm, hm, tak tohle vidím od vrchního Kaštánka poprvé. Čímpak jste mu učarovala?" Jenom jsem pokrčila rameny a nechala otázku bez odpovědi.
"Tak dobrá," pokyvoval hlavou a pokračoval, "chcete se naučit víc? Dám vám příležitost.
Zrovna potřebují na hotelu za městem nutně servírku, tak jim běžte ukázat, co ve vás je." Podal mi převodku a s přáním hodně úspěchů mě vyprovodil. Trochu mě jeho upřímný souhlas zaskočil. Byla v tom trochu ironie i trochu vlídnosti.
Překvapení mě čekalo až na místě.

HOTEL kapitola 1

24. června 2011 v 8:08 | tami

První den v práci...


Ještě mi není osmnáct, přátelé mi říkají Leny, jsem trochu rebelka a hledám práci, která by mě bavila. Bydlím v podnájmu v krásném baráčku se zahradou.
Moje bytná Jaruška je jen o pár let starší než já. Zůstala sama po nelegální emigraci manžela, a tak moje malá troška do mlýna jí pomáhala přežít.
Po dlouhém hledání stojím před krásnou starobylou kavárnou, která ještě pamatuje první republiku. Veliké, prosklené výlohy vedoucí na pěší zónu, umožňují návštěvníkům pozorovat kolemjdoucí a potichu špitat.
Výlohy rozdělují čtyři široké schody, které vedou mezi malé kulaté stolky s mramorovou deskou, kterým vévodí stříbrné cukřenky a zvednuté malíčky s malými moka šálky vonící kávy. Mezi nimi v tichosti pobíhají servírky v černobílé uniformě. Za nimi s rukama za zády chodí důležitě pan vrchní a pečlivě pozoruje, jestli je vše tak, jak má být.
A nad tím vším se vznáší vůně dortů, kremrolí a zákusků všeho druhu. Tato kavárna měla i svojí pekárnu těchto dobrot. Stála jsem v úžasu u schodů a doslova zírala, až mě vyrušil přísný, ale přesto přívětivý hlas:
"Jaké přání by měla mladá dáma?" Zírám na onoho pana vrchního a koktám:
"Já, já prosím tady mám pracovat."
"A tak to šla dál, tady toho moc neuděláte,"odpověděl s úsměvem a malým úklonem mi rukou ukázal cestu. Jako kdyby to nebylo vidět! No, uvedla jsem se příšerně. A to ještě nevěděl, že nic neumím, že jdu na zácvik, abych se tomuto řemeslu naučila.
Teď teprve nastane trapas.
Moje tvrdohlavost a ješitnost neznala meze, ale tady se mi poprvé začala podlamovat kolena. Tolik jsem to chtěla zvládnout, ale najednou jako kdybych si přestala věřit.
"Tak slečinko," ozvalo se mi za zády, "šatna je na konci chodby, kávová napravo a cukrárna nalevo. S kasou, předpokládám zacházet umíte. Tak šup, ať jste na place." Tento malinko ironický tón nepatřil nikomu jinému, než panu vrchnímu Kaštánkovi.
Okamžitě jsem se probrala a v duchu se sama nad sebou usmála. Tohle asi nedopadne dobře. Když jsem se na sebe podívala do zrcadla, docela to šlo, ale co udělám s uměním na place, to nevím. Pořád jsem doufala, že to, co jsem se naučila doma s pár hrnečky mi postačí.
Nažehlená a upravená jsem se přišourala na plac. Teprve teď jsem si všimla, že se tam nenosí žádné hrnečky, ale stříbrné tácky s moka šálky a decinkou vody. Servírka měla taky čtyři tácky v ruce a chodila s tím jako kdyby je měla k ruce přirostlé. Tak tohle nezvládnu, blesklo mi hlavou.
"Tak nejdříve se projděte, poznejte stoly, který je jak očíslovaný, abyste se taky s děvčaty domluvila. Posbírejte nějaké špinavé nádobí, až vás budu potřebovat, zavolám vás," řekl už přísnějším hlasem pan vrchní Kaštánek, opět složil své ruce za záda a procházel plac.
Pomalu jsem se začala rozhlížet, stahovat prázdné tácky a zkusit je nosit alespoň po dvou v ruce když byly prázdné. Kupodivu to docela šlo. Za hodinku jsem už přidala třetí a byla si trochu jistější. Hosté tam byli příjemní, nikam nepospíchali, klábosili a usmívali se. Ale to jsem vůbec netušila, co mě čeká.
Jak tak koukám přes ty veliké výlohy, tak pozoruji mládence, kteří staví hned přes pěší zónu zahradní restauraci.
Opět bílé stolky, krásné polstrované židle s bílými kovovými opěradly a dřevěné bílé zábradlí.
Vypadalo to jak ze zámku. Najednou ke mně přistoupil pan vrchní Kaštánek a povídá:
"Tak co, líbí?"
"Líbí a moc," odpovídám.
"No, tak tam bude od zítřka vaše pracoviště," prohlásil a s rukama za zády odkráčel.
Zalapala jsem po dechu. No, to to pěkně začíná. Přes tu čtyřmetrovou pěší zónu se neustále trousí lidi. Jak mezi nimi budu chodit? Je tam nejméně čtyřicet míst. Už to vidím jako ve snu. Kremrole, kafíčko, vínečko a já naběhám maratón, spíše slalom. A to musím být šťastná, když zapomenou pouze na jednu věc. Taky mě mohou honit po jedné věci, schválně. Jsou i tací.
No, ale co jsem si nadrobila, tak to si musím sezobat. Začalo mi z toho být nevolno, když tu najednou mě zarazil příchozí pár hostů.
V elegantním květovaném kostýmku s bílým lemem a širokým slaměným kloboukem vstupovala starší dáma, a za ní v šedivém, letním obleku s květovaným malým šátečkem kolem krku, rozpínací košili a černým širokým kloboukem na prošedivělých skráních, elegantní pán asi tak v šedesáti letech. A aby byl obraz úplný vedli s sebou krásnou černobílou německou dogu, která připomínala spíše poníka, než psa. Zamířili rovnou ke stolku u výlohy. Pan vrchní Kaštánek okamžitě vystartoval a s úklonami zdravil:
"Dobré poledne hraběnko," políbil podávanou ruku hraběnce, a s úklonem hlavy dodal, "vám též pane hrabě, vaše vínko už se připravuje".
Civěla jsem na ten obraz jako telátko a štípnutím jsem se přesvědčovala, jestli jsem se nepropadla do třicátých let. Byla to nádhera. Usadili se a doga si přisedla pánovi k noze, takže když seděli všichni, měla i doga hlavu nad stolem. Úchvatný obraz, kdyby mě z něj nevytrhl pan vrchní:
"Tak slečinko donesla jim ke stolu čtvrťáky červeného a nezapomněla mísu s vodou pro psa." Pak se otočil a s úsměvem říká:
"A nebyla pořád tak vyjevená, jsou to naši letní, každodenní hosté, tak si jich važte."
Poprvé jsem měla jít obsluhovat a hned takové zajímavé hosty. Byl to pokus zesměšnit mě anebo "ukaž co umíš?" Zmobilizovala jsem všechny své síly a šla.
"Dobrý den paní hraběnko, pane hrabě, zde je vaše víno." Položila jsem sklenky na stůl.
"Okamžik, prosím," špitla jsem, a rychle přinesla mísu s vodou, kterou jsem postavila před psa a podrbala ho za ušima. Dech se ve mně tajil. Co kdyby se to psovi nelíbilo.
"Děkujeme, slečno," odpověděl hrabě a připaloval hraběnce cigaretu v dlouhé zlaté špičce.
Za chvíli jsem obsluhovala i normální hosty a kupodivu nikdo moc nepoznal, že to dělám poprvé v životě.
Pokud ano, tak to přikládali trémě z prvního dne v nové práci. Stálí hosté poznali, že jsem tam nová a ti druzí si asi mysleli, že jsem kopyto. Pár kafíček, sachrů, likérků a den ubíhal tak rychle, že jsem si ani neuvědomovala, že se blíží konec směny. Když hraběcí rodinka odcházela, zavolali si mě k sobě. Lekla jsem se, jestli jsem něco neprovedla, ale opak byl pravdou. Hrabě povstal, mírně se uklonil a řekl:
"Děkujeme za příjemné odpoledne," a podával mi ruku, načež ho předběhl pes a olízl mi ji. Všichni jsme se od srdce zasmáli a mě bylo najednou hrozně příjemně. Pan vrchní Kaštánek si mě zavolal a povídá:
"Copak jste udělala? Tohle u nich vidím poprvé, že by děkovali personálu."
"Nevím," popravdě jsem odpověděla a pokrčila rameny. Jenom se na mě usmál a zakroutil hlavou. Ta práce se mi bude moc líbit. Blížil se konec směny, když si mě zavolal vrchní Kaštánek a povídá:
"Tak slečinko, tady máte za dnešní den odměnu a zítra v sedm ráno ať jste tady. Zahrádka čeká." Pokoutně se usmál, položil přede mě dvacet pět korun papírových, kterým jsme říkali Žižka, neboť tam byl vyobrazený a já povzbuzená onou bankovkou, jsem odešla do šatny. Konečně mi přestal onikat, a to prý byla známka toho, že se mu zamlouvám.
Nohy mě řádně bolely a vidina prázdné lednice mi vnukla nápad, té bankovce hned zakroutit krkem.
Bylo to akorát tak na večeři a cigarety. Ano, kouření byla jedna z mých začínajících neřestí. Vedle kavárny byla restaurace kde výborně vařili, a taková roštěná na roštu s tatarskou omáčkou byla lahůdka.
Najednou jsem byla hrozně šťastná, že mě někdo obsluhuje a já mám svoje ušlapané nožky v klidu. Stálo mě to sice tu těžce vyběhanou pětadvacetikorunu i s těmi cigaretami, ale co, zítra asi bude další.